Kryska

Kryska

„ Chceše po mě snad, abych cítila lítost? Chceš omluvu?!“  Po tvářích jí začaly stékat černé potůčky, které si vzápětí rozmazala po celém obličeji. Vypadala zoufale. Cítila se tak. Věděla, že je         konec. Pohledla jim do očí, všem bez výjimky a hořce se zasmála. Když se rozeběhla k oknu, ze rtů jí splynulo jediné slůvko „ Zbabělec.“

Stály tam v bílých pláštících, sotva odrostlé děti. Medikové Psychiatrického ústavu v Praze. Říkalo se jim „elita“.  Zamyšlené pohledy, nesouhlasné pobrukování a v rukou laciné složky a pár papírů k tomu. Hlavně se tvářit učeně, důležitě. Nedat najevo jediný pocit. Ale uvnitř byli všichni do jednoho nervózní, rozklepaní a nejistí. A uprostřed té jistoty a důležitosti se třásla jediná medička. Její matka jí dala jméno Eliška, asi už tehdy věděla, že děvčátku bude dobrák od kosti. Modrooká, něžná Eliška tam teď postávala, klepala se a modlila se za to, aby mohla             vypadnout z tohohle pokoje. Přála si bejt zpátky na porodnickym, tam jí bylo dobře. Mohla by tam dokonce vzít svoje dvě holčičky. A ulevit tak mámě od starostí. Místo toho trčí tady. Na místě tak odpudivém, tak neradostném. Dneska jí končí služba, po osmačtyřiceti hodinách odsud odejde. A venku padne do náruče prvnímu člověku, co se na ní usměje. Bože, jak potřebuje lidský úsměv.

Někde blízko práskly dveře a pár mediků se polekaně otočilo. Tolik ke statečnosti. Do pokoje vkráčel obtloustlý čtyřicátník, na plášti žlutou skvrnu od hořčice. Pan Doktor. Medikové se bázlivě stáhli a udělali místo lékaři.

Ten se nebojácně vrhnul vpřed, do tmavého kouta. Cestou otevřel desky a nahlas začal předčítat. „ Přivezli ji sem v noci, prý někoho zabila, zfetovaná samozřejmě.“ Uchechtl se. „Nenašli doklady ani mobil, nic cenného… Feťačka, vždyť to říkám..“ nespokojeně zamumlal. Eliška se nevěřícně dívala na doktora a hlavou jí proběhlo: „ A co jméno? Má snad nějaké jméno!“  Doktor si hlasitě  odkašlal a pokračoval dál ve čtení. „ Našli u ní  Rohypnol a Seroxat, takže to vypadá, že se léčí na deprese. A samozřejmě jí museli šoupnout zrovna k nám.“ znovu si odkašlal a do tmavého kouta zakřičel „ Tak koukej vylézt, ať si tě můžem´  prohlídnout.“

Medikům se napětím zatajil dech.  Z protějšího rohu, kam nedopadalo světlo měsíce ani chabé osvětlení zářivky, vyklopýtala malá holka, mohlo jí být sotva víc, než dvacet let. Pár mladých doktůrků zklamaně vydechlo. Tak se bezpečně poznají nováčci. Těší  se na svěrací kazajku a sedativa. Doufají, že se jejich oči napasou. Dychtí po vzrušení. Brzy je to ale přejde, ostatně, jako každého tady. Na bláznech není nic vzrušujícího.

Dokulhala až k oknu… Do měsíčního světla. Byla malá, postavou skoro jako dítě, vychrtlá a kostnatá.Oblečená ve skejťáckejch hadrech. Byly jí alespoň o tři čísla větší. Kdoví, kde je ukradla. Nikdo si nepřipustil, že kdysi jí ty samý šaty mohly padnout dobře. Na to radši nemysleli. Krátký červený vlasy měla zacuchaný a po bledý, vyhublý krysí tvářičce se jí rozmazaly černý  šminky.  V to měkkým světle vypadala jako bezmocnej skřítek. Jako by se měla každou chvilku rozplynout.

Doktor si znechuceně odfrkl a zahučel „ Tak povídej, co bereš?“ „ Heroin“ zamumlala.

Doktora to zaskočilo, nečekal tak upřímnou odpověď. Na chvíli to vypadalo, že mu došly slova.

„ Tak svlíknout… no nekoukej jak husa, šaty dolu, nebo s tím snad potřebuješ pomoct?“ zavrčela sestra, která se nepozorovaně vklouzla dveřmi dovnitř. Skřítek se zadíval jako raněná laň, povzdechl si a přetáhl mikinu i s trikem přes hlavu. Na hromádku vzápětí přibyly i kalhoty.Krysce se třásly ruce, když si sundavala kalhotky.

 Kdyby nebyla feťačka, říkali si, snad by se mohla i stydět.

