Mal

Mal

Mal měl zavázané oči. To by samo o sobě nebylo zas tak strašné, kdyby se byl býval najednou, se zavázanýma očima neocitl někde, kde stál, bosý, po kotníky ve vodě, která se jako by hýbala. Kdyby najednou místo hučení a pípání jakýchsi přístrojů neslyšel vítr, opírající se do bezmocných korun stromů. Kdyby najednou místo zatuchlého a nezdravého vzduchu, připomínajícího ten nemocniční, necítil čerstvý mořský vánek. Ano, byl u moře, v košili a kalhotách s očima zavázanýma, po kotníky ve vodě a stále šel, za chůze přemýšlel nad tím proč přemýšlí nad tím nad čím přemýšlel místo toho aby mozek, následován horními končetinami, zapracoval na sundání toho něčeho z očí. Když se konečně rozhoupal a dotáhl, silou vůle, své neposlušné ruce až k očím, zjistil, že na nich nic nemá. Nic tedy nebránilo očím v konání toho, k čemu byly primárně určeny, bránit si v tom mohly jen ony samy. Mal byl slepý. Takové zjištění člověka zrovna nepotěší, zvlášť když je v neznámém prostředí. Mal však zažil leccos, byl čtyřiadvacetiletý válečný veterán a nenechal se okolnostmi nijak vykolejit. Začal přemýšlet. „Sem namydlenej, sem namydlenej, sem namydlenej…“ Nakonec se zkusil dostat z té zatracené vody tak, že šel a dával pozor na výšku hladiny.

Nakonec se přeci jen dostal na souš a mohl začít hledat základní prostředky k přežití, i když si vlastně ani nebyl jistý, proč to vlastně dělá. K čemu jemu život bez… bez koho vlastně? Najednou zjistil že kromě sebe samotného nezná žádného jiného… jak se to jenom… zjistil že kromě sebe samotného nezná nikoho jemu podobného. A pak zjistil, že nezná vůbec nic. To člověka taky nijak zvlášť nepotěší. Věděl jen, že musí jít někam, musí najít jinou něco, a zkusit do sebe dostat něco, co by podle hmatu vypadalo nějak. Najednou mu to připadalo jako samozřejmost. Vše co dělal mu připadalo jako samozřejmost. Vždyť protože nevěděl o tom, že by byl někdy někde jinde, musel tam být odjakživa. Nepamatoval si nic co by kdy viděl, to že nevidí tedy bylo normální. Pak usnul. Probudil se a pokračoval v pátrání i přes to, že si nebyl jistý proč. A pak našel něco co nemohl do rukou zachytit, protékalo mu to mezi  prsty, zkusil do toho ponořit to co měl na těle úplně nejvýš a pít, šlo to, chutí to taky šlo i když si nepamatoval, že by byl v životě okusil něco jiného a tak neměl s čím srovnávat. Pak se postavil, nevěděl proč, ale šel. Šel až narazil do něčeho vysokého, tvrdého, rozvětveného, co se v horních částech pohupovalo, do něčeho obsypaného něčím zahnutým, na omak takovým nějakým. Kousl do toho a vyplivl. Po čase se naučil jíst jen vnitřek a otázka jídla tak byla vyřešena. Nevěděl co by mohl dělat a tak spal. Když se probudil, napil se, snědl nějaké ty zahnuté tamty a zase se svalil do toho něčeho měkkého voňavého. Takhle to přeci dělal odjakživa a nevěděl, proč by to měl najednou měnit.

