Pobledlá tvář Odyssea

Ráno dalšího dne.

Čekáme výpad.Příměří nikoho nezajímá.Studený vítr trhá cáry šedé mlhy nad naším stanovištěm. Neustále, vytrvale prší.Všechno je obalené blátem.Lidé, zbraně i zvířata..Dostane se úplně všude, stačí jen spolknout chuchvalec slin a cítím zemitou příchuť na jazyku..Co bych teď dal za obyčejnou horkou koupel a chvíli odpočinku.Ale kdeže.Jsme nevyspalí a podráždění, nervozita by se dala krájet. Navíc Fraj navázal spojení a pocit beznaděje je ještě silnější.Víme že Radan nepřežil transport.Neměli pro něj dost krve a pak infenkce...Prostě jsme se neměli vracet… Nejsme stavění na partyzánskou válku.

Neustále sledujeme údolí pod námi a chvílemi se mi zdá, že rozeznávám plížící se postavy, ale jsou to jen mžitky.Je to k smíchu…Co zmůžeme, co???Je nás deset.Deset unavených, hladových chlapů a z toho dva nemocní a jeden na pokraji zhroucení.

Vedle mě dřepí Milič a už přes půl hodiny se snaží zapalit kostku pevného lihu aby ohřál trochu čaje.Už to vypadá, že uspěje a potom mu skomírající plamínek uhasí déšť, nebo mu kostka vypadne z prokřehlých prstů.Snažím se mu pomoci, ale mám ruce natolik ztuhlé, že nemůžu sevřít dlaň. Po chvíli necháváme marného snažení a srkáme čaj tak jak je, z esšálku s příchutí prsťi. „Ceylon to teda není kamaráde“, zubí se na mě a já se mlčky usmívám.Nevím co bych si bez něj počal.

Ptám se Vladka, jak jsme na tom s jídlem, ale nevnímá , sedí naproti mě pohroužen do sebe a upírá pohled krví podlitých očí směrem do údolí.Od toho dne, co ho zastihla zpráva o smrti jeho ženy to s ním jde z kopce, už s námi vůbec nepromluví. Jen sedí a civí přes stěny zákopu, jako by dohlédl až tam na druhou stranu. Já, Bogdan a Milič u něj radši držíme stráž, aby neprovedl nějakou hloupost.Celé noci propláče a tak ho konejším jako malé dítě, přestože by mohl být mým otcem..

Beru si teď stále častěji noční hlídky, nemůžu spát kvůli zánětu ledvin a zdá se mi, že mám v moči spoustu krve.Bdění mi připadá mnohem bezpečnějši, při všech těch řečech o podřezaných hlídkách a dalších zvěrstvech páchaných muslimy, co kolují mezi mužstvem..Měli bychom je vybít do jednoho, do posledního muže…

Začíná svítat, na východní straně je teď obloha jasnější..Tváře kolem jsou obličeje přízraků, podivná zář dodává tomuhle místu děsivý nádech.Píšu Darje, popaměťi čmárám slova na papír a hraju si se vzpomínkami.Nemám o ní zprávy.Už měsíc.Kdyby tak tušila, co vyvádíme s Miličem v místních bordelech…Zkurvená válka. Zatracené místo a na něm banda zavšivených páchnoucích děvek hnijících v blátě, zatímco Miloševič a jeho junta, Ti co jsou za tohle zodpovědní, si hoví v Bělehradě ve vytopených vilách…Jo, líp se usíná, když nemáš rukách krev.

Přes okraj krytu se přehoupnul stín a zmizel ve tmě.Je to Bogdan. Vydává se na další ze svých výletů.Snad si za dnešek připíše pár zářezů, se kterými se nebudeme muset setkat…

Zrovna když přemýšlím o lovci lidí, naráz mě polije studený pot.Ten důvěrně známý ledový dotek na zátylku, jako bych už pro to našel šestý smysl.

Tak a je to tady….Na obzoru s ostrým svistem současně detonuje několik raket… Všichni bystříme a saháme po zbraních, i když útok přišel z jiné strany. Jako doprovod následuje staccato minometů….Začínají chřestit automaty. „Se snídaní teda nečekali“, zavrčí Milič a zklamaně usedá zpět do díry, ale je na něm vidět obrovská úleva, pro dnešek jsme z kola venku.

Nad městem se rozvinují ohnivé květy, nechtěl bych být tam dole, bůh ví že ne. „Sráči zatracení !!„Kvílí Vladko a vyskakuje ven na louku, kde křepčí jako opičák. Stahujeme ho zpátky dřív, než  ho zpozoruje odstřelovač… Palba na druhé straně nepolevuje. Stačím si všimnout, jak se nad námi rozlýná krvavě rudá záře. Ale slunce to není.

Sarajevo hoří.