Facka

Společně….
To slovo pro mě tolik znamenalo a teď má jen nádech prázdnoty a dutou ozvěnu. A přitom…
Společně jsme mohli dokázat všechno. Společně-jen já a ona, ta nejdokonalejší bytost, jakou jsem kdy poznal. Byla fascinující, úchvatná, byla mým vším, mou alfou a omegou, když se smála, jako by se spolu s ní smál celý vesmír, i zamračené nebe se zdálo být nějak veselejší, když dnem probublával její rozkošný smích. Ten smích, ten úsměv jsem miloval, stále miluji, vím naprosto jistě, že ona je ta dívka, se kterou chci strávit zbytek života. Ale co se to proboha stalo…a proč?
Společně jsme mohli vést ten nejnádhernější život. A ona pak odešla a mně po ní zbyl jen ten všeprostupující smutek a vůně jejích vlasů na polštáři. Miluji ho, ale dovádí mne k šílenství. Tolik se mi stýská…

Žil jsem v malém bytečku na kraji města, který by možná někdo mohl považovat za unylý. Neholduji totiž extravagantním obrazům a podobným známkách toho, že moje mysl oplývá vkusem a abstraktním myšlením. Ne, pokorně přiznávám, jsem realista a do snílka mám daleko. Jsem novinářem, možná proto necítím žádnou přitažlivost k neurčitu, a mám své povolání rád. Znám pár lidí, o kterých by se dalo říct, že jsou to mí přátelé. I když-dá se to tak říct, ale kdybych měl být přesný, žádnému z nich tak v soukromí své hlavy neřeknu-jsou to prostě známí. A za všechny bych ruku do ohně rozhodně nedal.
A už to leze na povrch-ano, jsem takový vlk samotář, mám rád klid a raději než večer do hospody si zalezu doma s knihou a vínem a jsem naprosto spokojený. Řeknete si-nuda, ale mně to celkem vyhovovalo. Ale časy se mění-tak to bývalo před, jak se mi zdá, mnoha a mnoha lety, přestože ve skutečnosti tomu je sotva rok. Potom mě potkalo to nejúžasnější, co jen může osamělého člověka potkat.
Ale nic není dokonalé-i můj sen, nádherný barevný sen plný splněných přání a podmanivých příslibů, plný štěstí, musel jednou skončit. Já teď jen smím doufat, že neskončil natrvalo, že ještě dám umírajícímu tělu poslední impuls naděje a to se znovu probere, otevře oči a usměje se do nadcházejícího dne, já jen smím doufat, že dostanu vůbec tu příležitost, ten impuls dát, že mi to někdo, že mi to ona, má jediná láska dovolí. Že se ke mně vrátí a začneme spolu znovu. Dal bych za to, za tu nanicovatou možnost všechno a cokoli. Obětoval bych sám sebe, jen aby se vrátila a já ji směl znovu pohladit po vlasech a znovu políbit její slaďoučké rty. Miláčku…prosím.

Bylo to v únoru, šel jsem v polední pauze do své oblíbené kavárny a tam se to stalo-vešel jsem a přímo proti dveřím seděla ona. Venku hrozně pršelo a ta dívka ke mně vzhlédla zpod kaštanových vlasů, jež jí spadaly na ramena jako vodopád. Oříškově hnědýma očima se vpila do mých a nevím, jak dlouho jsem tam stál a s otevřenou pusou na ni tiše zíral, ale po té nádherné a nekonečné chvíli vstala, podala mi ruku a tím nejsladším hlasem pronesla:
„Jmenuji se Kamila. Nechcete se posadit?“
A já se zamiloval.

Povídali jsme si celou hodinu a ona byla tak krásná, že se mi chvílemi nedostávalo slov, což je u mě situace více než výjimečná. Byla roztomile rozpačitá z mé očividné náklonnosti, přesto jsme po chvíli debatovali jako staří známí, až mi vychladla káva. Na závěr mne objala a já poprvé ucítil tu nádhernou vůni jejích vlasů. Nechtělo se mi ji pustit, bál jsem se, že mi uletí. Když jsem odcházel, zamávala mi a já narazil do dveří. Jako totální puberťák. Do práce jsem přišel pozdě a až tam jsem si vzpomněl, že nemám její telefonní číslo. Sáhl jsem do kapsy, jestli mám klíče a jako ve filmu-papírek s číslem a malým srdíčkem. Málem jsem se zbláznil radostí.

