Spoutaná

„Nemiluji tě!“ křičí mi jakýsi hlas. Mihotavě, mezi stromy, se mi objevuje známá postava. Marek. Ve tváři zamračený výraz. „Ne! Už ne Anno, je po všem! Je konec!“ Běžím za jeho stínem, pročesávám všechny keře. Oči plné slz. „Prosím! Marku, vrať se! Nenechávej mě tu samotnou! Víš, že to tu neznám, bojím se!“ Naříkám. Třu si paže, je mi zima. Zahrada je celá v mlze a kolem neúprosné ticho. Mám strach. Těžce a sotva dýchám. Očima těkám pořád dokola. Najednou se odněkud vyřítí postava v černém. Popadne mne a chytí tak, abych se nemohla bránit. Zmítám se – však marně. Má mnohem větší sílu. Pak mě odhodí prudce na zem. Ihned se vrhá za mnou a strhává mi šaty. Sápe se po mně. „Ne!“ křičím. „Pomoc!“ Za kmenem stromu spatřím Markovu postavu, volám na něj. Ani se nehne, jen tam stojí a vítězně se usmívá…

Otevřu oči a rozhlédnu se kolem sebe. Cítím, jak se mi třesou ruce. Zatnu je tedy v pěst. Snažím se uklidnit a zhluboka se nadechuji. Tenhle sen se mi opakuje pořád dokola. Proč? Proč na něj sakra musím myslet?! Hlavu složím do dlaní a nechám stékat slzy po tvářích. Někdo mě konejšivě pohladí po vlasech.

„Aničko, už jsi zase měla ten sen?“ Podívám se svou uslzenou tváří na mile vypadajícího staříka oděného do bílého pláště. Na nose nasazené brejličky s kovovými obroučky a na rtech uklidňující úsměv. „Nevšimla jsi si, jestli se něco změnilo? Nebo nepřibylo? Byla krajina stejná? Pocity také? Hmmm.“ Doktor Kloudek se zamračí a oči sklopí do své karty, co drží v ruce a něco do ní zapíše. Pak se znovu podívá na mě, tentokrát soucitným pohledem a po chvilce se za ním zavřou dveře. Já zase zůstanu sama v bílé místnosti bez oken. Hlasitě se nadechnu a zadívám na svoje ruce. Zůstanu tu sama se svým já, které jako by se mi něco snažilo říct. Pořád musím myslet na sen, co se mi vrací noc co noc. Pořád dokola. Sen, co mě tak děsí…

Zavřu oči a zkusím úplně vypnout. Mám takový pocit jako by mě někdo pozoroval, ale nevnímám to. Soustředím se pouze na jediné. Musím přece zjistit, co se stalo! V hlavě cítím mírný tlak, který se však stupňuje. Najednou moje tělo úplně ztuhne, nemohu se vůbec pohnout. Tlak v hlavě dál stoupá a přeměňuje se v ostrou bolest. Jako by mi vrtaly do lebky nějaký šroub…

„Miláčku, ty jsi ta nejlepší holka na světě! Jsem rád, že jsem tě potkal.“ políbí mě. Zahledím se do jeho sametově modrých očí, abych v nich spatřila upřímnost. A lásku. Pousměji se. „Miluju tě a nechci tě ztratit.“ Zachumlám se do jeho náruče. Cítím se v ní bezpečně. A tak... tak nádherně!

Vezme můj obličej do dlaní. „Aničko, chci abys věděla, že tě nikdy neopustím. Nikdy! Ani v té nejhorší chvíli. Budu při tobě stát jak v dobrým, tak i ve zlým. Rozumíš?“ Pokývnu hlavou na souhlas a rty se mi zvlní do úsměvu. Jsem tak šťastná! Mám pocit jako by tohle všechno byl jen sen, pohádka! A že se nejspíš co nevidět probudím. Prostě mi všechno štěstí spadá do klína, všechno se daří. Přesně to mě tak zaráží. Že mi vše vychází.

