Čajová konvice

     Skleněná kávová sklenice. Když se blyští a prosvítá, tak je nezajímavá. Jako ženy, milé kočičky se sice líbí, ale když jsou jako andílci, přestanou bavit po týdnu, co se přinesou domů. Musí mít duši jako má konvice, když jsou v ní uvězněny dva čajové sáčky. Visí v prostoru a pak se jejich obsah zvolna začíná rozptylovat. Čajové aroma tlí, kazí se a to je na tom to hezké. Ještě nepáchne, sklo se zakaluje výpary a pak přestávám mít odvahu oddělit sáčky od konvice. Patří to k sobě.

     Já a ona? Jako ty dva pospolu hnijící sáčky? Kdyby, kdyby, kdyby.... Jsem spisovatel, to nesmím zapomínat. Nejsem alkoholik a proč v konvici vařím místo kávy čaj? Odpověď prostá, jsem líný mít konvici zašpiněnou mletou a bahnitou kávou. Jsem spisovatel, nemám čas vařit kávu a tak jsem dehydrovaný a pak píše můj psací stroj spíše nesmysly. Jsem žízniv a vodovodní kohoutek mám tři metry od mého stolu. Plechovku Red Bullu metry pouhé dva. Avšak lidem se to líbí, přímo zbožňují příběhy, při kterých si připadám jako kubista. Mám předlohu, a ona je opravdu hezká, její oči mají tu jiskru života a nenalíčená mi připadá tak sladká. A jako správný kubista ji črtám ze všech možných stran. Mám taky sklony ke středověku, táži se, zda-li pálili ty čarodějnice oblečené. Což je asi jedno, neboť žiji s utkvělou představou, že lněný oděv shoří rychleji než samotná mučednice. Ale té oné bych to nepřál. Obdivuji malíře dob dávno minulých, nepodepisovali se, jen se vyjevili na své životní dílo. Následuji je, črtám ji ve všech polohách a podepisuji se zároveň.

     Proč jsem se nestal malířem? Nevím, toť jsou blbé otázky. Orgie ve špinavém ateliéru, bodypainting a pak zpitý jako ministerský předseda vzít štětec, ba snad jen v barvě namočené prsty a mocnými tahy dát vyniknout tvůrčímu duchu. Kostky jsou vrženy. Raději však házím noži. Člověk si s tím užije hodně legrace, i když to vlastně neumí. Rád házím noži na hlavního hrdinu, můžu ho trefit, kam chci a on neprotestuje, on se pokřižuje a zavře oči. A pak mi přenechá křehkou hrdinku a já jsem s ní opět sám. Na druhou stranu jsou některé věci mnohem vzrušující, když je ještě hrdina naživu. Co se všechno dá provádět s hlavní hrdinkou, když on umírá. Přišpendlen na stěně. Nožem, co vrhl neviditelný autor příběhu. Může Bůh vrhati? Tedy nemyslím, když to trochu přežene s alkoholem a včas nenajde tu místnost označenou panáčkem. Ptám se, jestli on může určit, komu se kdy zavřou oči na věčnost a dech se promění v chrlení krve. Asi ne, to by nás na světě nebylo tolik miliard. Nebo se mu líbí postelové scény? Neměl bych ho urážet, na každém je něco špatného, ale jako správný taktik musím vyzdvihnout jenom to dobré. Třeba se už dlouho neukázal. Přítomnost mnoho lidí značí problémy, takže je to analogicky pouze v pořádku. Krásné ženy byly stvořeny, aby si muži nemysleli, že jsou tak blbí. Inteligentní něžné pohlaví mužům rovněž prospívá, neboť si takto uvědomují, jak jsou jejich mužná těla pohledná. Měl jsem z nepochopitelných důvodů vždy problémy s feministkami. Mé názory jsou prý primitivní, mé příběhy jsou prý perverzní, mé společenské šance se prý blíže spíše velké nule. Mají pravdu, jejich názory jsou téměř nepochopitelné, jejich způsoby nudné a společenské vyhlídky vysoké – do důchodu chodí jako zasloužilé učitelky, bezdětné, bez mužského zastánce. A my pitomci se smějeme, smějeme a smějeme, až se v hrobě převracíme...