Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte semáte ráda čechova?
14. 08. 2007
2
3
2427
Autor
pole
MÁTE RÁDA ČECHOVA?
Pašenka seděl v Divadelní kavárně a koukal přes knihami obloženou výlohu na ulici. Občas nohou drcnul do křehkého, kulatého stolku a čaj vyšplouchl na podšálky s elegantním světlemodrým proužkem. U okolních stolků cinkaly lžičky a bublaly věty. Z gramofonu vyhrával nějaký valse français.
Pašenka proplétal prsty mezi mincemi v kapse. Lizaveta ho rozzlobila. Nepromluvila skoro ani slovo, pořád jen koukala a objednala si k tomu dvě citronády a griotku a čaj. Teď utekla na záchod. Pašenka už nebude mít na tabák. Ale dnes jí to ohromně slušelo. Měla jednoduché bílé šaty, pod kterými se rýsovala velká prsa, měla silné, trošku obtloustlé ruce, ale Pašovi se to moc líbilo. I tvářičky měla baculaté, a světlé, jemné vlasy. Vypadala jako děvčátko, trochu moc urostlé na svůj věk, ale docela hezké. Ve světlemodrých očích, hlavně, když se Lizaveta soustředila, se neodolatelně blýskalo.
Paška se zasnil. Čekal, až se mu před očima mihne bílá skvrnka, on okamžitě zaostří, uvidí hezké Lizavetčino tělo. Bude se tvářit lhostejně. A zároveň se rychle chytne lžičky, jen aby se mohl něčeho držet, protože bude ještě z její přítomnosti trochu nervózní.
Před výlohou se mihla povědomá vestička. Jelizaveta jedna protivná. U dveří zacinkal zvonek, kroky byly hlasité a sebevědomé, a přitom se tvářily skromně a že nechtěly vyvolat tolik pozornosti. Těžký dech, odsunutá židle, rozjařený úsměv.
„Zdravím tě, Pašenko!“ byl to Filip Černikov. Celý byl tak naoko skromně, vevnitř vyleštěno. Sundal si hezkou čapku a prohrábl si černé vlasy a pohladil si knír. Věděl o pohledech, ale už to uměl udělat tak, aby to vypadalo, že si jich nevšímá. Paljuša byl vylekaný, ještě se definitivně neprobral a možná se ani nechtěl probrat, koneckonců, čekal na Lizavetu a ne na Filipa.
„Nebudu tě zdržovat dlouho, někoho tu máš“ usmál se Filip Alexejevič, vycenil zpod opečovávaného kníru hezké bílé zuby a pořád ještě se na židli vrtěl. Vytáhl si z kapsy saka tabák a dýmku a začal si ji nacpávat. Všude bylo cítit jeho parfém, jeho zelená vestička svítila a Paška si najednou připadal jako brouk, který skončil pod hladkou podrážkou Alexejevičovy mokasíny. Jeho knír byl světlý a legrační, bylo to spíš takové chmýříčko, jeho tabák byl levnější, jeho hlas chlapečtější.
Černikov zagestikuloval na pingla, že by si dal jedno vychlazené pivo. Paška seděl a pohoršeně mlčel.
Filip, to určitě nebylo jeho pravé jméno, ale Paša věděl, že si tak Alexejevič nechal říkat už na gymnáziu, když byl o pár let výš, než on, a děvčata chodila po chodbách a recitovala jeho jméno jako báseň. Filip se významně pohlédl na rozzlobeného a přitom nesmělého mladíčka.
„Tak teda rovnou k věci, jo?“ začal Černikov. Už byl klidný, na stolečku měl svůj prostor, rukávy bílé košile měl hezky vykasané a opálenýma rukama teď zapaloval napěchovanou dýmku. „Měl bych pro tebe partičku.“
„Partičku? A jakou?“ Paša zbystřil, narovnal se na židli a odvážně spolykal těžký kouř, který na něj Filip vyfoukl.
„Ve své nové hře.“ odpověděl Černikov. Schválně rozsekával oznámení na krátké věty, aby Pašku co nejvíc napnul. „Bude se to hrát od září. Všechno jsem už sehnal a zařídil. A přijdou se podívat i lidé z MCHATU.“
MCHAT, Paško, to je šance.
„A koho bych měl hrát?“ zeptal se, opřel se o židli, která zavrzala, zadíval se na známou modrou linku, aby Filipovi ukázal, že ho jeho nabídka nechává chladným, ale vevnitř jeho těla to vřelo stejně, jako když poprvé na jedné ze zkoušek ochotnického souboru potkal Lizavetu a zeptal se jí
„Máte ráda Čechova?“ a pak po sobě chvilku pohazovali věty, až se s rozpaky dohodli na první schůzce.
„Mně!“ oznámil hrdě Filip Alexejevič.
Paljoško, Paljoško, on si snad dělá legraci. Paška se otočil a schoval rozpačitý obličej a v zoufalství zavolal na čišníka, aby si taky objednal pivo, a zmatené prsty s úlevou ponořil do balíčku s příliš suchým tabákem.
„Je to moje nejnovější hra, v divadle mi ji vzali a budou to dělat profesionálové.“
„A proč v tom případě potřebuješ mě?“ zteptal se Pavel trochu zmateně a oči mu přistály na právě přineseném půllitru a běhaly nahoru s každou bublinkou.
„Prosímtě,“ zasmál se Alexejevič, zas ty bílé zuby a dábělské oči, „jsou tam mladí lidé, to jo, všichni šikovní, ale já potřebuju někoho nezkaženého, čistého, ještě trochu naivního.“
Paša si uraženě zapálil právě dobalenou cigaretu.
„V tobě je ještě vidět ta mladická síla, ta energie, pochop, tam už jsou všichni patetičtí, rozervanci nebo úplní cynici. Ty máš v sobě takovou mladickou krásu!“ vysvětlil Filip a usmál se.
Paša se napil studeného piva, potáhl si z cigarety. Filip si položil do úst dýmku a vyčkával a rozhlížel se přiom občas po osazenstvu Divadelní kavárny. Po zdech visely secesní plakáty s dámami v kabátech a s boa a nad nimi nápisy „Le Cabaret De Chemine Noir“. Okolo krásné slečny cucaly lžičky čaje.
