Haknariané

Orentair spěchal do chrámu. Za chvíli to mělo začít a on nesměl přijít pozdě. Dnes nestrávil moc času venku a jeho studenokrevný organismus byl jaksi zpomalený. Měl jsem si alespoň otevřít okno nebo jít na oběd mimo úřad, takhle to nestihnu. Cítil jak mu horký písek, který nyní v produkování tepla nahradil zapadající slunce, prohřívá končetiny. Za chvíli bude moci jít rychleji. Jeho ještěří ocas mu pocukával nervozitou. Je to poprvé za pět set let co na Haknarii zavítali bohové. Vůbec nedoufal, že by se to mohlo stát za jeho života. Desítky generací prožily v prázdném uctívání bohů, kteří se postupně stávali pouze zaprášeným obrazem jejich prvotní slávy. Uctíváním bez víry,ve které časem začaly zanikat i jednotlivé rituály, jak lidé zjišťovali, že jejich nedodržováním se nic nestane. Až do teď. Orentair byl vskutku velmi nervózní. Jeho naděje se konečně vyplnily. Matka jej vychovala v úctě k tradičním hodnotám, vštípila mu víru. Říkala, že nic na Haknarii se neděje zbytečně, že vše je součástí obrovského plánu bohů a že ti dohlíží na jejich životy a proto jim musí prokazovat úctu.

A Orentair tomu věřil. Ne sice hned od začátku, ale jak rostl, a zjišťoval o světě další a další fakta, uvědomoval si, že pokud na skutečnost pohlíží bez přítomnosti bohů, nemá sama o sobě smysl, je plochá, jednotvárná, jako obraz v obraze, bez detailů. Na druhou stranu, pokud do svého vnímání světa zahrnul bohy, ba co víc, podřídil jim uvažování o existenci své planety a celého vesmíru, najednou všechno dávalo smysl. Dřív častokráte přemítal, proč ještě jeho druh nedobyl hvězdy. Díval se na noční oblohu, pozoroval Petera Velkého tvůrce, Suzan Ničitelku, Mary Ochránkyni a uvědomoval si, že to oni a jim podobní dávají jeho planetě smysl. Haknariané necestují do vesmíru, protože božstva si to zatím nepřejí.

Přijetím víry dostal jednoduchou odpověď na spoustu otázek. A veškeré pochybnosti, které v něm doteď mohly dřímat vzaly za své v momentu, kdy se k západní bráně města připlazil vyčerpaný muž. Byl to cizinec. Nepodobal se nikomu, koho kdy Orentair viděl. Neměl barevné šupiny, jen matnou růžovou kůži, která na slunci rychle červenala a byl menší než Haknariané. Prvních pár dní muž jen blouznil v nemocnici. Neznali organismy s termoregulačními schopnostmi, nechápali, co se s ním děje a nemohli mu pomoci. Netušili, že jeho organismus je v těžkém teplotním šoku a pokud něco rychle neudělají, pravděpodobně nepřežije. Potom ale kněží přišli s prohlášením, že ten muž, pomalu umírající v nemocnici, je jeden ze znovuzrozených bohů, jejich návrat byl předpovězen. Většina populace to brala jako trapný pokus o znovuoživení starých tradic, ale církev měla ještě stále velkou moc a vláda pod politickým tlakem nakonec ustoupila a dala svolení kněžím převést muže do chrámu. Tvrdili, že znovuzrozený bůh potřebuje k uzdravení Rituál, že bezvěrectví Haknarianů mu způsobilo muka, která mohou být vyléčena jen nejsvatějším obřadem kde prokáží svoji loajalitu a víru.

