KDYŽ SE NA POŠTĚ TOČÍ REPORTÁŽ-2

Vedoucí pošty Robert Stehlík se začal na chodbě na členy televizního štábu usmívat jako to sluníčko, zatímco směnová vedoucí zapadla v předtuše další ostudy do kanceláře.
„Tak vás tady paní reportérko s vašimi kolegy vítám. Určitě jste na tuhle poštu zavítali, protože je nejho…ééé, tedy jedna z největších v tomhle městě,“ vysoukal ze sebe vedoucí.
„Ledacos jsme o téhle poště slyšeli,“ sdělila mu reportérka.
„To si dokážu představit, co jste se doslechli,“ řekl a zároveň mu ztuhnul úsměv.
„Třeba o konzumaci alkoholických nápojů v pracovní době.“
„My jsme tady střízlivý, jak zákon káže,“ pronesl rozhodně Stehlík, načež ke svému zděšení spatřil, jak dispečer Josef Novák vstoupil do chodby. A před sebou tlačil valník, na němž leželo několik pošťáků.
„Roberte, tak tady vezu ty vožraly,“ řekl nahlas a to přímo do spuštěné kamery.
„Ty blbče!“ vyjekl vedoucí.
„Co je? Vždyť si chtěl, abych je přivezl na valníku.“
„Ty si se zbláznil!“
„Co to má znamenat, pane vedoucí!?“ zeptala se užasle reportérka.
„Všechno je jinak. My jsme vám jen názorně předvedli, jak to nemá na poště vypadat, ale jak to tady u nás vypa…ééé, prostě všechno tohle je hra. Tak pánové, konec představení a do práce!“ pronesl s křečovitým úsměvem a zatřásl postupně s pošťáky na valníku.
„Voni jsou vopravdu na šrot,“ zkonstatoval dispečer.
„Tady pan Novák ještě stále hraje roli a voni také,“ řekl Stehlík a nakopl dispečera, který skoro plavmo vběhl do své kanceláře. Poté se vší silou opřel o valník a ten vjel na halu, z níž se vzápětí ozvala velká rána.
„Tak to bychom měli. A teď vás zvu na prohlídku haly!“ vyhrkl vedoucí, jemuž zbledla tvář a na čele se mu objevily kapky potu.
  O chvíli později všichni vstoupili na velkou halu, kterou se neslo velké množství všelijakých výkřiků, což lidi z televizního štábu překvapilo.
„Toho nezvyklého hluku si nevšímejte. To si jen někteří pošťáci trénují hlasivky, aby mohli dobře volat do oken na adresáty,“ pravil koktavě vedoucí.
„Se tady válejí poškozené zásilky!“ řekla užasle reportérka.
„To jsou vzteky rozšlapa…ééé, tedy ty se poškodily při přepravě a budou co nejdříve spraveny,“ soukal ze sebe Stehlík, o něhož se začaly pokoušet mrákoty. A vzápětí zůstal zkoprněle stát, když se na hale shromáždili zaměstnanci, v čele s jedním, co měl kytaru. A pak počali všichni sborově recitovat.
„My jsme ti pošťáci, co za mizernou mzdu pracují a vedoucí nás buzerují. Přesčasů máme hromady, domů chodíme často za tmy. Ti nahoře na nás kašlou, naše problémy vůbec nechápou. Kdo na poštu nastoupí, ten určitě prohloupí.“
Vedoucí lapal po dechu a vzápětí jeho tvář zbrunátněla vztekem.
„Já vás všechny nakopu do prde…ééé, my totiž připravujeme takovou komediální hru o poště,“ vykřikl, zatímco reportérka i její kolegové stáli zkoprněle s otevřenými ústy dokořán.
„Tak jsem vás konečně pane vedoucí našel!“ ozval se náhle pošťák, který táhl vozík, na němž byla obří poštovní trumpeta.
„Je fajn, že jste tu všichni. Tak tohle bude zlatý hřeb voslav sta let týhle pošty. Chtěl jste přeci něčím překvapit ty hlavouny z ředitelství, a taky jim trochu vlízt do řitě.“
„Co to melete!“ rozkřikl se Stehlík.
„Když se na tuhle trumpetu zatroubí, tak se z jejího nitra začnou linout oslavné chorály na generálního ředitele, jeho náměstky i ředitele našeho vobvodu. A pak z té trumpety začnou neškodně vylétat jisté předměty, co způsobí nádherné světelné efekty. To všechno jsem vymyslel já. Tohle bude taková generálka na tu voslavu. Je fajn, že jsou tu lidi z televize, to bude zlatý hřeb vaší reportáže!“ řekl pošťák a dlouze do trumpety foukl. Oslavná slova na ředitele a náměstky zanikla v ohromném rachotu za oslňujících rozprasků toho, co vylétalo z trumpety. Na hale propukla panika a vzápětí od pošty prchalo velké množství zaměstnanců. A tak televizní štáb rovněž zachytil něco jako hromy a blesky řádící na poště, což byl vskutku nečekaný zlatý hřeb reportáže.

KONEC