Kdo jinému jámu kope...

Tahle je trošku postarší, možná příliš dlouhá...uvidíme

     Klára byla se svým životem spokojena. Pravda nemohla si pořád jenom výskat, ještě docela nedávno jí nebylo zrovna nejlíp i teď by se spousta věcí mohlo dařit lépe, ale držela se zásady, že člověk se musí umět radovat z toho co má a nebrečet pro to co nemá, nebo nemůže mít. Když před třemi lety otevírali s manželem malý obchůdek, byla to spíše taková z nouze ctnost. Ona sama do té doby vystřídala spoustu štací jako prodavačka toho či onoho a Standa, její muž jezdil tehdy s dodávkou u dopravní firmy. Oba jejich platy nepatřily ani k těm průměrným, peněz proto neměli nikdy nazbyt. Firma pro kterou Standa jezdil nenáležela k tygrům naši skvělé, rychle se rozvíjející ekonomiky. Stávalo se nezřídka, že zakázek bylo málo a Standa musel sedět doma s rukama  založenýma v klíně. Různých účtů, složenek a kdoví čeho ještě však bylo požehnaně a horko těžko dávali potřebný obnos, vždy příslušný den v měsíci dohromady. Kromě sebe museli ještě živit a šatit tři děti a s jejich přibývajícím věkem byly jejich finanční nároky větší a větší. Nejstarší Petr studoval druhý rok gymnázium. Což o to, škola ho bavila a známky podle toho taky vypadaly. Na pololetí měl jenom jednu dvojku  z chemie, jinak samé jedničky. Líbily se mu už ale děvčata a takový mládenec pak nemůže chodit jen tak v ledajakých hadrech. Kdo chce zapůsobit na opačné pohlaví, musí mít k tomu i odpovídající šatník. A ten samozřejmě není zadarmo. Další dvě děti,  Pavla a Jarek, chodily na štěstí ještě na základku, jejich nároky nebyly proto zatím tak velké. I tak už se Pavla domáhala například  mobilního telefonu a  jiných vymožeností moderního světa. Dušovala se, že už je skoro poslední kdo u nich ve třídě ještě nemá mobil. Kromě ní ho nemá Petráčková, ale ta prý že je úplně mimo, takže ta se nepočítá. O ostatních stejně postižených raději vždy taktně mlčela. Dneska už má přece  mobil každé dítě ve školce. Jarkovi bylo docela jedno jestli mobil má, nebo nemá. Jednak byl nejmladší, chodil teprve do druhé třídy a i kdyby nebyl i tak by mu to bylo určitě jedno. Byl takové sluníčko, dokázal se radovat úplně ze všeho i z docela zanedbatelných maličkostí. V tomhle byl asi jako jediný ze sourozenců po mamince… Maminka Klára teď prožívala období, kdy se nemusela radovat pouze z maličkostí, tak jak to bylo po většinu jejího života. Z malého obchůdku se stal pomalu, ale jistě dobře prosperující obchod se smíšeným zbožím a finanční starosti paní Kláru už netrápily. Měli s manželem štěstí, většina podobných obchůdků jako byl ten jejich spíše jen přežívala. Supermarkety rostou jako houby po dešti a drobní živnostníci se pak mají co ohánět aby v takové konkurenci přežili. To ale nebyl případ Kláry se Standou. Jejich obchod stál na docela výhodném místě, skoro uprostřed sídliště, před obchodem velké parkoviště s dobrým dojezdem,  konkurence  téměř žádná a nejbližší supermarket až na opačném konci města.  Mimo to bylo důležité, že ani Klára a ani Standa se práce nebáli. Byli schopni vstávat brzo ráno a pracovat až do pozdních nočních hodin jenom proto aby o obchod nepřišli. Jejich práce nesla ovoce. Z původně jedné malé místnůstky,kterou si pronajali, se neustále roztahovali do dalších a dalších prostor až nakonec zabrali celý objekt pro sebe. Najednou už nebyl problém koupit dětem o co si řekly, Petr se tak nemusel bát, že půjde za děvčaty v něčem co se už dávno nenosí a Pavla už nemusela mít komplexy, že nemá něco co už má ve třídě kromě Petráčkové každý. Klára se Standou byli tak zaujati prací, že si málem nepovšimli jak jim ty dětičky hezky rostou. Na výchovu nebyl pro samou práci čas. V tomhle měli ale zase štěstí, tam kde nestačily rodiče, pomohli babička a dědeček. I jejich zásluhou děti příliš nezvlčily a ani nic nenasvědčovalo tomu, že by v budoucnu zvlčit měly… Práci v obchodě měli s manželem hezky rozdělenou. Standa se staral o to aby bylo co dát na pulty, sháněl, objednával, zařizoval, byl pořád někde na cestách. Klára pak měla na starosti samotný provoz prodejny. Dohlížela na prodavačky a starala se o účetnictví, konečně mohla osvědčit své zalíbení v matematice. Standa kolikrát nechápal proč se jeho žena vyučila prodavačkou, proč nezkusila zamlada studovat. Klára ho vždycky  s úsměvem odbyla, že byla v mládí příliš líná a nevěřila tomu, že by se na školu dostala a když už ano, že by jí nebavilo trápit se nějakým učením. Každé ráno pro ni bylo skoro stejné. V pět hodin zazvoní budík, rychle ven z postele, hygiena, po ní hned povinná ranní káva, jen tak bez snídaně. Na snídani není po ránu čas, ta musí počkat. Do obchodu dorazí vždy tak okolo šesté hodiny,  z bytu to mají deset minut rychlé chůze, protože však během dne je potřeba i sem tam někam zajet a něco zařídit, když je Standa zrovna někde daleko, musí i Klára jezdit do práce autem. Jinak by raději chodila pěšky.Není nad ranní procházku a ke všemu kolikrát autem to trvalo dýl než pěšky. Člověk si ale zase nemůže vybírat ve všem a co by za to zase jiní dali kdyby mohli takhle hezky pohodlně do práce pokaždé autíčkem… Otvírali v sedm nula, nula a prodávali nepřetržitě až do šesti hodin večer, jenom v sobotu a v neděli měli otevřeno od půl osmé do pěti… Klára mohla být s životem spokojena a taky byla. Dařilo se ji v práci i v soukromí, měla tři krásné zdravé děti a hodného, pracovitého, milujícího manžela. Co více mohla od života chtít? Klára víc nechtěla, proč taky, spousta žen by chtěly žít stejný život jako Klára…

