Samota

Samota je hrozný pocit,
který člověka užírá.
I ve spánku je cítit ta úzkost s ní spojená.
A cesta ven se ztratila v dáli.
Není nikdo, kdo by pomohl.
Člověk je najednou úplně sám.
A jen z dálky pozoruje,
jak někdo,
komu věřil,
odvrací pohled.

A člověk musí bojovat,
dál a dál,
a pořád sám.
Nikde není zastání,
nikde není člověk,
který by přikročil
a rukou přátelství pohladil ho po jeho mokré tváři.

Mokré od slz,
které člověk prolil
nad samotou.
Z těch proudů,
které neustály.
A které byly jediným společníkem.

A než se všichni nadějou,
už z člověka není nic jiného,
než ty prameny slz.
Už není sám, on je samota.

Nebyl tu nikdo, kdo by pomohl.
Tak už se ani nehledá pomocm,
raněný člověk už není nic
a nic nepotřebuje.
Samota nic nepotřebuje....nikoho.

Přesto pořád cítí smutek,
žal,
bolest,
křivdu,
že se člověk, jenž nabízel trpícímu pomoc,
jen otočil a odešel.
Pokračoval, jako by tady byl sám.
On byl jediné světlo a to pohasínalo....
a teď se už jen dalo čekat,
na to,
až zhasne úplně.
Pak už stejně nezbyde nic jiného,
než samota.
A vzpomínky na člověka,
který byl vším.
A jehož hlas zní už jen v dáli....