Jak se do lesa volá...

Jak se do lesa volá…

     Dneska ráno byl zvuk budíku ještě nepříjemnější než kdykoli předtím. Helena šla večer pozdě spát, vlastně šla spát už dneska, bylo totiž okolo půl druhé když ulehla do postele a to se ještě převalovala ze strany na stranu než se ji konečně podařilo usnout. Vždycky když se blížil konec měsíce, měla v práci frmol a protože se to nedalo stihnout během pracovní doby, byla nucena kolikrát zůstat přesčas a domů se pak dostávala až k večeru. Naštěstí to vždycky trvalo tak týden a pak už byl zase relativně klid. Pracovala jako účetní ve stavební firmě a snažila se mít vždycky všechno v nejlepším pořádku. Zaměstnání pro ni bylo moc důležité, nezaměstnaný manžel domů moc peněz nepřinesl a rodina se dvěma dětmi z něčeho žít musela. Karel chodil poctivě na pracák, sháněl kde se co dalo, ale o pořádnou práci zavadit nemohl. Kdysi měl docela solidní flek ve fabrice na balení potravin, ale fabriku před rokem zavřeli a Karel  i s mnoha dalšími  zůstal na dlažbě…  Poslepu se snažila trefit zvonící budík na nočním stolku, podařilo se ji to až na čtvrtý pokus, posadila se pomalu na posteli a se zavřenýma očima hodnou chvíli nehnutě seděla. Zhluboka zívla, roztáhla ruce a zaklonila hlavu dozadu, konečně trochu přišla k sobě. Nasadila si pantofle a vydala se do koupelny. Cestou nakoukla do obýváku, Karel ležel na gauči a hlasitě chrápal, na sobě měl rifle a košili, tak jak se v noci vrátil domů, na nějakou hygienu, nebo mytí nebyl před spaním čas. Helena se otřásla, opatrně vycouvala na chodbu a přivřela za sebou dveře. Jenom ať se proboha neprobudí. Koukala na sebe do zrcadla, slzy ji stékaly po tváři, obraz v zrcadle se rozmazal. Umyla si obličej studenou vodou. „Ty vypadáš,“ řekla potichu. Opatrně si sáhla na monokl pod pravým okem. Pěstmi ji Karel do hlavy obvykle nebil, spokojil se většinou s několika fackami, popřípadě nějaká ta rána do břicha, nebo hrudníku. Dnes v noci měl ale opravdu mizernou náladu… Ležela už v posteli když ve dveřích zarachotil jeho klíč. Trvalo mu to příliš dlouho a to nevěstilo nic dobrého. Helena se instinktivně přikrčila pod peřinou, dobře věděla co bude následovat. Dveře se otevřely, ozval se jeho chraplavý hlas: „do prdele, auu, kdo to sem sakra dal! …“  Karel se snažil vyzout, ale boty odmítaly poslušnost. „Heleno, kde jsi sakra… pojď mi pomoct!“  zařval Karel a zůstal sedět na botníku s nohama doširoka roztaženýma. Helena rychle vyskočila z postele, iluze že ji Karel nechá spát byla nenávratně pryč a běžela za Karlem na chodbu. „Nečum a sundej mi ty boty!“ obořil se na ni Karel, jen co se objevila na chodbě a vyděšeně se na něho koukala. Helena se k němu opatrně sehnula a zula mu pomalu obě boty. Karel při tom hlasitě nadával na všechno možné. „Nekřič prosím tě, vzbudíš děti,“ snažila se ho nesměle mírnit. O děti měla Helena největší strach. Děsila se toho, že se jednou Karel vrátí z hospody ještě před tím než půjdou spát a nebo že je jeho hulákání probudí a on si bude vylévat zlost i na nich. Naštěstí k dětem se Karel choval hezky, děti ho měly rády a Helena nechtěla aby viděly jaký jejich milovaný tatínek umí být někdy zlý a krutý. Potom co mu sundala obě boty, do ní neurvale strčil až ztratila rovnováhu a praštila se hlavou do zárubně. „Uhni,“řekl při tom, neohrabaně se zvedl a odpotácel se do kuchyně. Chvíli se prohraboval v lednici, našel v ní kus vysočiny a hned se do ní s chutí zakousl. Helena se mezitím zvedla a snažila se potichu projít do ložnice. „Kam jdeš!“ zakřičel na ni s plnou pusou. Helena zůstala strnule stát a nebyla schopna mu odpovědět. „Na něco jsem se tě ptal,“ pokračoval Karel a zprudka do ni strčil volnou rukou až mu z té druhé vypadl salám na podlahu. Helena narazila do stěny a začala tiše vzlykat. Karla  rozčílilo že mu salám upadl  a vinil z toho Helenu. „Ty čubko, okamžitě to zvedni!“ Obořil se na ni, vzlykající Helena se pomalu sehnula pro salám, ale Karlovi se zřejmě nelíbilo, že ji to příliš dlouho trvá. Bez výstrahy ji udeřil pěstí do obličeje a když potom upadla na zem a instinktivně se snažila krýt si hlavu rukama, jako smyslů zbavený ji pak začal oběma rukama fackovat a uštědřil ji i pár kopanců do hrudi a do břicha. Ležící a vzlykající Helena ho najednou přestala zajímat. Nechal ji svému osudu, zvedl salám z podlahy, dvakrát na něj foukl aby odstranil případná smítka a vítězoslavně odešel do obýváku. Helena se cítila hrozně, věděla že bude bita, podobně končily všechny jeho příchody domů z hospody v poslední době, ale jeho agresivita byla čím dál větší. Bála se jen pomyslet kam to povede. Když se to stalo poprvé, chtěla všechno ohlásit na policii, ale hrozně se styděla a  měla strach  o tom s někým hovořit.  A pak co děti. Tahali by je po výsleších a on se k nim přece choval tak hezky. I k ní se choval hezky, když byl střízlivý a když byli spolu všichni pohromadě, viděla v něm zase toho Karla, kterého znala dřív, hodného a milujícího manžela a otce. Někdy měla pocit, že ten Karel, který se vrací opilý z hospody, není ten její Karel, ale někdo úplně jiný, někdo cizí…

