Dobyvatelé světa

Dědovi Jungmanovi,který to všechno prožil a mě vyprávěl.A jako pocta všem jeho kamarádům,kteří už vyprávět nemohli.....

    Pod zády jsem cítil vlhko…víčka mě tížila jako nikdy a nasládlá vůně zesilovala přibývajícím větrem… Přežil jsem, když cítím pach krve musím přeci žít… Je to jasné, docela živý!!! Věděl jsem, že jestli něco nechci, tak je to potupná smrt v tomhle pangejtu vykopaným rukama mých kamarádů… Bál jsem se otevřít oči a zjistit co se stalo… nechal jsem je tedy pevně sevřené. Natáhnul jsem ruku abych zmapoval terén. Prsty se boří do hlíny smíchané s pískem a všechno je tak strašně moc mokré… Vzpomněl jsem si na Lion. Na řeku kam jsem chodil s bratrem chytat ryby… její koryto bylo stejně mazlavé jako teď cítím pod kůží. Usmál jsem se… poprvé po dlouhé době jsem vyloudil úsměv na rtech. Viděl jsem sebe jak stojím na jílovém břehu řeky… je po dešti a já mám na sobě roztrhané kalhoty. To bude zase doma mela. Natrhnul jsem si je, když jsem s kamarády lezl po střechách starých kůlen a hráli jsme si na dobyvatele světa. Spousta z nich už je dobyvateli v jiném světě. Ani nevím jestli nemám závidět.
     Jsem promočený na kost, je mi neskutečná zima.Mám sucho v krku a o hladu už ani nevím… zvykl jsem si nejíst. Není to paradox? Jsem plný vody a v krku mám sucho? Válka je plná paradoxů. Ani by mě to nenapadlo, jak strašná může být. Myslel jsem si, že je to jenom jedna z našich her, když jsme se dali k partyzánům. Bylo mi kolik? Šestnáct. No skoro sedmnáct. Krásný věk, ale ne pro ní. Děvku pro pár zamindrákovaných chlapů, kteří svoji hru dotáhli k dokonalosti.
    A děvka dělá děvky, ale snad i to se dá pochopit, každý se snaží zachránit sám sebe a blízcí jdou stranou.Jsme jako štvaná zvěř s posledními doušky pudu záchovy.
    A i v tomhle svinstvu jsem se zamiloval. Vlastně zamilovali jsme se všichni. Byla krásná. Snad i kdyby nebyla, milovali bychom ji. Našli jsme jí v lese, zuboženou, zesláblou a špinavou. Patřila k nám. K partyzánům. Vysekávala s námi koleje a podpalovala německý spěšný balíky. To bylo vlastně naposled co jsme se ohřáli.
    Všichni jsme se s ní milovali… dávalo nám to sílu… neskutečnou sílu. A stejně tak jsme všichni plakali, když jsme jí popravovali. Zemřela rychle. Nemohli jsme být takový svině, abychom se jí vyrovnali. Byla jako černá vdova. Jenom si s tím nešpinila ruce. Pochovali jsme jí důstojně, přestože ti co zemřeli na její udání se dodnes válejí u cesty nebo v poli.
    Teď se tu válím já a snažím se nemyslet na to, jestli mě něco bolí. Musím zjistit, co se stalo… hlava mě bolí a nevzpomínám si na včerejší den a mezitím mi naskakují příběhy z dětství a dávno minulé. To se prý stává, když někdo umírá. Celý život projíždí hlavou. Podle zážitků je to lokálka a nebo rychlík. Ale já neumírám do prdele..!!!
    Strach mi vyrazil víčka. Zjišťuji, že je šero. Nedaleko někdo leží, nepoznávám kdo to je. Ani to nejde. Snažím se vstát. Prudká bolest protne moje tělo, ale vstanu. Opřu se o hrany výkopu. Krvácím. Zaplať pánu Bohu jenom z paže. Byl to čistý průstřel. Otočím se na druhou stranu a vidím, jak tam leží můj největší přítel a otvírá pusu, ale já nic neslyším. Sáhnu si na hlavu i ta krvácí. Já neslyším!!! Seberu poslední síly a potácím se k němu. Pláče a něco povídá. Snažím se odezírat ze rtů. Odříkává otčenáš. Otáčí ke mně hlavu a natahuje prosebně ruce. Vím,že zemře a snažím se být silný. Tady v tý zkurvený válce byl nejvíc, co jsem měl. Dal mi poznat, co znamená přátelství na život a na smrt. Zachránil mi život snad jenom tím, protože vzdát jsem to chtěl pokaždé, když umřel kamarád. Pootvírám ústa a snažím se ho uklidnit. „To bude dobrý Stany…uvidíš.“ Potoky slz se nedají zadržet. Má posledních pár minut. Uprostřed těla má kráter ze kterého se valí krev. I v té jeho sem ležel.Ani nevím jak dlouho.
    Chytnu ho za ruce a opakuji otčenáš s ním. Vstupuje do něj nebeský klid. Myslel jsem, že už sem se odnaučil plakat… moje rudé slzy kapou na jeho obličej. Usmívá se. ,,Budeš navždy můj přítel.“ Zemřel. Vzteky jsem na něj začal hrnout hlínu holýma rukama. Jde vůbec tady udělat důstojný hrob? Jednou ho všichni budeme mít… snad.

---