Začali jsme se scházet čím dál častěji a do měsíce se ke mně přestěhovala. Byla ve městě teprve krátce a bydlela zatím v hotelu.
Vtrhla mi do života jako velká voda a já si najednou začal všímat světa, všechno kolem bylo barevnější a veselejší a já v tom byl až po uši. A bylo to tak nádherné! V životě jsem nepocítil tolik radosti a štěstí, tolik krásných emocí, jež jsem do té doby neměl ani možnost poznat. Naplňovala mě a můj život vším tím, co mi až doposud scházelo. S ní, jen a pouze s ní, jsem konečně skutečně žil. Ani jsem nevěděl o co přicházím, když jsem se stranil žen, po tom, co mne jedna z nich podvedla, podlehl jsem dojmu, že všechny jsou stejné, věřím však, že nejsem jediný, kdo si to kdy myslel. Ale-za to ti děkuji, má lásko, měl jsem příležitost zjistit, že to tak není. Že ženy nejsou jen přelétavá bezohledná stvoření, která muže svádí jen za vidinou peněz a majetku. Jsem rád, že tomu tak není. Protože moje Kamila, dívka mého srdce, byla pravým opakem, byla chloubou všeho ženství, byla mou bohyní, něčím posvátným, co ostatní mohou jen z povzdálí pozorovat a tiše obdivovat. A já jsem neskonale vděčný všemu, díky čemu jsem k tomuto poznání dospěl. Je to nádherné. A ona mi naplnila prázdné místo v srdci a podařilo se jí ho zaplnit celé. Mohu říct-a nelžu-že se stala smyslem mého života a celé to srdce si přivlastnila pro sebe. Jak já ji miloval…miluju…
Byla dokonalá, lepší než jsem si zasloužil, nádherná a milá, má nejlepší přítelkyně a zároveň milenka. Když se usmála a upřela na mě ten oříškový pohled, byl jsem tak šťastný, že jsem tomu ani nevěřil. Tohle se přece stává těm ostatním…a najednou to tady bylo a já se cítil jako pánbůh.
Našla si brigádu a nosila domů peníze, protože jí bylo trapné žít z mého platu, který rozhodně mezi sto nejvyšších nepatří. Řekla, že pracuje v knihkupectví a já se nevyptával. Stačil mi úsměv a sladká pusa a uvěřil bych jí cokoli. Byli jsme spolu šťastní, skutečně šťastní, jezdili jsme na výlety a povídali si a smáli se a svět byl prostě tak nějak přívětivější, když jsem ji pohladil po vlasech a ona zavřela oči a nechala mě dotýkat se jejích tváří a pak jemně zamrkala a dala mi něžný polibek překypující láskou. A já jí šeptal blbůstky, co zamilovaní blázni říkají a ona mě objímala. Těžko bych popisoval, co všechno pro mě představovala, co všechno jsem k ní cítil a proč i po tom, co se stalo, ji neustále miluju a udělal bych cokoli, aby se ke mně vrátila.

Žili jsme spolu rok, nejnádhernější rok mého života, naplněný ne samotou, nýbrž láskou, něčím novým a krásným a já se cítil neskonale šťastný, byl jsem dokonce přímo poctěn tím, že o mě taková kráska zakopla a nepodívala se na mě jako na odpad, nýbrž ke mně přilnula a stala se součástí, nepostradatelnou součástí mého života. Uvažoval jsem nad tím dlouho, ale podstatě nebylo proč-už předem jsem věděl,že to tak má být;rozhodl jsem se, že se jí zeptám, jestli si mě vezme. Šetřil jsem a nakonec vybral ten nejkrásnější prstýnek, jaký se v okolí nacházel; prošel jsem kvůli němu tolik obchodů, zlatnictví a klenotnictví, dal jsem si na tom skutečně záležet, až jsem konečně našel ten pravý-dokonalý, jedinečný a dechberoucí, stejně jako ona. Koupil jsem ho a dal si ho do nočního stolku.

A pak, v polovině března, před dvěma týdny, jsem dělal reportáž o životě bezdomovců, což mě zavedlo do takové té horší části města, každé nějakou takovou má. A já jedu v autě na sraz s kameramanem, přeříkávám si svůj text, jsem ze všech těch úzkých uliček trošku nervózní, zatáčím…zatmělo se mi před očima, někdo zhasnul světla, zatočila se mi hlava, když jsem ji tam uviděl, nemohl jsem uvěřit vlastním očím, trvalo mi chvilku než jsem ji poznal, ale je to tak-stojí tam na rohu, na těch svých krásných nohách vysoké kozačky a síťované punčochy, minisukni sotva pod zadek, v puse cigaretu a zpod laciného make-upu se na svět mračí přenádherná kurva .
Udělal jsem tu nejblbější a nejubožejší věc, co jsem mohl, ale v hlavě mi to prostě přeskočilo a já vůbec nemyslel, vylezl jsem z auta, přišel přímo k ní a vrazil jí facku, takovou, že spadla na zem. Pak jsem nasedl, práskl dveřmi a odjel.
Nevrátila se a já celou noc brečel a bál se ji jít hledat, aby mě neminula, bál jsem se, že jí někdo ublížil, nebo si sama něco udělala. Chtěl jsem ji obejmout a pohladit a omluvit se, chtěl jsem ji políbit a říct jí, že ji miluju, litoval jsem té facky, jako ještě nikdy ničeho a pořád ještě lituju. Větší blbost jsem vážně udělat nemohl. Co jsem to za člověka, srazit takhle na kolena osobu, na které mi tolik záleží? Neměl jsem to dělat, měl jsem ji odvézt domů a vyříkat si to s ní a pomoct jí, ona to přece dělat nemusí, co nemusí-ona nesmí. Na to je moc dobrá, na tenhle ubohý způsob život, na to pro mě moc znamená, chci jí pomoct, ale ne, já jí místo toho třísknu, vrazím jediné osobě, kterou jsem miloval a stále miluju, a ona o mě stála a ona stála za všechno.
Tak proč to sakra dělala?
Chci jí pomoct.

