Jak rudá byla záře vašich raket! - 0 - PROLOG

PROLOG

Drahá Henrietto, 

již nemohu dál. Stále mě pronásledujete ve snech s němou výčitkou ve tváři. Upíráte na mě nekonečně obviňující pohled, který nesnesu a musím odvrátit zrak. Jste chladná jako polární záře, kterou jsem viděl mnohokrát tam na severu, ale nikdy mi nepřipadala tak znepokojivě blízká. Z vašich bledých tváří vane chlad. Svírá mě a vydává všanc neutuchající beznaději, jež mě trhá na kusy. Když se probudím, stále slyším vaše hlasy, nářek, pláč, prosby a modlitby k milosrdnému Bohu.

Pak mě obstoupíte, sevřete mezi sebe a já se začnu dusit. Zalykám se vlastním zoufalstvím a i poté co se probudím, ještě dlouho vás mám všechny před očima. Cítím, jak se Vám kutálejí slzy po tvářích a mění se v drobné ledové krystaly. Modlím se, abyste mi odpustila, neboť bych již nesnesl Váš pohled, až se znovu setkáme. Ničeho jiného se již nebojím, Henrietto, ani očistce ani pekla. Těmi jsem již prošel.

Odpustíte mi?

Herbert

P.S. Ach, jak rudá byla záře vašich raket!

Tento dopis byl nalezen 28. června roku 1912 na stole apartmá hotelu Golden Star v Londýně. Poblíž ležel v kaluži krve muž s prostřelenou lebkou a s revolverem v ruce. Toto je jeho příběh.

>>> pokračování