„Nerad bych tě zklamal,“ začal Paška a vyfoukl kouř a druhou ruku si pověsil za knoflík u vesty, „ale taky nejsem ztělesněná duševní krása.“
Začal mít odvahu. Povzbudil ho Alexejevičův zájem. Byla to šance jak se dostat z mizerných ochotníků, kteří dokolečka hrají Shakespeara, někam dál. Mohl by chodit do kavárny a zdravit čišníka „Sašo!“ nebo slečně Nadě by mohl říkat „Naděnko, doneste mi pivo! A támhle panu kolegovi ode mě přineste také!“ Takže se teď Paša odvážně chytl slova. Jen aby to nebylo tak jednoduché, to je jasné.
„Nevím, v jakých hrách jsi mě naposledy viděl, ale v Mussetově Zpovědi, kterou jsme nacvičili s Innokentijem, jsem tedy zahrál docela surově. Předpokládám,“ a zas natáhnutí a vyfouknutí kouře, pro dramatizaci, „že tu hru znáš.“ Strčil ruku do kapsy a na chvilku ho opět zamrzely mince, kterých bylo málo.
Trochu ohromený Filip Alexejevič teď také musel předvést etudku, zůstat sebejistý: „Jistěže. A já přece vím, že jsi bouřlivák, právě to já od tebe chci, to od tebe budu potřebovat. Jen si myslím, že ...jak bych to řekl, že život ještě nevidíš tak černě. Nebo se pletu?“ a hladké obočí se na chvilku ztratilo v jemném kouři a zvýraznilo tmavé, hezké kučery Alexejovičových vlasů.
„Ještě donedávna bys nejspíš měl pravdu.“, začal sebevědomě Paljoša, „Ale po tom, co jsem prožil s Mášou a po těch knihách, co jsem v poseldní době přečetl.“
„Které máš na mysli?“
„Například tu Mussetovu Zpověď. Nebo Váňu.“
„To už je klasika. Máš toho našeho rusáčka rád?““
„Velmi,“ potvrdil Paša, „myslím, že ví o dnešním životě a o mužích a ženách všechno. Upřímně, už si doma zkouším Trepleva a sehnal jsem i někoho ochotného a schopného zahrát Ninu.“
„Tak mi o ní už něco pověz, přece!“ rozlouskl Filip tajemství osamoceného šálku čaje a nedopité citronády. Pavel se zarazil. Znejistěl. Už je to určitě přes čtvrt hodiny, co Lizaveta zmizela.
„Byla na toaletě, než jsi přišel. Teď je, předpokládám, v zadním salonku a povídá si se spolužačkami.“
„Paljoško!“ zavolal Alexejevič, zasmál se a luskl na pingla, aby donesl dvě vodky. Musel lusknout ještě jednou, protože zrovna v tu chvíli cinkal dveřní zvonek jak na poplach, kolik lidí odcházelo nebo přicházelo.
„To mi děláš radost! No samozřejmě, že z toho bude výjimečný herecký duet.“ Pak se naklonil, chytl se za knír a zašeptal „Předpokládám, že už jste vyzkoušeli vzájemnou chemii a odhalili tajemství, tak, abyste spolu mohli bez zábran hraním strhávat publikum. A předpokládám, že ji miluješ.“
A na tenhle moment Paljoša čekal. Ke svému překvapení se mu podle všeho podařilo toho ďábla, tu chodící vstupenku do velkého světa bez ochotnických Shakespearů a s roztouženými intelektuálními herečkami ohromit. Teď se mu mohl svěřit s tím, jak kouká na život.
„Láska neexistuje.“ řekl Pašenka, významně se odmlčel (taky povytáhl nevýrazné rezaté obočí) a napil se piva.
„No to si rád poslechnu,“ zasmál se trochu zaražený Filip.
„Je to prosté,“ začal Paljoša, prohrábl si světlé chmýří, „Dva lidi si prostě nikdy nemohou rozumět. Myslím si, že to je jen taková útěcha. Všichni chodí a někoho hledají a někdo jim vejde do cesty,“ ponořit ruce do taštičky s tabákem, než se začnou moc motat, teď je to Hamlet, ne Othello, „a lidi, ti se s tím smíří. Řeknou si, proč ne. A možná na chvíli přestanou hledat toho pravého. To možná až později, možná až po letech, po měsících, když spí s jinými a myslí si, že to je to hledání. Nebo prostě toho druhého nechtějí přijmout se vším, nechtějí se mu dát. A i kdyby se mu chtěli dát, i kdyby snad našli toho pravého, nikdy to nevyjde. Dívej se, Filipe,“ řekl Paljoša a začal významně gestikulovat, „když támhleta slečna řekne 'Miluji tě', myslí tím á. když já řeknu 'miluji tě', myslím tím bé. Dva lidé se nikdy nemůžou zcela pochopit. Já sám mám teď v hlavě takových věcí, že to nedokážu nikomu vysvětlit.“ Paljoša se nadechnul, vypadal, že se trochu třásl. Držel se teď oblíbeného světlemodrého madla z porcelánu. Filip Alexejevič mlčel. Podíval se na kapesní hodinky a zjistil, že je čtvrt na pět. Zuřivou teorii vystřídalo cinkání a štěbetání a vrzání židlí a šumění gramodesky, teď smích, rychle a zdvořile utlumený.
„Paško, říkal jsem, že tě nebudu zdržovat, ale vidím, že tvoje Lizka, jestli se tak jmenuje, tvoje Lizka, kterou podle všeho nemiluješ, pořád sedí se spolužačkami. A tahle teorie mě zajímá, Paško, závisí na tom tvá role. Tak co mi povíš ještě o tom svém životě, o láskách, o tom, co se ti staví hlavě z vět románu?“
„Ano, máš pravdu, hodně jsem toho získal z knih. Ale hlavně ze života, samozřejmě.“
„No jistě, Pašo!“ kýval Filip.
„A taky máš pravdu s Lizavetou. Je to skvělá dívka, je hodná, ale knih moc nepřečetla a o těch starostech, co mám v hlavě, jsem ji ještě nepověděl. Nemohl bych ji milovat,“ uzavřel Paša. „Nejen kvůli tomu, že už to z principu nejde. Ale taky proto, že to tak prostě necítím.“
„A jak to tedy cítíš?“ zeptal se Filip.