     

„Dobré ráno,“ pozdravila Simona s úsměvem, když vešla do prodejny. Každý den se cestou do práce zastavila pro snídani, už druhý měsíc, ráno co ráno. „Dobré ráno,“ usmála se na Simonu Klára, která zrovna zaskakovala u pokladny.  Klára s obdivem sledovala dokonalou postavu její stálé zákaznice. Slušivý kostýmek béžové barvy, pečlivě upravené vlasy, lodičky na podpatku a drobné černobílé  ornamenty zdobící nehtíky. Tak tahle ženská se za svoji vizáž stydět nemusí, radost na ni pohledět. Ta k Vietnamcům nakupovat určitě nechodí. O tom co je zač měla Klára zaručené informace od staré Málkové. Stará Málková věděla úplně všechno a to co nevěděla, se buď nestalo a když už se to stalo, pak o tom nemohl vědět nikdo, když o tom nevěděla stará Málková.  „Paní vedoucí,“ povídala Málková šeptem Kláře když platila u pokladny za nákup asi týden po tom co se Simona objevila v obchodě poprvé. Ona stará Málková vlastně šeptala pořád, měla strach aby si o ní lidi nemysleli, že je snad nějaká drbna, nebo něco takového a když bude sdělovat to co má na srdci šepotem, nebude tak nápadná. „Tahle mladá, to je doktorka. Doktorka psychologie. Prý se tady přistěhovala z Prahy i s manželem. Bydlí prý hned tady za rohem v tom opraveném věžáku. Ten její je snad nějakej manažér, nebo co. Je prý pořád samá práce a pořád někde na cestách a chudák doktorka je pořád sama doma. Má tady ve městě poradnu. No řekněte, tak mladá a už radí ostatním co se životem. Vždyť to nemá logiku v takovémhle věku radit lidem. Jaképak může mít taková ženská zkušenosti. To já bych mohla vyprávět, v životě jsem už zažila lecos, na mě si jen tak někdo nepřijde.“  „Asi na to má školy, jestli je teda psycholožka jak říkáte,“ zastavila příval slov Málkové Klára. „No jo, školy. To je dneska doba, ve škole vás už naučí snad všechno, to co tamten získává celý život, tenhle si do hlavy nastrká za pár let ve škole,“ posteskla si Málková.  „Dneska to dělá tři sta padesát osm korun a padesát haléřů, paní Málková,“  řekla Klára  Málkové a podala ji za odměnu lístek od pokladny. Stará Málková zaplatila a uvolnila místo dalšímu zákazníkovi… Simona si koupila jako obvykle pár kousků čerstvého pečiva, salát, ovoce a láhev minerálky. Při placení ucítila Klára příjemnou vůni Simonina parfému. Vonělo to náramně, zřejmě drahá značka, většina ženských se kterými během dne Klára přišla do styku taky používaly parfémy různého druhu, ale tenhle byl něčím jiný, něčím zvláštní, na to měla Klára nos. Chlapi po ni musí šílet, pomyslela si když se za ní zavřely dveře do prodejny. Na okamžik se zasnila, zavzpomínala na sebe když byla v jejím věku. Nebylo to sice zas tak dávno, ale nějaký ten rok už přece jenom utekl. Byly to krásné roky, ale jednoduché to tehdy se Standou neměli. Peněz málo a všechno bylo přitom tak drahé. Ještě že měli jeden druhého a pak děti, s těma bylo taky spousta starostí a pořád je. Někdy měla pocit, že čím víc rostou, tím větší jsou i potíže spojené s výchovou. Když se Péťa dostal do puberty, hezky to s ním třískalo, ale časem se uklidnil a teď už je na vysoké v Praze. Chvála bohu, za pár let z něho bude inženýr. Pavla se zas tahá s nějakým vlasatcem, moc sympatický Kláře není, no snad Pavla  ví co dělá a nezkazí si zbytečně život. Jarda je zatím v pohodě, ale i u něho se už začíná blížící se puberta projevovat. V jednom měla Klára jasno. Nic mladé doktorce nezáviděla. Měla sice vzdělání, solidní práci už v tak mladém věku, bohatého manžela. Na druhé straně si Klára moc dobře uvědomovala, že za darmo ve světě není nic k dostání. I úspěch je vykoupen tvrdou prací, co je to se Standou stálo dřiny a dřiny než se dostali až sem. A co z prachatého manžela, když je pořád někde na cestách, ale možná jim to takhle vyhovuje a vůbec je to jejich věc, mě je po tom putna…