      „Dobré ráno,“pozdravila Helena když vešla do kanceláře. „Dobré ráno Helenko,“ odpověděl s úsměvem  inženýr Paleček,  zvedl hlavu od papírů a podíval se na Helenu. Černé sluneční brýle, které měla na očích, do práce obvykle nenosila a proto se na ni díval déle než jindy i úsměv se mu pomalu ze rtů vytratil. Helena si všimla jeho nechápavého výrazu i když nerada, snažila se brýle na nose rozumným způsobem vysvětlit. „Zdá se vám divné, že mám teď po ránu na nose brýle, viďte pane vedoucí? Kdysi jsem měla zánět spojivek  a dlouho jsem teď měla klid, ale včera jsem  asi chytila průvan či co a asi to mám zpátky, mažu si to mastičkou a když nosím ty brýle oči mi tak neslzí. Počítám tak týden, dva a bude to v pohodě.“   „A nechcete si skočit k očnímu, s tímhle nejsou žádné špásy?“ optal se starostlivě inženýr Paleček. „ Né, děkuju pane vedoucí, to se spraví, teď tu máme hodně práce, nemůžu vás v tom nechat samotného, nedělejte si starosti,“odpověděla Helena a pustila se do práce. „No jak myslíte, je to vaše zdraví, ale kdybyste si to náhodou rozmyslela, stačí říct, však ono by se to tady taky nepotento, že.“ Usmál se na Helenku inženýr, ponořil se opět do papírů a o brýlích už nepadlo ani slovo. Inženýr Paleček měl pětačtyřicet, byl už šest let rozvedený a   z manželství mu kromě šrámů na duši zůstal teď už patnáctiletý syn, kterého měl jednou za čtrnáct dní doma na víkend. Alimenty platil vždy včas, nechtěl zavdat své bývalé ženě třeba i jen nepatrnou příčinu k rozepřím. Užil si jich za deset let manželství až až. Ve vztazích k něžnému pohlaví byl pan inženýr neobratný, své city, které čas od času k některé z žen cítil, nebyl schopen přijatelným způsobem dát najevo. Velkou roli v tom hrála i špatná zkušenost z manželství. Byla to právě jeho bývalá žena, která ho kdysi oslovila jako první při jejich seznámení a vždy i potom byla vůdčí osobností v manželství. Možná by si na její časté nevěry časem zvykl, ale našla si nakonec jednoho bohatého podnikatele a manželství pro ni nadobro ztratilo smysl. Kdoví jestli ho nepodváděla i před svatbou, později došel k závěru, že určitě ano. Helenu inženýr obdivoval jako ženu i jako člověka. Bývala pořád usměvavá a šířila kolem sebe dobrou náladu. A ty její oči, častokrát se v noci budíval a musel na ní myslet…Poslední dobou se mu ale zdála zakřiknutá a smutná, tvrdila sice, že její muž přišel o místo a že to teď mají doma těžké, ale kolikpak je takových, určitě spousta…Když Helena zamykala kancelář byla už venku tma, inženýr byl někde v terénu a tak musela sama pěšky. Pokud odcházeli společně, brával ji inženýr do města autem, kde ji vysadil u nákupního střediska, rozloučil se a odjel. Helena pak obstarala nákupy a spěchala domů, měla už to pak jen pět minut pěšky. Dneska měl ale inženýr Paleček neodkladnou práci na jedné ze staveb a Helena musela proto do města po svých.  Vyrazila do spoře osvětlené ulice, nikde nebylo ani živáčka a být to jindy, určitě by se bála, ale teď měla hlavu plnou myšlenek na  jiné věci a jestli měla strach tak především z toho co bude večer.  Na osmou byla spolu s Karlem pozvána na večeři do restaurace na náměstí. Termín večeře už několikrát odložili a protože byli pozváni známými, kteří jim v minulosti už několikrát finančně vypomohli, nedalo se to odkládat do nekonečna. Pavel Tesař pracoval v  cestovní kanceláři, která docela solidně prosperovala, s Karlem se poznali na vojně a poněvadž bydleli v jednom městě, docela pravidelně se i s manželkami  scházeli.  Helena byla tak zabrána do svých myšlenek, že zprvu ani nezaznamenala hlas ozývající se z křoví u cesty. „Prosimváás,“ ozvalo se znova, teď už hlasitěji a Helena se tentokrát zastavila a podívala se směrem ze kterého se podivný zvuk ozýval. Seděl tam na zemi muž v tmavém dlouhém kabátě a kloboukem na hlavě, držel si na pravém lýtku nějaký hadr  a jen co zjistil, že ho procházející žena zaregistrovala spustil unaveným hlasem : „ Prosimváás, nebyla by jste tak hodná a nepřinesla mi odněkud kus nějakého obvazu, nebo hadru?“ nadzvedl mezitím hadr přiložený k pravému lýtku, pod ním byla děsivá rána  skoro na kost až se Helena otřásla. „Proč s tím nejdete na pohotovost?“ Zeptala se ho kroutíce při tom nevěřícně hlavou, „dostane se vám tam nějaká infekce a můžete přijít i o nohu.