Nevěra 3

Alena odložila kabelku v předsíni na stolek a vešla do obýváku. „Jé, co tady děláš?“ zeptala se překvapeně. „Co by, čtu noviny,“ koukl jsem na ní. „Měli jste mít dneska poradu, ne?“   „Jo, to měli, ale jak vidíš, porada se dneska nekoná,“ vysvětlil jsem Aleně svoji přítomnost na gauči s novinami v ruce. Posadil jsem se a odložil noviny na stolek. „Ty nejsi ráda?“  „Jsem,“ usmála se na mě a dala mi pusu na přivítanou. Byl jsem na sebe pyšný, dnes dopoledne jsem odmítl jedno z dalších Vladěniných pozvání. Díval jsem se z gauče na svoji ženu, málem jsem při tom předl jako kocour. Kam se hrabe Vladěna i s celou svou vyzývavou garderobou a přehnanou parfumérií. „Udělám něco dobrého k večeři, chceš?“ dostal jsem další pusu. Jenom hlupák by nesouhlasil. Večeře byla skvělá, Alena je vynikající kuchařka a svíčkovou, tu opravdu umí….

„Bohouši…no tak Bohouši,“ Vladěna byla neodbytná. Musel jsem se otočit, předstírat, že neslyším by k ničemu nebylo. „Ahoj,“ pozdravil jsem ji a roztáhl ústa k přátelskému úsměvu. „Bohouši, ty se mi vyhýbáš,“ řekla smutně. „To se ti jenom zdá,“ lhal jsem, jako když tiskne. „Víš co teď máme práce? Nevím pomalu kde mi hlava stojí…“  Musíš ji říct, že už nikdy nepřijdeš, říkal jsem si. Musíš to ukončit, rázně a jednou provždy. Když to neuděláš hned, neuděláš to nikdy… „Přijdeš dneska?“ vykulila na mě ty svoje velikánská očiska. Otevřel jsem ústa k rázné odpovědi… Ticho, otevřená ústa zůstávala němá. Přišel mi na mysl včerejší večer. Výborná večeře, příjemná atmosféra. Bohužel bolavý Alenin žaludek způsobil, že večer neskončil zcela podle mých představ… „Ve čtyři tě čekám, pa pa,“ Vladěna si moje mlčení vyložila jako souhlas, zavlnila svůdně boky a zmizela. Stál jsem ještě chvíli mlčky na prázdné chodbě a přemýšlel nad vlastní neschopností. Nad neschopností, říci někomu pravdu do očí…

Na dnešní „poradu“ ve třetím patře jsem se vůbec netěšil. Měl jsem sto chutí se otočit a jít domů k Aleně. K večeří chystala karbanátky, takové karbanátky jaké dělá Alena, neumí nikdo na světě. Musím být do večeře doma… Co tady probůh dělám? Říkal jsem si. V duchu jsem viděl Alenu jak stojí za sporákem a smaží karbanátky… Byl už jsem ve druhém patře, postupoval jsem po schodech pomaleji a pomaleji, až jsem se zastavil úplně. Už, už jsem se chtěl otočit a vyrazit zpátky domů, když někdo dole otevřel hlavní vchod a zamířil ke schodům… Rychle jsem zase přidal do kroku, nechtěl jsem být v cizím domě zbytečně viděn i když jenom na schodech a někým třeba naprosto cizím…

Už v předsíni jsem zaregistroval příjemnou vůni, kterou byl Vladěnin byt provoněn. „Dneska mám pro tebe překvapení,“ usmívala se hezky. „Překvapení?“  neskrýval jsem údiv. Tušil jsem, že to její překvapení souvisí s příjemnou vůní, kterou můj nos s povděkem nasával. Šel jsem za ní do kuchyně. Vzala ze stolu utěrku a otevřela rozpálenou troubu. Lehce z otevřené trouby povytáhla černý  pekáč, ve kterém byla úhledně uložena nádherná husa, s dozlatova propečenou kůžičkou. „Co ji říkáš?“ podívala se na mně. Co se tak asi na tohle dá říct. Dneska to bude hodně těžké, kdo mohl tušit, že se Vladěna vytasí s něčím takovým… A já měl takovou chuť na karbanátky…husa je husa, karbanátky se do zítřka nezkazí…

