Jedna noc

Okno pokoje bylo rozestřeno a přes lehce zarosené sklo províval měsíc své paprsky bledého světla určeného, aby svítilo v půlnoci na cestu mrtvým a ne živým, kteří mají kráčet ve zlatém odlesku slunce. Na obloze se zářivými konturami okrajů rýsovaly popelavé mraky vsazené mezi třpytivé diamanty hvězd. Úsvit byl stejně daleko jako soumrak nad mozolnatými vybouleninami země zastřenými rouškou několika set a tisíc vzrostlých stromů. Odhlédl jsem od okna. Ten pohled ven mě naplňoval steskem, neznámo proč. Snad to bylo osamělostí jediného bdícího tvora v šírém okolí, snad to bylo tím mým srdcem, zničeným ze všech smutků a tvrdých zranění minulosti.

Noc i její potemnělý obzor mi zlhostejněly. Nebylo třeba se na ně už dívat, abych je poznal. Přesně jsem si představoval toho usměvavého stařečka, jak pohlíží na kulatý svět, na Zemi kulatou jako brambora. Ale ten stařec hladil bledé líce, dotýkal se jemné pokožky tam, kde bych se jí nejraději dotýkal já sám. A ji to neprobudilo, jí to vůbec nevadilo, kdežto kdybych se dotkl já, byť jen konečkem prstu a co nejopatrněji, vzbudil bych ji. K mému zármutku. Chyběl jenom kousek k tomu, abych to udělal, ale přemohl jsem své city a touhu dotknout se jí. Nenáviděl jsem to světlo z lucerny mrtvých, protože i ona v něm dostávala podobu zesnulé. Vápeně bílá líce, pootevřená ústa a oči pevně sevřené, jakoby je už někdo zatlačil. Dříve než já. Dříve, než jsem mohl naposled pohlédnout na zelené, modré a hnědé oči v odstínech jediné duhovky. Nedovolili mi políbit její ústa naposledy vydechující vzduch. Pak už jen samu duši, kterou jsem chtěl lapit k sobě, abychom zemřeli najednou. A pak ji odnesli pryč. Nenechali ji tady, aby poslední své noci na povrchu prospala v mém obětí. Já bych ji nepustil, nenechal bych ji utéci s jinými mrtvými, protože by se mi zapomněla vrátit. Zapomněla by na mne.

Zvedl jsem hlavu a nevěděl jsem co je a byl sen a co je a byla skutečnost. Čas byl stejný, i fáze měsíce i postavení ručiček na hodinách a poloha kalendáře se stejným týdnem, měsícem a rokem. Musel jsem tedy spát teď nebo předtím. Pokusil jsem se štípnout se do ucha, jako se to dělává ve většině filmů, bez rozdílu zda s rozpočtem nepřímo úměrným hodnotě nebo v laciných filmech. Bolelo to. Řekl jsem si, že bdím asi teď, přece by to ve snu nebolelo. Nebo snad ano? Zavřel jsem silný sešit z bledého papíru, který ležel na stole. Na nové stránce zůstalo nadepsáno pouze datum; číslice, slovo a zase číslice, které by neodděleny tečkami a v jiné kombinaci nedávaly smysl.

Díval jsem se do žárovky lampy na stole. Její žhavé vlákno mi připomínalo horoucí kotouč slunce, jímž bych rád nahradil mrazivý měsíc a jeho stádo hvězd. Pak mě nehybnost celého obrazu natolik začala unavovat, že jsem si chtěl jít lehnout a spát. Sotva jsem se dotkl pokrývky, její téměř nahé tělo se pohnulo a přitáhla mne k sobě. Svlékl jsem si košili a pomalu složil své kosti pod peřinu. Znova mě objala a já ji celoval, dokud nás nebolela ústa. Ale ani pak jsem ji nepouštěl z rukou, jako bych jí chtěl dát i tu poslední trochu lásky, kterou ještě mohla dostat. Bledé ženské prsty se propletly s mými, její ruka mne uchopila okolo šíje a naše nohy se také zapletly do pevného pouta. Oba dva jsme se usmáli. Jak to bylo dávno, co jsme naposled takto leželi. Tak dávno. Tak dlouho jsme se neviděli. Začal jsem jí šeptat do ucha o tom, co bylo, jaké to bylo krásné, kde všude jsem byl a jak ji vlastně miluji, přestože je mrtvá...

Je mrtvá! Škubl jsem sebou a podíval se dokola. Ležel jsem na lůžku a vedle mě ona. Přesně tak, jako předtím, ale nehýbala se. Jednu ruku pevně přitlačenou na prsa, druhou ještě pevněji utvářela se mnou v pěsti svazek. Oči měla přivřené a ústa pootevřená. Jemně jsem pustil její paži a lehce vstal z lože. Do okna svítil stejný měsíc, hodiny ukazovaly stejný čas. Rychle jsem nalistoval odpovídající stranu v deníku a přesvědčil se o datu, v němž nebylo zapsáno, přestože jeho insignie zůstaly na okraji dobře čitelné. I wolframové vlákno žhnulo se stejnou vehemencí jako dříve. Všechno bylo stejné, jenom má milovaná se nehýbala. Ještě mi zbývalo několik posledních možností naděje. Pohlédl jsem na její nahý hrudník, který se pomalu a pravidelně pohyboval. Naštěstí ano. Zase jsem zhasl a vrátil se spát. Abych se ujistil, že není přelud, zlehka jsem ji políbil na rty, které se v určitém úhlu vlhce leskly. A ty nádherné růžovorudé rty byly ledové jako žula, drsné jako náhrobní kámen...

Ach ano, náhrobní kámen. Vzepřel jsem se na rukou a rozhlédl se. Vedle stála malá holčička v oranžových šatečkách a dívala se na svoji dávno zemřelou prababičku, kterou tenkrát před padesáti léty vložili do negativu a teď, nedlouho po smrti, tu ukradenou část její duše vtiskli do keramiky a přilepili na hrob. A nikdo si nevšímal mladíka, který právě vstal, když předtím proležel noc na hrobě své dívky. Nikdo si nevšiml, že držím v ruce starou břitvu s kostěnou střenkou, jakou používal můj praděda k holení. Ta dívenka by se asi polekala, kdybych tu začal krvácet na její zářivé šaty a téměř černé vlasy. Raději počkám, až tu bude klid. Nechci nikoho obtěžovat svým životem, a už vůbec nechci, aby někoho rozrušila má smrt...

Moje okoralé rty zvlhly po hebkém pohlazení jazykem a rty. Otevřel jsem oči a spatřil jsem si. Byla to ona! Konečně snad jsem se probudil, anebo jsem při čekání na hřbitově usnul? Anebo už jsem dokonal své dílo. Sníme celý život a nakonec se nám zdá i sama smrt. Vyběhl jsem ke stolu a vzal z něj deník. Rychle jsem našel poslední stranu a insignie data, na nějž nebylo zapisováno. Byly to její narozeniny, měla dostat dárek. Bylo druhého června roku dvoutisícího pětadvacátého...