“  „To nejde, za prvé neplatím si nemocenskou a tudíž nemám ani kartičku pojištěnce a za druhé je tam spousta lidí a nechtělo by se mi tam čekat a pak vysvětlovat jak se mi to stalo… tak budete tak hodná?“  „A nemám zavolat sanitku?“ zkusila to ještě Helena, ale muž jen zavrtěl hlavou, že žádnou sanitku nechce. „Tak chvilku počkejte,“ řekla Helena a vyrazila k nejbližší lékárně. Naštěstí už byla kousek od centra a bylo těsně před půl šestou, lékárnu zavírají o půl, měla by to stihnout. Za minutu půl vzala za dveře lékárny, stihla to tak tak, nakoupila co bylo potřeba a vyrazila zpátky.  „Měl jsem strach že se nevrátíte,“ přivítal ji muž, když se vrátila zpátky a malinko, docela nepatrně se pousmál.  „Ukažte, podívám se na to,“ řekla odhodlaně, ale muž jen zavrtěl hlavou, „ne, já sám,“ a natáhl ruku směrem k Heleně, podíval se ji při tom přímo do očí. Na Helenu měl jeho pohled hypnotizující účinek, beze slova odporu mu podala balíček s obvazy a s desinfekcí a se široce roztaženýma očima sledovala jeho počínání. Muž si počínal velmi obratně, Helenu napadlo,  že musí určitě pracovat ve zdravotnictví. Potom co ránu důkladně vyčistil desinfekcí, roztrhl obvaz a pečlivě si ho omotával kolem lýtka, podíval se při tom na Helenu a konečně přerušil mlčení: „ Copak se vám to stalo s očima, že na nich máte teď navečer sluneční brýle, sluníčko už přece nesvítí?“ Helena se zarděla a ani na chvíli ji nenapadlo, že to není zrovna ona kdo by měl teď vysvětlovat co že se mu a za jakých okolností přihodilo. Zmohla se jen na pár nevýrazných slov, „spojivky… vrátil se mi zánět,“ zabreptala nesrozumitelně a dál hleděla na člověka před sebou. „ A nenarazila jste spíše někomu na sevřenou pěst? Já jen že už jsem takových zanícených spojivek viděl… ale to je samozřejmě vaše věc, omluvte mě, nechtěl jsem se vás dotknout,“  Muž si ještě natáhl zpátky nohavici, otřel si ruce do čistého obvazu a opatrně se postavil na obě nohy. „Pomalu, nespěchejte,“ řekla starostlivě Helena, ale muž nedbal jejich slov a procházel se chvíli kolem ní s takovou samozřejmostí, že zapochybovala, že krev na zbytku obvazu ležícím na zemi je jeho. „Moc vám děkuji,“ otočil se najednou muž k Heleně, „strašně moc jste mi pomohla,  můžu se zeptat na vaše křestní jméno?“  Heleně chvíli trvalo než se byla schopna vzpamatovat z jeho upřeného pohledu a následné otázky. „…Helena,“ odpověděla pomalu a dál hleděla do jeho uhrančivých očí. Pocity, které prožívala, nikdy předtím nepoznala, měla pocit že je v jakémsi opojení a o cokoliv by ji její protějšek požádal, to by vykonala.    „Helena,“ opakoval po ní muž, jemně ji pohladil rukou po tváři, chvíli se ji ještě díval do očí, potom se najednou otočil a beze slova odešel do tmy. Zmatená Helena ještě chvíli stála na místě u křoví, než si byla schopna uvědomit kde je, jak se jmenuje a kolik je vlastně hodin. Ježišmárija, už jsem měla být dávno doma…

       „Kde jsi tak dlouho?“ obořil se na ni Karel jen co se objevila ve dveřích. „Vždyť víš že teď máme v práci frmol, dřív jsem to nestihla,“ hájila se Helena.  „No jen aby,“ nenechal se odbýt Karel, „jestli ty mě netaháš za nos,“ v poslední době se kolem tebe nějak moc motá ten tvůj inženýrskéj, nemysli si že nic nevidím, ale neboj se já si na něho vyšlápnu… budete se divit, oba!“    Helena se to snažila ignorovat, tašky s nákupem odložila v kuchyni a šla se do ložnice převléknout. „Děti už jsou pryč?“ zeptala se po chvíli. „Jo,“ odsekl Karel, „před chvilkou  tu byla tvoje matka, taky mi už pěkně  leze na nervy, ale mi může však víš co. Koupila si něco k jídlu? Zeptal se Karel a začal se prohrabovat nákupem, „mám hlad jako vlk. Dneska jsem byl na nádraží, zítra nastupuju na nakládce zboží, chlap co to dělal před tím dostal infarkt a už se tam prý nevrátí,“ povídá Karel s plnou pusou. „Jsou tam docela slušný prachy, no uvidíme… posloucháš mě vůbec?“  „Poslouchám Kájo, to víš že jo, hlavně aby to vyšlo,“ zapochybovala Helena z ložnice. „Ale prosím tě, co by nevyšlo, ty taky pořád něco máš.“   Helena ho nechtěla dál provokovat, ale dobře věděla, že tak jednoduché to zase nebude. Tolikrát už si Karel sehnal fleka, ale buď mu ho někdo na poslední chvíli vyfouknul, nebo se jednalo o práci se Kterou Karel nebyl spokojen především z důvodu špatné mzdy. „To se mi ani nevyplatí vstávat do práce,“ stěžoval si a začal si shánět zase něco nového.  