„Je pro mě příliš hodná“ odpověděl Paša, „Myslím, že je příliš naivní a myslí, že se mnou chce být. Totiž že se mnou chce být napořád. Protože si myslí, že mě miluje, a já přitom vím, že se rádi nemáme.“
„A co když je ta tvoje teorie úplně hloupá, Paško?“
„Není.“ odpověděl stroze a rychle, „jsou to ověření autoři, ověřené lásky. Totiž nelásky. Ověřené ženy. Lizaveta je rozkošná, docela pěkná, ale...“
„No,“ přerušil ho Alexejevič a znovu se podíval na hodinky, „přišel jsem za tebou, protože jsem myslel, že jsi ještě dost nevinný a necynický, ale vypadá to, že jsi na svůj věk už docela zahořklý.“
Paška se zarazil, já hlupák, jestli teď přijdu o roli...
„To já v tvém věku..“
Černikov chvilku přemýšlel a pak si rychle zabalil tabák a dýmku, nechal na stolku hrst kopějek, vstal, s Paljuškou si vyměnil pohledy. Jeden se díval s očekáváním, druhý pohled byl jasný, sebevědomý, ale někde vzadu to těkalo nervozitou, asi proto, že Alexejevič spěchal.
„Hned teď jdu do divadla a tu roli ti dám. Řeknu to řediteli, že už jsme kompletní a můžeme začít zkoušet.“ zarazil se a v očích mu blesklo, „máš v srpnu a v září čas, že?“
„Udělám si ho.“ odpověděl Paška, který už za těch pár let cílevědomého ochotničení uměl svůj vítězoslavný úsměv schovat.
Tak, jak rychle přišel, Filip odešel. Nasadil si čapku a sebevědomě odkráčel k divadlu a po cestě si v odrazu výlohy upravil účes. Paljoša chvíli Černikova pozoroval, jak se teď otočil a několika rychlými kroky zmizel za výhled výlohy. Pak čekal, chvíli se ani nepohnul. S úlevou vydechl, pohodlně zajel do rozvrzené židličky, prohrábl se ve vlasech, pohladil si pihovatou tvář. Byl spokojený.
Za tři minuty vstal a šel se podívat do zadního salonku s květinami, s klavírem a se stolem smějících se dívek, mhouřily oči ve tvářičkách zalitých sluncem. Lizaveta mezi nimi nebyla.
„Pojďte nahoru, slečno Averbuchová. V divadle ještě nikdo není.“
„Možná bych se měla vrátit,“ podotkla nervózně Lizaveta. Usmála se.
„Budete první, komu ukážu svůj nový byt, Jelizaveto.“
„To určitě říkáte každé, Filipe.“ odpověděla zadýchaně Lizka, když šlapala po točitých schodech a přidržovala si sukni. Alexejevič se zasmál.
„Jelizaveto, vy mluvíte ve větách jak z knížek. To tedy Pavel zaznamenat nestačil.“
„Celá tahle situace mi přijde jak z knížky. A nechci vědět, co vám Paška o mně vykládal.“
Zastavili se u bílých dveří a než je Alexejevič otevřel, podíval se na zadýchanou Lizku, která si zdvořile kapesníčkem utřela čelo, roztomile velké oči se jí leskly a poprsí se ji pomalu nadzvedávalo.
„A proč jste tedy tady, slečno? Když vám to připadá tak směšné?“ zeptal se a znovu urovnal obličej do manekýna. Byl jako sameček pavího očka, za kterým vrtí ploutvičkou nudná, ošklivá samička.
„Filipe, špatně jste mě pochopil. V těch knížkách, co čtu já, to ženy berou jako největší poklonu, když se o ně bojuje.“
„No a tu roli – nechcete ji?“ výmluvný hlas a zase kukuč pavího očka.
To už byli vevnitř. Malý, ještě nedovybavený byt vypadal elegantně. Byl nepřeplněný, velmi hezký, s vysokými stropy. A bez matek. Paljušova matka, zhrozila se Lizavetka.
Bavili se o divadle a o jeho nové hře a o tom, koho kdo bude hrát, Schlegelová, ale ta Lizavetku neohrozí, vždyť ani rusky dobře neumí, Demidová, Gerasimová, ta bude hrát jen půlku sezony služebnou, nikomu to neříkejte, oni ji asi vyrazí. No a Tuplev, viděla jste ho minulou sezonu? Toho čeká dobrá budoucnost, pak si Lizavetka nechala sundat sukni a laskat se v klíně. Až potom šla blůzka. Pomohla mu s punčocháči a s prádlem. Alexejevič se lačně zabořil do Lizavetčiných horkých prsou. Když jí laskal a ona ho hladila po tmavých kadeřích a po zádech, všimla si jizvy nad levou lopatkou, která vypadala jako po kulce.
Mezi vzdechy Filip kvílel jste úžasná, Jelizaveto, dám vám, co budete chtít, budu vám psát role na míru a podobně.
„Pašenka se bude zlobit.“ řekla do ticha Lizaveta. Pak se podívala na Alexejeviče.
„Přece mu to nemusíte říkat,“ odpověděl Filip.
„Řeknu mu to, Filipe, řeknu, protože je to hlupáček.“
„Takže on ti říkal o svých teoriích?“
„Neříkal, ale je to na něm poznat.“ řekla Lizka a přitulila se k Filipovi a líbala ho. „Má ze mě strach a přitom si myslí, že jsem hloupoučká. Filipe, jak sis udělal tu jizvu?“
Lizka se zvědavě zvedla z Filipovy hrudě a zadívala se mu do očí.
„Vyroste z toho.“
„To mu přeju. Jak sis udělal tu jizvu?“ opakovala Lizaveta.
„Bydlela tady kdysi taková herečka.“ pousmál se Alexejevič.
„Byl jsem do ní zamilovaný. Byl jsem do ní blázen. Tenkrát asi méně, než teď. Nejspíš se vyspala s mnoha muži. Pak odjela naráz do Petěrburgu, hrát. Psával jsem jí a každý týden za ní přijel na návštěvu. Pak mi docházely peníze, samozřejmě.“ odmlčel se, odstrčil Lizku a nahý si došel pro tabák a dýmku.
„Pokračuj,“ pozbuzovala ho Lizka.
„Pak už to byla návštěva vždycky jednou do měsíce, pak méně, ona se mi už nejspíš smála. Tehdy jsem objevil Racka, vzal jsem pistoli, napil se a šel se zastřelit.“ usmál se, otevřel šuplíček u stolku a nabídl Lizavetě cigaretu.
„Byl jsem moc opilý, takže se mi pistole smekla a já se střelil sem,“
„Chudáčku,“ zašeptala, pokrývka jí sjela z prsou a ona se naklonila a políbila jizvu. A znovu.