      Jarda se pomalu loudal ze školy. Venku bylo krásně, sluníčko hezky svítilo, foukal jemný jarní větřík. Jarda měl mírně přivřené oči, tak akorát aby viděl na chodník a nevběhl pod kola projíždějících aut a aby mohl zároveň snít o tom co bude až jednou bude vydělávat a bude se moci podívat někam do světa. Měl už takový svůj plán. Půjde na gympl, z gymplu na medicínu, nějaký čas si odbude  někde v nemocnici a pak odjede do Afriky léčit Afričany. Ne na pořád, jenom na rok na dva. Doma se o svých plánech raději nezmiňoval, správně hádal, že by jen těžko u rodičů hledal pochopení.  „Čau Jarouši, vypadáš jakoby se ti ani nechtělo domů, že by se ti ve škole tak líbilo?“ ukončil Jardovo snivé bloumání šesťák Hromádka. „Čau Hromada. Uhád si, bez školy mě život netěší,“ odpověděl pohotově Jarda. „Ty mi závidíš, že nemám k učení odpor jako ty, že? Nic si z toho nedělej, každej jsme nějakej.“   „Hm, to ti teda fakt závidím Jaroušku,“ ušklíbl se Hromádka. „A jak jde život člověče, dva dny jsem tě neviděl, co je u tebe novýho?“  „Novýho, co by bylo novýho, všechno při starym. Ráno do školy, po škole domů a tak pořád do kola,“ povzdechl si Jarda. „Docela nuda, že?“ Dal Jardovi za pravdu Hromada. „To já mám teď doma veselo. Fotr s matkou jsou teď pořád v sobě, v jednom kuse se hádaj, nedá se to doma vydržet. Většinou po sobě ječí tak den dva a je zase na chvíli klid, teď mají ale výdrž. Čert ví co je žere,“ kroutil hlavou Hromádka. „To vaši když se hádaj, to berou taky takhle fortelně?“ koukl Hromádka na Jardu s vážným výrazem ve tváři. „Naši se nehádaj,“ odpověděl Jarda stručně, dívaje se přitom někam do oblak. „Jak nehádaj! Co to je za blbost. Všichni fotři a matky se hádaj. Někteří víc a někteří míń. Ale hádaj se úplně všichni! Tak blbě nekecej a řekni, že se hádaj jen trošku, nebo občas, nebo sem tam!“ řekl Hromádka a výraznou gestikulací dával najevo své vzrůstající vzrušení. „Naši se nehádaj,“ zopakoval s rukama v kapsách a se stejně nezaujatým výrazem ve tváři Jarda. Hromádka zrudl jako krocan, začal zprudka odfukovat. Na chvíli nevěděl co říct. „ Pěkně mě sereš, říkám ti, že se hádaj úplně všichni a ty mi tady meleš takové hovadiny. A když říkám že se hádaj úplně všichni, tak se hádaj i vaši, akorát sis toho ještě nevšiml. Tak už mě laskavě neser a blbě nekecej,“ zmohl se konečně na pár slov rozčílený Hromádka. „Naši jsou pořád v práci,“ rozpovídal se konečně Jarda. „A když jsou v práci, těžko si můžu všimnout jestli se hádaj, nebo nehádaj.“  „V práci, v práci, někdy přece taky chodí domů ne?“ „Jo chodí domů, většinou večer, to pak sedí pořád v nějakých lejstrech…“  „A přitom se hádaj, že!“ pronesl vítězoslavně Hromádka a promnul si spokojeně ruce.  „To pak sedí pořád v nějakých lejstrech,“ nenechal se rozhodit Hromádkovým skákáním do řeči Jarda, „ ale hádat se jsem je u toho ještě neslyšel.“ Jarda dopověděl a s rukama  v kapsách zase koukal někam do oblak. Hromádkovo rozčílení ho nechávalo naprosto klidným. Hromádka rezignoval, chvíli nechápavě kroutil hlavou, přemýšlel a pak s lišáckým výrazem ve tváři povídá: „Tak dobře Jarouši, nehádaj se, ale vsadím se s tebou, že do týdne se hádat budou, co?“ Chvíli bylo ticho, Jarda pořád pozoroval oblaka. „No tak Jarouši, o co?“ nenechal se odbýt Hromádka.   „Hromada, ty vole, ty fakt nevíš co s prachama, že?“  Prolomil mlčení Jarda. „Vím, nevím, to je moje věc. Vsadím se s tebou o dvě kila, že do týdne se vaši budou hádat taky, ale běda ti když to pak zapřeš, však já už si to nějak zjistím.“   „Dobrá Hromada, za týden si to povíme, kdo chce kam… ale vysolíš pak hezky dvě kilínka, ne že se  budeš vykrucovat,“ souhlasil s Hromádkou Jarda, plácli si a sázka byla na světě…  

    

 Hromádka chodil křížem krážem po pokoji, nervózně se při tom kousal do rtů a bubnoval prsty do stehen. Najednou se zastavil, usedl k zapnutému počítači a otevřel textový editor. Předvolil si písmo  velikosti dvaceti pěti milimetrů. Na chvíli se ještě opřel do křesla a díval se chvíli do stropu, vypadalo to že nad něčím usilovně přemýšlí. Napsal dvě věty a hned si je dvakrát přečetl, pak ještě jednou. Chvíli se na ně se zamračeným výrazem díval, zakroutil hlavou a vymazal je. Zase na chvíli přemýšlel. Napsal zase dvě věty, přečetl si je, konečně vypadal, že je se svým dílem spokojen. „To je vono, to je přesně vono,“ zachechtal se a zapnul tiskárnu…

     