Jeden by nevěřil, kolik že toho může na jeden zátah sníst. Snažil jsem se ovládat, ale když se na vás z talíře kouká něco takového, to je pak pevná vůle k ničemu. Teď, s plným břichem, byl můj vnitřní boj zase o něco těžší. Nejdřív se nechám vykrmit jako prase před zabíjačkou a pak mám chrlit pravdu do očí? Nemožné. „Chutnalo ti?“ zeptala se Vladěna a dolila mou prázdnou skleničku červeným vínem.  „Bylo to vynikající,“ vysekl jsem jejímu kuchařskému umění poklonu…Z předsíně se z ničeho nic ozval divný zvuk… jako by se někdo dobýval do bytu, vzápětí na to zazvonil zvonek. Vladěna se na mně vyděšeně podívala. „Na balkon nejdu,“ předešel jsem ji . „Ale co když je to…“    „Kdo?“ Vladěna neodpovídala a šla ke dveřím, nenápadně jsem ji následoval. „Vladěno,“ byl slyšet z chodby tlumený hlas, „jsi tam sakra? Ten zámek zase blbne.“  Rychle jsem se vrátil do pokoje a sedl si zase způsobně za stůl.  Vladěna se přiřítila hned za mnou. „To je Kája,“ řekla třesoucím se hlasem, „musíš zmizet.“   „Proč?“ odpověděl jsem. „Neděláme přece nic špatného a vůbec, tohle všechno stejně jen tak rychle neuklidíš,“ ukázal jsem rukou na všechno to špinavé nádobí na stole. „Ale když on je Kája…“  „Co?“  „On je Kája děsně prchlivý…“  Zaseknutý zámek povolil…

Vladěna vyběhla Kájovi naproti , já raději zůstal sedět za stolem… „To je vůně, copak to asi máme dobrého?“ slyšel jsem Kájův mužný hlas. Tohle nevypadá vůbec dobře, lehce jsem se zavrtěl na sedačce a podíval na ohlodané kostičky na talíři přede mnou. Kája asi bude hodně zklamán… „Já vím, měl jsem přijet až zítra,“ omlouval Kája svůj náhlý příjezd, „když my skončili…“ Vešel do pokoje, zíral chvíli na mně, pak na pozůstatky husy na talíři, na skleničky s vínem. Snažil si to v hlavě trochu srovnat… „Když my skončili o něco dříve,“ dopověděl větu. „A tenhle tu dělá co?“ otočil se k Vladěně tázavě, pořád se choval více než klidně. Při pohledu na překvapeného Káju se mi trochu zvýšil tep. Kája nevypadal, že by pro ránu chodil daleko. Měřil skoro ke dvou metrům, se širokými rameny, vlasy na ježka, pod nosem malý knírek… „Dobrý den,“ pozdravil jsem způsobně. Kája můj pozdrav ignoroval. „To je kolega…z práce…přišel jenom na večeři…“ snažila se Vladěna vysvětlit přítomnost cizího muže v bytě. „Tak kolega… a přišel jenom na večeři…“ Kája nebyl s vysvětlením své ženy ani trochu spokojen. „Sotva vytáhnu paty z domu,“ dostával se Kája pomalu do obrátek, „přitáhneš si tady úplně cizího mužskýho, láduješ ho pečínkou a vínem…no kdy jsi naposledy upekla něco takovýho pro mě?!“ Kája udělal dva malé krůčky mým směrem. Byl jsem menší a menší, zalitoval jsem, že jsem přece jen raději neprchl opět na balkon. Kája se ale na štěstí prát nechtěl… Pomalu jsem se zvedl ze židle. „Já už půjdu, mám ještě nějakou práci“ řekl jsem potichu. „A to by se ti tak líbilo,“ založil si Kája ruce na prsou. „Sežrat, vychlastat a pak hezky vypadnout…ne, ne příteli, ty tady zůstaneš, já vypadnu… Hlupáka ze sebe dělat nenechám!“  „Kájo…“ ozvala se Vladěna, „vždyť se nic nestalo, jenom…“ Kája skočil Vladěně do řeči: „Tohle si povídej čápům u rybníka, že se nic nestalo. Kdyby mě nezdržel ten zatracený zámek… prosím tě raději mlč,“ Kája prošel okolo zoufalé Vladěny, se mnou se už vybavovat nehodlal. „Pro věci si přijdu zítra…čau.“  „A kam půjdeš?“ snažila se ho ještě Vladěna  zastavit.  „O to se nestarej,“ řekl Kája a práskl za sebou dveřmi…