„Chudáčku, a tehdy jsi začal psát hry?“
„Ano,“ odpověděl Filip, imunní vůči polibkům, klepeta knírku trochu zchlípla, břicho se malinko nafouklo, opálená kůže zbělela.
„Bral jsem to jako vykoupení. Byla to moje snaha udělat ze sebe něco víc, povýšit se. Dostat tu ztracenou důstojnost.“
„Ty, že jsi ztratil důstojnost?“ zachechtala se Jelizaveta a dál ho líbala.
„Ztratil. Stejně jako ji ztratí Pašenka. Až se mu zkroutí to těžké lešení teorií.“
„A přestane být jako malý kluk.“
„Jen se neboj, Jelizaveto.“ pousmál se Filip, „postaví si další, hrůznější, komplikovanější a pevnější. To jestli tě nemiloval.“ A vypadal teď jako zchlíplý kníratý brouk, nahý a bílý, s vystouplou páteří, se které se sesunula Lizavetina ruka.
„Jestli tě miloval, i když se toho bál,“ venku v tíché třídě, kde se smrákalo, proleteli rorýsi a dole se lidé scházeli na představení, „tak jsme z něho právě udělali spisovatele. Spisovatele, herece a don juana. A tím obstál v mé zkoušce a bude na premiéře zářit. Ani tu jizvu mu nebudeme muset líčit.“ dodal se shnilým úsměvem Filip. Vevnitř se ten úsměv za chvilku rozpadl, ale na tváři zkornatěl jako sádrový odlitek.
„Lizko,“ pootočil se a vysmekl se tak nekončícím polibkům růžových rtíků, „musím do divadla. Budou tam na mě čekat další role.“
Lizka sepjala rty a odtáhla se.
„A Katarína bude moje, že?“
„Jistě.“ odpověděl Alexejevič a bledý obličej schoval pod kouřem dýmky.
Lizka si přitáhla přikrývku. Úsměv, co se jí objevil na tváři, se velmi rychle zase vytratil a ona teď vypadala, jako ještě v žádném představení, takhle by vypadala Nina.
„Všechny ty vaše konstrukce. Ty nefunkční teorie. Ta sebelítost.“ začala potichu a chňapla po kusu oblečení. „Všechno vám tak ubližuje.“ další kus oblečení, teď už ve stoje, „A hlavně aby to mělo co nejviditelnější jizvu.“ teď už je z postele a pracně si nasazuje pod sukni spodní prádlo. Zvládá to s grácií největší herecké hvězdy. „Nechcete dát druhým zodpovědnost, ale sám ji vyžadujete. Nenávidíte ženské za intriky a za jejich pobláznění, ale pak to z nich přímo dolujete.“ Lizaveta se dooblékla. „Podceňujete ženy, zneužíváte je a vymýšlíte si, jak vám ubližují, a to vás ani nenapadne jednou třeba umýt nádobí.“
„Umýt nádobí?“ bledý zchlíplý Alexejevič se hlasitě rozesmál.
„Jste ješitní, hrozně ješitní.“ řekla Lizaveta při odchodu.
„Vy taky.“ odpověděl polohlasem Filip.
Lehl si zpátky do propocené postele, slyšel zabouchnout dveře, pořádně se zabalil do peřin.
Vzpomínal na Katarinu. Na ženu, která mu nebyla souzena. Potřeboval se cítit naprosto mizerně, potřeboval cítit, že byl ocásek, že byl pro posměch, že za jeho city bylo prázdno. Prázdno. Chladno, smích. Že ten smích studil, pálil, jako diváci, co se popadají za břicho, když nerozumí nějaké hře. Aby se cítil pod psa, nedůstojně. Jako nula. Potřeboval získat inspiraci. Řediteli divadla se ještě nelíbil konec a Alexejevič ho musel přepsat.
Pášenka se klimbal, potácel se, rukama se marně snažil udržet na madlech podšálku, ale nešlo to.
„Paljuško tenhle už nesmíš rozbít! To by tě pan vrchní vyhodil!“ „Hopla!“ zavelel sám sobě a zatvářil se jako generál, koneckonců, dostal hlavní roli, bude herec, bude hvězda, bude moct číst hry a chápat život a ukazovat a převypravovat svoje poznatky, třeba jen trochu zkusit vysvětlit, jak to celé myslí, pochopte, třeba ho konečně někdo po cestě z divadla zastaví a řekne mu – já vás chápu a vím, z čeho máte strach, já z ničeho nemám strach já
Lizavetko, lásko, kde jsi? „Lizko!“
Děvčata v zadním salonku už jen tiše seděla. Tvářičky jim hořely stejně jako Paškovi. Byly teď hrozně cudné, ale občas vyprskly smíchy.
Paljoša se rychle opravil, zkontroloval si dech, uklidnil se. Přišel za děvčaty a k prvnímu se naklonil a zašeptal:
„Slečno,“ a ona ho ignorovala. Paša na ní chvíli trpělivě zíral. Pak přešel k druhému děvčeti. „Slečno,“ a to se zrovna hlasitě rozsemálo, tak ho taky nevnímalo.
„Máte – máte ráda...?“ přešel k další slečně.
„Slečno, máte ráda Čechova?“
A sám ho začínal mít, herec Paljuška, Treplev, čím dál méně rád. Za jeho intriky. Za jeho neštěstí. Hloupá hloupá hloupá. Husa zamilovaná, co po mně chtěla, co ještě a proč vlastně, je docela zajímavé, že lidi nevydržejí ani u toho, koho ze srdce milují, takže Lizavetka třeba a byl tu vlastně Saša protože nás akorát obsloužil a pak jen vrchní a Saša a Lizka
Musíme se odprostit od starých knih, napadlo brunátného Pašku. Od toho stařičkého jazyka, od otáčení na podpatku, od vykání, od brunátnění, od věrné lásky, protože tenhle svět je nový tenhle svět potřebuje
„Máte ráda Čechova?“ a nenáviděl ho.
Stejně jako před salonkem, na zadním bulváru, kde už rozsvítili lampy, nenáviděl Osip peníze. Osip, kterému nikdo neřekl jinak než kopějka a on chodil a ptal se
„Nedáte kopějku? Nedáte kopějku? Nedáte “
„Máte ráda Čechova? Máte ráda? Máš mě “
Pašenka seděl v Divadelní kavárně a koukal přes knihami obloženou výlohu na ulici. Občas nohou drcnul do křehkého, kulatého stolku a čaj vyšplouchl na podšálky s elegantním světlemodrým proužkem. U okolních stolků cinkaly lžičky a bublaly věty. Z gramofonu vyhrával nějaký valse français.