Jenny měla starosti, Mal se neobjevil již druhý den. Nevěděla ale kde by mohl být, volala všem známým, nikdo o něm nepodal sebemenší zprávu. Rozhodla se k činu. Vytočila telefonní číslo. Když telefon dlouho nikdo nezvedal, zkusila to s mobilem. Fredův mobil byl se svým dožadováním se pozornosti neodbytný a nesmírně vlezlý. Zatnul mu tipec tím, že přijal hovor od neznámého čísla. Samozřejmě to byla Jenny, která mu dosti roztřeseným, nervózním a přerývaným hlasem nastínila hrubá fakta jeho budoucího případu. Fakta dosti jednoduchá. Mal, můj přítel zmizel, najdi ho a to rychle. Začal s pátráním. Pracoval snad již na stovkách případů a tenhle nebyl ničím zas tak zajímavý. V podstatě to byla rutina. Prošel cestu z Malova zaměstnání až domů čtyřmi různými cestami a ptal se po něm na každém rohu, buď ho ti lidé vůbec neznali, nebo ho minimálně dva dny neviděli. Pro Freda to znamenalo jen to, že si již teď byl jistý, že případ nevyřeší, ale proč s touto veleoptimistickou zprávou hned seznamovat Jenny, že? Vždyť čas jsou peníze. Samozřejmě dělal to co musel, třídil nahrávky rozhovorů, třídil fotografie míst, kde hledal, od tržišť přes hlavní ulice, metro, park až po všemi (vyjma narkomany, lehké slečny s jejich zákazníky a zloděje s jejich zákazníky) zapomenuté uličky. Pak dostal skvělý nápad, to se mu nestávalo zas tak často i když by se snad mohlo zdát, že to s jeho prací úzce souvisí. Co když se milovaný a oplakávaný Mal prostě vybodl na Jenny, vybral všechny účty a odjel to zkusit někam jinam? Opatrně, opravu velmi opatrně s touto myšlenkou seznámil Jenny. Když se pak vrátil z nemocnice, našel ji ve stavu který se dá jen těžko popsat. Byl to stav, v němž se mísil vztek se smutkem, agresivitou, stav přecházející až v psychickou nestabilitu. Mal opravdu vybral účty, tolik kolik jen mohl nejednou vybrat, předevčírem. Omluvila se mu za tu hozenou vázu a zase začala neexistovat v této realitě, ponořila se do své vlastní, zamlžené mysli (kvalitní whisky dělá divy).

Hermes se vzbudil, vstal, oprášil se, postavil popelnici, která jeho přičiněním ležela a pokusil se vzbudit Mala. Mal vstal jen velmi neochotně, nemluvě o samotném probuzení. Teprve teď mu začalo docházet, že ten zatracenej ostrov byl jen sen. Hlava mu třeštila. Nic si nepamatoval. Dokonce si jen matně vzpomínal na jméno chlapíka co se opíral o zeď vedle. „Co tu sakra dělám, kdo si a kudy se dostanu domů?“ vypravil ze sebe těžce, avšak důrazně Mal. „Děláš si srandu? Sice jsme to včera asi trochu přehnali, ale pro to na mě snad nemusíš bejt takovej, ne?“ opáčil Herm. „Ty jsi asi Hermes že?“ ujišťoval se ve svých předpokladech Mal. „Jo.“ ujistil Hermes Mala v jeho předpokladech. „Co tu děláme, proč tak smrdíme, co tu děláme?“ začal zase Mal. „Nezačínej s tím zase, jo? Tys byl fakt totálně mimo, vlastně jsi pořád.“ „Jo, sorry, mohl bys mi vy vysvětlit co a jak, já mam fakt nadstandartní vokno.“ A tak mu Hermes pěkně všechno od začátku pověděl.

Dr. Hal Appercept neměl zrovna velikou klientelu a tak peníze v podobě nového pacienta přivítal s těžko skrývaným nadšením. „Vy si asi poslední dobou pořádně užíváte života, že pane doktor?“ „No…“ „Tak abyste věděl proč jsem k vám přišel, tak já jsem si v posledních dvou dnech docela solidně posral život.“ „Mohl byste to upřesnit?“ „Co tím myslíte upřesnit, co na tom chceš upřesňovat ty doktorský hovado, posral sem si ho a basta. Hele já sem teď na takový jako si ty pěkně nabroušenej, vlastně jsem na všechno pořádně nabroušenej, takže si dávej bacha.“ „Jistě, napíšu vám nějaké prášky.“ „Ty to asi nechápeš, že ne ty zabedněnej magore, já jsem naprosto klidnej a duševně vyrovnanej, jasný? „Nejspíš dvojitou dávku…“ „Začneš mě doprdele konečně poslouchat nebo tady ty svý pindy budeš omílat až do večera?“ „Zkuste se uklidnit a já to hezky sepíšu.“ A tak Dr. Hal Appercept ztratil peníze v podobě svého nového klienta.

