Carský soumrak

Tráva, do níž zabořil úlevně obličej, byla skropená noční rosou a sladce voněla.

Nevěděl, kde přesně je, ani jak dlouho vlastně utíkal. Kdyby mohl, utekl by ještě dál, podlamující se kolena mu to ale nedovolila.

Pryč. Pryč, pryč.

To byla jediná myšlenka, která dávala smysl a hnala ho kupředu temnou nocí. Zakopával o vývraty a drny, které nebylo vidět, šaty se mu zachytávaly o větve stromů.

Až konečně klesl k zemi a zůstal ležet.

Postupně si začal uvědomovat, čeho byl vlastně svědkem. Čeho se to účastnil.

Bože! Jeho zmučená duše volala k tomu, kterého před nedávnem popřel. Bože! Jak jsi to mohl dopustit? A přece necítil k tomu divnému Stvořiteli hořkost, netoužil po tom jej obvinit. Toužil po něčem jiném. Po odpuštění. Očištění. Zapomenutí.

To poslední však nemohlo nikdy přijít.                         

            Zaťal prsty a bezmocně začal trhat trsy trávy.

            Bože! Bože!

            Bylo nutné odstranit cara. Ano, i carevnu. Oni oba přivedli zemi na pokraj nejhlubší bídy, zavírajíc se ve svých přepychových palácích. Car, který nakázal střílet do hladovějících, kteří přišli prosit, carevna bláhově přesvědčená o své oblibě. Ano, i carevič musel být odstaven. Dědic království, které už nebylo..

Ale takhle?  Proč právě takhle? A když už, tak co ty dívky?

Snažil se ze zavřených očí vyhnat jejich podoby, ale nešlo to. Viděl je před sebou, tak jak je vídával ve střeženém Ipaťjefově domě procházet občas po chodbě, občas byl přivolán i ke kontrolám pokojů, které vězněná rodina obývala, a tehdy čtyři carovy dcery mlčenlivě seděly na postelích, či stály u bíle natřených oken a pozorovaly vojáky velikýma očima.

Bylo mu jich líto a dával to najevo. Alespoň jak to okolnosti dovolovaly.

Prohodil veselou poznámku před carem, zeptal se na Alexejovo zdraví carevny…

A čtyři zkoumavé páry očí jej často odměňovaly vděčností.

Viděl je před sebou. Čtyři velkokněžny, čtyři mladé dívenky s plachým úsměvem na rtech, které vděčně tiskly k prsům svazeček sedmikrásek, tajně přinesený ze zahrady.

A nedokázal neplakat. A nedokázal nic než nenávidět.

Nenáviděl Rusko, které ve spravedlivém hněvu pohltilo monarchii, a dovolilo, aby car se svou rodinou sešli oné noci do sklepa.

Olga. Nejstarší carova dcera, matčin miláček. Bývala často zadumaná. Unikala v představách  z toho domu se zabílenými okny do jiných zemí a jiných světů, které nebyly tak kruté, jako ten její. Pokud  dostala tužku a kousek papíru, což pro ni bylo v těch dnech vzácností, přejížděla bílými prsty po okrajích listu, téměř láskyplně jej hladila, aby pak jemný pohyb jejího zápěstí tvořil na papíru pečlivě modelovaná písmena. Psávala básně. Některé z nich slyšel, když držel stráž přede dveřmi pokoje. Oluška je četla své rodině. Pro zábavu a zapomenutí.

Nenáviděl Anglii, jejíž panovník se rozhodl neposílat záchranu, a dovolil, aby se onen sklep naplnil křikem a šedým kouřem z pušek

Taťána. Nejpůvabnější z Mikulášových a Alexandřiných dětí. Půvabná v pohybech i řeči, citlivá a rozumná. Nebýt malého Alexeje, otec by ji miloval nejvíce ze všech dětí. Často a ráda zpívala, a ta záliba ji nikdy neopustila, dokonce ani v zajetí, které bylo den ode dne tvrdší. I ji slýchával přes dveře, uzavírající  svět carovy rodiny, který se zmenšil z přenádherného a majestátního Carského Sela na tři pokoje s holými stěnami v Jekatěrinburgu . Vzpomněl si, že jednou viděl Táňu zaplétat sestrám vlasy.

Nenáviděl Němce, kteří rozpoutali tuhle nesmyslnou válku, jež přivedla Rusko k úpadku v době slabé vlády Mikulášovy, a dovolili tak, aby dívky se šperky zašitými v sukních a šněrovačkách byly ubodány bajonety.

Marie. Statečná Marie. Jak zklamaní byli rodiče jejím narozením, a jakou oporu jim oběma nakonec skýtala v časech, které nastaly. Nevynikala talentem nad svými sourozenci, byla však vždycky u nich, když bylo třeba útěchy a dobrého slova. Věřila ve všechno dobré v lidech, věřila v soucit a odpuštění. Krutě ho drásalo pomyšlení, jak hluboce bylo raněno její srdce, než přestalo tlouci zcela. Vždyť jakého soucitu se nakonec Mášenka dočkala? A odpuštění? Měla je pro něj a ostatní v těch posledních chvílích?

Nenáviděl Srby, kteří dali k válce záminku, protože nebýt toho nebyl by na Ipaťjefově dvoře a neslyšel by tlumenou střelbu ani křik, neviděl by naházení zmrzačených těl na auto a nejel by tím stejným vozem k lesu.

Anastázie. O nejmladší z princezen se říkalo, že je rarášek v dívčím těle. Byla všude a nebyla nikde. Poskytovala-li Marie svými slovy útěchu, Anastázie dokázala každého rozesmát. Nebyla krásná jako její sestry, měla však roztomilost, která se s věkem neztrácela. Občas spávala s carevičem v jedné posteli. Chlapec unaven bolestí, která ho trápila, usnul, a Nastěnka jej i ve spánku ochranitelsky držela kolem ramen. Jednoho dne se odvážila otevřít okno, aby viděla, co vlastně je venku. V mžiku jej však polekaně přibouchla, když jí okolo hlavy hvízdla kulka. Její jméno znamenalo Vzkříšení. Ale psík, který teď zoufale poštěkával za dveřmi zavřeného pokoje, se už nedočkal.

Ostatní byli opilí, on však, přes neskutečné množství alkoholu, měl mysl čistou a tím bylo vše strašnější. Nedokázal se dívat na ten pohřeb bez všech poct, kdy byli ti kdysi tak vznešení lidé zohaveni.

A tak využil tmy, toho, že ostatní byli namol, a zmizel.

Zbraň odhodil asi po sto metrech, aby ji hned někdo nenašel, a běžel tmou, aniž věděl kam nebo co bude dělat potom, až se mu konečně podaří uprchnout vší té hrůze. Až skončil nedlouho před svítáním tady, na místě, kde voněla tráva a nebylo slyšet nic.

Po několika hodinách byl schopen vstát. Roztřeseně si otřel tvář mokrou od rosy a od slz. Věděl, že ať půjde kamkoliv, zpátky se už nevrátí.

Zemřel až po mnoha letech v malé chaloupce na úpatí Uralu, obklopen svou rodinou. Žena, dva synové a čtyři dcery. Olga, Taťána, Marie a Anastázie.