Pašenka proplétal prsty mezi mincemi v kapse. Lizaveta ho rozzlobila. Nepromluvila skoro ani slovo, pořád jen koukala a objednala si k tomu dvě citronády a griotku a čaj. Teď utekla na záchod. Pašenka už nebude mít na tabák. Ale dnes jí to ohromně slušelo. Měla jednoduché bílé šaty, pod kterými se rýsovala velká prsa, měla silné, trošku obtloustlé ruce, ale Pašovi se to moc líbilo. I tvářičky měla baculaté, a světlé, jemné vlasy. Vypadala jako děvčátko, trochu moc urostlé na svůj věk, ale docela hezké. Ve světlemodrých očích, hlavně, když se Lizaveta soustředila, se neodolatelně blýskalo.
Paška se zasnil. Čekal, až se mu před očima mihne bílá skvrnka, on okamžitě zaostří, uvidí hezké Lizavetčino tělo. Bude se tvářit lhostejně. A zároveň se rychle chytne lžičky, jen aby se mohl něčeho držet, protože bude ještě z její přítomnosti trochu nervózní.
Před výlohou se mihla povědomá vestička. Jelizaveta jedna protivná. U dveří zacinkal zvonek, kroky byly hlasité a sebevědomé, a přitom se tvářily skromně a že nechtěly vyvolat tolik pozornosti. Těžký dech, odsunutá židle, rozjařený úsměv.
„Zdravím tě, Pašenko!“ byl to Filip Černikov. Celý byl tak naoko skromně, vevnitř vyleštěno. Sundal si hezkou čapku a prohrábl si černé vlasy a pohladil si knír. Věděl o pohledech, ale už to uměl udělat tak, aby to vypadalo, že si jich nevšímá. Paljuša byl vylekaný, ještě se definitivně neprobral a možná se ani nechtěl probrat, koneckonců, čekal na Lizavetu a ne na Filipa.
„Nebudu tě zdržovat dlouho, někoho tu máš“ usmál se Filip Alexejevič, vycenil zpod opečovávaného kníru hezké bílé zuby a pořád ještě se na židli vrtěl. Vytáhl si z kapsy saka tabák a dýmku a začal si ji nacpávat. Všude bylo cítit jeho parfém, jeho zelená vestička svítila a Paška si najednou připadal jako brouk, který skončil pod hladkou podrážkou Alexejevičovy mokasíny. Jeho knír byl světlý a legrační, bylo to spíš takové chmýříčko, jeho tabák byl levnější, jeho hlas chlapečtější.
Černikov zagestikuloval na pingla, že by si dal jedno vychlazené pivo. Paška seděl a pohoršeně mlčel.
Filip, to určitě nebylo jeho pravé jméno, ale Paša věděl, že si tak Alexejevič nechal říkat už na gymnáziu, když byl o pár let výš, než on, a děvčata chodila po chodbách a recitovala jeho jméno jako báseň. Filip se významně pohlédl na rozzlobeného a přitom nesmělého mladíčka.
„Tak teda rovnou k věci, jo?“ začal Černikov. Už byl klidný, na stolečku měl svůj prostor, rukávy bílé košile měl hezky vykasané a opálenýma rukama teď zapaloval napěchovanou dýmku. „Měl bych pro tebe partičku.“
„Partičku? A jakou?“ Paša zbystřil, narovnal se na židli a odvážně spolykal těžký kouř, který na něj Filip vyfoukl.
„Ve své nové hře.“ odpověděl Černikov. Schválně rozsekával oznámení na krátké věty, aby Pašku co nejvíc napnul. „Bude se to hrát od září. Všechno jsem už sehnal a zařídil. A přijdou se podívat i lidé z MCHATU.“
MCHAT, Paško, to je šance.
„A koho bych měl hrát?“ zeptal se, opřel se o židli, která zavrzala, zadíval se na známou modrou linku, aby Filipovi ukázal, že ho jeho nabídka nechává chladným, ale vevnitř jeho těla to vřelo stejně, jako když poprvé na jedné ze zkoušek ochotnického souboru potkal Lizavetu a zeptal se jí
„Máte ráda Čechova?“ a pak po sobě chvilku pohazovali věty, až se s rozpaky dohodli na první schůzce.
„Mně!“ oznámil hrdě Filip Alexejevič.
Paljoško, Paljoško, on si snad dělá legraci. Paška se otočil a schoval rozpačitý obličej a v zoufalství zavolal na čišníka, aby si taky objednal pivo, a zmatené prsty s úlevou ponořil do balíčku s příliš suchým tabákem.
„Je to moje nejnovější hra, v divadle mi ji vzali a budou to dělat profesionálové.“
„A proč v tom případě potřebuješ mě?“ zteptal se Pavel trochu zmateně a oči mu přistály na právě přineseném půllitru a běhaly nahoru s každou bublinkou.
„Prosímtě,“ zasmál se Alexejevič, zas ty bílé zuby a dábělské oči, „jsou tam mladí lidé, to jo, všichni šikovní, ale já potřebuju někoho nezkaženého, čistého, ještě trochu naivního.“
Paša si uraženě zapálil právě dobalenou cigaretu.
„V tobě je ještě vidět ta mladická síla, ta energie, pochop, tam už jsou všichni patetičtí, rozervanci nebo úplní cynici. Ty máš v sobě takovou mladickou krásu!“ vysvětlil Filip a usmál se.
Paša se napil studeného piva, potáhl si z cigarety. Filip si položil do úst dýmku a vyčkával a rozhlížel se přiom občas po osazenstvu Divadelní kavárny. Po zdech visely secesní plakáty s dámami v kabátech a s boa a nad nimi nápisy „Le Cabaret De Chemine Noir“. Okolo krásné slečny cucaly lžičky čaje.
„Nerad bych tě zklamal,“ začal Paška a vyfoukl kouř a druhou ruku si pověsil za knoflík u vesty, „ale taky nejsem ztělesněná duševní krása.“
Začal mít odvahu. Povzbudil ho Alexejevičův zájem. Byla to šance jak se dostat z mizerných ochotníků, kteří dokolečka hrají Shakespeara, někam dál. Mohl by chodit do kavárny a zdravit čišníka „Sašo!“ nebo slečně Nadě by mohl říkat „Naděnko, doneste mi pivo! A támhle panu kolegovi ode mě přineste také!“ Takže se teď Paša odvážně chytl slova. Jen aby to nebylo tak jednoduché, to je jasné.
