Zkurvené ráno

Probouzím se. Je sobota. Vím to, protože včera byl pátek. Vím to, protože mě bolí každé nervové zakončení, které v tomhle prokletým těle mám. Vím to, protože můj žaludek se zmítá na hladině oceánu a oči jen s obtížemi zaostřují. Pomalu se zvedám a do hlavy mě okamžitě udeří obrovský perlík, kterým kolem sebe máchá snad sám Bůh. "Svině," zakleju a pohrozím pěstí do nebes. Sedím, snažím se vzpomenout, jak se drží rovnováha a plánuju další cestu. Na záchod nebo do kuchyně? Zakručí mi žaludek. Je rozhodnuto.
             Šoupu se podél zdi ke dveřím, pak chodbou do kuchyně a k ledničce, která vydá odporný zvuk, když ji otevřu. Ke své velké spokojenosti zjišťuji, že je v lahvi ještě jedna kyselá okurka, zamotaná do kusu kopru. Nemotornými prsty se ji snažím vytáhnout, ale pak to vzdávám a celou sklenici hážu do umyvadla. Áááááá ... to jsem neměl dělat. Ten odporný dutý zvuk. Sleduju, jak lák odtéká do odpadu a přemýšlím nad včerejším večerem. O pět vteřin později už nevím ani nad čím jsem přemýšlel, natož abych došel k nějakému rozuzlení. Nakousnu okurku. Ten slastný pocit se nedá popsat. Jako kdyby se mému jazyku vrátila chuť do života.
"Dobré ráno, zlatíčko," ozve se zamnou svěží dívčí hlásek. A sakra, mé vzpomínky mě dohnaly...