Marathon

Ahoj lidi, jelikož čtete tyto řádky je jasné, že nedělní marathon zanechal mé prsty na rukou bez větších následků. Ano je to tak, škoda, že to samé nemůžu říct i o nohách. Chuděrky, ty to odskákaly. Můj předpoklad, že nebudu stačit s dechem se zakládal na omylu. Dýchalo se mi v pohodičce, ještě jsem se stíhal kochat okolím případně prohodit pár slov se spoluběžci. Ale popořádku. Na startu se mi zdálo, že je míň lidí, než se přihlásilo, asi se zalekli, padavky. Hned poté co odbila devátá bylo odstartováno. My vzadu jsme to poznali podle hlasu v reproduktoru a jásání předních řad. O dvě minuty později jsme prošli, ano prošli, startem. Bylo tam tolik lidí, že běh začal až o pár desítek metrů dál. Tempo pohodové, pomalu jsem se probíjel dopředu. Hlídal jsem si dech a minul bez povšimnutí několik prvních občerstvovacích stanic. Od čtvrté stanice jsem si začal brát mokré houbičky a ovlažovat se vodou. Opravdový problém se objevil na jedenáctém kilometru. Kamínek v botě. Třeba se posune na kraj a ztratí se, říkalo mé optimistické Já. Na dvanáctém kilometru jsem rozšněrovával botu. Bohužel to nebyl kamínek. Na chodidle se na mě potuleně šklebil puchýř. V duchu se mi ozvala dost neslušná slova na adresu bot. Koupit si nové a kvalitní byl asi dobrý nápad. A kdyby nezůstalo jen u nápadu..... Co už. Bota skončila zpátky na noze, tkaničky pevně zavázány, vydal jsem se dál. Bolest nebyla až tak velká, a třeba puchýř po chvíli praskne. A možná pak i dá pokoj. Nedal. Ale musím říct, že po dvacátém kilometru už jsem ho ani moc necítil.

Mezi 14 až 18 km mi dělali doprovod štěbetaví Italové. Takoví pohodáři, dva muži, jedna žena. Pořád si mezi sebou povídali, rozhazovali rukama a vůbec byli takoví příjemní, jako by se nacházeli spíš na výletě. Potleskem jsme povzbudili prvního běžce, který už mířil zpět. Kousek za ním se drželi Keňani. Šlo jim to radost pohledět. O málo později se bohužel ozvaly moje netrénované svaly. Italy jsem nechal běžet a zpomalil. Po chvíli se i zastavil a začal protahovat protestující nohy. X-krát mi v hlavě proběhlo, že to prostě nemůžu zvládnout. Jaká to byla blbost, kdybych zůstal na tom 8 km dlouhém běhu (původní přihláška byla na něj), byl bych dávno v cíli. Ještě pár metrů a musím odpadnout do příkopu, hučelo mi v hlavě. Okolo 19 km bylo vidět první odpadlé, takže by to nebyla snad až taková ostuda, hlavně, že jsem to zkusil, no ne?

V polovině jsem zjistil, že do limitu chybí cca 4 hod. (limit pro ty, co to neví byl 6 hodin). I kdybych to měl dojít, tak se do toho cíle dostanu, bylo moje rozhodnutí. Což na druhou stranu nebylo až tak daleko od pravdy. Svaly hrozným způsobem tuhly a povídaly o emigraci. Úplnou křeč mi naštěstí nepřipravily. Když už bylo svalové úpění nesnesitelné, vybočil jsem z cesty a protahoval. Bohužel i s protahováním začaly potíže. Stalo se to chvíli po tom, co jsem si popovídal s jedním amíkem. Prý je v Praze poprvé a moc se mu tu líbí. To mně taky :-), i když jsem tady už nějaký čas. Já zas na to, že je to můj první marathon. Moc gratuloval a vůbec to byla vzpruha si pokecat. Raději jsem se ani nezmiňoval, že celá moje předmarathónská příprava se sestávala v odhodlání a v decentním rozběhání dva dny dopředu (z toho jednou na autobus a zpátky :-)). Stejně po chvíli zmizel vepředu. Ale zpátky k těm svalům. Stehna i lýtka bolely rovnoměrně. A stalo se, že když jsem protahoval stehna, chytla mě křeč do lýtka. Noha šla rychle k zemi a já poskakoval okolo, abych to rozchodil. Na takové příhody bylo potřeba dát setsakra pozor. To bych taky mohl skončit v sanitce s nataženým svalem. Proto bylo i pozdější protahování o moc opatrnější a posledních 10 km jsem to řešil už jen protřepáváním nohou za chůze. Pár set metrů běh, pak třepavá chůze, nejspíš skvělý pohled :-).

Ti, co byli na začátku předběhnuti mi to teď vraceli :-), což se dalo předpokládat. Zastavoval jsem se na každé občerstvovací stanici a cpal se ionty, banány, pomeranči. Na nohy jsem lil vodu. Trochu to pomáhalo. Moje tempo bylo udáváno indiánským během. Snažil jsme se uběhnout víc, než ujít a naučil se rozpoznávat, kdy přestat běžet, aby svaly úplně neodpadly. Po Praze byl ten běh hrozně natáhlý, běhalo se pořád okolo, asi se organizátoři snažili, abychom z ní viděli co nejvíc. Chodníky byly ještě fajn, ale ty kostky na cestách! No prostě děs. Na Strakonické jsem lítostivě pozoroval autobusy do Radotína (jaká by byla paráda se kousek svést...., ale nebylo by to ono...), v centru pak pro změnu okolo jezdily tramvaje. Jeden si prostě nevybere.

Po “doběhnutí” do cíle se má osoba chvíli potácela okolo, než se mi podařilo zaměřit místo, kde se dělaly masáže. Bohužel lidu jak u řezníka, takže jsem se raději odebral k metru, že si doma vlezu do horké vany a trochu si namasíruju bolavé nožky. Však si to zaslouží, vydržely holky moje :-). Nejblíž byla stanice Staroměstská. A na ní..... Co byste řekli? Taky mi to mohlo dojít, když jdu do knihovny procházím tudy. Ano, někteří pochopili, v této stanici jezdí schody z vestibulu pouze nahoru. A já se chtěl dostat kam? Dolů, samozřejmě. Každý schod mě stál takové úsilí, jako negramotného, když se pokouší napsat první písmeno. Z vestibulu na nástupiště metra už schody jely. Kolem proběhla nějaká dívčina. Kruci, ta je nějaká čiperná..... nejspíš to je tím, že běžela jiný závod. Na každý běh byly totiž odlišná čísla. Ale přesto.... i ten chlápek o kousek dál, co taky měl za sebou přes 42km, se pohyboval s větší jistotou. Trošku deprimující.

Nebudu to protahovat. Má chůze je ještě dnes rozšířena o zajímavé prvky. Naučil jsem se chodit do schodů, jen směrem dolů je to zatím horší. Prostě si užívám nové prožitky :-). Přesto všem doporučuji, je to super a cítím se skvěle. Ale kuš, nohy, povídám, že se cítím skvěle. Ještě, že ty mršky neumí psát. Za chvíli se zvednu a pokusím se rozvážným krokem dostat domů, aniž by kolemjdoucí měli důvod pochybovat o mé střízlivosti. Tak se mějte, a napište, kdo jste někdy provedli něco hezky šíleného :-)

Vaše *1620.