Ráno bylo v obchodě vždycky živo. Pracující se chystali do práce, děti do školy a všichni pak sháněli něco dobrého do žaludku. Někdo chtěl něco  na snídani, někdo na svačinku a někdo jen tak něco na mlsání. Klára kontrolovala zboží v oddělení salátů, zavařenin a podobných pochutin, dění kolem sebe příliš nevnímala. „Ahoj mami,“ prohnal se kolem ní Jarda. Než se Klára nadála a otočila se za synem, byl už dávno na druhé straně prodejny. „Ahoj,“ odpověděla po chvíli, teď už jen tak pro sebe. Chvilku se ještě dívala směrem, kterým spíš tušila než viděla svou v pořadí třetí ratolest. Na chvíli se vynořil z klubka spolužáků, postávajících u pečiva, podíval se jejím směrem a zamával ji. Usmála se na něho, než ji zase zmizel z očí. Pustila se znovu do práce, času bylo málo a měla toho moc. „Šéfová,“ zazvonil ji v uších skřehotavý hlas malého Koblížka. Koblížek pracoval v obchodě jako pomocná síla, jmenoval se sice Karel Krása, ale protože byl malé postavy a strašně rád mlsal koblihy, nikdo mu neřekl jinak než Koblížku. Karlík byl sirotek, bydlel u babičky a pro svůj prostý rozum nebyl ani ničím vyučený. Klára ho zaměstnala na prosbu Karlíkovy babičky, znala ji jako moc hodnou ženskou. Nejprve měla trochu strach, že bude Karlík v obchodě jenom překážet, ale Karlík se snažil aby si svou výplatu do halíře zasloužil. I přes svoji malou postavu a skřehotavý hlásek, pracoval za dva a jeho velkou předností bylo, že nikdy nereptal ani si nestěžoval, že tohle, nebo ono není práce pro chlapa. Teď by už ho Klára nevyměnila ani za dva silné a vyštudované. „Šéfová, kam s těma bedýnkami od ovoce? Je toho nějak víc než obvykle.“   Klára si povzdechla, „počkej, skočím se tam s tebou podívat,“  Na chvíli oba zmizeli v útrobách skladu…  Minula osmá, pak devátá hodina, Klára si mohla konečně na chvíli vydechnout. Zamířila ke kanceláři, dveře byly pootevřené, nikdy je nezavírala. Jednak tam neměla až tak nic cenného a jednak každou chvíli potřebovala něco zjistit, něco ověřit, nebo někam zatelefonovat, takže zavírat dveře ani nemělo smysl. Uchopila rychlovarnou konvici, napustila do ní potřebné množství vody a postavila ji do stojanu. Ze skříňky vytáhla hrníček s kytičkami, dostala ho od Jardy k vánocům, a nasypala do něj dvě lžičky kávy. Kdepak jen máme cukr, vždyť by měl být přece tady, rozhlížela se po kanceláři, pohledem zabloudila na psací stůl. Ležela na něm bílá obálka. Klára zbystřila pozornost, ta tam přece předtím nebyla a pošťák chodí až v deset. Nechala cukr cukrem a přešla k psacímu stolu. Uchopila obálku a chvíli si ji prohlížela. Obyčejná, otočila ji a na druhé straně bylo hůlkovým písmem napsáno její jméno. Jenom jméno, nic víc ani adresa obchodu, ani adresa k nim domů. Nebyla ani zalepená, jenom založená vevnitř. Pomalu ji otevřela, uvnitř byla dvakrát složena á čtverka a na ni něco velkým písmem napsáno na počítači. Klára si krátkou zprávu přečetla a zakroutila hlavou. „Srandičky,“ pronesla bez emocí, papír i s obálkou zmačkala a vyhodila do koše. Cukr nakonec vítězoslavně objevila schovaný za skleničkou s kapučinem, zalila si kafe a po zbytek pracovního dne si na bílou obálku s anonymem nevzpomněla…

    

 Domů Klára dorazila v šest večer. Měla docela dobrou náladu, dneska šlo všechno jako na drátkách. Dokonce si pohvizdovala jednu moderní odrhovačku, kterou její dětičky neustále pouštěly do étéru  prostřednictvím moderní audio techniky. Standa už byl doma, jeho bunda visela na věšáku i boty byly úhledně srovnány v botníku. Standa měl slabost pro pořádek, moc to na něm obdivovala, od ostatních ženských slýchávala jací že nejsou ti jejich humusáci a bordeláři a že za nimi musí neustále uklízet aby chudáci nezašli ve špíně. To se Standou nepoznala. Všechno měl dokonale srovnáno a uloženo. Každý pár bot měl v botníku své místo, ve skříni vše srovnané do komínků a ke všemu se Standa neštítil vzít hadr a kbelík a vytřít podle něj špinavou podlahu, utřít prach, nebo povysávat v obýváku.  Občas ji ta jeho pořádkumilovnost až lezla na nervy, ale jenom občas a jenom malinko. Klára si vyzouvala boty. Zula jednu, chtěla si zout druhou, špatně ale došlápla, na chvíli ztratila rovnováhu, zakymácela se a tak, tak že nespadla. Zabořila při tom hlavu do Standovy bundy. Ucítila příjemnou vůni, povědomou vůni. Nemohla si vzpomenout kam ji zařadit. Standa měl spoustu nových voňavek, které dostal darem od dětí i od Kláry. Nejspíš to bude jedna z nich. Konečně byla v papučích, zamířila do obýváku, Standa se díval na televizi. „Ahoj, jak bylo v obchodě?“ zeptal se Jarda. „Ahoj, výborně,“ odpověděla Klára, pak to proberem jo, teď půjdu nachystat večeři, chceš?“  „Super,už mám hlad jako vlk.“  Klára odkráčela do kuchyně. Cestou se ještě stavila v dětském pokoji pozdravit děti, Jardu a Pavlu. Petr bydlel na koleji v Praze, daleko od tepla rodinného krbu.  V kuchyni vybalila potraviny z tašky a pustila se do díla. Vařila moc ráda a to i tehdy když se vrátila unavená z práce. Jenom když se vracela příliš pozdě a takových dnů v posledních letech bylo požehnaně, do vaření se už nepouštěla. Když však dorazila domů relativně brzo, chtěla si svoji zálibu ve vaření užít dosyta.   Za chvíli se to v bytě rozvonělo jako v kuchyni pěti hvězdičkového hotelu…

   