Spokojený Karel s plným břichem ulehl v kuchyni na gauč a začetl se do mladé fronty, svět pro něho rázem přestal existovat. Helena se pustila do úklidu, měla na to zhruba hodinu. Musela stihnout pomýt nádobí, pověšet prádlo, vytřít podlahu a pak už se připravovat na odchod do restaurace. Karel dočetl noviny, odešel do obýváku a pustil si televizi, na čété jedna začínaly zrovna televizní noviny. Neskončila však ještě ani znělka a Karel musel na záchod. „Sakra, zrovna teď,“ ulevil si nahlas Karel, ale neodvážil se to odkládat, v poslední době měl žaludek na vodě a trápily ho často zažívací potíže. Helena se v koupelně snažila za pomocí mejkapu zakrýt monokl pod okem. Moc se jí to nedařilo a nespokojena s konečným výsledkem odešla do obýváku vyžehlit si blůzu. Zapnula žehličku, chvilku počkala až se nahřeje, v televizi zrovna běžela reportáž o nějaké zvlášť tragické dopravní nehodě, všude spousta pomačkaného plechu a blikající majáky. Nevěnovala tomu pozornost, soustředila se na blůzku ležící před ní na dece. Když byla konečně hotova, vytáhla žehličku ze zásuvky a chtěla ji dát zpět na okno do ložnice, kde bylo její místo. Zabránila ji v tom známá tvář, koukající se na ní z obrazovky. Chvíli zůstala stát jako zkoprnělá, pak se ale vzpamatovala, sáhla směrem k ovladači a přidala zvuk. To co se vzápětí dozvěděla, ji doslova vyrazilo dech. „….uprchl dnes v noci zvlášť nebezpečný recidivista Vladimír Petrovský, odpykávající si trest doživotí za sérii brutálních vražd. Způsob a provedení útěku vězeňská služba dosud nezveřejnila. Upozorňujeme všechny občany, že pachatel může být ozbrojen a v případě jeho výskytu ať ihned uvědomí kteroukoli služebnu policie České republiky, nebo ať okamžitě volají  linku sto padesát osm…“  Opět se na ni dívaly ty pronikavé oči, mráz ji přeběhl po zádech, zrychlil se jí tep a na čele vyskočily krůpěje potu. Když si konečně všechno srovnala v hlavě, uvědomila si komu dnes venku na ulici poskytla první pomoc a co všechno se mohlo stát. Kdyby měla hádat co je dotyčný jedinec zač ani v nejsmělejším snu by mu nepřisoudila nálepku sériového vraha, jak o něm před chvílí mluvili v televizi. V silném rozrušení položila žehličku místo do stojánku o kousek vedle a ta spadla na podlahu a to  tak nešikovně, že se po dopadu otočila směrem k Heleně a popálila ji na kotníku. „ Au! to snad není pravda,“ Helena odběhla do koupelky, bolavý kotník strčila do umyvadla a pustila si na popálené místo studenou vodu. Studená voda ji udělala dobře a Heleně se ulevilo. Naštěstí se o ni žehlička jen lehce otřela a nezpůsobila nějakou větší škodu. Celá rozklepaná šla zpátky do obýváku, přímo ke stolku s telefonem. Zvedla sluchátko a stále ještě třesoucí rukou vyťukala stopadesátosmičku, nepovedlo se a místo známého tůtání se ozvalo pípání, dávající Heleně najevo, že nejspíš vyťukala špatné číslo. Helena chtěla číslo vyťukat znova, ale Karel vracející se ze záchodu, na ni vyštěkl: „zase jsi u toho zatracenýho telefonu, copak už si nepamatuješ na účet z minula sakra!“ Trošičku při tom opomněl, že nejvíce byl telefon vytížen při shánění jeho práce.  Helenu jeho rozčilování kupodivu uklidnilo, ruce se jí přestaly třást, chvíli se mlčky koukala jak hudrující Karel mizí v koupelně a pomalu položila sluchátko zpátky na místo. „Neboj, pamatuju si to moc dobře,“ odpověděla tiše Helena a myšlenky na Petrovského a policii byly odsunuty někam do ztracena…

      Večer probíhal přesně podle předpokladů, Karel s Pavlem se náramně bavili, s množstvím vypitého alkoholu postupně vytahovali i historky z vojny, které Helena znala snad nazpaměť, ale ti dva se u nich chechtali tak jakoby je slyšeli poprvé. Obě ženy se raději bavily o dětech a o domácnosti a nechali své muže ať hezky válčí, stejně měly pocit, že by se chlapi bez nich v klidu obešli. Původně chtěla Helena aby večer skončil co nejdříve, než se Karel stačí opít, ale s postupujícím časem a narůstajícím pivním plotem na účtence, měla z cesty domů čím dál větší strach. Snad se opije tolik, že nebude mít na nic sílu, utěšovala se v duchu… V jednu hodinu, po zavíračce, přijel pro Tesařovy taxík. Nabízeli Karlovi s Helenou, že je kousek svezou, ale Karel rozhodl, že půjdou pěšky, že jim oběma procházka prospěje. Když taxík zmizel z dohledu, ocitli se oba manželé na ulici úplně sami, nikde ani živáčka, jen někde v dálce se nechal slyšet nějaký opilec, zpíval něco o lásce mámivé.  Heleně se rozklepaly kolena a trochu ji začal bolet žaludek, měla z téhle noční procházky docela nahnáno. „Kde se couráš, sakra?“ otočil se k ní Karel, zatím celkem přívětivě. Zdálo se jí, že po tom množství alkoholu co Karel vypil, artikuluje docela srozumitelně, nevěděla jestli to je dobře, nebo špatně. Kolik toho potom musí vypít když se vrátí domů a není schopný jediného slova… „Kóóline, Kóóklíínéé, stojíš v pěkné dóólííně!!