Dr. Wash Brook neměl zrovna velkou klientelu  a tak jistě velmi bohatého, nového zákazníka přivítal s těžko skrývaným nadšením. „Povíte mi taky ten skvělý vtip?“ „Jaký vtip?“ „Ale to je jedno, začnu radši hned vyprávět co se mi v posledních dvou dnech stalo“ A tak Mal rozpohyboval čelisti a jazyk, rozvibroval hlasivky a udělal všechny ty ostatní věci, potřebné k tomu, aby ze sebe vydal sled nějakých srozumitelných zvuků, slov. Mluvil o tom, jak moc miluje svoji přítelkyni Jenny, jak ji chtěl požádat o ruku, jak se cestou z práce nechal ne zrovna přemluvit, ale přeřvat k tomu, aby okusil jakýsi bylinný likér. Zachutnal mu a tak pokračoval v jeho konzumaci, pak se, již pěkně v náladě, místo domů odebral do hospody, tam potkal Hermese. Pokračoval, spolu s Hermesem v požívání mysli tupících nápojů jak to jen šlo. Když hrozilo, že mu dojdou peníze, zašel prostě do automatu, vybral co mohl a pokračoval ve vymetání všech možných i nemožných náleven/hospod/restaurací/barů a dalších pajzlů. Pak se probudil, dva dny po první ochutnávce nápoje, po kterém jako by jste necítili nohy. Vypověděl mu to přesně tak, jak si pamatoval, respektive tak jak mu to Herm odvyprávěl, protože on sám si toho moc nepamatoval (panák… mlha… mlha… dveře restaurace u Postřeleného jelena…  půllitr…  mlha…  bankomat… mlha… panák… Hermes… mlha… nevolnost tekutě projevená i navenek… mlha… popelnice u kterých se probudil). A pak dr. Wash Brook promluvil: „Chlape, vy jste si za poslední dva dny docela solidně posral život!“ A tak Dr. Wash Brook ztratil svého, jistě velmi bohatého, klienta.

Po těchto zkušenostech, ne zrovna příjemných, Mal usoudil, že další návštěva psychiatra už nebude nutná. Šel tedy domů, zkusit mírově vyjednávat.Když dorazil, na dveřích byl napsaný vzkaz: „Odstěhovala jsem se k mamince, klíče jsou pod rohožkou“. Klíče pod rohožkou ale samozřejmě nebyly. Dveře byly otevřeny a tak Mal vešel. Byt nebyl vybílen, stále byla kdysi dávno zářivě bílá stěna zašedlá a našedlá a byla pokryta širokým sortimentem fleků. Byt byl jasně a na první pohled vykraden. Jennino věc tu nebyla ani jedna, Malovo věci tu zbyly jen takové, jejichž hodnota byla taková, že byla ráda, že se vůbec dá nazývat hodnotou. Mal teď nahlas a ne zrovna slušně přemýšlel nad inteligencí své bývalé přítelkyně. Snažil se alespoň trochu zkultivovat prostředí, ve kterém teď se značnými obtížemi rozpoznával svůj domov. Kultivace mu trvala dva dny, musel zase vybrat peníze, stav konta se nyní již velmi nebezpečně blížil číslům menším-rovným nule. A pak když byt vypadal téměř normálně, tak co s ním? I kdyby byl byt až po strop zaplněný krabicemi od  Drákulovy čokoládové pochoutky, nebyl by Malův byt zaplněn ani z nepatrné části. Chyběla tu Jenny.

„Jsem slepý, na nějakým debilním místě, ve vodě, fakt paráda.“ dal Fred hlasitý průchod svým pocitům. A pak mu najednou nic nepřipadalo nenormální, vždyť je tu odjakživa. Brzy se probudil a Hermes mu řekl co včera všechno dělali, on sám si vše pamatoval jen velmi, velmi mlhavě. Po návštěvě dvou psychiatrů zjistil Fred, který nikdy alkohol nepil, že teď je asi ta pravá chvíle stát se alkoholikem jak řemen.

Mal byl vyhozen z práce a to při stavu jeho konta nebyla moc velká sranda, když to svým ex-šéfům pověděl, moc si tím u nich nepovýšil. Ne že by na tom za stávající situace nějak záleželo. Zašel na úřad práce, kde byl zařazen do zhruba statisícové fronty čekatelů na něco alespoň trochu práci podobného. A pak zašel do hospody, i přes to že alkohol nikdy nepil. Teď byla právě ta správná chvíle stát se pravidelným návštěvníkem budov, které byly navštěvovány (a stále jsou a taky vždy budou) za účelem vylití si mozku.

