TIM A DIM-12

Část dvanáctá

Dim pomalu přikrčeně lezl po čtyřech se samopalem v rukách podél zdi ke schodům, které vedly na nádvoří následován Timem.

„Proč mi pořád tou helmou boucháš do zadku!?“ vyhrkl Dim naštvaně na Tima.

„Tak lez rychlejc,“ řekl mu on.

„To mám snad sprintovat?“
„Hele, takovej sprint po čtyřech, to by mohla bejt nová sportovní disciplína.“
„A rovnou olympijská, ne.“

„Proč ne.“
„To fakt může napadnout jen takovýho blbce jako si ty!“ pronesl Dim, načež se počal plížit. A za chvíli vleže přes namířený samopal hleděl na schody.

„Asi budou teprve na nádvoří,“ zkonstatoval Tim, který po čtyřech dolezl nad ležícího Dima.

„To mě taky napadlo!“ procedil mezi zuby Dim a oba za okamžik při zdi pomaličku vstávali. Vzápětí se přes horní část zdi zadívali na nádvoří, na němž uviděli německé vojáky.

„Jsou tam!“ vydralo se současně oběma z úst a zároveň se prudce u zdi zase skrčili.

„Au! Já si vodřel nos,“ řekl Tim a držel se za něj.

„Buď rád, že ti ho nějakej Němčour neustřelil!“

„Jééé… Dime, co budeme dělat? Vono jich je hodně.“

„Využijeme momentu překvapení! Přesnou a rychlou palbou jich co nejvíc zastřelíme!“

„To musíme teda udělat rychle, aby voni nezačali střílet po nás. Já totiž nemám dobrej pocit z toho, když kolem mne hvízdaj kulky.“
„Na můj povel začneme střílet!“

 Oba se poté přikrčeně postavili a přes horní část zdi zalícili zbraně na nádvoří.

„Proboha! Co je to za smrad!?“ vyhrkl tázavě Dim.

„Já za to nemůžu.“

„Musíš zrovna teď prdět!“
„Já jsem nervózní.“
„To se teda hezky projevuje ta tvoje nervozita!“

„Hele, vona mi leze po hlavni nějaká velká vosa,“ řekl Tim, který zkoprněle hleděl na hlaveň automatické pušky.

„To není vosa, ale sršeň!“ sdělil mu Dim.

„Co když mě bodne?“
„Tak si ho nevšímej a připrav se na střílení! Vobjevili náš jeep!“

„Já ho setřesu!“ pronesl Tim a cuknul puškou.

„Jééé Dime, von ti sedí na nose!“

„Ty debile! Jestli mě bodne, tak tě nakopu tisíckrát do prdele!“

„Tak si ho nevšímej.“

Vzápětí sebou Dim za výkřiku cuknul a vrazil do Tima. Oba se pak octili na sobě a divoce se zmítali, mávali rukama, přičemž z automatické pušky vyšel výstřel. Po něm oba ztuhli, protože spatřili, že vedle nich dopadlo velké hnízdo sršňů. Do zlověstného podrážděného bzučení se ozval jejich jekot, načež vyskočili. Za pobíhání vběhli na začátek schodiště, na kterém ztratili rovnováhu a po schodech se skutáleli přímo pod nohy běžících německých vojáků. Všichni se pak dokutáleli až nakonec kamenného schodiště. Poté se nádvořím ozýval křik pobíhajících Němců, na něž se roj sršňů především zaměřil. Vojáci se hned sprintem rozeběhli k padacímu mostu a všichni naskákali do vodního příkopu, zatímco Tim a Dim vyběhli schodiště a schovali se v první místnosti, do které vběhli.

KONEC DVANÁCTÉ ČÁSTI

 

---