Zakázané Jablko

-Hele, Adame, pojďme něco podniknout.

Prosím Tebe, ty bys stále něco podnikala.. vtdyť je tu krásně.

-No jo, ale je tu nuda.

Tak co máš na mysli?

-Půjdeme do zakázané zahrady, ano?

Ale Evo, tam přeci člověk nesmí, máme to zakázáno.

-Pojď, bude legrace.

Co porád máš? Zase něco vyvedeme. Minule jsem kvůli Tvé zvídavosti spadl do té jámy, a od té doby mi nějak smrdí nohy. A víš co říkal starej, že ještě jednou něco provedeme, tak mi ty nohy mi zůstanou smrdět navždy a kdo ví co ještě..

-No jo, když jsi tak nešikovně lez po tý skále, tak se nediv.

Ale tu kytku jsi chtěla Ty. Chtěla sis jí dát do vlasů. A jen tu, která roste nad tou římsou, a né jinou. Raději se ke mně přitul a budeme si užívat ráje až do večera.

-Nechci se tulit, chci jít do té zahrady.

No dobře, tak si běž.

-Ty se mnou nepůjdeš?

Ne, já tu na Tebe počkám, pěkně v trávě, budu tady počítat beránky.

-Jo? Chrnět budeš, já to vím. Půjdeš se mnou! No vstávej!

Ale…

-Žádný ale, jdeš, a neodmlouvej!

Ach jo.

-Žádný ach jo, nevzdychej, určitě se Ti tam bude taky líbit.

Hmm

I prošli branou, a viděli nevídané, marně však na ně cedule u vchodu křičela: Stát! Zákaz vstupu! Je přísně zakázáno se dotýkati ovoce, i na zem spadlého. Je přísně zakázáno podléhati pokušení. Číst uměli, ale před Evou to bylo stejně jedno.

-Tak co, Adame?

Je tu opravdu nádherně, moc nádherně. Nepřestěhujeme se sem?

-Už se stalo, odedneška tu bydlíme, co by se nám mohlo stát?

Fajn, tak já si tady lehnu do trávy a budu koukat na to nádherné ovoce na těch urostlých stromech.

-Už chceš zase polehávat?

A co bych měl jiného dělat, když se ke mne nechceš tulit? Nechceš se mnou sdílet stejné místo až do soumraku?

-Pojď půjdeme se kouknout jaké to ovoce tady roste. Nic podobného jsem nikdy neviděla.

Já to ještě taky nikdy neviděl. Kdo ví jak to chutná.

-Tak to pojď zkusit.

Ale víš co bylo napsáno na té ceduli u vstupu?

-Jo vím, ale stejně tomu nerozumím.

Tak se pojď ke mně přitulit a hodíme to za hlavu.

-Ty seš hroznej, na nic jinýho nemyslíš.

Ale Evičko.

-Teď ne… pojď.

A vzala ho za ruku a táhla mezi stromy dál do sadu.

I zastavili se u statného stromu pokušení. Jeho plody byly nesmírně lákavé, červené, a ranní rosa se na nich třpytila. Ovoce žádalo, prosilo, aby bylo utrženo a snědeno. Adam si toho skoro ani nevšiml, toho zajímalo jen to JEDNO. Ale Eva byla naprosto unešená.

-Hele já to jedno kulatý utrhnu, ochutnáme ho, ano?

Ne, netrhej ho, kdo ví co to je za ovoce.

-Nemůže se nám nic stát, jsme přece v ráji, pod ochranou starýho.

Pojď půjdeme jinam.

-Ty bys nechtěl ochutnat to nádherně vypadající, něco?

Chtěl, ale raději bych ochutnával Tebe.

-Ale já to chci ochutnat.

A stáhla ruku na červený plod, zajiskřilo se, a plod jí zůstal v dlani. I počala ochutnávat, a poblázněna všemi chutěmi toho ovoce přesvědčovala Adama aby ochutnal to báječně chutnající něco. A podala mu ovoce ze stromu a on jej ochutnal, myslejíc opět jen na to jedno.

A  padl blesk, zahřměl hrom! Oba padli na zem. A když zvedli obličeje, tak před nimi byla cedule: Game over, no more coin!

A nikde okolo žádné zahrady, nikde žádného ovoce, nikde žádného ráje, všude byla jen pustá Země. Jen Země, jejich prokletí, jejich naděje.