„Nevím, v jakých hrách jsi mě naposledy viděl, ale v Mussetově Zpovědi, kterou jsme nacvičili s Innokentijem, jsem tedy zahrál docela surově. Předpokládám,“ a zas natáhnutí a vyfouknutí kouře, pro dramatizaci, „že tu hru znáš.“ Strčil ruku do kapsy a na chvilku ho opět zamrzely mince, kterých bylo málo.
Trochu ohromený Filip Alexejevič teď také musel předvést etudku, zůstat sebejistý: „Jistěže. A já přece vím, že jsi bouřlivák, právě to já od tebe chci, to od tebe budu potřebovat. Jen si myslím, že ...jak bych to řekl, že život ještě nevidíš tak černě. Nebo se pletu?“ a hladké obočí se na chvilku ztratilo v jemném kouři a zvýraznilo tmavé, hezké kučery Alexejovičových vlasů.
„Ještě donedávna bys nejspíš měl pravdu.“, začal sebevědomě Paljoša, „Ale po tom, co jsem prožil s Mášou a po těch knihách, co jsem v poseldní době přečetl.“
„Které máš na mysli?“
„Například tu Mussetovu Zpověď. Nebo Váňu.“
„To už je klasika. Máš toho našeho rusáčka rád?““
„Velmi,“ potvrdil Paša, „myslím, že ví o dnešním životě a o mužích a ženách všechno. Upřímně, už si doma zkouším Trepleva a sehnal jsem i někoho ochotného a schopného zahrát Ninu.“
„Tak mi o ní už něco pověz, přece!“ rozlouskl Filip tajemství osamoceného šálku čaje a nedopité citronády. Pavel se zarazil. Znejistěl. Už je to určitě přes čtvrt hodiny, co Lizaveta zmizela.
„Byla na toaletě, než jsi přišel. Teď je, předpokládám, v zadním salonku a povídá si se spolužačkami.“
„Paljoško!“ zavolal Alexejevič, zasmál se a luskl na pingla, aby donesl dvě vodky. Musel lusknout ještě jednou, protože zrovna v tu chvíli cinkal dveřní zvonek jak na poplach, kolik lidí odcházelo nebo přicházelo.
„To mi děláš radost! No samozřejmě, že z toho bude výjimečný herecký duet.“ Pak se naklonil, chytl se za knír a zašeptal „Předpokládám, že už jste vyzkoušeli vzájemnou chemii a odhalili tajemství, tak, abyste spolu mohli bez zábran hraním strhávat publikum. A předpokládám, že ji miluješ.“
A na tenhle moment Paljoša čekal. Ke svému překvapení se mu podle všeho podařilo toho ďábla, tu chodící vstupenku do velkého světa bez ochotnických Shakespearů a s roztouženými intelektuálními herečkami ohromit. Teď se mu mohl svěřit s tím, jak kouká na život.
„Láska neexistuje.“ řekl Pašenka, významně se odmlčel (taky povytáhl nevýrazné rezaté obočí) a napil se piva.
„No to si rád poslechnu,“ zasmál se trochu zaražený Filip.
„Je to prosté,“ začal Paljoša, prohrábl si světlé chmýří, „Dva lidi si prostě nikdy nemohou rozumět. Myslím si, že to je jen taková útěcha. Všichni chodí a někoho hledají a někdo jim vejde do cesty,“ ponořit ruce do taštičky s tabákem, než se začnou moc motat, teď je to Hamlet, ne Othello, „a lidi, ti se s tím smíří. Řeknou si, proč ne. A možná na chvíli přestanou hledat toho pravého. To možná až později, možná až po letech, po měsících, když spí s jinými a myslí si, že to je to hledání. Nebo prostě toho druhého nechtějí přijmout se vším, nechtějí se mu dát. A i kdyby se mu chtěli dát, i kdyby snad našli toho pravého, nikdy to nevyjde. Dívej se, Filipe,“ řekl Paljoša a začal významně gestikulovat, „když támhleta slečna řekne 'Miluji tě', myslí tím á. když já řeknu 'miluji tě', myslím tím bé. Dva lidé se nikdy nemůžou zcela pochopit. Já sám mám teď v hlavě takových věcí, že to nedokážu nikomu vysvětlit.“ Paljoša se nadechnul, vypadal, že se trochu třásl. Držel se teď oblíbeného světlemodrého madla z porcelánu. Filip Alexejevič mlčel. Podíval se na kapesní hodinky a zjistil, že je čtvrt na pět. Zuřivou teorii vystřídalo cinkání a štěbetání a vrzání židlí a šumění gramodesky, teď smích, rychle a zdvořile utlumený.
„Paško, říkal jsem, že tě nebudu zdržovat, ale vidím, že tvoje Lizka, jestli se tak jmenuje, tvoje Lizka, kterou podle všeho nemiluješ, pořád sedí se spolužačkami. A tahle teorie mě zajímá, Paško, závisí na tom tvá role. Tak co mi povíš ještě o tom svém životě, o láskách, o tom, co se ti staví hlavě z vět románu?“
„Ano, máš pravdu, hodně jsem toho získal z knih. Ale hlavně ze života, samozřejmě.“
„No jistě, Pašo!“ kýval Filip.
„A taky máš pravdu s Lizavetou. Je to skvělá dívka, je hodná, ale knih moc nepřečetla a o těch starostech, co mám v hlavě, jsem ji ještě nepověděl. Nemohl bych ji milovat,“ uzavřel Paša. „Nejen kvůli tomu, že už to z principu nejde. Ale taky proto, že to tak prostě necítím.“
„A jak to tedy cítíš?“ zeptal se Filip.
„Je pro mě příliš hodná“ odpověděl Paša, „Myslím, že je příliš naivní a myslí, že se mnou chce být. Totiž že se mnou chce být napořád. Protože si myslí, že mě miluje, a já přitom vím, že se rádi nemáme.“
„A co když je ta tvoje teorie úplně hloupá, Paško?“
„Není.“ odpověděl stroze a rychle, „jsou to ověření autoři, ověřené lásky. Totiž nelásky. Ověřené ženy. Lizaveta je rozkošná, docela pěkná, ale...“
„No,“ přerušil ho Alexejevič a znovu se podíval na hodinky, „přišel jsem za tebou, protože jsem myslel, že jsi ještě dost nevinný a necynický, ale vypadá to, že jsi na svůj věk už docela zahořklý.“
Paška se zarazil, já hlupák, jestli teď přijdu o roli...