“ začal si  z ničeho nic prozpěvovat Karel, asi se nechal inspirovat vzdáleným halasem. Vůbec mu nevadilo, že naprostá většina obyvatel města už v tuto hodinu dávno spí a jeho hlasitá produkce jim nebude zrovna po chuti. Helena se ho na to bála upozornit, na jedné straně byla ráda, že má Karel dobrou náladu, ale na straně druhé měla strach z možné ostudy. „Zavři hubu burane, tady spí lidi!“ Ozvalo se z okna někde v horních patrech paneláku. Karel neznámému mravokárci nevěnoval pozornost, ale protože si nebyl schopen vzpomenout na slova druhé sloky, zopakoval ještě jednou refrén a zmlkl. Chvíli šli mlčky, zamračený Karel se koukal před sebe naštvaný, že se jeho zpěv lidem nelíbí. „Kokoti, ptáci,“ mrmlal si pro sebe potichu. „Je to všechno tvoje vina,“ obrátil se najednou k Heleně, která se na něho vyděšeně podívala. Jeho oči nevěstily nic dobrého. Vždycky se na ni takhle díval, před tím než na ni sáhl. Někdo věci neznalý by řekl „láskyplně“. Láska v tom ale určitě nebyla, tak možná k sobě a k vlastním pocitům uspokojení při ubližování a ponižování druhého. Helena věděla, že na sobě nesmí nechat znát strach, aby ho nevyprovokovala k ještě větší agresi, než ke které se chystal. Ale copak to jde, zůstat klidná a vyrovnaná, když věděla co přijde?  Karel se na ni nenávistně díval. „Pořád proti mně něco máš, pořád se ti něco nelíbí, mrcho…mrcho!“  Helena se zastavila a podvědomě si schovala hlavu do dlaní, ještě dříve než se Karel rozpřáhl k ráně. Nejdříve ji udeřil z boku, facka levou rukou dopadla na nechráněnou část hlavy. Vzápětí přišla rána i pravačkou z druhé strany. Na chvíli byl klid, ticho před bouří, zdálo se že ho ty dvě rány unavily a snad i uspokojily, ale opak byl pravdou. Nejvíce ho rozlítilo, že Helena pořád stála jako sloup, hlavu schovanou do dlaní. Jediné na co se zmohla byl tichý pláč.  Pak to propuklo, začal ji mlátit hlava nehlava. „Děvko, mrcho, svině jedna,“ ulevoval si při tom. Helena vrávoravým krokem ustupovala před přívalem nesmyslných ran, zakopla o obrubník a spadla na záda do trávy u chodníku. Ve skrytu duše doufala, že někdo z lidí zavolá policii, vždyť přece když Karel zpíval, určitě probudil více lidí, než jenom toho jednoho, který ho z okna okřikl. Ulice ale byla němá, nikdo se neozval z okna a neokřikl násilníka, ani nebyl slyšet zvuk přijíždějícího auta přivolané policie. Byla zase sama, sama se svým milujícím manželem… Karel se ne a ne uklidnit, po té co Helena upadla do trávy, naštval se ještě víc. Párkrát si kopl do choulícího se těla, ale vztek ho pořád neopouštěl. Rozhlédl se kolem sebe, kousek od nich ležel na zemi klacek, docela solidní sukovice, kde se tam vzala, kdo ví, ale byla tam, bohužel pro Helenu. Karel pomalu zvedl klacek se země, znalecky ho potěžkal a párkrát nasucho praštil do své volné dlaně, nepatrně se usmál. „Ty jsi zešílel,“ špitla Helena, když viděla Karla a vytušila co asi bude následovat. Nechtěla věřit, že by byl schopen ji tímhle hrozným klackem udeřit. Ale copak může vědět čeho je tenhle šílenec schopen? Šílenec, ano je to šílenec pomyslela si než zavřela oči. Kdo jiný by se takhle choval k vlastní ženě, se kterou má dvě krásné zdravé děti… jenom šílenec.  Schoulená do klubíčka, oči zavřené, hlavu schovanou do dlaní, slyšela jak se k ní pomalu blíží. Krok za krokem, byl už skoro u ní. Teď se asi napřáhl, každou chvíli na ní dopadne těžká sukovice, ještě více se schoulila… Karel stál s rozkročenýma nohama nad Helenou: „počkej, teď poznáš co to je bolest potvoro“…S úšklebkem se opatrně napřáhl k ráně, už, už se chystal udeřit. Rána ale nedopadla, čísi ruka chytila napřaženou sukovici a silným trhnutím povalila Karla na zem. Vyjevený Karel, který se z ničeho nic ocitl na zemi nechápal co se děje. „Ale, ale mladý muži, copak to tady tropíte za hlouposti?“ promluvil neznámý a opřel se přitom o sukovici, která měla už v tuto chvíli dopadat na křehké Helenino tělo. Třesoucí se Helena, stále ještě se zavřenýma očima, ho okamžitě poznala po hlase… Vladimír Petrovský, myslela že už bude dávno za horami a on byl přitom pořád ve městě, naštěstí pro ni. Teď nevěděla z koho má mít větší strach, ze svého manžela, nebo z několikanásobného vraha. Těžké dilema. Každopádně mu teď byla vděčna, že zabránil tomu šílenci, jejímu muži v tom k čemu se chystal. Dalo by se říci, že se najednou cítila tak nějak bezpečně. Zvláštní pocit bezpečí, pod ochrannou rukou někoho, kdo má na svědomí životy jiných, určitě nevinných lidí. Měla ale Helena na výběr? Lehká odpověď… neměla. Tak jako tak všechen strach s ní najednou spadnul, viděla před sebou Karla, který stále ještě nedokázal pochopit, že už není pánem situace. Útočník se znenadání proměnil v oběť, bohužel pro něj ale nevěděl s kým má tu čest… „Co se do toho sereš, debile, táhni si po svých a nestrkej rypák do čeho ti nic není,“ zkusil to  Karel nejdřív velitelsky. K jeho smůle se ale očekávaný výsledek nedostavil. Neznámý se k odchodu neměl, lehce si povzdechl a udělal dva pomalé kroky směrem ke stále ještě ležícímu Karlovi. Neřekl při tom ani slovíčko, jenom si pohrával se sukovicí, stejně jak to ještě před chvílí dělal Karel. „Kam jdeš?