Teď tu stála náha. Žebra se jí jasně rýsovala pod sněhobílou kůží. Byla špinavá a vychrtlá. Mladí medici se na ní slétli jako supi. Skoro se hádali o to, kdo jí odebere krev. Osahávali jí chladnýma rukama. Tak neosobně, s nezájmem. Jako kus masa. Jako kdyby už byla mrtvá.

A pak odešli. Krysku tam nechali stát nahou. U dveří zůstala jen Eliška.  V očích se jí zaleskly slzy. Vyrazila ze místosti a za chvíli se  vrátila s umyvadlem, mýdlem a nemocničním oblečením. S obavami v očích se zadívala na Krysku. Pomalu se k ní přiblížila, jako k divokýmu zvířeti. Ale Kryska byla klidná a krotká. Nechala se omýt a obléknout do čistého.

            Asi za hodinu přivedl jeden z mediků dva policajty. Kvůli výslechu, říkal. Eliška se posadila do rohu, když Kryska začala vyprávět.

„Jméno?“ vyštěkl první policajt.

„ Říkaj mi Kryska“ odvětila, aniž by se otočila od okna. A policajti mlčeli. Jako by věděli, že tady nebudou otázky třeba. Kryska se rozmluvila sama..

„ Matka  mi umřela v osmi letech a otec byl věčně vožralej. Ne, neutekla jsem z děcáku, sociálka se nikdy nezajímala, co se u nás doma děje, víte…? Vlastně ani nevím, jestli fotr ještě žije. Neviděla jsem ho roky. Asi v patnácti jsem potkala Jess, vzala mě pod křídla a dala mi co jíst. Víte jak chutná život? Je hořkej. Ale Jess mi dala do rukou ten nejsladší med. Začala jsem na extázi. Život byl jeden velkej večírek. Tanec, smích, sex na zadním sedadle aut. Půl roku mi stačilo na to, abych poznala, že chci víc. A objevil se pervitin. Zůstala bych na něm. Ale kluk, co mě zásobil zmizel. Prej ho zabásli. Tak jsem zkusila heroin.Neřeknu od koho, nejsem práskač. A od tý doby jedu jenom na něm. Je mi sedmnáct…“ Eliška v rohu zbledla, měla před sebou ještě dítě. Pomyslela na svoje holčičky a otřásla se hrůzou. To se nikdy nestane. Nikdy.

„ Fetuju a penězma neoplývám, to je snad jasný.Dělám kurvu, abych měla prachy, jako spousta dalších holek. Nikdy jsem se nedonutila něco ukrást, prostě se mi to příčí, víte..“ Policajt se uchechtnul a zavrtěl hlavou. Kryska pokračovala. „ Vlastně jsem nikdy nedělala moc problému. Nepamatuju, že bych kdy měla problém s poldama. Dávám si sakra bacha…“ „Ale proto tu nejsme“ přerušil Krysku polda „ tvůj dojemnej život mě nezajímá, takovejch jsem už slyšel dost.“ Kryska sklopila oči k zemi a zašeptala „ Dostala bych se k tomu.“ Odkašlala si. Eliška jí podala kelímek s vodou. Jejich oči se přitom střetly. Krysčiny jantarové a Eliščiny modré. Eliškou projela vlna soucitu. Měla nutkání pohladit dívku po hlavě a slíbit jí, že všechno bude zas dobrý. Ale Kryska pokračovala ve vyprávění. „ Jestli čekáte, že budu zapírat, tak se mýlíte. Rozhodně jsem to udělala. Všechno, z čeho mě teď viníte jsem udělala.. A vůbec toho nelituju.“

„ Holka, jsi obviněná z brutální vraždy, uvědomuješ si to vůbec?“ skočil jí do řeči starší z policajtů.

„Samozřejmě, že si to uvědomuju.“ pousmála se Kryska.

„Takže ty  se mi tu s klidem přiznáváš k vraždě?“ nevěřícně opakoval polda.

„Přesně tak.“ potvrdila dívka.

„ Ježiši. To snad… Ty.. Taková prťavá… Popiš mi přesně, co se stalo.“ řekl.

„ Znala jsem ho už delší dobu“ začala „ často chodil za holkama, co jsou na tom stejně jako já. Jsme totiž levnější než šlapky. Pro pár korun se rozdáme. Byla jsem s ním dostkrát, řekla bych, že jsem měla docela štěstí. Ten chlap totiž u sebe nosil dýku. A občas, v záchvatu vášně, jak se mi to pak říkal, jí vytáhnul na nějakou z holek. Byl to cvok. Často se vracely ošklivě pořezaný. Myslím, že mě to nikdy neudělal, protože jsem pro něj byla něco jako vrba.

Svěřoval se mi, mluvil o sobě. Já to nechtěla slyšet, ale prachy jsou prachy. V těch temnejch uličkách z něj vypadlo, že má rodinu. Manželku a děti. Dvě, docela malý. Jednou, potom co si užil, po mě hodil s pár kačkami i jejich fotku.“ zamyslela se.