„To já v tvém věku..“
Černikov chvilku přemýšlel a pak si rychle zabalil tabák a dýmku, nechal na stolku hrst kopějek, vstal, s Paljuškou si vyměnil pohledy. Jeden se díval s očekáváním, druhý pohled byl jasný, sebevědomý, ale někde vzadu to těkalo nervozitou, asi proto, že Alexejevič spěchal.
„Hned teď jdu do divadla a tu roli ti dám. Řeknu to řediteli, že už jsme kompletní a můžeme začít zkoušet.“ zarazil se a v očích mu blesklo, „máš v srpnu a v září čas, že?“
„Udělám si ho.“ odpověděl Paška, který už za těch pár let cílevědomého ochotničení uměl svůj vítězoslavný úsměv schovat.
Tak, jak rychle přišel, Filip odešel. Nasadil si čapku a sebevědomě odkráčel k divadlu a po cestě si v odrazu výlohy upravil účes. Paljoša chvíli Černikova pozoroval, jak se teď otočil a několika rychlými kroky zmizel za výhled výlohy. Pak čekal, chvíli se ani nepohnul. S úlevou vydechl, pohodlně zajel do rozvrzené židličky, prohrábl se ve vlasech, pohladil si pihovatou tvář. Byl spokojený.
Za tři minuty vstal a šel se podívat do zadního salonku s květinami, s klavírem a se stolem smějících se dívek, mhouřily oči ve tvářičkách zalitých sluncem. Lizaveta mezi nimi nebyla.
„Pojďte nahoru, slečno Averbuchová. V divadle ještě nikdo není.“
„Možná bych se měla vrátit,“ podotkla nervózně Lizaveta. Usmála se.
„Budete první, komu ukážu svůj nový byt, Jelizaveto.“
„To určitě říkáte každé, Filipe.“ odpověděla zadýchaně Lizka, když šlapala po točitých schodech a přidržovala si sukni. Alexejevič se zasmál.
„Jelizaveto, vy mluvíte ve větách jak z knížek. To tedy Pavel zaznamenat nestačil.“
„Celá tahle situace mi přijde jak z knížky. A nechci vědět, co vám Paška o mně vykládal.“
Zastavili se u bílých dveří a než je Alexejevič otevřel, podíval se na zadýchanou Lizku, která si zdvořile kapesníčkem utřela čelo, roztomile velké oči se jí leskly a poprsí se ji pomalu nadzvedávalo.
„A proč jste tedy tady, slečno? Když vám to připadá tak směšné?“ zeptal se a znovu urovnal obličej do manekýna. Byl jako sameček pavího očka, za kterým vrtí ploutvičkou nudná, ošklivá samička.
„Filipe, špatně jste mě pochopil. V těch knížkách, co čtu já, to ženy berou jako největší poklonu, když se o ně bojuje.“
„No a tu roli – nechcete ji?“ výmluvný hlas a zase kukuč pavího očka.
To už byli vevnitř. Malý, ještě nedovybavený byt vypadal elegantně. Byl nepřeplněný, velmi hezký, s vysokými stropy. A bez matek. Paljušova matka, zhrozila se Lizavetka.
Bavili se o divadle a o jeho nové hře a o tom, koho kdo bude hrát, Schlegelová, ale ta Lizavetku neohrozí, vždyť ani rusky dobře neumí, Demidová, Gerasimová, ta bude hrát jen půlku sezony služebnou, nikomu to neříkejte, oni ji asi vyrazí. No a Tuplev, viděla jste ho minulou sezonu? Toho čeká dobrá budoucnost, pak si Lizavetka nechala sundat sukni a laskat se v klíně. Až potom šla blůzka. Pomohla mu s punčocháči a s prádlem. Alexejevič se lačně zabořil do Lizavetčiných horkých prsou. Když jí laskal a ona ho hladila po tmavých kadeřích a po zádech, všimla si jizvy nad levou lopatkou, která vypadala jako po kulce.
Mezi vzdechy Filip kvílel jste úžasná, Jelizaveto, dám vám, co budete chtít, budu vám psát role na míru a podobně.
„Pašenka se bude zlobit.“ řekla do ticha Lizaveta. Pak se podívala na Alexejeviče.
„Přece mu to nemusíte říkat,“ odpověděl Filip.
„Řeknu mu to, Filipe, řeknu, protože je to hlupáček.“
„Takže on ti říkal o svých teoriích?“
„Neříkal, ale je to na něm poznat.“ řekla Lizka a přitulila se k Filipovi a líbala ho. „Má ze mě strach a přitom si myslí, že jsem hloupoučká. Filipe, jak sis udělal tu jizvu?“
Lizka se zvědavě zvedla z Filipovy hrudě a zadívala se mu do očí.
„Vyroste z toho.“
„To mu přeju. Jak sis udělal tu jizvu?“ opakovala Lizaveta.
„Bydlela tady kdysi taková herečka.“ pousmál se Alexejevič.
„Byl jsem do ní zamilovaný. Byl jsem do ní blázen. Tenkrát asi méně, než teď. Nejspíš se vyspala s mnoha muži. Pak odjela naráz do Petěrburgu, hrát. Psával jsem jí a každý týden za ní přijel na návštěvu. Pak mi docházely peníze, samozřejmě.“ odmlčel se, odstrčil Lizku a nahý si došel pro tabák a dýmku.
„Pokračuj,“ pozbuzovala ho Lizka.
„Pak už to byla návštěva vždycky jednou do měsíce, pak méně, ona se mi už nejspíš smála. Tehdy jsem objevil Racka, vzal jsem pistoli, napil se a šel se zastřelit.“ usmál se, otevřel šuplíček u stolku a nabídl Lizavetě cigaretu.
„Byl jsem moc opilý, takže se mi pistole smekla a já se střelil sem,“
„Chudáčku,“ zašeptala, pokrývka jí sjela z prsou a ona se naklonila a políbila jizvu. A znovu.
„Chudáčku, a tehdy jsi začal psát hry?“
„Ano,“ odpověděl Filip, imunní vůči polibkům, klepeta knírku trochu zchlípla, břicho se malinko nafouklo, opálená kůže zbělela.
„Bral jsem to jako vykoupení. Byla to moje snaha udělat ze sebe něco víc, povýšit se. Dostat tu ztracenou důstojnost.“
„Ty, že jsi ztratil důstojnost?“ zachechtala se Jelizaveta a dál ho líbala.