“ zeptal se Karel pořád ještě celkem sebejistě, nespouštěl přitom Petrovského z očí. Instinktivně se ale začal posouvat na zemi do zadu, zarazil se až o  sedící Helenu. Ta Karla ignorovala a neustále se dívala Petrovskému do očí, nemohla se od nich odtrhnout. Seděla, bradu opřenou o kolena a jenom zírala. Petrovský se zastavil těsně před Karlem, přidřepl si před něj a chvilku si ho zblízka prohlížel.  To se už Karel začal doopravdy bát, chtěl začít křičet, volat o pomoc i když zatím neměl proč, ale strach  mu svázal hrdlo a žádný křik se neozval. „Chlapečku,“ spustil opatrně Petrovský, když se dosyta na vyděšeného Karla vynadíval. „Já strašně rád spím a k smrti nesnáším když mě někdo ze spánku probudí a do teď jsem hezky spinkal tady na lavičce za rohem… jako miminko.“ Petrovský se na chvíli odmlčel, opět si lehce povzdechl a protože nikdo jiný se k hovoru neměl, pokračoval: „ A najednou mě z toho nejkrásnějšího snu někdo probudí, jestli chceš vědět kdo to byl, rád ti to řeknu…ano správně, byl jsi to ty,“ dokončil větu a pokyvoval při tom hlavou aby snad svým slovům dodal váhu. Karel reagoval přesně opačně,  odmítavými pohyby své střapaté hlavy chtěl dát tomu individuu co teď dřepělo před ním jasně najevo, že se mýlí a Karel není ten kdo může za jeho přerušené spaní. Horečně přemýšlel co říct aby se z téhle šlamastyky dostal, ale nešlo to, nešlo. Myšlenky se mu v hlavě vířily jedna za druhou, dohromady by vydaly na hezkých pár vět, ale problém byl v tom je nějakým způsobem zkrotit a dát jim určitý, konkrétní smysl. Konečně na to přišel, to je ono, musí odvést pozornost jiným směrem, jiné cesty není. Ten pohled je k nevydržení, proboha vždyť se na mě dívá jak řezník na jateční prase… „Já za to nemůžu, já jsem vás nechtěl probudit… to  ona, ona za to může,“ promluvil konečně Karel a ukazoval při tom prstem za sebe, kde seděla Helena, pořád ještě rukama obepínající chvějící se  kolena. Karlova slova snad ani nevnímala, jedinou její reakcí na jeho zoufalý slovní průjem bylo kratičké, ale opravdu kratičké přerušení upřeného pohledu  na Petrovského, spojené s útrpným úsměvem směrem ke Karlovi. Neuběhla však  ani vteřina a Helena už zase visela očima na Petrovském… „Kdyby neprovokovala… kráva jedna… nemusel jsem na ni křičet… to je přece jasné ne… tak sakra řekni něco…“ zkoušel to Karel znova a otočil hlavu směrem k Heleně jako by chtěl u ní nalézt pomoc a podporu. Chvíli bylo ticho, Helena s podporou nespěchala, pořád mlčky hleděla na toho člověka… a ten člověk byl tak nebezpečně blízko… blíž a blíž. „Takže ty za nic nemůžeš chlapečku,“ nechal se znova slyšet Petrovský. Pokud by se ještě před chvíli mohlo zdát, že Petrovský bere celou věc s nadhledem a s humorem tak s jeho posledními slovy byl ten dojem zcela ten tam. Úsměv z jeho tváře se vytratil a vystřídal ho přímo ďábelský škleb - Vladimír Petrovský v celé své kráse a dokonalosti.     „A ten monokl pod jejím okem, za ten taky může ona, co“? usmál se znova Petrovský. Karlovi ale do smíchu nebylo. Veškerý svůj rozumový potenciál nadobro vyčerpal. Petrovský opět pokyvoval hlavou, když se nedočkal kloudné odpovědi. „Muž, který mlátí svou ženu… předpokládám že je to tvoje žena, že ano.“  „A-ano,“ zmohl se Karel konečně na jakous takous odpověď. „Muž, který mlátí svou ženu, zaslouží co?“ Opět chvíli ticho, Karel nechtěl na to co zaslouží muž, který svou ženu mlátí ani pomyslet, natož aby byl schopen vnutit tomu monstru nějakou rozumnou odpověď.  „Nezaslouží nic dobrého,“ odpověděl si sám Petrovský, upustil sukovici do trávy a sáhl pravačkou do  kapsy svého dlouhého kabátu. Karel s Helenou to jen mlčky pozorovali, Helena odevzdaně, Karel vyděšeně. Petrovský vytáhl z kapsy otvírací nůž, otevřel ho elegantně, s léty pilovanou rutinou. Zálibně se na něho díval, kochal se jeho dokonalými tvary, opatrně přejel prstem po nabroušeném ostří, byl s výsledkem očividně spokojen.   „Jak se jmenuješ chlapečku?“ podíval se Petrovský jen tak mimochodem na Karla a pořád se při tom pohledem mazlil s nabroušeným ostřím.   „Karel,“ pípnul oslovený a už se ani nesnažil nic převratného vymyslet, začaly mu povolovat svěrače, v kalhotách najednou ucítil teplo a vlhko zároveň. „Tak Karliku, abys věděl,  že nejsem nelida, necháme to na Heleně, co ty nato?