Jak koukám z hlubin.

Má hlava je zvon. A  co  vteřinu do něj   zevnitř  buší  kamenná  sprcha.

Mý přátelé jsou  přednost,kterou vidím i tam kde zdaleka není.

Můj život je  život mouchy co zmísta na místo,je nucena prchat!

Moje cíle nejsou věcí zlata,...a i to se někdy cení.

Můj mozek je podivín,vymyslel už nezpočet hlasů.

Mé ruce jsou ochotny,hladit každý květ.

Mé nohy,se nesnaží bežet.......hledat spásu!

Má slova nejsou na úrovni vět.

Mé myšlenky,jsou nepřítel i láska světa.

Má droga mě na zádech odnese pryč.

Mé poslaní snažit se ke hvězdám létat.

Moje smůla,že nesnesu nad sebou bič.