„Ztratil. Stejně jako ji ztratí Pašenka. Až se mu zkroutí to těžké lešení teorií.“
„A přestane být jako malý kluk.“
„Jen se neboj, Jelizaveto.“ pousmál se Filip, „postaví si další, hrůznější, komplikovanější a pevnější. To jestli tě nemiloval.“ A vypadal teď jako zchlíplý kníratý brouk, nahý a bílý, s vystouplou páteří, se které se sesunula Lizavetina ruka.
„Jestli tě miloval, i když se toho bál,“ venku v tíché třídě, kde se smrákalo, proleteli rorýsi a dole se lidé scházeli na představení, „tak jsme z něho právě udělali spisovatele. Spisovatele, herece a don juana. A tím obstál v mé zkoušce a bude na premiéře zářit. Ani tu jizvu mu nebudeme muset líčit.“ dodal se shnilým úsměvem Filip. Vevnitř se ten úsměv za chvilku rozpadl, ale na tváři zkornatěl jako sádrový odlitek.
„Lizko,“ pootočil se a vysmekl se tak nekončícím polibkům růžových rtíků, „musím do divadla. Budou tam na mě čekat další role.“
Lizka sepjala rty a odtáhla se.
„A Katarína bude moje, že?“
„Jistě.“ odpověděl Alexejevič a bledý obličej schoval pod kouřem dýmky.
Lizka si přitáhla přikrývku. Úsměv, co se jí objevil na tváři, se velmi rychle zase vytratil a ona teď vypadala, jako ještě v žádném představení, takhle by vypadala Nina.
„Všechny ty vaše konstrukce. Ty nefunkční teorie. Ta sebelítost.“ začala potichu a chňapla po kusu oblečení. „Všechno vám tak ubližuje.“ další kus oblečení, teď už ve stoje, „A hlavně aby to mělo co nejviditelnější jizvu.“ teď už je z postele a pracně si nasazuje pod sukni spodní prádlo. Zvládá to s grácií největší herecké hvězdy. „Nechcete dát druhým zodpovědnost, ale sám ji vyžadujete. Nenávidíte ženské za intriky a za jejich pobláznění, ale pak to z nich přímo dolujete.“ Lizaveta se dooblékla. „Podceňujete ženy, zneužíváte je a vymýšlíte si, jak vám ubližují, a to vás ani nenapadne jednou třeba umýt nádobí.“
„Umýt nádobí?“ bledý zchlíplý Alexejevič se hlasitě rozesmál.
„Jste ješitní, hrozně ješitní.“ řekla Lizaveta při odchodu.
„Vy taky.“ odpověděl polohlasem Filip.
Lehl si zpátky do propocené postele, slyšel zabouchnout dveře, pořádně se zabalil do peřin.
Vzpomínal na Katarinu. Na ženu, která mu nebyla souzena. Potřeboval se cítit naprosto mizerně, potřeboval cítit, že byl ocásek, že byl pro posměch, že za jeho city bylo prázdno. Prázdno. Chladno, smích. Že ten smích studil, pálil, jako diváci, co se popadají za břicho, když nerozumí nějaké hře. Aby se cítil pod psa, nedůstojně. Jako nula. Potřeboval získat inspiraci. Řediteli divadla se ještě nelíbil konec a Alexejevič ho musel přepsat.
Pášenka se klimbal, potácel se, rukama se marně snažil udržet na madlech podšálku, ale nešlo to.
„Paljuško tenhle už nesmíš rozbít! To by tě pan vrchní vyhodil!“ „Hopla!“ zavelel sám sobě a zatvářil se jako generál, koneckonců, dostal hlavní roli, bude herec, bude hvězda, bude moct číst hry a chápat život a ukazovat a převypravovat svoje poznatky, třeba jen trochu zkusit vysvětlit, jak to celé myslí, pochopte, třeba ho konečně někdo po cestě z divadla zastaví a řekne mu – já vás chápu a vím, z čeho máte strach, já z ničeho nemám strach já
Lizavetko, lásko, kde jsi? „Lizko!“
Děvčata v zadním salonku už jen tiše seděla. Tvářičky jim hořely stejně jako Paškovi. Byly teď hrozně cudné, ale občas vyprskly smíchy.
Paljoša se rychle opravil, zkontroloval si dech, uklidnil se. Přišel za děvčaty a k prvnímu se naklonil a zašeptal:
„Slečno,“ a ona ho ignorovala. Paša na ní chvíli trpělivě zíral. Pak přešel k druhému děvčeti. „Slečno,“ a to se zrovna hlasitě rozsemálo, tak ho taky nevnímalo.
„Máte – máte ráda...?“ přešel k další slečně.
„Slečno, máte ráda Čechova?“
A sám ho začínal mít, herec Paljuška, Treplev, čím dál méně rád. Za jeho intriky. Za jeho neštěstí. Hloupá hloupá hloupá. Husa zamilovaná, co po mně chtěla, co ještě a proč vlastně, je docela zajímavé, že lidi nevydržejí ani u toho, koho ze srdce milují, takže Lizavetka třeba a byl tu vlastně Saša protože nás akorát obsloužil a pak jen vrchní a Saša a Lizka
Musíme se odprostit od starých knih, napadlo brunátného Pašku. Od toho stařičkého jazyka, od otáčení na podpatku, od vykání, od brunátnění, od věrné lásky, protože tenhle svět je nový tenhle svět potřebuje
„Máte ráda Čechova?“ a nenáviděl ho.
Stejně jako před salonkem, na zadním bulváru, kde už rozsvítili lampy, nenáviděl Osip peníze. Osip, kterému nikdo neřekl jinak než kopějka a on chodil a ptal se
„Nedáte kopějku? Nedáte kopějku? Nedáte “
„Máte ráda Čechova? Máte ráda? Máš mě “
3 názory
hmhmhm. je to napsané dobře, fakt dobře, ale je to takové nějak moooooc rozvláčné; skoro nic se tam nestane. dialogy, které to maj táhnout... ne že by byly špatně napsané, neskutečné... čtou se dobře, ale nějak pro mě neměly jiskru... docela mě nudily. přijde mi to takové nemastné neslané.
ta inspirace čechovem mi připomněla mých osmnáct - kdy jsem čechova nemoh a nemoh přestat číst; a snažil se psát taky jako on - používat ruská jména a mít melancholicko-ironický děj. tak i za to tip. máš ho pořád rád?