Druhý den jsem šel do práce, jako by se nechumelilo, ale soucitné pohledy spolupracovníků mě provázely celý den. Prozradily mne zarudlé oči a nejspíš i kameraman Karel, kterému jsem včera nepřijel na plac.
Když jsem přišel domů, nebyla tu ona ani její věci. Ani dopis, vzkaz nebo cokoli, adresa, jméno… Zhroutil jsem se. Na polštáři bylo pár jejích vlasů a ta úžasná vůně, připomněla mi všechno nádherné, co jsme spolu prožili a co jsem na ní obdivoval, čeho jsem si vážil, na to, jak mi vzala hlavu do klína, když jsem měl mizerný den a hladila mě po vlasech, až se mi začaly klížit oči, na to, jak jsme se milovali, tady, v této posteli a šeptali si slova plná něhy a lásky, jaký to byl pocit, být její součástí, když mne vybízela polibky, když nabíraly na intenzitě a já se v tom vezl, a pak už jsem jen bezvládně ležel, tohle všechno se mi honilo hlavou a brečel jsem, dokud jsem neusnul a když jsem se vzbudil, nebyl to den, kdo mě přivítal, ale peklo, nebyl to už můj byt, bylo to už jen místo zaplněné ozvěnou jejích kroků a jejího smíchu, jejích slov a polibků. Místo zaplněné vzpomínkami, doslova nabito její přítomností, která již pomalu odeznívala a na její místo se opět vkrádala má stará známá-samota.
To ticho mě ubíjí.
Bože, lituju toho, doopravdy a upřímně lituju, jsi všemohoucí, proč mne tedy necháš tak trpět? Dej mi druhou šanci, já ji z toho hnusu vytáhnu, věř mi, o nic víc nestojím. Jen o dívku, která pro mne znamená všechno, celý vesmír se v ní skrývá. Prosím, vrať mi tu překrásnou bytost, jenž mi do života vnesla slunce, sám už žít nedokážu, ne teď, když jsem poznal pravý význam tolikrát omílaného slova láska. Slituj se nade mnou a dej mi ještě jednu, poslední šanci, přísahám, že ji využiji, no tak, prosím…
Nedokážu slovy vyjádřit, jak moc ji miluji. Jak moc můžete milovat než vám to roztrhne nitro, než ho to rozerve jako starý hadr? Někdy jsem ten pocit míval, nikdy nevyprchal, ale občas přicházel silněji, v prudkých návalech lásky, kdy jsem ji musel za každou cenu obejmout a držet, držet ji tak pevně, aby mi neuletěla a neztratila se v nekonečnu, nic pro mě v tu chvíli nebylo důležitější, byla jen ona a já a nic kolem, celý svět byl příliš daleko, abychom slyšeli jeho zmatený šum. Ale ona byla blízko, proto jsem ten pocit míval rád, směl jsem si ji přitáhnout k sobě a dát jí najevo, co pro mne znamená a jak moc mi na ní záleží, jak moc děkuji Bohu za to, že mám tu příležitost prožívat tyhle úchvatné emoce s ní a dělit se o ně. A teď ten pocit mám, právě teď to prožívám, snad jeho nejsilnější formu, nikdy nebyl tak intenzivní, nikdy nebyl tak blízko a tak plný, potřebuji její náruč, potřebuji její objetí a hlas, potřebuji zabořit obličej do jejích provoněných vlasů a dýchat tu vůni, až se mi bude z té lásky točit hlava, ale ona tu není, aby mi dala pusu na tvář a hladila mě sametově hebkou rukou, není tu a já se jí nemohu dotknout a všechno to důležité jí říct, ona tu není a ten pocit už není dokonalý a krásný, není to odměn- je to nejhorší trest. Nikdy v životě jsem tak netrpěl. Lze si představit nepředstavitelné?
Ona pro mne byla všechno, ne, ona byla víc než všechno...

Kamilo, prosím, vrať se, moc tě prosím.
V nočním stolku mám pořád ještě ten prstýnek, nejkrásnější prstýnek pro nejkrásnější ženu.Ten prstýnek tam bude, dokud si pro něj nepřijdeš. Čeká na tebe, stejně jako já.
Pojď domů, miláčku…

---