Znovuotevřeli chrám, do kterého nikdo po více než sto let nevstoupil, převezli muže a v chrámu se shromáždili kněží a ti, jejichž víra byla stále ještě pevná. Nyní kněží uváděli do chodu prastarý mechanismus. Každodenní písečné bouře poskytovaly dostatek vzduchu pro píšťaly, které se rozeznívaly chrámem. Orentair cítil jak se začíná zvedat každodenní večerní vítr. Oblast v níž se nalézal chrám a město byla jedna z nejizolovanějších na Haknarii, do nejbližšího většího města to bylo skoro dvanáct set k’ků, ale Sen’tari bylo soběstačné město. Jeskynní farmy poskytovaly dostatek potravy a několik solárních elektráren se staralo o stálý přísun energie. I přes svou izolovanost bylo ale Sen’tari hojně navštěvované jako jedno z nejstarších měst na Haknarii s bohatou historií, o kterou se postaraly nomádské kmeny žijící zde již před staletími, které toto místo považovaly za svatou půdu. Po dobytí území a vybudování města, si toto místo i nadále zachovalo spirituální význam a stalo se poutním místem vymírající víře.

Teď ale vše bude jinak. Když přišli Bohové, vše se zase vrátí ke starým způsobům. Lidé začnou opět žít v úctě k tradicím a moci. Sen’tari opět stane v centru dění na Haknarii. V ten moment Orentair dorazil k chrámu. I venku bylo slyšet zpěv větru, v rezonančních komorách chrámu. Podle tónů poznal, že rituál je již v poslední fázi. Tuto hudbu naposledy slyšel jako dítě, když se ještě bohoslužby konaly v tradičním duchu i s hudebním doprovodem. Iarthe nyní již proudila celou stavbou. I tady venku cítil lehké mravenčení, které Iarthe vyvolávala v živých bytostech. Vstoupil do chrámu, obklopen chladem, který mu na jeho ztuhlost moc nepomáhal, se vydal tak rychle, jak jen mohl hlavním koridorem směrem k centrální svatyni. Procházel oblaky oranžovo-žlutého světla a asi v půli cesty zaslechl mumlání kněžích. Jejich litanie byla sice úplně zbytečná a na rituál neměla žádný vliv, nicméně byla to tradice, kterou nyní opět oživili a Orentair tomu byl rád. Vysokým, mistrovsky otesaným obloukem vstoupil do centrální svatyně, hluboko pod horou. Uvnitř bylo plno. Po obvodu stály řady lidí, všichni v tiché úctě čekali. Pohled do středu mu odhalil dechberoucí jev. Vznášející se socha z černého kamene byla jako impozantní strážce celého výjevu. Pod ní, na kruhové plošině okolo oltáře stáli kněží, dokončující obřad, což spočívalo v odříkání přesného sledu modliteb.V podstatě se jen čekalo než se nakumuluje dost energie. Na oltáři již ležel muž, který ke své smůle neměl nejmenší tušení, co se s ním děje.

Co se onoho člověka týče, neměl nejmenší ponětí o tom, kde se tu vzal. Země v této době byla ještě velmi zaostalá a on, vytržený ze své reality starověkého Egypta, byl zpočátku víc než zmaten. Světle žluté písky jeho světa byly nahrazeny rudými a horkem, mnohem větším než na jaké byl zvyklý, které jej dusilo a vařilo zaživa. Úrodná delta Nilu se změnila na vyprahlou pustinu. Z ničeho nic, jakoby mávnutím kouzelného proutku se ocitl v tomto neznámém světě, obklopen podivnými bytostmi. Snad to jsou bohové, nebo jsem již v podsvětí, či snad jen blouzním, říkal si, když v nemocnici vždy na chvíli nabyl vědomí. Co však netušil bylo, že toto přemístění způsobil on sám. Jako jeden z miliardy měl ve své době schopnosti, o kterých se lidstvo nemělo dovědět ještě dalších deset tisíc let. I déle, pokud bude třeba. Navíc, síla jeho moci byla obrovská. Šlo o anomálii, která se přirozeně vyskytla v genovém fondu jeho druhu před miliony let a u něj se teprve teď projevila. Anomálie, která se znovu neprojeví, kdo ví jak dlouho. A tyto schopnosti v kombinaci se situací v níž se nacházel jej dostali na Haknarii. Poslední co si pamatoval ještě ze Země bylo, že se snažil ukrýt před pronásledováním královskou gardou. Sošku z chrámu pečlivě ukryl na okraji města a teď musel zmizet než se vše uklidní, pak se mohl vrátit a zlato přetavit a prodat. Po cestě do odlehlé osady u břehu Nilu jej však strážci téměř dostihli. Skrývalo jej teď pouze několik trsů rákosu a tento úkryt by mu nevydržel dlouho. Zoufale se snažil zmizet. Kamkoli, jakkoli, prostě pryč. Trest za svatokrádež byl až příliš krutý. Anubis si žádal trest. Zmrskání a přikování na týden v poušti mělo být dostatečným smytím hříchu, nicméně Sahir neslyšel o nikom, kdo by kdy přežil.

