Evžen

Znáte to, ranní vstávání, pak rychle do práce. Po práci zase pro změnu spěcháte domů. Někdo se potřebuje porýpat na zahrádce, někdo pohádat se ženou, někdo s dětmi a tak pořád dokola a dokola, den co den, týden co týden. Takový běžný životní stereotyp… „Pořídím si psa,“ povídám z ničeho nic ženě, při sledování dvoustého padesátého osmého dílu jednoho nejmenovaného televizního seriálu. Moje milovaná žena jako obvykle zaujatá nevšedními životními příběhy hrdinů z obrazovky, mi zpočátku nevěnovala pozornost. „Pořídím si psa!“ zopakoval jsem po chvíli. Pořád nic…  „Ty ses zbláznil,“ řekla asi po minutě, v okamžiku kdy byl seriál přerušen reklamou. „Kdo se o něho bude starat? A kdo ho bude krmit?...   Já. A víš co je z takového psa chlupů a to štěkání, to nevíš že pes štěká? Co na to řeknou sousedi, kdo to potom bude poslouchat?  Já teda ne a…“ Reklama naštěstí skončila, děj seriálu se dal znovu do pohybu. Žena zmlkla, přestal jsem pro ni na dalších dobrých dvacet minut existovat. Chvála Bohu za to že dal českému národu televizi a televizní seriály…

Rozhodl jsem se pro trpasličího pinče, ten by svým malým vzrůstem neměl nahánět ženě hrůzu a já si na spokojeném manželství zakládal. Podle rodokmenu se jmenoval Egon od Černého bezu, hezké jméno, poetické. „Budu ti říkat Evžene,“ povídám mu, když jsem ho doma položil na podlahu aby se trochu seznámil se svým novým domovem. Vzal jsem si kvůli toho v práci volno, podle slov chovatele je to prý lepší pro navázání kontaktu. Začátky byly krušné, hodně kňučel, bodejť by ne, stýskalo se mu po mamince. Taky hodně čůral…úplně všude. Jeden by žasnul kolik se toho v takovém malém pimprleti nenajde. Zvládli jsme to. Žena zpočátku hubovala, ale nakonec si na Evžena zvykla a dokonce mu i tajně podstrojovala. Málem jsem mu začal závidět, že se o něho stará víc než o mě…

Každý den jsme chodili na pravidelné procházky do parku, odpoledne i večer. Podle toho kolik jsem měl  na Evžena času. Evžen se procházel rád, pobíhal kolem mě sem a tam jako pominutý, občas se zastavil tady pak zase onde a čumáčkem hezky zkoumal copak že je v parku nového. První rok probíhalo všechno hladce, Evžen byl zdravý, nikdy nikoho zbytečně neobtěžoval a mě ani nenapadlo, že bych se kvůli němu mohl dostat do křížku se zákonem…

„Haloo, pane!“ Ozvalo se za námi při jedné z procházek. Nejprve jsem netušil, že dotyčný oslovuje zrovna mě a proto jsem volání ignoroval. Někdo mi za chůze poklepal na rameno. „Pane,“ uslyšel jsem znova stejný, přísně znějící hlas. „Vážený pane, váš pes znečišťuje svými exkrementy městský park, vy se na to klidně díváte a nic s tím neděláte!! Můžete mi to laskavě vysvětlit?“ Za mnou stál důchodce v šedém obleku, na hlavě měl šedý klobouk a v ruce černý deštník, kterým netrpělivě poklepával o chodník. Chvíli jsem se na dědu nechápavě díval, pak jsem se kouknul na pobíhajícího Evžena. „A chyťte si toho psa, varuji vás, jestli mě pokouše, nahlásím vše na policii, já se ohrožovat nenechám.“       „Nezlobte se,“ snažil jsem se dědka uklidnit. „Můj pes je hodné štěňátko, ten by nikomu neublížil a jestli máte na mysli ty dvě centimetrové housenky, které  z něho támhle u stromu vypadly, půjdu a uklidím je. Spokojen?“   „To by mohl říct každý, hodné štěňátko, honem si ho dejte na vodítko!“ Pro větší důraz svých slov udeřil děda deštníkem o chodník takovou silou až se chudák Evžen vylekal a k mému velkému údivu vycenil na dědu zuby. „Děda polekaně uskočil. „Vždyť jsem to říkal, bestie jedna… no počkejte..“ Děda se najednou otočil a v momentě byl pryč. Evžen jeho úprk doprovázel nadšeným štěkotem.  „Pojď Evžene, jdeme uklidit tu tvojí hromadu.“  

