Matky puberťáků chápou samice, které požírají svá mláďata

Už 30 minut stojím v koupelně a s výrazem drába pozoruji, jak se koupe. Roste ve mně vztek. Pečlivě mydlí každou část svého krásného mladého těla. Občas na mě koukne.Odhaduje, jak daleko mám do toho, abych po ní skočila a jednu ji vrazila. Pomalu, pomalinku, velmi přepečlivě mydlí každý centimetr čtvereční své opálené kůže. Nevydržím a vyštěknu : „Dělej!!Naposledy ti říkám dělej nebo si mě nepřej!!“

Moje třináctiletá, pubertou zmítaná dcerunka na mě upře svoje velké krásné hnědé oči. Ten pohled je nevinný. Jen já v něm vidím ten podtext. Drzý, vysměvačný a provokující.Vypaluje mi do žaludku díru o velikosti kráteru.

Hlavou mi letí neřestné myšlenky. Stačilo by natáhnout ruku. Pevně uchopit ten krásný dlouhý krk. Potopit ji hlavu pod vodu a jen tak hezky chvíli držet. Jak dlouho by to mohlo trvat? Minutu? Dvě? Pět? A pak by byl už klid. Už žádné drzé pohledy. Provokace, ze kterých vždy výjde jako vítěz a já jako stará hysterka.Už žádné průšvihy ve škole. Žádné nekonečné hádky o nedotknutelnosti některých mých věcí, o pořádku o dodržování určených pravidel. Kolem mého žaludku by se rozlil krásný uvolňující pocit. Asi bych se nadnášela.

Procitnu a sama se leknu svých myšlenek.Proboha, takhle přemýšlí matka o svém dítěti?Mám pocit viny. Vytane mi vzpomínka, jak jsme s tělíčkem rozpaleným neklesající vysokou horečkou v náručí spěchali k doktorovi. Měla jsem strašný strach, že své vymodlené a toužebně vyčekané dítě ztratím. Pohlédnu na dcerunku. Na to moje přerostlé klubíčko, za které bych v těžkých chvílích byla ochotná i dýchat.

V ten moment si uvědomím, že si na hlavu roztírá již třetí plnou hrst mého luxusního drahého šamponu. Pomalu prohrabuje vlasy a roztírá pramínek po pramínku rovnoměrně šampon po vlasech.

Zařvu na ni až se otřesou dveře. Odpovědí je mi klidný nevzrušený pohled.

„Vždy jsi říkala, ať pečuji pořádně o svoje vlasy.“ opleskneme mi výsměšně moje dobře míněné rady pro život o tvář " Ten tvůj šampon je fakt dobrej....holky říkaly." doufám, že ho děvenky v mé nepřítomnosti taky netestovaly.

Dál si myje vlas po vlasu.Vzhledem k tomu, že má velmi bujnou hřívu, tady budeme opravdu dlouho.Ví, že pospíchám, že se potřebuji naložit do vany a rychle se dát do pořádku.Za hodinu mám spicha s kamarádkou na skleničku. Zkouším to podobrém :

 „Brambůrko, prosím dělej. Já fakt už potřebuji jít do vany,abych to stihla.“

„Maminko, prosím tě, vážně si musím pořádně umýt tu hlavu“ napodobuje můj tón. Je si vědoma svého vítezství.

Popadnu sprchu a pustím studenou vodu. Namířím a pálím. No co, i policie používá vodní sprchu jako donucovací prostředek.

Dcerunka s jekotem vyletí z vany.Mokrá utíká přes celou předsíň do pokojíčku. Voda z ní teče v pramíncích. Nadává jak špaček a některé nevybíravé výrazy patří asi i mně.

Raději je neslyším.za ty leta už mě omrzel můj proslov o uctivém chování k rodičům.

Ozve se ohlušující prásknutí dveří u pokojíčku.Ještě, že mě při koupi dveří do jejího pokojíku napadlo chtít plné dveře bez skleněné výplně. Asi by jsme po čas puberty plně vytížili zasklívací službu v našem městě. Takovou intenzitu by nevydrželo ani tvrzené jakostní sklo.

Na dlažbě v předsíni po ní zbyly mokré louže vody. Měla by si je vytřít. Nemám sílu s ní bojovat po druhé.Popadnu mop a vytřu potopu v koupelně a louže v předsíni. V momentě, kdy odložím mop.Otevřou se dveře u pokojíku a vykráčí naše hvězda. Ťape mokrýma nohama zpět do koupelny.

„To mi tu musíš zase šlapat těma mokrýma nohama?“

„A čím se mám asi umřít.“šlehne po mě nenávistně. Při rychlém ústupu z koupelny si nestihla vzít ručník.

Můj zrak padne otevřenými dveřmi do pokojíčku. To jsem neměla dělat. Vím, že pubertální děti mívají nepořádek.Ale tohle nelze nazvat nepořádkem.Ani při velkém zahmouření očí.

Všude se válí oblečení v různých stadiích zmuchlanosti.Mezi tím tašky, batohy a kabelky. Psací stůl je pokryt šminky, zrcadly, žehličkami na vlasy a fén. Dvě nedojedené svačiny.Jedna plasivější než druhá. Asi tak 7 skleniček od pití. Několik obalů od čokoládových tyčinek.

Pak bude bulet, že má tlustý nohy. Co já bych za její nohy, a nejen nohy, dala. Má krásné tělo, které začíná nabírat ženské tvary.

V neustlané posteli se válí několik plyšových hraček, cedéčka, obrázky a pastelky.

Polykám přednášku o ženském smyslu pro pořádek. Dává mi to hodně práce.

Když se míjím s dcerou v naší velmi dlouhé a prostorné předsíni, vrazí do mě. Zaupím bolestí.Přišlápla mi kuří oko.

„Promiň..“usměje se na mě nevinně. Jako vychovaná holčička, která se právě vrací z nedělní školy. Já v tom však vidím výsměch a odplatu. Vím, že tam jsou a nikdo mi to nevymluví.

„A koukej si uklidit ten bordel nebo zítra nikam nepůjdeš!“ zařvu už do zavřených dveří.Nejsem si jista, ale řekla bych, že jsem zaslechla několik sprostých slov ze slovníku velmi otrlé kněžky lásky.

Začínám mít pochopení pro samice, které požírají svá mláďata !!