Fred poznal při návštěvě jedné nejmenované hospody Mala ihned, vždyť pracoval na případě jeho zmizení a tak měl kupu jeho fotek a znal snad i barvu Malova spodního prádla, i když konkrétně ta ho moc nezajímala. „A to si vážně měl sen o místě, kde si nedělal nic, protože ti vůbec nepřišlo divný, že neděláš nic?“ ptal se Mal Freda, se kterým se seznámil asi před dvěma sklenkami. „No jo, úplně to samý, stejně jako tobě mi utekla přítelkyně, všechno!“ opáčil Fred. „Hej a to ti to nepřipadá divný?“ „No jasně že jo, a tobě?“ „Jo.“ A pak šli oba domů. Freda čekala práce a Mala podpora v nezaměstnanosti, která však, vezmeme-li v potaz míru nezaměstnanosti, nemohla být zákonitě zrovna vysoká.

Pak se nic nedělo, ale pak se zase něco dít začalo. Potkali se znova, Fred sdělil Malovi, že je soukromý detektiv a nabídl mu malou a velmi špatně placenou práci, kterou však Mal bral všemi jedenácti (když mu bylo devatenáct, nechal si jen tak ze srandy imputovat šestý prst na pravé ruce, v rychlopsaní by jistě porazil všechny sekretářky světa). Fred Malovi taky sdělil, že i když nemá nějak zázračné pracovní výsledky, není zase hloupý. A i kvůli tomu mu sdělil, že si myslí, ne, vlastně mu sdělil, že si je naprosto jistý tím, že za těmi „náhodami“ je něco jiného než pouhá náhoda. A tak se vydali hledat Hermese.

Ne že by prohlížení policejního serveru bylo zrovna zákonné, ale k Fredově práci to zákonitě patřilo. Hermesů bylo v Metropoli na patnáct tisíc, přepokládaný věk mezi dvaadvaceti a třiceti splňovali dva tisíce „uchazečů“. Oběma bylo jasné, že tudy cesta nevede, vždyť kdyby byl Hermes podvodník, určitě by se nejmenoval Hermes, protože Hermes je přesně to jméno, kterým s e oběma představil. Zkusili to tedy jiným způsobem, způsobem, který se přímo nabízel. Vždyť oba zírali na „Hermesovu“ tvář v nevěřícném úžasu hezkých pár minut. Sestavili tedy přibližný obraz pachatele a zkusili ho vyhledat na policejním serveru. A to byla přesně ta správná metoda hledání. Počítač jim nabídl pohled ze všech možných i nemožných úhlů cekem na tři obličeje, ten Earlyho Derriana Washburna poznali okamžitě.

Ale co teď s tím? Early byl nezaměstnaný, nebyl momentálně pro nic stíhán, v jeho spisech bylo možno bez problémů najit jeho adresu. Nejspíše dokonce pravou, současnou adresu, což znamená, že milý Early byl dočista čistý. Samozřejmě mezi dvojicí Mal a Fred padaly v záchvatu vzteku, míšeným s radostí, že toho parchanta našli, nápady typu: „Takže, naklušeme k němu do bytu a řešení situace z něj vymlátíme.“ Nakonec ovšem přeci jen zvítězila špetka zdravého rozumu, kterou dali Fred s Malem dohromady, pokračovali tedy v mravenčí práci. Ne že by začali nosit jehličí na hromadu, pokračovali v mravenčí práci tak, že se začali vyptávat lidí, kteří se rádi vyptávali. Early byl oficiálně nezaměstnaný. Ale podle toho, co se opravdový detektiv se svým pomocníkem, skoroopravdovým detektivem, dozvěděli od sousedů, si Early rozhodně žil lépe, než na co by mu stačilo pár set dollarů ze státní podpory. Early musel někde pracovat, Early někde musel pracovat a stoprocentně byla jeho práce v rozporu se zákonem. A teď kde.

Early si ráno dlouho pospal, nasnídal se v kavárně, která se shodou okolností nacházela na druhé straně města a pak vyrazil vyrazit si. Odpoledne pak vždy ve čtyři mizel v průchodu na 63. avenue, čas kdy se zase objevil už nebyl tak přesný a hlavně ne konstantní. Pohyboval se v rozmezí mezi pátou a blíže neurčenou hodinou ranní. Takhle vypadal denní harmonogram pana Washburna. Harmonogram o kterém neměli Fred s Malem ani ponětí. Mysleli si to, co s mysleli všichni ostatní. Early vstával v nějakou blíže neurčenou ranní hodinu na nějakou blíže neurčenou brigádu, pak si šel sednout do nějaké blíže neurčené hospody a vracel se v nějakou blíže neurčenou noční hodinu. Teorie Fredovi s Malem moc nepomohla, druhého dne ráno byl tedy Earlyho dům pod dozorem dvou, ne zrovna bdělých, očí. Fred byl v práci, Mal byl v práci, Mal pracoval pod Fredem, Fred dohlížel na Mala. Mal čekal v autě před domem od páté hodiny ranní a lil do sebe kofein ve všech jeho podobách. Early se neukázal až do jedenácti a tak Fred svého jediného zaměstnance stáhnul zpátky na základnu, totiž k Fredovi domů. Samozřejmě že měli opravdovou smůlu, protože ihned potom, co se Mal rozjel za svým šéfem, Early, v černém obleku, s černými kalhotami, s černými botami, černým kufříkem a s růžovými brýlemi, opustil svůj brloh.

