Vražda dobrodince

Vražda dobrodince

Čerstvě promovaný právník JUDr. Sviták dostal svůj první případ. Byl přidělen jako advokát ex offo mladičké Rusce z Čečny. Dotyčná zabila kladivem třiašedesátiletého majitele rodinného domku v Praze 10, jenž ji u sebe ubytoval. Z policejního hlášení bylo zřejmé, že čin byl vyprovokován příkořím, jež dívka ze strany domácího zakusila.

Rána do hlavy byla pouze jedna, a hned smrtelná. Doktor Sviták věřil, že jeho klientka jednala ze zoufalství, v sebeobraně. Najde jistě hodně polehčujících okolností a vymůže co nejnižší trest.

Přesto měl trému, když procházel branou vazební věznice. Maskoval ji sebevědomím. Strážný jen pokrčil rameny na Svitákovu žádost o zachování soukromí při rozhovoru s klientkou. Znal už své lidi. Zavedl ho k Marii Antonové na samotku a zabouchl za ním dveře cely.

Z palandy se zvedla štíhlá dívčí postava. Vězeňkyně byla ten typ, co se o něm říká: Hezká holka může mít na sobě pytel, a pořád jí to bude slušet. Přimhouřila zlověstně oči s dlouhými řasami a zaujala obranný postoj.

„Nebojte se, slečno Antonová. Jsem váš obhájce. Musíte mi věřit a nic přede mnou netajit.“

Marja se výsměšně ušklíbla. Ocenila subtilního advokáta po svém. Nedal se tím zmást. „Můžete mluvit i rusky. Chodil jsem na kurzy ruštiny.“ Otevřel aktovku a vyndal desky s papíry.

Děvče mlčelo.

„Už je mi známo, jak jste u svého domácího bydlela. Za místnost 3x4 bez vody a s nuzným zařízením jste platila tři tisíce měsíčně. Šaty naskládané v papírové krabici.“

„Pravda,“ přisvědčila Marja. „No já nedělala bordel. On sám byl bordel.“

„Jak to myslíte?“ zaradoval se právník.
„Naložil do chaty moc krámů z ulice. Ležaly vezdě. Málo místa.“
„Vy jste pracovala jako pomocnice v kuchyni a uklízečka v restauraci na plný úvazek. Platila jste řádně nájem. Přesto chtěl na Vás služby navíc – kromě nájmu. Povězte o tom, prosím.“

„Nejdřív on žádal sedm tisíc,“ posteskla si Marja. „Nakonec dávala jen tři. Tak žádal služby.“ To znělo nadějně.
„Co to konkrétně obnášelo?“
„Prinášeť jídlo a servíravať u něj. Umývať posudu.“
„Dával Vám peníze na to jídlo?“
„To nětreba. Bylo od naší hospody.“
„On kričal – tak se servirujet v Rusku ili na Ukrajině. Že ja to neuměju jako tady to dělají.“
„To vám muselo jít na nervy.“
„Nu což. On zožral všo.“
„Čím vás nejvíc štval? Obtěžoval vás sexuálně?“

Marja se pohrdlivě rozesmála a postavila se. Byla o půl hlavy vyšší než advokát.

Fakt krásná holka, pomyslel si. Ale celým svým postojem dávala najevo, že by si domácí či někdo jiný mohl něco zkusit.

Obraťme list, doporučil si v duchu advokát, a řekl účastně: „Slečno Antonová, vy jste musela být často moc unavená.“

„To pravda. V práce černý nádobí myť. A taky lokál a záchody… Přišla na chatu k domácému, zase práce…“
„Kupoval taky něco do domácnosti?“ ptal se Sviták.
„Jen kukal do popelnice a nosil bordel. Ni piva někupil… Varila čaj… on šetril..“

Zamyslela se. „On kričal“ – pokračovala – „tu tarělku daj sem, tuhle sem! To ně ten príbor! Priměslas obrúsky?“
„Co se vás nejvíc dotýkalo?“
„Uže hovorila. Urážal moju Rodinu. Moju stranu.“
„To jste ho jenom obsluhovala? Nebo jste jedli někdy spolu?“
„On hovoril: Sedni!... U meně byla tarělka. Čo on něchotěl jesť, to daval na moju tarělku. Jez! hovoril.