  „Dobré ráno šéfová, vy dneska jenom záříte, asi jste se krásně vyspinkala, že?“ přivítal ráno Kláru v obchodě Koblížek. Klára byla většinou ráno v obchodě nejdřív ze všech, ale někdy byl ještě včasnější ptáče právě Koblížek. Nestávalo se to příliš často, jenom tehdy když bylo víc práce a Koblížek pak nemohl ráno dospat, nesnesl by kdyby si někdo myslel, že snad na svoji práci nestačí a proto si raději přivstal aby toho během dne stihl udělat co nejvíce.  To, že by snad Koblížek na svoji práci nestačil, nikoho samozřejmě ani nenapadlo. Koblížek si ale svoje pochyby stejně od nikoho vymluvit nenechal… Pracovní den pomalounku začínal, nebyl ničím zvláštní, tváře známé i neznámé se míhaly po prodejně, okukovaly regály se zbožím, plnily nákupní košíky aby pak u pokladny byly zase o pár korun chudší. Simona dnes byla celá v bílém, krásná usměvavá, vplula do prodejny na svých vysokých podpatcích. Chlapi se za ni otáčeli, nasávali její vůni a nechávali průchod bujným představám, vkrádajícím se na mysl objeví-li se na blízku tak nádherná a svůdná žena, kterou Simona bezpochyby byla. Obsah Simonina košíku se příliš nelišil tomu včerejšímu. Zaplatila, oplatila Kláře úsměv a odvlnila se směrem k východu, zůstala za ni jenom ta její vůně. Klára ji rozkošnicky nasála…nádhera. Příjemná, nevtíravá vůně… Další zákazník platil pětistovkou, Klára ji od něho naučeným pohybem přijala a uložila do patřičné přihrádky. S další přihrádky pak vytáhla stokorunu a pár drobných. S penězi v ruce se na chvíli zarazila, usilovně přemýšlela. „Promiňte,“ omlouvala se po chvíli zmatenému zákazníkovi a podala mu konečně jeho výdavek. „Martičko, prosím vás, vemte to na chvíli za mě,“ ani nepočkala až Martička dorazí k pokladně a rychlým krokem odešla do kanceláře. Že mě to hned nenapadlo, uvažovala za chůze. Ta vůně, ta nádherná vůně, kterou voněla Simona, byla stejná vůně po které včera večer voněla Standova bunda… Obrátila odpadkový koš vzhůru nohama, spousta papírků, slupky od ovoce, ale to co Klára hledala tam nebylo. Vyběhla ven za prodejnu. Popelnice by měli vyvážet až zítra, naštěstí. První byla plná popela, druhá byla napěchovaná kartónovým papírem. Ve třetí byla spousta různých odpadků. Klára se v ní chvíli prohrabovala… „Tady jsi potvoro,“ zašklebila se vítězně a vytáhla z popelnice pomačkanou obálku. Opatrně se ji snažila narovnat, stejně tak papír který byl zamuchlaný do obálky. Na papíře bylo napsáno:  „ Váš muž se tajně schází s tou mladou psycholožkou. Už o tom ví kde kdo.“ Strčila obálku i s papírem do kapsy pláště a odešla zpět do prodejny.

 

Klára měla najednou pocit, že pohledy a úsměvy, které předtím považovala za projev přátelství a sympatie, jsou plné soucitu a výsměchu zároveň. Dívali se na ni a smáli se ji přitom do očí. Věděli to všichni, úplně všichni, jenom ona ne… Vždyť je to blbost, tohle by Standa nikdy neudělal, znala ho přece ze všech nejlíp… Domů dorazila Klára v šest večer, děti se dívaly na televizi. Standa ještě doma nebyl. Vybalila tašky, uložila vše do ledničky, pak odešla do koupelny. Pustila si studenou vodu, nechala ji zvolna odtékat do umyvadla a dívala se na sebe do zrcadla. Viděla ztrhaný a unavený obličej, nabrala do sevřených dlaní studenou vodu a omyla si tvář. Trochu se vzpamatovala, ale ne zase tolik aby se pustila do vaření večeře. Neměla na nic náladu, co naplat dneska bude na večeři chleba se salámem… O půl sedmé zarachotil ve dveřích klíč, byl to Standa. „Ahoj rodino,“ volal zvesela z chodby. Ten má ale nějak dobrou náladu, pomyslela si Klára. „Tak kde jste kdo,“ ozval se znova Standa, tentokrát už ve dveřích obýváku. „Ahoj,“ usmála se Klára  z gauče na Standu. Snažila se nedat na sobě nic znát, ale bylo to těžké, Standa hned poznal, že něco není v pořádku. „Není to něco?“ Zeptal se starostlivě Kláry. „Ne nic mi není,“ uklidňovala ho Klára, „jsem jen trochu utahaná a bolí mě děsně hlava, asi si půjdu lehnout.“   „To mě mrzí, vem si prášek, hezky se vyspíš a ráno budeš jako rybička.“   Klára jen smutně pokrčila rameny a mlčky Standu pozorovala. Počkala až odešel za dětmi a vyběhla rychle na chodbu. Zabořila nos do jeho bundy pověšené na věšáku… tentokrát byla vůně o něco slabší než včera, ale dala by krk za to, že stejně voněla ráno i Simona. Chtělo se jí brečet, stála bezradně na chodbě a nevěděla co má dělat. „Miláčku,“  nechal se slyšet Standa. Klára se rychle vrátila do obýváku. „Miláčku, já si dneska skočím na jedno,“ strčil Standa hlavu do dveří. „Říkal jsem sice chlapům že dneska nepřijdu, ale když tě bolí ta hlava, bude lepší když budeš mít doma klid.“  „Dobře, hlavně si nezapomeň klíče,“ tvářila se Klára naoko lhostejně. Uvnitř s ní začal lomcovat vztek. Tak na pivo povídáš…no uvidíme…   V osm hodin políbil Standa Kláru na čelo, oblékl si bundu, obul boty a uháněl na pivo.  Klára počkala až se za ním zavřely dveře. „Jsem to ale pometlo, musím si ještě odskočit do práce, hned jsem zpátky, žádné vylomeniny.“ Pavla s Jarkem jen souhlasně pokývali hlavou, byli na podobné výlety svých rodičů zvyklí. Klára na sebe rychle hodila to nejnutnější a spěchala rychle za Standou. Přes prosklený hlavní vchod viděla jak nastupuje do auta a vyjíždí z parkoviště. Běžela rychle ke svému autu. Měla strach, že než se jí podaří nasednout a nastartovat, bude už Standa dávno pryč. Vyrazila z parkoviště jako střela. Vyjela na silnici a za okamžik byla na křižovatce, právě včas aby ještě zahlédla modré Standovo auto odbočující za křižovatkou doprava. Snažila se jet za ním tak aby ji pokud možno nezpozoroval. Blížili se k jejich obchodu, to bylo dobré, pořád by tak mohla tvrdit, že si  v krámě něco zapomněla. Standa minul obchod a pokračoval dál, po asi kilometru a půl zastavil   před křižovatkou na červenou. Klára nechtěla zastavit hned za ním, proto musela svoje auto na chvíli odstavit u krajnice. Kolem ní projela další tři auta. Klára vyrazila ke křižovatce. Standova auto už ale mezitím odbočilo na křižovatce doprava a na semaforech opět naskočila červená. Klára nervózně bubnovala prsty do volantu. Když projížděla křižovatkou, všimla si svého muže vstupovat do vchodu domu hned za rohem. Jela ještě kousek dál, u krajnice stálo Standovo auto. Zastavila o pár desítek metrů dále. Se smíšenými pocity se blížila ke vchodu ve kterém před chvílí Standa zmizel. Dveře byly otevřeny dokořán. Vedle dveří byla umístěna velká zlatá tabule, rozdělena na několik menších malých čtverců. Na jednom ze čtverců bylo ozdobným černým písmem napsáno: PhDr Simona Malá, psychologická poradna… Tak na pivo s chlapama, no jen počkej. V první chvíli chtěla Klára vyběhnout nahoru a odhalit tak milence přímo při činu, hned si to ale rozmyslela, otočila se na podpatku a uháněla zpět k zaparkovanému autu.

