Sen z 11. na 12. srpna, 2007

Chvíle ticha se protahovala jako žvýkačka. Rozladěně pohlédla na holuby, producírující se po náměstí. Už by tu měli být. Pocit, že něco není v pořádku se v ní vzmáhal už od rána. Zahleděla se do dálky, na střechu protější budovy. Byl dobře skrytý. Přesto ho viděla. Její jediná jistota. Ta silná záda, svalnaté paže skryté v černé bundě. Chladně modré oči.. Přetékaly láskou, když ji k sobě minulé noci tisknul..
Pokárala se za chvilkovou nepozornost. Raději se znovu zaměřila na náměstí pod nimi. Lidé líně přecházeli sem a tam. Netušili, že za pár okamžiků se stanou svědky děsivé scény.
Za pár okamžiků přijede k luxusně vyhlížející budově neméně luxusně vyhlížející černý automobil, z něhož vystoupí obtloustlý muž a hrstka jeho bodyguardů. Budou se tvářit ostražitě a důležitě, ale nedokážou zastavit maličké, smrtící střely, které přiletí zdánlivě odnikud a které se zakousnou hluboko do těla jimi hlídaného obtloustlého člověka. Budou zmatení, budou mířit kolem sebe svými směšně neohrabanými zbraněmi, budou hlasitě křičet do vysílaček.. Ale nebude jim to nic platné. Jejich šéf  naposledy vydechne v kaluži vlastní krve, zatímco jeho vrazi už budou dávno pryč..
Jenže to by napřed museli vůbec přijet! Nervózně sebou škubla, když uslyšela tiché zabzučení. Vibrace jejího mobilního telefonu. Krátká textová zpráva.. Nevěřícně hleděla na malá písmenka na displeji. Rozplývala se jí do drobných teček, které poletovaly kolem ní…
AKCE ZRUSENA.VI O NAS. PRAVIDLA ZNATE. UTECTE! Z.
Vzduch prořízlo odporné zaječení sirény. Policejní sirény. Nečekala. Tak, jak ji to učili, bleskově, za pár vteřin sbalila svou zbraň do brašny. Přehodila si ji na záda. On už byl připravený. Viděla ho, čekal na ni. Jejich pohledy o sebe skoro slyšitelně třeskly. Věděla, kde se sejdou. Tam, co vždycky..
Ani si nepamatovala, jak se dostala ze střechy domu. Běžela cestami, do kterých slušní lidé nechodívají. Běžela tak rychle, že ji pálilo v plicích. Musí to stihnout! Ještě poslední zatáčka..
Byl tam. Stál opřený o kontejner a vypadal přinejmenším stejně vyčerpaně, jako ona. Auto, které je mělo odvézt do bezpečí, tu ale nebylo. Na její tázavý pohled odpověděl pokrčením rameny a následným zakroucením hlavou. Ponechali je vlastnímu osudu..
A zase ten zvuk. Začínala na něj být alergická. Ostrý zvuk sirény. Policejní auta zablokovala jednu z únikových cest z ulice. Bleskově ji chytil a stáhl za sebou za kontejner. Vypadal vyděšeně. Políbila ho. Chutnal slaně. Slzy, nebo pot…?  Odtáhli se od sebe. Teď už měli oba v očích jen zoufalé odhodlání. Pokývl hlavou a vstal. Ozvaly se první výstřely. Veliká automatická zbraň se mu jakoby sama od sebe objevila v rukou. Vystřelil pár ran.
„Utíkej!“ Skoro ho přes výstřely neslyšela. „Sejdeme se! Miluju tě!“ Zakřičela, jak nejhlasitěji dokázala. Rozběhla se k volnému konci ulice. Věděla, že poběží za ní. Slyšela kolem sebe prolétat střely. Tříštily všechno kolem ní.. Nevnímala je. Nesměla. Jen běžela. Ze zatáčky na konci ulice vyjela velká bílá dodávka. Tak neskutečně rychle ze svých útrob vyvrhla spoustu mužů v černých kombinézách.. Na okamžik pocítila cosi jako pýchu. Všichni tihle muži tu byli jen kvůli ní. Jen proto, aby ji zabili..
Stačila se vtisknout za zaparkované, špinavé auto dřív, než stihli poprvé vystřelit. Velmi rychle zkontrolovala zásobníky svých zbraní. Plné, plné, plné… Pokusila se zklidnit dech. Ale právě, když už se jí to skoro podařilo, dopadlo něco s příšerným žuchnutím na zem hned vedle ní. Vyděsila se, ale než stačila posbírat myšlenky, instinktivně na to zamířila. Byl to on. Její miláček s chladnou krví… Teď nebyla chladná. Byla teplá, rudá a hustá a vytékala z mnoha ran na jeho těle. Ucítila něco teplého na své tváři; krev? … Ne. Jen slzy. Její vlastní. Díval se na ni očima, ve kterých teď nebyl ani kousíček toho známého vražedného chladu. Byla v nich jen láska a taky vzdor a naděje… A pak to všechno uhaslo. Měla pocit, že to trvalo strašně dlouho. Měla pocit, že tu sedí několik hodin, že truchlí nad jeho mrtvým tělem..