  Rozhlédnu se kolem sebe. Má a Markovo oblíbená část parku. Vypadá to tu jako v královské zahradě. Chodíme si sem užívat každé sobotní a středeční odpoledne. Je tu nádherně! Sluneční paprsky prosvítají skrz koruny stromů a hladí nás po tváři. Stejnou péči věnují i malým sedmikráskám a záhonům tulipánů. Necháváme se častokrát i ovívat letním vánkem dodávající energii v horkých slunečních dnech.

Marek se podívá na hodinky a pak na mě spiklenecky mrkne. „Za chvilku by tu měli být.“

Nechávám oči zavřené. Hlavu v dlaních. A stále vstřebávám nové vzpomínky. Ta zahrada!Vypadala úplně stejně jako ve snu, co mě pronásleduje každou noc. Jen s tím rozdílem, že teď byla barevnější. Bez mlhy. Nešedivá a neobyčejná. A cítila jsem se… šťastně. Kdežto ve snu jsem bezbranná a tak snadno zranitelná a pociťuji se… zrazená. V hlavě mi zní poslední věta. Kdo? Kdo jen to může být? Zamračím se. Posadím se do svého oblíbeného rohu, nohy přimknu k tělu, obejmu je a bradou se opřu o kolena.

Co se mi stalo?  A… Kdo je Marek? Pociťuji někde v nitru, že ho znám. Nejspíš to musel být někdo blízký, hodně blízký. Chodila jsem s ním? Milovala jsem ho? A on mě opravdu miloval? Jestliže ano, proč tu není? Proč mě nehledá? Jako jediný by mi mohl pomoci si vzpomenout. Nebo to snad dokáži sama? Musím to dokázat bez něčí pomoci! Vždyť už se mi jednou podařilo rozpomenout na kousek odpoledne. Rty semknu v čárku. Zadívám se na dveře a připomenu se na dr. Kloudka. Mám mu říct, že jsem si vzpomněla? Zdlouhavě o tom přemýšlím. Ano či ne? A proč by to měl vědět? Stejně by si to jen zapsal do své karty a nic jiného by nedělal. Ne. Tak zní moje rozhodnutí. Nepovím mu to. Zůstane to prozatím mým tajemstvím. Zachichotám se. V jednu chvíli mi přijde, že až hloupě. Protáhnu se, začnu se procházet po pokoji a prozpěvovat si melodii, co mi zní v hlavě. Najednou se však musím zastavit. Chytnu se za hlavu, už se mi vrací zase ta ostrá bolest. „Au!“ křičím. Posadím se na postel. A nemohu se hnout. Ostrá bolest neodeznívá…

„Marku to nezvládnu!“ podívám se na publikum a ve mně se rodí hrůzostrašné pocity.

„Ale ano, zvládneš to, Aničko. Miláčku, ty jsi moc šikovná a zpíváš nejlíp na světě! Nemáš se čeho bát. A krom toho tu písničku jsi už zpívala nejmíň stokrát!“ uklidňuje mě Marek. Přitom mě láskyplně objímá, hladí. „Ano, to ano, zpívala. Ale jen před vámi! Kdežto tady je aspoň sto lidí. Vás bylo jen pět!“ sklopím oči. Pak je zase pozvednu, abych zahlédla v Markově tváři konejšivý pohled. „Miluju tě, tak už utíkej. A… Aničko neměj z ničeho strach. Je to jen zpívání, tvá oblíbená činnost. Tak dělej jen to, co tě tak baví. A užij si to… naplno.“ mrkne na mne.

V ruce mikrofon a pomalu kráčím na pódium. Už jsem v záři světel a před publikem. Usměji se. Počkám si na první tóny své milované písně, pak spustím. Vyžívám se ve vysokých tónech, stejně tak v nízkých. Zpívám jakoby o svém životě. Jemně, pak drsně.

Když jsem tu písničku slyšela poprvé, zanechala ve mně zvláštní pocit. Připadala mi taková neobyčejná, originální. Zamilovala jsem si ji. A pak, pak se mi stalo, že jsme s Markem na naší druhé schůzce tančili ploužáky, a když tam dali  mou oblíbenou píseň, políbili jsme se.

