ANIMA

Váhal jsem, dlouho jsem váhal...

Jsi básní pro dívku co usmrtí i dojímá Na černém hřebci zla mě svádí chladná anima Snad tvář jsem zapomněl ta slova ale zůstanou A vzpomínky mé směšné? Ty s větrem odvanou Já bloudil ve tvé ruce Po dlani plné cest To všechno s vědomím, Že uzavře se v pěst Lev zuří lapen v pasti než splyne se světem pak smířen jaksi s osudem už není zvířetem jak lehce pálí oheň tak zastudí tě led kdo chce změnit směr ten nesmí otálet prý zastyděl se klaun, a nahý vešel dál smích stále slyšel v uších tam nikdy nepřestal Je moudré nechtít věřit Že ideál je past Sám v potemnělém hrobě Jsem chtěl být anankast Čí slovo říká pravdu Snad Moje nebo mé To temně nevědomé ? To světle vědomé? Když keře blouzní pro dva Smrt uvidí svůj stín Tak trochu v barvách zmoudřel Tvář vnořil do květin Až budu chtít svůj rozum A duše zdusí hřích Pak přemluvím tři bratry V tvých očích jediných Proč řasy vězní světlo A tma lemuje dech? Snad romantika bolí Snad je jen na poslech Víš, země vrací úder Co bylo bude zas V ten jeden věčný moment Svůj pohled pozvedlas Zeď poslouchá mé stesky Co ukazuje strach? Jen bleděmodré jizvy Na žlutých tapetách Tvůj pohled mnozí znají já sbírám jejich vhled mám v rukou tvoje hvězdy jako vždy naposled Smích odráží se v rozích Slyš .- v chrámu začli hrát Tóny jdou v harmonii však slova v protiklad Bůh ateistů mlčí Když z démonů má strach Přesto, že ruším tabu tak vcházím po špičkách Jinotaj patří pravdě Rozumu patří lež Až Herma výslech skolí pak smyslu dosáhneš Možná že v sobě dráždím To zdechlé zákoutí Já budu na něj myslet, dokud se nezhroutí jeden z bratrů mlčí druhý hluchým byl A třetího v tvém světle Ten čtvrtý oslepil vlasy s vůní anděla si lehly do mých trav já dostal jsem tvůj pohled však vlahý na pozdrav já přeju si tě vidět pod rouškou těch mých chvil chuť vína tvého jména mě zcela zastavil jak vzpomínka tak představa se mísí v ostrý bod a točitými schody jsem vstoupil v první schod tvým třem úžasným bratrům jsem zcela uvěřil čtvrtého, já blázen, svou rukou znetvořil Možná mě smutek dusí Někdy mi přijde vhod a na točitých schodech jsem poznal druhý schod Mám zrcadlo v pokoji občas jím vidím když ty se stydíš i já se stydím když máš své stesky cítím se bledě zas v ohni se pálím a umrzám v ledě když na něj myslíš zavírám smysly trochu se zkazily zatrpkly, zkysly když na mě myslíš tvůj čtvrtý bratříček slzou mě obšťastní dýchne mi do víček spánek je předkrmem sen – další chod po schodech točitých ...o další schod… Za černým hřebcem Se zdvíhá žlutý prach Uspalas mě ve snu Zcela na vlnách Tví bratři, moje sestry Tvůj nektar je můj jed Já piji plným douškem Jako vždy naposled.

---