Proto, se schován v rákosí opravdu snažil z celého svého srdce zmizet. Zmizel a to doslova. Stráže viděly, jak se vypařil přímo před nimi. Jednu chvíli byl na mělčině ukryt v rákosí, a druhou byl pryč. Schopnosti, které mu evoluční odchylka propůjčila však nebyly zadarmo. Přesun na takovou dálku byl velmi vyčerpávající a Sahira téměř zabil. Hakneriané jej našli ležícího u vchodu do jedné z podzemních sýpek. Byl v bezvědomí a skoro nedýchal. Celkovému vyčerpání nepomáhalo ani horko, které zde panovalo a na které lidský organismus nebyl stavěný. A teď jej přenesli do jakéhosi chrámu. Snad je to Anubisův trest, za jeho krádež. Třeba zemřel a nyní putuje před Usireův soud, jeho srdce zváží a jeho hříchy se ukáží jako příliš těžké. Pak Amemait, Velká požíračka pozře jeho duši a on zemře. Proč se jen nestal farmářem jako jeho otec a odcházel do města? V chrámu alespoň bylo o poznáni chladněji než venku. Cítil, že jej položili na chladný kámen. Připravoval se na nejhorší. Za chvíli předstoupí před boží soud. Ale nic se nedělo, jen ti divní kněží pořád zpívali a ta hudba kolem, nic takového ještě nikdy neslyšel. A najednou bylo ticho. Úplné a absolutní. Veškerá činnost ustala, jako by ten okamžik zamrznul v čase. Sahir nic necítil, ale jakýkoli návštěvník chrámu by viděl postavu ležící na oltáři, jak se zvedá.

Nejprve nepatrně, pro obecenstvo v zadní části chrámu téměř nerozeznatelně. Ale během chvíle již bylo zcela jasné, že muž se nejen zvedá, ale přímo vznáší. O minutu později se již ve volném prostoru pod levitující sochou vznášela postava muže v přesné kopii pozice, ve které byla socha. Tělo prohnuté dozadu, s pažemi a nohama volně svěšenýma. Světelné skvrny, které proudily předtím chrámem se nyní shromáždily v propasti pod oltářem a vířily v divokém tanci. Fresky na stropě a stěnách nyní hrály všemi barvami a oranžové světlo z propasti na ně vrhalo zvláštní stíny, až se zdálo, že se obrazy na zdech pohybují. Postava muže stoupala stále výš, pomalu a téměř s nadpřirozenou lehkostí se otáčela kolem své osy až se ocitla tváří v tvář soše ve výši její hlavy.