V té písni se odráží celý můj život. Milovala jsem ji a stále miluji.

Poslední tóny dozní, ukloním se a slyším ohromný potlesk. Lidé tleskají, pískají. Je to báječný pocit!

Otevřu oči, bolest konečně ustoupila. Pak si všimnu doktora stojícího opodál. Prohlíží si mě. Tak nějak podivně. Sklopím hlavu. Stejná píseň jakou jsem si před okamžikem prozpěvovala. Neřekla bych, že jsem zapomněla. Ty vzpomínky jsou ve mně, jen jim musím dát volný průchod. Musím být uvolněná. „Aničko, nechceš mi něco říct?“ zeptá se mě doktor. Zakroutím hlavou v nesouhlasu. „Něco se změnilo, viď? Dobře chápu tě, chceš si nejspíš vzpomenout sama, bez pomoci. Ale někdy je lepší se svěřit. Abys v těch vzpomínkách neměla pak zmatek. Nevrací se postupně.“

Zírám na dveře, které se za doktorem zavřeli. Možná má pravdu. Možná bych se měla opravdu svěřit. …Snad později. Teď se pokusím sama hledat ve vzpomínkách a najít důvod, proč jsem tady.

 Zívnu. Pociťuji, jak mě ovládá únava. Zvládnu se jen položit na měkkou matraci, schoulit se do klubíčka, zavřít oči a nechat se unášet spánkem.

 Najednou se zpoza alejí stromů objeví pětice postav. Poznám v nich Markovi přátele. Lucku, Tomáše, Jirku, Katku a Adélu. Na tváři mají takový divný výraz, který míří přímo na mě. Rty jsou zvlněny do úsměvu, ale oči zůstávají ledové. Přivítám je srdečným pozdravem. I přestože mi nikdy v srdci neukotvili. Jsou to přeci  Markovi přátelé!

Všichni se nahrnou k Markovi, sem tam padne přátelská pusa na přivítanou a objetí. Ke mně zůstávají stejně chladní jako před chvílí.

„Ahoj.“ řeknou mi  jednohlasně. Přitulím se k Markovi a na tvář mu dám pusu. On si mě za to přivine k sobě blíž. Katka se na mě opovrženě podívá, pak se skloní k Markovi a něco mu pošeptá do ucha. Ten znejistí. Pohlédne na mě, pak přikývne Katce na srozuměnou. Něco se děje! Srdce mi bije jako splašené. Je mi jasné, že na mě ta pětice uchystala nějakou boudu. Nikdy se nesmířili s tím, že bych měla být Markova holka. Nelíbilo se jim to. Tedy, spíš jsem se jim nelíbila já. Marek se zvedne a aniž by mi něco řekl, přesune se s nimi na druhou stranu. Všimnu si, jak Tomáš vytáhne z batohu jakési desky, které pak předá Markovi. Ten si je prohlíží a k tomu mu ještě něco říká Lucka a… A dívá se na mě. Marek desky sklapne, hlavu sklopenou. Stále sedím na dece, stále mi paprsky slunce hladí po tváři a vánek si hraje s prameny vlasů. Všechno je jako dřív. Krom atmosféry.

Přiblíží se ke mně. Všimnu si jeho rozzuřeného obličeje. Projde kolem mě, bez povšimnutí. Shýbne se pro svůj batoh a začne do něj skládat  věci.

„Vypadni z tý deky.“ křikne na mě. Takhle se ke mně ještě nikdy nechoval. Do očí se mi začínají hrnout slzy. Několikrát za sebou zamrkám, abych je zahnala. Zvednu se a koukám na něho. Co se děje? Co mu řekli? Proč je najednou  takový? Zapne batoh, pak chvíli zůstane nehnutě  stát. Konečně pozvedne oči na mě. Je v nich tolik opovržení, co jsem mohla vídat v očích  jeho přátel. Desky, co má stále v ruce, hodí k mým nohám. Zakroutí hlavou.