„Ja povedala: Nědělajte to! Ja sama si vezmem. On to zapomněl. Zas daval. A hovorí: Jen jez!... Jako by on přiňos, ne ja!“
„To by mě taky urazilo,“ souhlasil horlivě doktor Sviták.
„On něněchal dojest. Každu chvílu chotěl čo-to. Prišlos vstať a pro to jít. A zas: Sedni! Jako sobaka.“
„To by naštvalo každého. Proč jste se neodstěhovala? Nebylo kam jít, co?
„Tak,“ pokývla Marja hlavou. Divoce se rozhlédla. „Ja by srázu běžala zpátky domoj!“ Hlavou jí táhne Čečensko, širá Rus, Ukrajina, kudy cestovala na západ za štěstím…
„Zas se tam vrátíte, dá-li Pán Bůh,“ utěšoval ji doktor Sviták.
„Ale nejdřív se musí vyřídit ten váš případ… Vypravujte mi teďka, co bezprostředně předcházelo tomu, než jste ho uhodila.“
„Tak jo,“ souhlasila Marja. „On položil na stol nějaký lejstra.“ Koukla na Svitákovy desky A4 a dodala výhružně: „Takhle velký jako vaše… a chtěl pisať!“

„Co chtěl psát?“ polekal se doktor Sviták. Schoval tužku do kapsy.
„Moje jméno celý, jeho jméno, familiju. Všo, čo v mojich dokumentach, a jeho. Daj mi tvoj pasport! povedal. A ja – to nětreba! On – třeba. On musí taky napisať, čo v jeho dokumentach.“
Sviták na ni vytřeštil oči. „Proč, proboha?“
„Taky prišla užas,“ souhlasí Marja. „On oznámí to na obecný úřad, budět svaťba.“
„Cože?“ krajně vyděšen tím zvratem vykřikl Sviták. „Vaše svatba s domácím?“
„Ja tóže kričála… kričála… věčnaja bědá!... A on – to koukáš, viď? …. Chlap s majetkem si bere Rusandu!... Ja kričála – ty staryj skrjága, ja těbja něljublju! …A on – ja by ruky líbať jemu. Nic to něma… hovorí… a ještě to dělál fóry!... Ja viděla, on eto dějstvitělno chočet!.... ja chotěla běžať, a on zakryl dvěr!“

„Tak to by bylo dobrý,“ zaradoval se JUDr. Sviták. „Omezoval vaši osobní svobodu a chtěl vás znásilnit. Takhle to musíte říct u soudu.“

„Tot omezoval svobodu! Tot znásilnil by! Já do něho hned strkla a zas odomkla!“
„A to da. Česť moju, Rossiju, Rodinu! Pjos takoj staryj, sobaka gnilaja, obižal meňa!

„Marjo, bylo by moc dobré, kdybychom u soudu zdůraznili pokus o znásilnění… Sňatek, rozumíte mi, by to násilí legalizoval… já bych tam o té svatbě nemluvil…“

„Veď vy govarili, ja dolžna skazať pravdu! Meňa bilše vševo nadojel, što starik gnusnyj, otvratitelnyj chotěl ženiťsja na mně! On skazal: Teprv teď začneš žiť, ty žebrota!“

„To soudce nepochopí,“ vysvětluje dr. Sviták. „Vy se musíte držet pokusu o znásilnění a nutné sebeobrany.“

„A to začem?“ zuří Marja.
„Marjo Ivanovno,“ snaží se Sviták o klid, „Normálně je každá ženská ráda, když se může vdát, když je zabezpečená…“
Začasl couvat před rozezleným děvčetem…“Teda lidi si to aspoň tak myslí… Prosím vás, uklidněte se, uvědomte si to, prosím!“

„Von, durak! Ty takoj že, kak tot stáryj!“ běsní Marja.
„Ja těbě pokažu, što takoje obezpečenije!“ Šermuje advokátovi pěstí před nosem.

Ten na ni jednou rukou dělá smířlivá gesta a druhou bouchá na dveře.

Strážný odemkl okamžitě.

„Ty ničevo ně ponjal! Chotja obrazovannyj!“ kříčí za nimi Marja.

Doktror Sviták odchází se sklopenou hlavou. Přemýšlí, jak dostat ze zapečetěného bytu tiskopis žádosti o sňatek. Obhajoba by se pak dala založit na tom, že Marie Antonová je nepříčetná a má halucinace.