epitav

cítím vlastní kapky krve,
jak tečou po mém zápěstí,
smrt mě ze života vyrve,
z parodie na štěstí,
když už nemám sílu vstávat,
údery už nebolí,
když už není z čeho dávat,
piju kafe se solí.

Vteřiny se náhle vlečou,
v hlavě hučí čmeláci,
vzpomínky mi žilou tečou,
zlé mi dobrým oplácí,
smysl dávno není v ničem,
uniká i podstata,
zámek ucpán zrezlým klíčem,
hanba, bolest, prostata.

Svět se motá v šedých stínech,
srdce tluče naprázdno,
černou křídou na komínech,
v epitavu napsáno:

Zde leží někdo kdo neměl rád svět,
odvahu neměl jít se bít,
chtěl jenom pro přátele žít,
život svůj zkrátil - dvacet pět let.