„Já jsem ti věřil!“ zařve na mě. „Nejsi nic jinýho než hnusná děvka! Proč jsi mi lhala?! Proč jsi mi řekla, že nikdy nepodvedeš?! Že na to nemáš srdce?!“

„Ale Marku,“ bráním se. „To není pravda!“

„Vidíš, už zase lžeš! A krom toho, Lucka tě viděla!“ Shýbnu se pro desky, abych je otevřela. V nich vidím fotografie, kde se líbám s klukem, kterého jsem v životě neviděla a další jí podobné. Kde to vzali? Nikdy jsem Marka nepodvedla! Teď už slzy neudržím.

„Marku, to všechno je lež!“ křičím. Jenže už jen pro sebe. V dáli totiž  vidím jeho záda.

„Marku!“ zavolám. Uvědomím si, že jsem tu jen já. „Marku, nenechávej mě tu samotnou!“ zkusím to ještě jednou. „Prosím! Vrať se! Já tě přece miluju a vždycky jsem ti byla věrná!“ Dopadnu na zem. Z očí se mi kutálí slzy. Cítím, že tváře už mám opuchlé. Jak mě tu mohl nechat? Jak jim mohl uvěřit? Rozhlédnu se kolem sebe. Netuším, jak dlouho jsem tu byla od doby, co Marek odešel, ale určitě ne jen chvíli. Všimnu si totiž, že se pomalu začíná stmívat. Otřu si tváře a oči, zvednu se ze země. Udělám pár kroků k aleji topolů, načež se zastavím. Jako bych za sebou slyšela nějaké kroky. To mě donutí se otočit. Přijde mi, že jsem zahlédla nějaký černý stín. Snažím se uklidnit. Nejspíš to byla jen  větev nebo třeba veverka. Po pár dalších krocích se to opakuje. Dech se mi zrychlí a začínám se bát. Očima těkám ze strany na stranu. Ohlížím se za sebe, ale nic ani nikoho nevidím. Marku, proč jsi mě tu nechal samotnou?lítá mi v hlavě.  Najednou mě kdosi chytí zezadu.  Leknu se, až se mi  zamotají  nohy a spadnu. Teď mě má v hrsti. Ačkoliv se snažím vydrápat zpět na nohy, nedaří se mi to. Proto se snažím utéct alespoň na způsob raka. Postava v černém na nic nečeká a vyřítí se za mnou. Doběhne mě, skloní se ke mně a přitlačí mě k zemi. Pak si na mě sedne obkročmo. Vzpínám se, však marně. Zpoza kapuce se mu zablýsknou bílé zuby. Na chvíli ustane s veškerým pohybem. Já též, čekám, co se bude dít dál. Jeho ruka začne putovat po mém břiše směrem k prsům. Ten dotek… Připomíná mi Marka. V očích mám strach. Obličej přiblíží k mému. Ani se nehnu. Pro boha, co má se mnou v plánu?! Něžně se dotkne svými rty mých. Obklopí mě příjemná kolínská. Znovu mi to připomíná Marka. Jazykem mi pootevře rty, aby mě políbil. Uhnu hlavou. Ne! Zakřičím v duchu. Oběma rukama mi hlavu vrátí zpět a pevně ji drží, takže s ní nemohu hnout. Pokusí se mě znovu políbit. Snažím se bránit, i přestože nemohu uhýbat hlavou. Rty mám semknuté těsně u sebe. Avšak i tak mi nakonec rty svým jazykem otevře. Políbí mě. To mi zas připomene Marka. Odtáhne se. Začne spěšně jednou rukou  rozepínat mou košili, druhou kalhoty. Začínám se znovu vzpínat. Vždyť on mě znásilní!