Bloumal jsem s rukama v kapsách bezcílně ulicemi města. Litoval jsem Vladěnu, takhle to skončit nemělo… Kája věřil tomu, že byl podváděn. Možná ano, ale já mám v tomhle směru svědomí čisté, vždyť nebýt té zatracené husy, byl bych teď už dávno doma a měl břicho nacpané místo husou, karbanátky…

S hlavou plnou chmurných myšlenek jsem dorazil domů. Strčil jsem do zámku klíč…nešlo odemknout, Alena zase ten svůj nechala ve dveřích.. Zazvonil jsem, za chvíli se dveře otevřely. „Ahoj,“ pozdravila mně.  „Ahoj,“ vešel jsem dál. V předsíní stály dva kufry. „Ale copak, něco stěhuješ?“ zeptal jsem se Aleny a usmál se na ni. Tvářila se chladně, trochu jsem znejistěl. „Ano, stěhuju,“ odpověděla,  „tebe.“   „Co..cože?“ nedokázal jsem pochopit význam jejich slov. „Slyšel jsi dobře,“ pokračovala Alena s naprostým klidem. „Ty kufry jsou tvoje, máš v nich to nejnutnější, pro zbytek si můžeš přijít kdy budeš chtít.“  „Ty ses musela zbláznit…proč?“ zeptal jsem se a pořád jsem měl pocit, že jenom spím, že se musím každou chvíli probudit.  „Ty se ptáš mně, proč jsi chodil za tou courou od vás ze skladu?“ Tohle mě překvapilo, jak se to mohla takhle rychle dovědět. Že by Vladěnina sousedka?  „Ale…“ spolkl jsem načatou větu. „Dobře,“ zakýval jsem hlavou, zvedl oba kufry a vyšel ze dveří. Alena se za mnou chystala zavřít… „Ještě moment,“ položil jsem kufry zase na podlahu, „jenom si něco…“ protáhl jsem se kolem Aleny a zamířil do obýváku. „Počkej,“ snažila se mně Alena zadržet…

Seděl na gauči, na nohách měl moje papuče, na stolku před sebou můj půllitr a v něm zbytek nevypitého piva. Vedle sklenice ležely noviny, které jsem ráno zakoupil v trafice… Byl vysoký, ke dvou metrům, se širokými rameny, vlasy na ježka, pod nosem malý knírek… „Jak dlouho to trvá?“ zeptal jsem se tiše. Kája mlčel, promluvila Alena: „Necelý rok, kdybys nebyl pořád v tý tvý práci…od rána do večera. Tohle přece nebyl žádný život… s tebou…“  Zmlkla, stála ve dveřích a dívala se na mně. Pohled cizího člověka, studený, bez citu. Snažil jsem se rozpomenout jak dlouho si Alena stěžovala na bolesti žaludku… potíže s trávením… říkal doktor… Třikrát jsem koketoval s myšlenkou, nasadit své milované ženě parohy. Co, třikrát… dvakrát, na potřetí to měla být už jen společenská událost. I přes totální neúspěch mých milostných výpadů,  mě ve dne, v noci hryzalo černé svědomí… Moje žena byla v této činnosti daleko úspěšnější. Za necelý rok, co trval její poměr s manželem mé potenciální milenky, musely ty moje parohy narůst do úctyhodných rozměrů.

 Konec