 

Jarek si zrovna kontroloval školní baťoh nechybí-li mu něco na zítřek. Nechtěl aby dopadl jako dneska kdy zapomněl na úkol z matiky a musel ho pak rychle dopisovat o velké přestávce. V televizi dávali stejně prd , ten seriál co na něho koukala Pavla lezl Jarkovi akorát na nervy. „Jak se na takovou hovadinu můžeš dívat?“ vyčítal sestře zažrané do děje jak housenka do jablíčka. „Neotravuj,“ odbyla ho Pavla. „Ještě jsi moc malinký abys takovým vážným věcem rozuměl.“  Jarek chtěl nejdřív něco peprného svoji milované sestřičce odpovědět a co nejvíce ji sledování televize znepříjemnit, nakonec si to ale rozmyslel. Měl hlad, teplá večeře se dneska nekonala, rodičové jen co přišli z práce zase někam vyrazili a dětičky by nechali umřít hladem. Máma se už sice vrátila, byla ale nějaká naštvaná a proto se neodvažoval jí s nějakou večeří obtěžovat. Ukrojil si kus salámu, vzal si k němu rohlík a do hrníčku nachystal horký čaj. Když ukojil hlad v rychlosti se osprchoval, umyl si zuby a vzal si do postele detektivku. Jarek četl rád, vždycky se nechal tak vtáhnout do děje, že nevnímal co se okolo děje. Dokázal pak číst celé hodiny, kolikrát tak přečetl knihu za jediný den, jedním vrzem…  Vrah byl dopaden, záhada rozřešena, Jarek zavřel dočtenou knihu a odložil ji na noční stolek. Hodiny ukazovaly čtvrt na jedenáct. Páni, to je hodin, sestra už dávno spala a Jarkovi bylo jasné pokud hned neusne, zítra se mu bude hodně těžce vstávat. Zachumlal se hezky do peřiny, zabořil hlavu pohodlně do polštáře a zavřel oči. Už skoro spal, když uslyšel tlumené hlasy, otevřel oči a překvapeně poslouchal. Z ložnice rodičů byla slyšet pravá, nefalšovaná manželská hádka. Pavla spala jako dřevo, nic neslyšela, za to Jarek slyšel skoro každé slovo. Máma vyčítala tátovi, že se z hospody vrátil tak pozdě a táta se bránil, že zas tak pozdě přece není. Jarda se nevěřícně posadil na posteli, ospalost byla rázem pryč. To mě teda poser, pomyslel si, tak Hromada to dokázal. Nechtělo se mu sice věřit, že by ve slovní přestřelce  rodičů, měl jeho kamarád prsty, tak jako tak musel uznat, že sázku prohrál. Dvě kila jsou nenávratně pryč. Až se tohle Hromada dozví, bude se nafukovat ještě víc než doteď, čert aby to vzal. Hádka pomalu utichla, Jarda konečně usnul, před spánkem ještě přemítal o tom co ho více mrzí, jestli to, že prohrál sázku, nebo to, že slyšel svoje rodiče poprvé v životě při hádce. Než našel odpověď, odešel do říše snů.

 

Klára byla tak naštvaná, že nemohla za nic na světě usnout. Standa se vrátil v deset hodin, bylo z něho cítit pivo. Když odešel na záchod, přivoněla k jeho bundě, visící na věšáku. Byla cítit hospodou a cigaretovým kouřem. Ale ani hospodský zápach nedokázal zakrýt onu povědomou vůni, která se za zápachem vykouřených cigaret a přepálených hranolek schovávala. Klára ji hned poznala. Vůně byla intenzivnější než před Standovým odchodem, tím si byla Klára naprosto jistá. Dokonce se i pohádali, to se jim stalo naposledy ještě před svatbou. Standa nakonec uraženě odešel spát do obýváku. Byla jenom ráda, pivo z něho táhlo jak z naraženého sudu. Ještě než uraženě odešel z ložnice, oznámil ji, že se zítra vrátí až pozdě v noci. Neměla sílu to jakkoli komentovat. Teď ležela pod peřinou a nemohla usnout, stejně jako Jarda. Když se ráno vzbudila, unavená, nevyspaná, byl už dávno Standa pryč…

 