Jenny se neměla vůbec špatně, vezmeme-li v potaz její momentální situaci. V nemocnici si mezi sestrami našla další kamarádku, Magie a právě s ní plánovala strávit dnešní večer-noc-zítřejší ráno. Byl pátek. Nejdříve si zašly, spíše ze zvyku, ze zvědavosti, či nějakého jiného pochybného popudu, do nákupního střediska. Pak do kina, do restaurace a nakonec samozřejmě do baru. Protože se znaly teprve krátce, povídali si o věcech, které se týkaly jich samotných. Díky tomu se Jenny dozvěděla, že Magienin přítel udělal naprosto stejnou věc jako Mal. Magie tedy byla v obdobné situaci jako ona sama. V baru Jenny také potkala příjemného muže, představil se jako John, ale ačkoli byl příjemný, něco v jeho očích Jenny prozrazovalo, že se stejně tak mohl představit jako Rampa McKvák. Pravděpodobně to s ní nemyslel upřímně, i když vše nasvědčovalo opaku.

Magie také potkala velmi příjemného muže (v tom baru, v ten pátek, stejně jako Jenny). Tenhle se zase pro změnu představil jako Landon Scofield a Magie si byla stoprocentně jistá, že tohle jméno je pravé. Byl roztržitý, roztomilý, rozmanitý, rozhazovačný, rozpustilý, co se výběru jídla týče a taky to byl rozený vítěz. Mimo jiné byl bohatý. Sakra bohatý. Možná i proto mu Magie fandila a doufala, že i on sám, nejen jeho jméno, bude ten pravý.

            A zase do hospody, tam, pod strop, který kvůli tomu, aby nebyl vyzdoben kýčovitě, nebyl moudře vyzdoben vůbec. Tam, kde za hustou modro-šedou mlhou vidíte několikero (závisí na počtu vámi pozřených nápojů, soused může pít dle libosti) dveří od záchodu, kam v nejbližší době už prostě musíte jít. Tam, kam přijdete ve stoje, usnete v sedě a vzbudíte se vleže. Tam, kam Mal a jeho nadřízený chodili po každém neúspěšném dni, jinými slovy pořád. Na hospodského kývli. Do hovoru se dali. Ze sklenic zhluboka se napili. Do hovoru se dali. Ze sklenic zhluboka se napili. Na hospodského kývli. Hovor pokračoval, snáze než dříve. O věcech nedůležitých a o věcech důležitých ještě méně. Zhluboka se napili. V mluvení o ničem pokračovali. Na hospodského kývli. O důležitých věcech bavit se začali. O věcech které se jich týkaly více než osobně. Zhluboka se napili. Na hospodského kývli. Mal odešel na záchod. „Jo, to sem mu chtěl říct, tamto, že se k tomu zmetkovi nenásilně probouráme a hubu mu rozbijem, jo, to je vono.“ pomyslel si Fred, dalo by se s jistou dávkou nadsázky napsat. Mal se vrátil. Na hospodského kývli. Fred odešel na záchod. Vrátil se, sedl. Na hospodského kývli. On v odpověď zavrtěl hlavou. Na hodiny pokynul, ruku nastavil. S víceméně nevelkými obtížemi účet zaplatili. S o poznání většími obtížemi na ulici se vypotáceli. Do jakéhosi průchodu zapadli. Kamsi se vyzvraceli. V cestě za neznámým cílem pokračovali. Do jakýchsi dveří vešli. A zase začali snít.

            Mal s Fredem se probudili o necelou hodinu později. V místnosti, která se jim ani trochu nelíbila. Vypadala jako sen, byl to sen. Na několika obrazovkách běžely životy. Na několika obrazovkách byli slepí lidé. A byl tu i Hermes. A papíry. A počítače. A vzkaz sekretářce – Ne abys zase zapomněla zamknout! Oba dva se snažili svým snům utéct, co možná nejblíže ke svým postelím.