To byl moment, na který všichni čekali. Pomocníci kněžích, kteří se mezitím shromáždili u sloupů chrámu nyní udeřili do svých velkých bubnů, připomínajících obrovské, duté kmeny sekvojí, a hluboký rytmus rozezvučel celou místnost. Starodávné bubny, které se předávaly v rodinách z generaci na generaci byly vyráběny ze zkamenělin ohromných stromů, které kdysi pokrývaly většinu Haknarie, ale které čas a živly zakonzervovaly a které byly náhodně objevovány při rozšiřování jeskynních farem. Byly potahovány svlečenou ještěří kůží Haknerianů a byly velmi vzácné. Používaly se pouze při zvláštních příležitostech a v dřívějších dobách při náboženských obřadech hrály nezastupitelnou roli. Nyní hrály při jednom z nejdůležitějších momentů v historii Haknarie. Kdysi dávno se zde již lidé objevili. Ale nebyli to lidé, kteří žili na zemi nyní, šlo o lidi, kteří se sem dostali z budoucnosti odkud byli nuceni uprchnout, před pronásledováním. Na tuto zapadlou planetu se před desetitisíci lety dostala hrstka z posledních lidí ve vesmíru. Ale i zde jejich touha po moci a kontrole nad ostatními převládla touhu po zachování druhu a v době jež po jejich příchodu nastala, si podrobili Haknariany a svými schopnostmi v jejich očích zastupovaly všemocná božstva. Tito lidé však neměli s bohy nic společné. Jejich jednání a neustálé boje po moci uvrhly Haknarii do svatých válek. Mnoho krásných věcí, jež Haknariané před příchodem lidí vytvořili bylo nenávratně zničeno. Hlavní město Sen’tari bylo vypáleno a srovnáno se zemí. Nikdo již nemohl spatřit zářivé terasy a vodní zahrady u císařského paláce. Po téměř tisíci letech válka skončila. Na Haknarii zbyli už jen dva nejmocnější z lidí, kteří udržovali křehký mír. Škoda ale už byla způsobena a konec byl nevyhnutelný. Podnebí Haknarie se během následujícího století rapidně změnilo. Ledový příkrov jižního pólu planety zcela roztál a odkryl nový kontinent. Na celém zbytku světa se oteplilo o desítky stupňů. Hakneriané jakožto studenokrevní živočichové se dokázali přizpůsobit. Uvědomili si ale, že jejich takzvaní bohové nejsou nic jiného než mocí opili tyrani a diktátoři. Vznikla vzpoura, která se snažila zbývající dva bohy zničit. Opět se rozpoutala válka. Měla však oproti tisícileté válce jen krátkou dobu trvání. Za pouhých pět let nezbylo lidem než se vzdát. Byli převezeni do chrámu, kde měli být rituálně obětováni. Před jejich smrtí však ještě vykonali poslední „zázrak“ vytvořili sochu, z černého masivu, jež se vznášela v chrámu a vtiskli do její struktury vlastnosti, které jednou snad nějakým nově příchozím lidem umožní odhalit jejich potenciál. Peter Harkins a Suzan Reightonnová, zemřeli s nadějí, že se budoucí lidstvo vyhne osudu, který potkal je. Že lidé ovládnou svoji moc a budou ji používat pro dobro ve vesmíru. S posledním vypětím sil smazali z paměti Haknarianů vše, co napáchali a zanechali je v nevědomosti se zničeným světem. Z Haknerianů se přes noc stali zase kočovníci, kterými byli, když se zde lidé objevili. Města, která kdysi vybudovali byla opuštěna a postupem času zmizela pod pokrývkou písku.

Od té doby uplynulo přes deset tisíc let. Hakneriané a jejich potomci postupně zapomínali staré zvyky a způsob života. Opět se z nich stávala kulturně vyspělá rasa. Ze škod, které ale lidé napáchali, se již jejich planeta nebyla schopna vzpamatovat. Aniž by to Hakneriané věděli, byli vymírající rasou, po které v budoucnu nezbude nic, než dávná vzpomínka v podobě několika pískem zasypaných chrámů. Nyní ale Orentairovi připadalo, že se vše obrací k lepšímu. Bohové, kteří v průběhu tisíciletí vyprávění a komolení příběhů dostali podobu milostivých a moudrých bytostí se nyní na Haknarii vrátili aby vše uvedli do pořádku. Zpoza davu věřících sledoval postavu Sahira, která se vznášela u obličeje sochy. Zdálo se, že se nic neděje, ale Iarthe, která se díky stavbě chrámu a vlastnostem sochy nakumulovala ve svatyni začala na Sahira působit jako katalyzátor evoluce a aktivovala kombinace genů, které ještě měly být po dlouhé generace latentní.