Moje doposud výborná nálada klesla na bod mrazu. Chtě nechtě jsem musel uznat, že vzteklý dědula měl částečně pravdu. Množství ležících hromádek v městském parku nebylo zrovna nejlepší vizitkou majitelů čtyřnohých miláčků.  „Od teď budeš chodit doma na splachovací, je ti to jasné?“ Evžen poslušně cupital po chodníku, lamentování svého naštvaného pána nechával bez povšimnutí.   Zamířil jsem k nejbližšímu zverimexu, nakoupil dostatečnou zásobu papírových sáčků  a pak hurá zpátky do parku.  Na místě kde byl Evženek přistižen všímavým dědulou přímo při činu jsem chodil po trávě sem a tam. Nikde nic, zkuste taky najít něco co je dlouhé tak dva centimetry a v průměru to má tak  centimetru půl. Téměř nemožné. Nenašel jsem Evženkovo, zato jsem našel jedno cizí. Našel…šlápl jsem do něj. „Sakra práce, já bych do toho…“    „To je on, mládenci, to je on!“  Nevěřil jsem svým očím, na chodníku stál děda v šedém klobouku v doprovodu dvou městských strážníků. Děda se tvářil vítězoslavně, ruce s deštníkem sepnuté za zády, čepýřil se jako kohout.  Byl jsem ztracen, na útěk bylo pozdě a taky proč utíkat, že. „Tak už nás mají Evžene, pojď chlapče ať to máme za sebou.“ Vzal jsem jej pro jistotu do náruče a šel k chodníku.     „Dobrý den, městská policie,“ představil se menší a štíhlejší ze strážníků. Druhý, větší a o poznání tlustší, jenom souhlasně pokyvoval hlavou, tvářil se při tom přísně a nepřístupně. Přesně takhle jsem si představoval statečná ramena spravedlnosti při práci. Teď bych ale přivítal malinko vlídnější přístup… „Přišlo na vás oznámení,“ pokračoval střízlík, „ že se váš pes  pohybuje po parku bez vodítka, bez náhubku, ohrožuje agresivním chováním kolemjdoucí a ke všemu znečišťuje veřejné prostranství, co nám k tomu řeknete?“ Nečekal jsem nic dobrého, ale rozsah obvinění mě poněkud zaskočil. „Přesně tak pánové,“ přihřál si hned polívčičku děda. „Málem mě pokousal, nemít tak skvělou kondici.. nevím, nevím,“  „Ale já vím,“ bránil jsem Evžena. „Můj pes nikoho neohrožuje, leda že bych s nim mával na nataženém vodítku kolem sebe, pak možná. Kdyby ho tady pán nevyprovokoval, nevšímal by si ho.“ Moje slova zafungovala na dědu jako červený hadr na býka. „Cože?! Já že jsem někoho vyprovokoval?!...“ Děda začal vztekle mávat deštníkem kolem sebe. Evžen neváhal, vyklouzl mi z náruče a nedbaje nebezpečí zakousl se do šedých poskakujících nohavic… Děda útok Evžena přežil bez úhony, bez škrábance i ty kalhoty zůstaly nakonec celé. Hůř na tom byla moje peněženka, celá tahleta sranda mě vyšla na pět set korun českých. Na oplátku jsem od chlapců v uniformách obdržel krásné, čerstvě vytržené pokutové bloky a výstrahu, že příště, příště to bude o hodně horší. Děda byl s výsledkem taky spokojen, dosáhl svého a co víc si mohl přát.

Od té doby jsem vídával dědu v parku pravidelně. Jen co jsem v dálce zaregistroval šedý klobouk, změnil jsem původně plánovanou trasu a šel raději jinudy. Děda měl ale o zábavu postaráno i beze mě. Takových jako já se po parku potulovalo spousta a městští strážnici měli žně. Přestávalo mě to bavit, uvažoval jsem o tom, že do parku přestanu chodit úplně a najdu si jiné místo…  Jednoho dne se takhle zase procházím po parku, Evžen pobíhá okolo mě. Jak to má ve zvyku čichne tu a pak zase tady. Najednou ale začal vrčet, zbystřil jsem pozornost. Evžen našpicoval uši jako ohař při honu a pomalu se rozešel směrem ke křoví. U křoví zůstal stát a pořád tiše vrčel. Nedalo mi to a šel jsem zjistit co že jen Evženka v křoví tak zaujalo. Jejda, zpoza křoví vykukoval šedý klobouk. Náš starý známý nejspíš zapil dnešní oběd něčím nevhodným a podrážděný žaludek mu už nedal šanci dojít až domů. Musel si chudák odskočit do křoví. Vzal jsem Evžena do náruče. „Jdeme, nebudeme pána rušit.“ Sedl jsem si na lavičku opodál a čekal. Za pár minut bylo hotovo. Děda se vyškrábal z křoví, ještě si upravoval kalhoty, co bylo ale důležité, sáček s exkrementy jsem u něho nikde neviděl. Došel na chodník a chtěl vyjít směrem ke mně. Všiml si že sedím na lavičce, na chvíli se zarazil, ale bylo mu už hloupé otočit se na druhou stranu. Vyrazil teda mým směrem. „Dobrý den,“ volal jsem na něho už z dálky s úsměvem. „Dobrý den,“ odpověděl stroze. „Kdybyste náhodou potřeboval půjčit sáček,“ smál jsem se čím dál víc, „však vy víte na co, jsem vám k službám. Mám jich dostatek. Jenom si nejsem jistý, budou-li vám ty Evženkovy stačit.“   „Hulváte,“ odpověděl naštvaně děda a přidal do kroku.  „Tak vidíš Evžene, tebe by nechal málem zavřít do žaláře a sám je ještě větší čuně než ty.“   A byl zase klid. Děda se už v parku neukázal. Ulevilo se mě, Evženovi a konec konců i mé ženě. Spokojený manžel je základem spokojenosti manželky, to platí samozřejmě i obráceně a já si na spokojeném manželství zakládám.