Ve skutečnosti uběhlo jen pár vteřin. Následující vteřiny už trávila tím, že si otřela slzy z tváře a vzala do rukou obě zbraně. Pevně je sevřela. Nádech, výdech. Jako nesmírně rychlý stín se vynořila zpoza auta. Vystřelila. Viděla, jak jsou zaskočení jejím nenadálým odporem. Nečekala, až se vzpamatují. S obrovským potěšením sledovala, jak její střely přesně nachází svůj cíl. Až teprve dvě tichá cvaknutí jí připomněla, že nevlastní nevyčerpatelné zásobníky. Odhodila nepotřebné zbraně a rozběhla se. Neohlédla se za ním. Neviděla ho. Nemyslela na něj. Zůstala jen jediná animální myšlenka. Přežít.
Znala to tu. Těmihle uličkami běžela tisíckrát předtím. Bez rozmyslu vklouzla do napůl zavřeného kanálu. Sjela po žebříku dolů. Páchlo to tu jako… Ale nad tím nikdy nechtěla přemýšlet, a už vůbec ne teď. Jen ještě pár metrů, než doběhla k dalšímu žebříku.
Vylezla ven. Slunce výsměšně pálilo, jeho paprsky ji zlomyslně bodly do očí. Věděla, že nemá velký náskok. Znovu se rozběhla. Cítila, že jí dochází síly. Už je za sebou slyšela.. Vzmohla se k poslednímu výkonu. Přímo letěla. Dlouhými skoky dorazila k nenápadné hnědé budově. Vysoká věž jako jediná napovídala, že vbíhá do božího svatostánku. Zabouchla za sebou dveře a vyrazila po točitých schodech nahoru. Nebyla tu okna. Jen tma, tma a její rychlý dech… Hučelo jí v uších. Bezmocně sklouzla na podlahu. Srdce jí mlátilo jako splašené. Srdce… Najednou jí to došlo. Zoufalství do ní pomaličku, sadisticky zarylo své drápy. Je sama. Ztratila ho. Zakňučela jako malé zvíře a schoulila se do klubíčka.
Nevěděla, jak dlouho tam jen tak ležela a plakala, než uslyšela úředně znějící hlas. Byl zkreslený megafonem. Stroze jí oznámil, že budova je obklíčena a odpor že je naprosto zbytečný… Zavtipkoval o tom, že by prý měla vyjít ven s rukama nad hlavou. Trpce se pousmála. Nevěděla, kde na to sebrala sílu, ale nějak se dokázala postavit a vyjít posledních pár schodů nahoru. Otevřela malá dvířka. Dva veliké zvony majestátně visely nad propastí. Zvonice byla zaprášená a vonělo to tu dřevem. Měla to tu ráda. Támhle vzadu, na těch trámech si kdysi slíbili věčnou lásku… Proti její vůli jí z hrudi vyklouzlo tiché zavzlyknutí. Přešla k oknu. Vyhlédla ven. Snad celý policejní sbor se tu kvůli ní sešel..
Zase ten chlapík s megafonem. Musí si připadat TAK důležitě.. Prý jestli nesejde dolů, budou donuceni střílet. Jistě… Sestřelí tě jako hliněného holuba… Ozval se kdesi v ní tichý hlásek. To ne, odporovala mu v duchu, to nesmí! Dostali jeho, ale mě ne, nikam bez něj nepůjdu!
Vyhlédla dolů pod sebe. Hlubina se zdála být nekonečná. Hlásek v její hlavě teď zněl pochybovačně. Jsi si jistá? Víš, když skočíš z takové výšky, tak se zcela jistě zabiješ… Ale ona už nechtěla poslouchat. Nebála se už. Zhluboka se nadechla. Její poslední nádech…
Ještě si stačila přát, aby dopadla na některého z policistů a vzala ho s sebou na věčnost, ale to už padala. Pomalu, pomaličku… Viděla jejich vyděšené obličeje…
Ani to nebolelo.

 
Zvláštní pocit. Dívala se sama na sebe. Dívala se, jak se kolem ní seběhli. Jak se seběhli kolem jejího těla. Cítila podivnou tíhu na zádech. Pokusila se ohlédnout. Nechápala to. Ze zad jí vyrůstala dvě veliká, bílá křídla. Nechápala. Ale rozhodla se, že tyhle myšlenky odloží na později. Usmála se. Pohlédla na stěny kostela, potřísněné její krví. Teď nebyl čas na přemýšlení. Přišel čas se pomstít…