Standa měl dneska nabitý program, musel zařídit spoustu věcí a ke všemu měl ještě ráno schůzku s doktorkou Malou, byli domluveni na osmou hodinu. Standa měl strach, že to nestihne. Proto si dneska trochu přivstal. Včerejší hádka s Klárou ho mrzela. Měla trochu pravdu, přišel opilý a při tom věděl, že musí brzo ráno vyjet, ale copak chodil do hospody pravidelně? Výjimečně a tentokrát to chlapům opravdu slíbil, tolikrát se předtím vymlouval na práci, už si připadal jako hlupák. Ke všemu dneska přijede domů až v noci, přemítal jak rozlobenou ženu udobřit. V duchu se zasmál… že mě to hned nenapadlo, koupí květiny, tu nejkrásnější kytici růží jakou si jenom lze představit… V čekárně u doktorky nebyl nikdo, asi byl dneska první klient. Posadil se způsobně na židli a čekal. Za pět minut vešla do dveří doktorka Malá. „Dobré ráno, pane Kotrba, pojďte hned dál,“  Odemkla dveře vešla dovnitř, svlékla sako a pověsila ho na věšák . „Odložte si pane Kotrba a posaďte se,“ ukázala doktorka na křeslo u stolu. Standa si sundal bundu a pověsil ji vedla doktorčina saka. Nádherná vůně, napadlo ho, měl bych něco podobného koupit Kláře k narozeninám, určitě by měla radost… Standa byl u doktorky Malé dneska po čtvrté. Poslední dobou měl pocit, že se nedokáže na nic soustředit, často ho bolela hlava a cítil se přepracovaný. Známý mu poradil ať zkusí psychologa, prý mu to může pomoct. Doktorku Malou našel na internetu, zdálo se mu že má ordinaci kousek od jejich bytu, proto se u ní objednal. Kláře raději nic neřekl, měla by zbytečné starosti. Při první návštěvě s ním doktorka probírala, všechny možné i nemožné příčiny jeho potíží. Byla hezká, příjemná a dobře se s ní povídalo. Doktorka navrhla, že bude docházet hodinu, dvě týdně podle toho jak na tom bude s časem,  Naposledy byl u ní včera večer, před tím než vyrazil do hospody a protože se doktorka příští týden chystala na dovolenou do zahraničí a čtrnáct dní nebude, domluvili se že příjde ještě dneska ráno v osm, ostatní termíny už měla plné. Po hodině strávené v poradně bylo Standovi příjemně, hned se cítil svěžejší.  Budu muset objednat i Kláru, říkal si v duchu, když odemykal auto, určitě by ji to taky prospělo a vzpomněl si při tom na jejich včerejší hádku…

 

Klára byla celý den v práci zaražená a nemluvná. Když se blížila hodina obvyklého příchodu doktorky Malé do prodejny, šla Klára raději něco dělat do skladu, měla strach že provede nějakou hloupost. Snažila se na nevěru svého muže nemyslet, jenomže čím více chtěla, tím to bylo horší. Viděla dvě vášní propletená těla, vzdychající rozkoší, bylo to k zešílení a takové měli do té doby se Standou šťastné manželství. Coura jedna, svého chlapa pošle do světa vydělávat prachy a sama pak provokuje slušné mužské z okolí. O tom že Standa není jediný doktorčin milenec, byla Klára skálopevně přesvědčena. A jak se ještě na ni u pokladny každý den úlisně směje. To snad ani nemůže být ženská, bestie je to, bestie… Oddechla si když pracovní den skončil, mohla sednout do auta a vyrazit domů. Uvařila dětem na večeři špagety, sama neměla na jídlo ani pomyšlení, nerada by je ale zase odbyla salámem jako včera. V noci opět nemohla spát. Standa se vrátil o půl dvanácté, slyšela ho přicházet. Nechtěla aby poznal, že nespí, předstírala proto spánek. Za necelou půl hodinu už slyšela spokojené Standovo oddychování. Spal jako dřevo. Klára se ještě další hodinu převalovala, spánek nepřicházel. Potichu vstala, zašla si na záchod. Cestou zpátky ji to nedalo a stavila se v chodbě u Standovy bundy. Zase ta vůně. Kláry se zmocnil šílený vztek, rozplakala se. „Čubka jedna mizerná,“ šeptala mezi slzami, hlavu zabořenou v dlaních. Přestala plakat jako mávnutím kouzelného proutku, utřela si slzy do rukávu a skoro neslyšně se zasmála. „No jen počkej potvoro…“

 

To ráno se vzbudila první pro změnu Klára. I přes noční nespavost se cítila docela svěže a vyrovnaně. Ranní hygienu pro tentokrát odbyla pouhými deseti minutami, oblékla se a než odešla z bytu sáhla v chodbě na věšák pro klíče od sklepa.  Ve sklepě bylo slabé světlo, Klára hledala něco ve staré skříni a měla co dělat aby se za nedostatku světla zorientovala. Po deseti minutách našla co hledala, rychle za sebou zamkla dveře sklepní kóje a pelášila pryč. Dveře od bytu odemykala potichu, nechtěla nikoho předčasně probudit. Otevřela, uvnitř bylo ještě pořád ticho. Opatrně pověsila klíče zpátky na věšák a teď už definitivně opustila byt. Na parkovišti před obchodem vypnula motor svého auta a tiše seděla. Všude kolem byla ještě pořádná tma, lampa pouličního osvětlení dopadala jen na část parkoviště, zbytek byl ukrytý ve tmě. Tolikrát už spolu s nájemníky okolních bytů reklamovali na úřadě, že osvětlení parkoviště je nedostačující, ale bylo jim řečeno, že musí vyčkat. Na opravu veřejného osvětlení zatím není dostatek finančních prostředků, snad příští rok… Klára čekala až si její oči trochu přivyknou na tmu a snažila se mezitím najít ve tmě svůj cíl. Támhle je, na opačném konci parkoviště. Potichu otevřela dveře  auta, ze sedadla spolujezdce vzala koženou tašku s nářadím a vystoupila. Rozhlédla se na všechny strany, nikde nikdo. S taškou v ruce si to zamířila na opačný konec parkoviště. Zastavila se u malého červeného auta, ještě jednou se rozhlédla, pak položila tašku na asfalt a vytáhla z ní starou deku. Deku rozprostřela vedle auta. Opatrně si klekla, vytáhla něco z kabely a pustila se do díla…

 