O DESET LET POZDĚJI

Za okny padá sníh. Opačným směrem, totiž vzhůru, se line cigaretový dým. Pohyb obu výše zmíněných činitelů značně ztěžuje těžký a všudypřítomný smog. V největším pokoji velmi malého bytu je pohovka. Naproti výše zmíněné pohovce stojí druhá pohovka, zmíněná až nyní. Na každé z pohovek sedí dva lidé, na každé ve stejném složení, muž a žena. Uprostřed stojí skleněný stůl. Přesnější by bylo uvést, že stůl měl jen skleněnou desku, nohy byly samozřejmě kovové. Na stole dvě lahve. Prázdná a…prázdná.

„Půjdete se mnou někdo do toho sklepa? Ono je to přeci jenom devět pater, když je ten výtah rozbitý.“ (Tady udělala Jenny logickou chybu, nejspíše způsobenou množstvím alkoholu v krvi, devět pater by to bylo, i kdyby byl býval byl výtah fungoval.) Nastalo ticho. „No tak.“ Magie se zvedla. „Necháme tu ty dva lenochy, gentlemany debilní.“ Zpola žertem a za pochodu informovala Magie Jenny. „Male, pamatuješ na Hermese a tak?“ Zkusil Fred navázat rozhovor. „Male?“ Zkusil to znovu. Brzy však zjistil, že se spícím člověkem se navazuje rozhovor jen velmi obtížně. „Early Derriana Washburna!“ Zvýšil Fred hlas. Zvýšený hlas nefungoval. Obsah který sděloval však ano. „Hajzl!“ Vzbudil se Mal. „Ještě že alespoň ti psychopati, nebo psychiatři nic nechtěli.“ „Jo jo, moje slova.“ „Co jsou tvá slova?“ Chtěla být uvedena do obrazu právě příchozí Magie. „Jenom jsme si vzpomněli, před deseti lety, na ty horké chvilky.“ „Vy jste si na to vzpomněli před deseti lety a teprve teď se o tom začínáte bavit?“ „Houby, vzpomněli jsme si na to teď, víš, na Sucreho a Donovana a tak. „Ale vždyť to nebyly zase až tak horké chvilky. Vždyť právě proto se známe, právě proto tu tak pěkně sedíme pohromadě.“ „No vy dvě ale nesedíte, už byste na tom taky mohly zapracovat.“ „Provedu, pane.“ Odpověděla žertem Jenny Malovi. „Pamatuješ, jek jsme tenkrát byli zlitý jak děla a naběhli přímo do jejich hlavní kanceláře?“ Zapředl rozhovor Fred. „No, konkrétně z tý noci si toho moc nepamatuju, byl sem zlitej, víš?“ „No jo a největší sranda byla, že jsme o tom vůbec nevěděli, až druhej den nám to došlo.“ „Úchylové hnusný.“ „Jo, představ si to, živit se tím, že odchytneš na ulici nějakýho chudáka, omámíš ho vezmeš jeho mozek, přehraješ si ho na „hadr“ a přepneš ho do úspornýho režimu. Na ňákej debilní ostrov, nebo co to bylo.“ „Zmetci, zvlášť ten mladší, Landon nebo jakesto… ten byl úplně jetej. Ten se přece úplně vyžíval v tom hrabání v cizích životech. Svý oblíbený kusy měl sestříhaný a díval se na ně pořád dokola.“ „No ale zase to nebyl takovej zloděj, jako ten jeho bratříček. Šup šup, vymazat mozek, kouknout se na pin na bankomatu, vzít si kreditní kartičku a úprkem v prk, směr bankomat.“ „No to je taky pravda, pak nám tam nahráli ňáký falešný vzpomínky, a pak ten…“ „Nerozčiluj se, koukni se kolem sebe teď, vše ve starých kolejí, manželky jsme dostali zpátky. Ne že by to byla nějaká moc těžká práce, dyť to byli lůzři, ty kašpaři kteří kolem nich skákali.“ „Přesně tak, dytˇsem to říkal.“ „Co si říkal?“ „No tenkrát sem přece říkal: Počkej za deset let, to se tomu ještě zasmějeme.“

Nastalo nejtichovatější ticho ze všech možných tich, přerušované pouze dvojím spokojeným oddechováním, Jennino a Magieniným. Mal s Fredem se k nim brzy přidali.