„Pomoc!“ křičím. Pusu mi zacpe svým polibkem. Rukama házím kolem sebe, nohama kopu. Pak se mi povede mu z hlavy strhnout kapuci. Přestanu s sebou házet, bránit se. Oči mám vyvalené. „Marku?“ pípnu. Posměšně si odfrkne. A dál pokračuje v tom, co začal. „Marku, prosím!“ Strhává ze mě šaty. „Pomoc!“ zkusím naposledy, pak už jen pociťuji zradu a bolest…A ten vítězný úsměv, co mu visí na rtech, když odchází, se mi vryje do paměti…

Probudím se. Podle tmy usoudím, že bude ještě pořád noc. Hlavu složím do dlaní. Srdce mi buší. Hlasitě a … Pláču. Teď začínám uvažovat o tom, jestli by nebylo lepší, kdybych dál tápala v nejistotě.

 Dívám se na zeď před sebe, oči mám zalité slzami. Po zbytek noci jsem nezamhouřila oka. Nemohla jsem. Přemýšlela jsem o tom všem. O svém životě. A taky, proč to Marek vlastně udělal. Bohužel, ať jsem se snažila sebevíc, na nic jsem nepřišla. Sklopím hlavu a oči upřu na své prsty. Trochu se mi třesou.

Kdosi najednou zabere za kliku a dveře se otevřou. Nepodívám se tam. Namísto toho obejmu kolena a o ně opřu bradu. Ke mně se donese vůně, na níž si vzpomínám. Až moc dobře. Donutím se pozvednout hlavu. Stojí tam nehnutě, se smutným výrazem v bledých tvářích, s provinilostí v očích. Otevřu pusu, abych spustila nadávky, načež ji zase zavřu a otočím se na druhou stranu. Jsem jím znechucená. Jak si může po tom všem dovolit jít až sem?!

„Aničko, vím že si na mě asi nevzpomínáš. Moc rád bych ti pomohl si vzpomenout. Víš, jsem tvůj přítel, miluju tě a to, co se stalo… Ty kluky už zavřeli do kriminálu, naštěstí.“

Zarazím se. Co mi to tu vykládá?! Otočím se zpět na něj. Ruce si dal do kapes a teď kráčí ke mně. Sedne si vedle mě a obejme mě kolem ramen. Dívá se na mě. Vzpomenu si na ten vítěznej pohled, co měl v tu noc. Odvrátím pohled.

„Řekni mi, co se stalo tu noc.“ promluvím. Něco mi tu totiž nehraje. Marek se zhluboka nadechne a dá se do vyprávění. Dozvím se, že jsme byli v parku, hráli jsme si na honěnou i s jeho přáteli a já se jim ztratila. Hledali mě celou noc, a když mě našli… Prý u mě byla nějaká partička kluků, co se náramně bavila. Znásilnili mě. S nikým jsem nechtěla mluvit a následný šok vyvolal ztrátu paměti.

Začne mě hladit po tváři. „Miláčku, Aničko. Pomůžu ti zapomenout.“ Uchechtnu se. Pak se rozesměji naplno. A hned přestanu. Věnuji mu doslova vražedný pohled.

„Jsi lhář, víš o tom?“ zašklebím se na něj.

„Moc dobře vím, co se stalo. Pamatuji si to. Tohle, co mi tu vykládáš, jsou jen prachsprosté lži!“

„Ty jsi ten, kdo mě znásilnil,“ vmetu mu do tváře. „Ty jsi mě znásilnil a svedl jsi to na kluky, co mě pak našli a chtěli mi pomoct.“

„Přiznej to, ty hajzle! Aspoň to přiznej mě.“ Ve tváři má naprosto překvapený výraz. Zřejmě s tímhle nepočítal. Najednou jej změní v ten ledový pohled. „No a co! Tak jsem tě znásilnil, co na mě máš? Nikdo ti neuvěří! Jsi blázen!“ směje se mi.

„To máš smůlu, hošánku. Právě jsi se totiž napráskal sám. Jsou tu kamery, co nepřetržitě natáčí. Jsou tu kvůli pacientům, kdyby si chtěli ublížit.“ Tohle mu sklapne čelist. Rozhlíží se po místnosti vystrašenýma očima. Vypadá to jako by mi chtěl ještě něco říct, ale zřejmě si to rozmyslí, protože rychle pádí pryč.