“ vyloudil Petrovský na tváři docela milý úsměv a přistrčil už tak vyděšenému Karlovi ostří nože těsně pod nos. Karel začal zběsile pokyvovat hlavou nahoru a dolů na znamení souhlasu, konečně nějaké světýlko na konci tunelu. Helena mu to určitě nějak rozumně vysvětlí, je přece její muž, nemůže ho nechat ve štychu, to ona by přece neudělala…   „Helenko,“ promluvil Petrovský poprvé k Heleně a úděsný výraz v jeho obličeji byl rázem pryč. Mluvil pomalu, skoro něžně. „Tenhle člověk… tvůj manžel tě bije… bije tě dlouho a hodně že?“  Helena se na něho dívala pořád stejným pohledem bez hnutí. Chvíli ji to trvalo než potichu odpověděla: „Ano,“  lehce pohnula rty a opět se na něho jen dívala.   „Jestli chceš nechám ho být, odejdu a už mě nikdy ani ty ani on neuvidíte, moc jsi mi dneska pomohla a já umím být vděčný Helenko.“  Petrovský čekal na odpověď, ta ale nepřicházela. Karel nevěřícně kroutil hlavou, neodvažoval se však ani pípnout, střenka nože se pořád nebezpečně pohybovala v blízkosti jeho nosu. Helena pořád nic. Karlovi se chtělo zvracet. „Už nemám manžela,“ řekla  Helena, opatrně se postavila, poodešla kousek dál a zůstala stát zády k oběma mužům.  Petrovský ji chvíli sledoval pohledem, pak se otočil zpět ke Karlovi, který propásl jedinou chvíli k útěku, možná i proto, že se po Helenině odpovědi totálně rozsypal, začal drmolit nějaké nesrozumitelné slabiky. Ostrá čepel nože se ve svitu pouliční lampy zlověstně leskla… V dálce se ozval zvuk přijíždějícího vozidla. Helenu oslnila dálková světla, které pozorný řidič hned na to přepnul na tlumené. Policejní auto zastavilo, otevřely se dveře a zevnitř vyskočil nejprve jeden menší štíhlý a po něm jeden podsaditý policajt. Ten menší, mladší, policejní elév, toužící po uznání za statečné potírání přebujelého zločinu, proběhl kolem Heleny, minul ležícího Karla a dal se do pronásledování prchajícího Petrovského. Ten druhý, jeho zkušenější kolega, se nejprve podíval na Karla. Když zjistil, že mu už není pomoci, čepel Petrovského nože vykonala své, vydal se na pomoc svému rychlejšímu parťákovi. „Policie,“ ozvalo se v dálce, „policie, jménem zákona stůjte!“ za normálních okolností by pro Petrovského bylo hračkou utéct komukoli, natož nějakému fízlovi. Teď ho ale zradila jeho bolavá noha.   „Stůj, nebo střelím,“ ozvalo se těsně za ním. Situace byla kritická, Petrovský musel uznat, že tenhle má docela výdrž. Zasraná noha… 

       Franta sloužil u policie už šestnáct let, nadšený z téhle práce zrovna nebyl, ale na druhé straně si zase nestěžoval. Za ty roky si myslel, že už ho nic nemůže překvapit. Nikam nahoru se nedral, funkce pro něho nebyly, byl spokojený venku na ulici. Nedokázal si představit, že by trávil pracovní dobu někde papírováním v kanceláři. Ve službě odvedl vždy své, byl na něho spoleh i když předřít se taky nikdy nemínil. Z oblibou říkával, že poctivá práce se nesmí odbýt  a musí se nejdřív pořádně promyslet, aby mohla být vykonána z patřičnou kvalitou. Na noční dneska nastoupil ne zrovna v nejlepší kondici. Byla to už čtvrtá noční po sobě a dneska neměl čas pořádně se vyspat. Musel s klukem k zubařce, bolely ho zuby a v čekárně bylo lidí až běda…Když zjistil, že slouží s mladým Karáskem, nadšený taky příliš nebyl. Karásek byl na oddělení sotva dva měsíce a už bezpečně vedl snad ve všech statistikách aktivity. Podle Franty to tenhle kluk neměl v hlavě v pořádku, nejspíš si léčil nějaké komplexy z dětství, uvažoval. Za celých šestnáct let služby Franta druhého takového pošuka nepoznal, koho to už dneska k té policii nevezmou. Ale zase na druhé straně musel Franta uznat, že jestli tenhle zaslepený mládenec bude takhle pokračovat, čeká ho nejspíš hvězdná policejní kariéra a taky i bleskový postup k nejvyšším příčkám služební hierarchie. K tomu všemu byl Franta mrzutý, že za volant služebního vozu musí usednout sám. Řidiče sice dělávali služebně mladší, ale tenhle ještě neměl povolení a tak na nějaké poklimbávání na sedadle spolujezdce mohl hned ze startu zapomenout.  Stáli zrovna u sámošky na ulici Husitské, Franta nenápadně podřimoval a Karásek číhal venku navlečený do reflexní vesty na nějakou tu potencionální oběť. Franta se příliš nevzrušoval, dobře věděl, že v tuhle noční hodinu na tomhle místě, je provoz v podstatě nulový, ale jen ať je Karásek ve střehu, to nemůže být nikdy na škodu. Z poklidného rozjímání ho vyrušila vysílačka, zpráva byla adresována přímo jim. Měli se okamžitě přemístit na druhý konec města, nějaký chlap tam hlasitým zpěvem ruší noční klid. Karásek který otevřeným okýnkem zprávu slyšel, téměř ve vteřině ze sebe shodil reflexní vestu a naskočil do auta. Vestu hodil na zadní sedadla a odhodlaně se zadíval na Frantu. Ten ještě pořád v klidové poloze nejevil známky nějaké větší aktivity. „Franto, no tak dělej, copak jsi do prdele hluchý ?!