Očima těch "odjinud"

Popíjel jsem na lavičce lahvové pivo, líně hleděl na zbytky oblečení kolemjdoucích žen a asi tak na třicet procent jsem přemýšlel. Slunce mělo za sebou polovic dnešní šichty, mraky měly dnes náhradní volno a mé tělo nerespektovalo můj zásadní nesouhlas a produkovalo pot na dvěstětřicet procent. Skupina turistů si fotila s velkým zájmem to, co je pro domorodce všední a nezajímavé.

Malinko jsem přitlačil na svůj mozek a začal uvažovat o tom, proč musíme být „odjinud“, abychom si všimli nějaké krásy, proč „jinde“ je tolik nádhery a zajímavostí a proč doma se zdá vše tak všední a obyčejné. Já vím, je to zcela logické a není třeba o tom příliš přemýšlet a filosofovat. A tak jsem ztlumil myšlení, i s ohledem na stoupající horko.

            Focení pokračuje. Radnice, kašna, koňský povoz, Černá věž. Zdá se, že tu máme pro Japonce dost zajímavostí. Fotografka se na mě velice plaše podívala a začala něco šeptat průvodkyni. V zápětí se ke mně otočily obě. Nevěděl jsem, jestli mi to má lichotit nebo mě to má zneklidnit. Mozek odmítal na tuto otázku odpovědět. Asi má zákoníkem práce předepsanou přestávku na odpočinek. Taky je dost možné (a pravděpodobné), že se jedná pouze o  mou ješitnou sebestřednost a že se dívají skrze mne směrem k restauraci a domlouvají se, že nějaké to pravé české pivo by neškodilo.

            Obě přichází ke mně, Japonka se lehce a půvabně ukloní a průvodkyně se mně ptá, zda by si mě mohla vyfotit. Mlčky a zřejmě dost tupě na ně hledím. Zopakovala otázku tedy raději anglicky v domnění, že jsem cizinec. Na to ale reagovala Japonka poněkud zklamanou větou, že doufala, že jsem místní originál.

            „A proč?“ zmohl jsem se konečně aspoň na českou odpověď formou otázky. „Prý jako zajímavou dekoraci“, tlumočila mi průvodkyně. Opět jsem se nezmohl na slovo. Japonka se opatrně zeptala anglicky tlumočnice, jestli za to chci zaplatit a kolik by to tak asi bylo. Ta očividně váhala, zda mi má otázku překládat nebo ne. Rozhodla se odpovědět za mě a vysvětlila raději polohlasně Japonce, ať mi žádné peníze raději nedává, že jí to zkusí domluvit s někým jiným. Ta se ale nechtěla tak snadno vzdát s odůvodněním, že jsem velice zajímavý objekt v kontrastu k malebné architektuře.

            Podařilo se mi přemluvit mozek k aktivitě a projevil jsem anglicky souhlasu s focením. Rozzářila se a několikrát si mě vyfotila. Pak se opět kouzelně uklonila a odcházela. Lehce jsem se uklonil taky, i když už poněkud bezdůvodně. Pot ze mě dál lil a kreslil na mém triku tmavé fleky. V ruce jsem ždímal rozpitou láhev piva a pro pohodlí jsem měl rozepnuté kalhoty.

            Pořád teď na ní vzpomínám. Uvědomil jsem si, že naše město je nádherné a je tu dost „dekorativních objektů“ k focení. Musím to doma vyprávět manželce, aby věděla, jaký zájem o mě ve světě mají. Přece jenom ti „odjinud“ dokáží najít skutečnou krásu i tam, kde bychom ji my místní málem přehlédli.