„ Od týhle chvíle se ve mně něco hnulo. Trávila jsem hodiny zíráním na tuhle fotku. Na tu dokonalou ženušku a krásný holčičky. Vypadaly tak šťastně. Nepochybně o manželovejch   prasárnách nevěděla vůbec nic. Z očí jí čišila nevinnost. A ty holčičky.“zavřela oči, jako kdyby se snažila zatlačit zpátky slzy… Zhluboka se nadechla a mluvila dál.

„ Proč já jsem nemohla mít něco takovýho? Jakto že takovej hajzl má celou rodinu? Já jsem nikdy nic neprovedla a nemám nic. To prostě není správný. Nemohla jsem to tak nechat. Prostě to nešlo. Bylo to špatný, ale já toho doprdele nelituju. NELITUJU, SLYŠÍTE ?!“ Eliška sebou  trhla a vrhla se ke Krysce. Z náhleho popudu jí objala. A Kryska se zklidnila. Oči se jí leskly v horčce. Tělo měla rozpálené a celá se třásla. Byla už moc dlouho bez své drogy.. „ Tohle ti uleví“ zašeptala Krysce do ucha Eliška a do žil jí vpravila dávku sedativ.

Už odcházela, když jí Kryska pevně chytla za ruku a podívala se na ní. „ Prosím odpust mi.“ zašeptala.

„ Posaď se mladá, ještě jsme tu neskončili.“ zabručel jeden z policajtů na Elišku.

Povyk přivolal do pokoje hlouček mediků v čele s doktorem. Podivně se zatvářila na injekční stříkačku v Eliščině ruce. „ O tom si ještě promluvíme, slečno.“ obořil se na ní.

Kryska se mezitím navzdory sedativům postavila na nohy. Zorničky měla rozšířené. Ale poprvé za celou dobu v nich byla nepříčetnost. Tlumeně si odkašlala a rozhněvaně se podívala na hlouček před sebou.

A začala mluvit. „Zabila jsem toho idiota. Musela jsem. Nemohla jsem ho nechat ubližovat jeho rodině, někdo ho musel zastavit. Mlátil holky na potkání, šoustal s nima za pár drobnejch. A doma měl krásnou ženu a dvě malý děti, sladký holčičky..  NEVĎEČNEJ PARCHANT! Měl to, co já nikdy a nevážil si toho… No a teď nemá nic. A kdo z vás mi může říct, že to co jsem udělala bylo špatný? Kdo z vás? „

Kryska zalapala po dechu, prohnula se v křeči, ale pokračovala. „ V jedné z těch temných uliček se ke mně otočil zády. Praštila jsem ho po hlavě kamenem. Zhroutil se k zemi. Asi omdlel. Stála jsem nad ním. Bylo to jako kdybych ve svých rukou měla osud. Spravedlnost. Jenom chvíli trvalo, než jsem našla tu jeho dýku.“ Tiše se zasmála.

„ A pak…“ nadechla se „ pak jsem mu ušmikla toho jeho ptáka. Nedívejte se na mě takhle doprdele! Zasloužil si to. Prosil mě, abych ho nechala.. A já jsem chtěla. Začala jsem ztrácet odvahu. Nečekala bych tolik krve. Dostala jsem strach. Bejvala bych mu zavolala pomoc a  prostě odešla, ale ten debil začal kňourat, že má doma ženu a děti. Ať ho nechám žít, že je miluje. Udělal chybu a za chyby se platí.. Dostala jsem obrovskej vztek. Zaplavily mě vzpomínky na moje dětství. Najednou už to nebyl jenom cizí manžel a táta. Byl to i můj táta. Věčně opilej. Plnej zášti a nenávisti vůči svojí dceři. Nemohla jsem se zastavit. Už to nešlo.

Přišel o ruce, kterejma měl hladit ženu a děti. Ztratil oči, kterýma se na ně měl s láskou dívat.

A vzala jsem mu srdce, který jim měl dát, ale nedal.“ Zavřela oči, aby zahnala deroucí se slzy. Ale nepomohlo to. Rozplakala se. „ Nelituju toho, Bůh ví, že toho nelituju. Dostal co si zasloužil, zasloužil si to, zasloužil…“ Usilovně se snažila přesvědčit sama sebe.

Doktor na jednoho z mediků zahučel „ Doneste kazajku a sedativa, tahle je nebezpečná.“

Sám se otočil a rychlým krokem vyšel ze dveří. Nechtěl tu už zůstat. Však medici to zvládnou. Eliška na půl cesty ke Krysce.

Ta se na ni najednou podívala vyděšeným, hysterickým podhledem plným vinny a začala křičet…

 Mediky přemohla panika. Někteří začali křičet, někteří se vrhli  z pokoje hledat doktora. Párek policajtů nevěřícně koukal na místo, kde Kryska před chvílí stála. Eliška se svezla na podlahu, bledá a vyděšená. Něco leželo před ní na podlaze. Sklonila se… Zkrvavený papírek? Ne. Fotka. Opatrně jí vzala do rukou a přiblížila k očím aby v tom šeru dobře viděla… sebe a své dvě holčičky.