Opřu se o zeď a sesunu se po ní k zemi. S pláčem. Jsou to slzy štěstí nebo smutku? Sama nevím. Hlavně, že teď už vím, co je Marek zač. Konečně je konec. Najednou se mi ale začne vracet ta ostrá bolest do hlavy…

Malé plápolající světýlko na konci chodby,  mezi nímž se mihotají podivné stíny,  je až děsivé. Silné kamenné zdi jsou chladné a vlhké, jak ostatně v podzemí bývají. A strach je cítit všude kolem. Můj strach. Na chvilku se zastavím, abych se ohlédla za sebe, zda mě nikdo nesleduje a oprášila si šaty od pavučin. Zbývá mi ještě pár metrů.

Nakloním se ke světýlku, abych ucítila jeho nebývalý žár. Nadechnu se a  zahledím se na tři stěny, co mě tu obklopují. Někde to tu musí přeci být! Najednou ucítím, jak mě kdosi propaluje pohledem. Pomalu se otočím, se srdcem v krku. V obličeji poznám mě velice známého muže. Ten jeho vítězný pohled, jakým se na mě dívá, mě znervózňuje. Ani nevím proč. Snad proto, že ani netuším, co vlastně zamýšlí.

„Hledala jste tohle, hraběnko?“ ušklíbne se. Dovolí mi se pokochat pohledem na obyčejný, ale přesto přenádherný šperk. Není z žádného drahého kamene či kovu. Je to prachsprosté sklo. Avšak proto je tak cenný. Cenný mému srdci. Dostala jsem jej od svého otce, než umřel. Je v ní spoustu jeho lásky, proto je pro mě tak důležitý.

„Dejte mi jej, prosím.“ zašeptám. Jeho ruka však zmizí i se šperkem za zády. Ve zlomku vteřiny ji má však zpět, ale pro tentokrát se mu v ní blyští dýka. Poskočím. On se štěkavě zasměje. Než stačím mrknout, je vedle mě a dýkou mě bodá do břicha. Vrhnu na něj vystrašený pohled, jež způsobuje ukrutná bolest. Pak uslyším zdáli hukot mých vojáků, kteří mi běží na pomoc. Ani netuším, odkud ví, kde jsem.  

„Sakra!“ zakleje. Zřejmě neví, kudy utéct. Naposledy na mě pohlédne, velice zvláštním pohledem – nedokážu jej určit.

„Vrátím se!“ odplivne si. „Jednou se vrátím a svůj čin dokončím!“

Ostrá bolest zase konečně ustoupila. Co to bylo?! Srdce mi bije splašeně, zrychleně dýchám. Ten sen byl tak reálný! Ještě teď cítím v břiše pálivou bolest. Zvednu se ze země a procházím se po pokoji. Ten muž. Byl tak podobný Markovi. Stejné rysy, pohledy.

Náhle se zničehonic otevřou dveře. Leknutím až nadskočím. Oddychnu si, když v nich spatřím doktora Kloudka. Usměje se na mě svým typicky utěšujícím úsměvem. Tamta vidina byla nejspíš jen doplňková.

Venku až strašidelně hřmí a lítají blesky. Silný déšť bubnuje na okna a střechy domů. Ležím na posteli, jen tak si čmárám na papír, abych zahnala nudu. Je skvělé být zase doma!

Kdosi vyruší idylickou atmosféru zvonkem. „Aničko, dojdi, prosím, otevřít!“ hlásí mi mamka ze zdola. Seběhnu několik schodů a otevírám dveře dokořán. Kdosi mi však vráží nůž do srdce, a přitom tiskne do ruky něco studeného. Pod tupou bolestí se mi podlamují kolena. Pohlédnu viníkovi do tváře. Ani mě nepřekvapí, že je to Marek. Když pak věnuji pozornost neznámému předmětu v mé dlani, otevřu ústa v úžas. Blýská se v ní skleněný šperk.

„Pamatuješ?“ zeptá se chraplavě, a pak se usměje. „Miluju tě, Aničko, ale musel jsem to udělat.“ zašeptá mi do ucha. Nohy mi přestávají sloužit a já klesám k zemi. V Markově náručí…