Bizárie 1. - Šroťák a Vozík

Šroťák se pohyboval potichu. Pouze dvoutaktový rytmus nepromazaného kola jeho Vozíku co chvíli porcoval Ticho kolem. Ticho řvalo bolestí. Věděl, že když se prozradí, mohl by přijít o svou kořist. Ta představa ho trápila a sžírala. Pokusil se ji potlačit. Marně. Kořist již byla téměř na dosah ruky. Proto Šroťáka tolik mrzelo, že nemá ruku. Ještě pár kroků a konečně začal vozík pojídat trubky (i jiné tvary) barevného kovu z cizí zahrady.

Šroťák měl svůj vozík připevněný ke zvláštnímu postroji, jako by byl tažný kůň. O své ruce přišel po té, co si je zlomil, následně mu do nich lékař umístil dráty, načež je Šroťák prodal do šrotu. Přišel tak o možnost nakládat kradený, či poctivě získaný šrot do svého vozíku. Naštěstí jeho vozík nepochopitelně “obživl“ aby mohl šrot sám pojídat a následně zvracet na váhy v různých sběrnách. Šroťák dal svému vozíku jméno Vozík.

Červené, zelené a modré trubky tvořili pouze základní barevné spektrum, jejichž kombinací vznikaly téměř všechny barvy barevného kovu, který byl právě pojídán Vozíkem. Šroťák se usmíval a už těšil, až svou kořist zpeněží. Smůla musela být toho dne obzvláště při chuti. Nebo do ní někde po cestě šlápl a ona se přilepila na jeho paty, to nevěděl, ale vlastně na tom nezáleželo. Otevřeli se zadní dveře domu a následnou bitvu o své místo na tomto kousku Bizárie zvítězilo Světlo. Rvalo se tak urputně že Tmu zatlačilo až za Šrotáka a tak prozatím pouze silueta stojící ve dveřích mohla spatřit udivenou Šroťákovu tvář a vozík, kterému od úst ještě trčel kousek trubky z barevného kovu. Zeleného. Vozík ji vcucl jako špagetu a nenápadně si říhl. Když se namísto siluety o pár metrů dál před Šroťákem zjevil on, dal se šroťák na Útěk a Vozík na Újezd. Do kopce byl Útěk o něco rychlejší než jeho méně populární bratr, nicméně z kopce mu to Újezd vrátil a ještě kousek přidal. Utíkali, respektive ujížděli velice rychle, ale s plným nákladovým prostorem to není nejjednodušší, stěžoval si později Vozík. Jestli se Smůla nasytila, nebo se při běhu setřela ze Šroťákovy paty to nevěděl. Ale vlastně na tom vůbec nezáleželo, důležité bylo, že Šroťák a Vozík zmizeli Reztorovi i s jeho zásobou barevného kovu. Šroťák si byl dobře vědom rizika, když se rozhodl ukrást zásoby z restaurace pro korozníky.

Korozníci, neboli korozní lidé, velice rádi olizují kov tak dlouho, dokud na něm nevytvoří vrstvu koroze, čím je kov barevnější, tím je pro tyto účely vyhledávanější. Proto vznikají po celé Bizárii korozestaurace nebo korobary různých cenových tříd. 

A že to nebyla jen tak nějaká korozestaurace, ale jedna z vyhlášených v této části Bizárie. Nicméně nemohl dále přihlížet, jak korozníci pomalu požírají pochoutky z drahoceného barevného kovu a znehodnocují ho tak. Jenom teď doufal, že na obávaného korozníka Reztora (majitele korozestaurace s příznačným názvem U Reztora) dlouho nenatrefí. Natrefil.