Simona se dneska vyspala do růžova. Večer volal Petr, vrátí se z ciziny už zítra a příští týden je čeká čtrnáct dní nádherné dovolené u moře. Už se nemohla dočkat, práce ji bavila, to ano, přece jenom už potřebovala na chvíli vypnout.  A hlavně strávit s Petrem co nejvíc času. Poslední dobou byli spolu tak zoufale málo, chyběl ji, těšila se na něho jako malá holka… Vyšla před panelák a zamířila naproti do potravin. Byla ráda, že je obchod takhle blízko baráku, vždycky se ráno stavila pro snídani, pak už jenom nasedla do auta odstaveného na přilehlém parkovišti a jela do práce. Vložila do košíku kromě snídaně taky láhev šampaňského, nechá ho do zítřka pořádně vychladit.  Měla tak skvělou náladu, že si ani nevšimla pohledu, kterým ji pozorovala Klára, stojící u pokladny. Nenávist v Klářiných  očích ještě vzrostla, když zaregistrovala šampaňské v Simonině košíku. Okamžitě si představila Standu jak popíjí s doktorkou v posteli z krásných křišťálových skleniček, za okamžik se už skleničky válejí po podlaze a milenci povzbuzeni mámivou silou vypitého alkoholu pokračují v milostných hrátkách… Za normálních okolností by si Simona nenávisti v očích Kláry určitě všimla, dneska byla ale duchem jinde, automaticky zaplatila požadovanou částku, vložila nákup do tašky a odešla. Klára sledovala odcházející Simonu očima plnýma nenávisti a touhy po pomstě. „Počkej děvenko, však on tě ten úsměv brzo přejde…“

 

Jarda potkal Hromádku před obchodem. Hezky se pozdravili, jak se na kamarády sluší  a vydali se na cestu do školy.  Většina školáku, bydlících v jejich ulici, jezdila do školy autobusem. Nebylo to daleko, jenom jedna zastávka, autobusem to trvalo necelých pět minut. Jarda ale chodil raději pěšky. V autobuse bylo většinou narváno a taky autobus měl kolikrát zpoždění, že ti co se vydali pěšky pak byli ve škole dříve než ti co zvolili jízdu autobusem. „Hele Jarouši ty vole, neříkej, že tohle všechno sníš?“ kroutil hlavou nechápavě Hromádka a ukazoval při tom prstem na sáček ve kterém se skrývaly rohlíky, loupáky a další dobroty. „Naprosto v pohodě Hromada, neměj péči. Já totiž rostu a potřebuju proto kalorie, spousta kalorií. To ty pochopit nemůžeš. U tebe se tělesný růst zastavil loni v létě a řek bych, že to zastavení bylo už definitivní,“  ušklíbl se Jarda a narážel tak na nepříliš velký vzrůst svého staršího kamaráda. Hromádka přijal Jardovu narážku s naprostým klidem. „Stejně si myslím, že tohle všechno sám sežrat nemůžeš, na sto péro je mi jasný, že tady tohle budeš o velký přestávce se ziskem prodávat.“    „Nesmysl, tady tohle sním úplně v pohodě za deset minut a ještě bych si po tom klidně dal nějaký ten zákuseček.“   Hromádka se rozesmál. „Co že? Za deset minut, pěkná blbost. To se s tebou vsadím vo co chceš, že to nedokážeš.“  Jarda se při slovech o sázce na chvíli zarazil a znejistěl. „No víš…Hromada ty vole,“ hledal Jarda těžko slova kterými by vyjádřil to co vyjádřit chtěl. „Ono to vypadá… že už jsem jednu sázku prohrál.“  Hromádkovi zasvítily oči. „Co to povídáš, jak prohrál?“   „No, jak jsme se vsadili, že se naši nehádaj…“  Hromádka se rozchechtal, „že by se už tvoji fotři hádali taky?“  Jarda neodpovídal. „Vždyť jsem to říkal, všichni se hádaj,“  neskrýval Hromádka radost z vyhrané sázky  a chtěl Jardu zasypat dalšími moudry ze života manželského. Než se k tomu dostal přiblížili se s Jardou k semafory řízené křižovatce a potřebovali přejít na druhou stranu. Na semaforu svítil červený panáček, museli počkat. Hromádka se zrovna nadechoval ke své řeči, mimoděk se podíval na stranu, směrem doleva. Slova  nevyšla, ústa zůstala němá, stačil jenom vytřeštit oči, na všechno ostatní už bylo pozdě. Přímo na něho a na Jardu se řítilo rozjeté červené auto. Náraz je odhodil daleko na chodník, auto se zastavilo o zeď baráku stojícího u křižovatky…

 

Simona nasedla do auta, nákup hodila vedle na sedadlo, nastartovala a vyjela z parkoviště. Provoz nebyl po ránu tak velký, proto vyjela na cestu bez problémů. Někdy se stávalo, většinou okolo dvou hodin odpoledne, že čekala i půl hodiny než se konečně cesta uvolnila a Simona se mohla poslušně zařadit do štrůdlu… Hlavu plnou plánů do budoucna, zařadila dvojku, přidala plyn, následovala trojka, znova plyn. To je zvláštní, pomyslela si, že lidi nejvíce nadávají na rána. Nechce se jim vstávat do práce, mají deprese z toho, že je čeká celý pracovní den, ne-li týden. Simona se do práce těšila. Blížila se ke křižovatce, vycházející slunce ji svítilo do očí. Na semafory bylo špatně vidět. Červená, je třeba zastavit, Simona šlápla na brzdu, pak ještě jednou. Polil ji horký pot, prošlápla brzdový pedál až na podlahu, ale účinek brzd se rovnal nule. Křižovatka byla čím dál blíž, Simona byla zoufalá, slunce ji svítilo do očí, pořádně neviděla. Na poslední chvíli strhla volant doprava. To zatracené slunce, dvou chlapců stojících před přechodem si všimla až v momentě nárazu…ještě pár metrů, další náraz… ticho a tma…

 

 

---