Lidský mozek v sobě totiž již od svého prvopočátečního vývoje skrýval obrovský potenciál. Evoluce by tento potenciál odhalila až v době, kdy by lidé byli natolik vyzrálí aby se se svými schopnostmi dokázali vypořádat. Iarthe však tento proces urychlila a Sahir cítil jak se mu do žil vlévá nová síla. Síla, kterou nikdy dřív necítil. Najednou bylo vše na světě jasné jako hladina moře v Alexandrijském zálivu. Začal chápat jemné pochody, které utváří vesmír a udržují jej v chodu. Ba co víc, cítil, že je jednoduché je změnit a upravit jak on sám chce. Tak snadné jako nabrat misku vody.

Když klesal zpět k oltáři, oranžové světlo již pohasínalo a svatyni již halilo šero, narušované nyní jen pochodněmi které věřící zapálili. Sice klesal, ale to již nebyla vůle nikoho jiného. To již byl on sám. A tito démoni, kteří jej chtěli zabít nyní budou platit. Jeho srdce a duše obstály před soudem a on je nyní osvícen. Cítil, že stačí jen vztáhnout myšlenku a všichni v chrámu padnou mrtví. Sahir ale chtěl aby pykali všichni.

Orentair viděl, jak světlo proudí ve spirálách kolem sochy k muži visícímu v prostoru před ní a obklopuje jej. Zvuk bubnů doprovázel rituální zpěv věřících a kněží. Najednou ale bylo po všem. Muž se začal snášet zpět k oltáři. Jeho oči ale už nebyly zavřené, byl při vědomí. Orentair spolu s ostatními poklekl před bohem, který se před jeho očima znovuzrodil. Nevěděl přesně co má očekávat, ale to co se stalo, rozhodně do jeho představ nepatřilo. Muž v záblesku světla zmizel.

Nad současným hlavním městem Haknarie se v následující sekundě znovu objevil. Ve výšce několika set metrů Sahirovi připadalo, že se dívá na model. Viděl řeku, která kolem města protékala a pásy zeleně, táhnoucí se po jejích březích. Když se zadíval pořádně viděl i karavany proudící do města a z města. Všichni ti bezvýznamní tvorové teď budou platit za to, že jej chtěli zabít. Myslí se dotkl jádra planety. Žhavé kouli těžkých kovů, které rotovaly kolem své osy. Byl ještě poměrně vyčerpaný ze své cesty na Haknarii, ale s větší koncentrací dokázal pojmout celou komplexitu procesů, které v jádře probíhaly. Pokud se mu podaří jádro roztočit na druhou stranu, následky, které vzniknou nenechají stát na povrchu jediné město. Dávno mrtvé vulkány znovu ožijí a dokonají zkázu za něj. Co však netušil bylo, že jeho mysl možná dokázala vnímat svět kolem tak, jak žádný jiný člověk před ním ještě nedokázal, ale urychlením vývoje byly v jeho mysli způsobeny nenapravitelné škody. Jeho mozek ještě nebyl s to tuto transformaci přijmout na trvalo a proto od chvíle, kdy přeměna skončila, neurony v jeho mozkové kůře začaly odumírat tisíckrát větší rychlostí než je běžné. On to pociťoval pouze jako slabost, ale jeho mozek umíral. Během několika málo minut z něj nezbude víc než slintající hromádka kostí a masa. Prozatím se nicméně plně soustředil na svoji pomstu. Ten pocit jej téměř oslepil. Nenávist, kterou cítil k obyvatelům této planety byla nezměrná. Nashromáždil co nejvíce energie byl schopen, ale v momentu, kdy se chystal tuto energii vyslat do nitra planety degradace jeho mozku zasáhla centra, která mu umožňovala svoje schopnosti kontrolovat. Energie se proto uvolnila, aniž by byla někam nasměrována.

Sahir explodoval jako malá supernova. Veškerá energie, kterou nasbíral se uvolnila v jednom mocném výbuchu, který srovnal se zemí vše v okruhu čtyř set kilometrů. Do atmosféry se dostal prach a písek ze země a Haknarie se tak ponořila do dlouhé noci. Tím byl její osud zpečetěn. Ale příběh, který zde začal měl mít ještě pokračování.