Písmák Netopýříodbočívpravoslavnýkosteleckéuzeniny
Vhvěnách ozavranů.
Vnetu letopýrů.
VSlepicentru
Vajeczčíny.
Rande s opilcem
Já budu ten, co na šrot leží v rohu,
až přijdeš za úsvitu na rande.
Nakreslím ti na zeď touhu,
A nech mě zase tiše řvát.
Deklarace
Prý utápím se vpatosu.
Pro všechny, vpřímém přenosu.
A mým slovům jen já rozumím.
Jsem napříč světy příčkou,
Pár lidí z ostravy?
Našlo by se pár lidí, kteří by měli zájem se více méně pravidelně scházet(ne na rande semnou :) ) . a udělat si takový více méně neoficiální klubík. Pokud byste měli zájem, určitě se ozvěte :).
Elemental
Plachtí s větrem o závod ve zbrojení chudých, nemajících prázdných gest, zmítajících se v ranním procitnutí stvůr z pekla vroucí duše, zachycené pavučinou nebohé tarantule.
Plane splamenem, sežehávajícím duše dávno padlým psům, jež se toulají hvězdnou krajinou nekonečných plání Prázdnoty a zmaru, rodícím se a rodícím.
Roste se stromem života ve věčné moudrosti prastarých havranů, jež stokrát za den obletí zem, vyprahlou hloupostí věků, věčně válčících proti moudrým
krokům budoucím.
Zrod člověka
Když první plameny pohltily stránky knihy knih, jak ho učili ji nazývat ztrouchnivělí starci, uronil první slzu. Pro papír, jež umírá, svázaný do podoby knihy, ač její stránkybyly stejně prázdné jako nově zakoupený školní sešit.
Když plameny pohasly a hleděl již jen na hromádku popela, ještě si silou vůle udržujícího podobu knihy, ozval se odkudsi hromový hlas: "Cos to udělal. Jak jsi mohl.
Moje malá kulka
Stojím tady. Mezi proudy částic, svištícími si to někam do nekonečna. Až ke svému konci. Stojím tady a čekám, až se stanu součástí toho proudu.
Přátelé...
Jsem vánkem vášně,tobogánem touhy,šumem šílenství. Naplňte mnou číšea pijte mne do dna,neb skrze dnose khvězdám stoupá. Khvězdám a výš. Jsem váhou vášní,tíhou tužeb,šíří šílenství.
Setkání mého života
Dneska ráno foukal příjemný, teplý větřík, a já jsem stejně jako každý den šel na vlakové nádraží zamračený a podrážděný, protože na ranním vstávání a cestování není nic úsměvného. A tam jsem ji potkal. Stála na nástupišti číslo dvě a nervózně se rozhlížela. Tmavé vlasy měla sčesané dozadu, do roztomilého culíku, až na jeden neposedný pramínek.
Můj dům ...
Šedivý a bez života,
Přišel ke mně toho dne,
Kdy na zem spadla,
Já ti nevím,
Řekla: "Až za hrob"
Karel právě dostal svůj první polibek. Srdce mu buší. Má pocit, že jeho hrudník je pro něj příliš malý. Celý se chvěje drobnými otřesy pokaždé, když se rty sevřou trochu více nebo se jazyky dotknou.
Hrob
Kopu kopu si svůj hrob. Krásný a hluboký rov. Pak si říkám je to málo,za víc námahy by to stálo.
Stavím stavím si svůj hrob.
Kamenné srdce
Vniká do mě záře světů. Vniká do mě skrze sny. Jak reflektory hvězdo-letů. Jak dávno sečtené dny.
Otázky
Jak daleko doletí lidský hlas. . Jak daleko doletí když má křídla. .
Taková by měla být
Oči hledící někam dál, které můj pohled dokáže spoutat. Vlasy planoucí rudě, či splývající s noční tmou. Ústa, která zpečetí můj osud. Duši jak dvě kapky.
Prach můřích křídel
Šedivá můra plácala křídly do modře zářící pouliční lampy. Neúnavně, v rytmu šílené touhy být co nejblíže tomu nádhernému světlu a teplu. Na skle zanechávala prachové stopy po svých křídlech, až se zdálo, že se jí musí každou chvíli rozplynout a na zem spadne jen její tělo se slabýma nožičkama. "Je mrtvá nejméně týden," ozval se zespod hlas, nejspíš staršího muže.
Zvracím, povstávám, vidím svět.
Zvracím A v míse obraz mé duše tvoří se.
Zvracím A vidím svou temnotu. Zvracím Znovu nad sebou samým. Zvracím Sám sebe.
Rudovláska
Její rudé vlasy,
ach ty plameny,
ve kterých se topím.
Pohlcuje mě žár.
Kroky rudým světlem
Je noc.
Měsíc je v novu.
Z dálky se ozvalo zaskřehotání nočního ptáka. Tlumené, jako kdyby bylo poslední.
Tak tam
Tak kráčím, kráčím pouští srdce.
Tam, kam jdu, vnáší vichry strach.
Tam pláčí, pláčí dívky mrtvé,
Tak jdu tam,ať vznáší se v snách.
Zkurvené ráno
Probouzím se. Je sobota. Vím to, protože včera byl pátek. Vím to, protože mě bolí každé nervové zakončení, které v tomhle prokletým těle mám.
Na tvoje přání
Tady jsou taky takoví, ale ti vstřícnější je ukamenují kusy své aury :).
Jak jsem potkal múzu
Potkal jsem múzu.
Jednou vnoci na náměstí.
Měla rozepnutou blůzu
A křičela cosi o neštěstí.
Číše
Psí víno vpoháru, jež chvatně přetéká. Jaký asi budeposlední nářek člověka. Člověka bez křídel, bez srdce, stavidel.
Co je to zvrhlost?
Co je to zvrhlost. Je to snad psát o andělích, vesele znásilňujících boha. Rozdat si to se svou holkou třikrát a pokažde jinde a jinak. Přizvat si její kamarádku.
Andělské orgie
Andělé hromadně zaduli na trubku,a pak ze svého středu vybrali jednu děvku. Obojetní parchanti, spustili orgie,až na to Bůh příjde, všechny je pobije.
Hovada boží, smilní jak to jde. Chvíli ženská, chvíli chlap,nikdo nevzdoruje.
Pětibába
Za pět stovek,
chvatně tě potěší.
Ale spěchej, dlouhá je fronta.
Jako rychlík,
Sepultura
Pluj pomalu, loďko mých snů, neb když potopíš se, již nezbude mi nic. Prorážíš vlnu za vlnou, porážíš šiky krakatic. Tvůj kýl již tíží nejeden šrám, jak moře házelo tě na útesy, a tys hrdě plula dál, až tam, kde hladina smilní s nebesy. A mezitím na tvé palubě, námořníci przní sirény, to já jsem jim tuhle moc dal.
Křižovatky slepých cest
Muž vbéžovém baloňáku, skloboukem stejné barvy, stojí u bočního vchodu činžovního vchodu. Opírá se o zeď a kouří pomalu cigaretu. Ulicí přichází muž. Má černý baloňák se zvednutým límcem a bílý klobouk sčernou stuhou, naražený do čela tak, že mu jdou vidět jen rty, mezi kterými svírá nezapálenou cigaretu, a brada.