“ Franta s ladností pravěkého monstra natočil svou otylou hlavu směrem ke Karáskovi, chvilku ho znechuceně pozoroval, pak se opatrně narovnal a sáhl konečně po klíčích v zapalování. „Žádný strach šerloku, žádný zločinec nám neujde, jen co nastartuju, vyrazím jak střela.“  Franta konečně nastartoval a pomalu vyrazil do ulic. „Nešlo by to rychleji?“ reagoval netrpělivý Karásek na pomalou Frantovu jízdu.  „Nešlo,“ odpověděl stroze Franta. „Přece nás kvůli jednoho pomateného ožralce nezabiju šílenou jízdou ulicemi nočního města, vždyť už tam budem… dočkáš se.“   „Nelíbí se mi tvůj přístup Franto, nejen teď, ale celkový tvůj přístup  ke službě, takhle to přece nejde, měl by ses nad sebou zamyslet,“ podíval se Karásek přísně na Frantu. Téměř okamžitě poznal, že tak trochu přestřelil, kritizovat o tolik staršího a zkušenějšího kolegu, ale svá slova zpátky vzít nehodlal. Franta nevěřícně zakroutil hlavou: „můžeš si na mě klidně stěžovat vedení, jestli se mnou máš takhle velký problém,“ řekl sarkasticky a považoval debatu na toto téma za uzavřenou. Karásek by možná rád v podobném duchu pokračoval a informoval svého zpátečnického kolegu o povinnostech řádného policisty, ale mezitím dorazili na místo. Na chodníku u cesty stála žena, vypadala zvláštně, Frantu napadlo, že tam stojí jak solný sloup.  Kousek za ní se na trávníku nějaký muž v dlouhém kabátě a klobouku skláněl nad ležící postavou. Byl-li ležící muž, nebo žena, nedokázal Franta na dálku rozpoznat. Čeho si všiml ale téměř okamžitě byl nůž v ruce stojícího muže. Po jejich příjezdu se muž napřímil a na chvilku se podíval jejich směrem. Světla mu ozářila tvář. Franta tu tvář už někde viděl, ale kde? Nemohl si vzpomenout. Karásek si vzpomněl okamžitě, jeho fotky byly vylepeny snad po celém oddělení. Během dne se kvůli němu konaly hotové manévry i když pravděpodobnost, že by se vyskytl zrovna v jejich městě, byla minimální. Podle posledních poznatků měl být teď na opačném místě republiky. Měl být, ale nebyl, to už se tak někdy přihodí. Jedna jeho fotka ležela dokonce na palubní desce jejich služební felície, ale takových fotek už tam předtím leželo…

      Rána na noze pálila víc a víc, Petrovský už věděl, že pouhým útěkem se nezachrání, z pistole strach neměl, věděl že vystřelit na živého člověka, byť by se jednalo o brutálního vraha, není zas tak jednoduché a je hodně těžké k tomu najít odvahu. „Stůj, nebo střelím!“ ozvalo se znova, tentokrát o pořádný kus blíž. Vzápětí na to se ozval výstřel. Karásek střílel do vzduchu, pro výstrahu. Petrovský uběhl ještě asi třicet metrů, pak se najednou zastavil, zprudka se otočil. Karáska jeho náhlé zastavení zaskočilo, zůstal taky stát, služební devítku namířenou na Petrovského. Z Petrovského šel strach, jeho dva metry výšky a sto kilo živé váhy převážně svalů, dokázalo nahnat hrůzu lecjakým borcům. Fyzická kondice byla jeho velkou předností,velkou část svého času trávíval v posilovně a to i před tím než definitivně zakotvil v nápravném zařízení.  Hrůzu budící dojem umocňoval nůž v jeho pravici, ostrá čepel byla ještě umazaná Karlovou krví. Karásek zapomněl, že on je ten kdo má na tomto místě převahu, kterou mu dávala zbraň nabitá ostrými náboji. Pryč byly všechny modelové situace a hodiny strávené v tělocvičně. Najednou nevěděl co má dělat, začal litovat, že běžel tak rychle a octnul se tak v téhle situaci. Franta byl ještě kdoví kde, na jeho pomoc se spoléhat nemohl, bodejť by taky ne při jeho postavě… Petrovský okamžitě poznal, že policajt je s rozumem i s nervama v koncích.  „No tak chlapče, polož tu pistolku, mohl by jsi někomu ublížit,“ řekl Petrovský chlácholivě. Karásek nereagoval, ruka s pistolí se mu začala povážlivě třást. Petrovský se k němu pomalu přibližoval, Karásek uvažoval že se otočí a vezme nohy na ramena, ale pořád doufal, že se situace sama vyřeší. Vyřešila se. Petrovský došel ke Karáskovi  na půl metru až teď se ho od jeho počínání pokusil Karásek odradit. „Nechoďte sem… budu střílet,“ řekl na půl výstražně a na půl vyděšeně. Petrovský už byl ale příliš blízko, příliš blízko na to aby udělal co udělat potřeboval a chtěl. Znovu se ozval výstřel, Karásek zmáčkl spoušť… příliš pozdě, ucítil ostrou bolest pod hrudním košem, zmohl se ještě na jedno zmáčknutí spouště… ozval se další výstřel. Ještě chvíli proti sobě stáli… Franta k nim doběhl pár vteřin po posledním výstřelu. Nikdy v životě tak rychle neběžel, tělocvikář by z něho měl určitě radost, celou cestu hlasitě nadával. Zmlkl až když se ozvaly výstřely, to dostal panickou hrůzu z toho co ten mladej zase vyvede. Teď je tady viděl ležet oba dva policajta i vraha. Leželi v takovém zvláštním objetí, ani jeden ani druhý už nedýchal…