Ztráta

Mé slzy

dřív prchaly jak elixír mládí

kanoucí z očí pískovcových soch,

dnes burácejí jako voda v řece

přes kterou se klene most

co skočila z něj moje múza,

když mě políbila naposled.

Teď mrhám svým časem

jak zarývám své pero do dlaně.

Ty lákáš moje slova

na své nepopsané stránky,

ale nepřichází ani hláska.

Spolu s krásnou mladou dívkou

zmizel i poslední záblesk inspirace

a já teď bloudím v tmách,

kde vidím jen tvé oči,

zoufale šeptám

Kde jsi?

Má lásko, tolik chci ti psát,

co šeptala mi múza,

ale spolu s ní

odešla i část mého srdce

a zbytek ničíš ty

svým nekonečným chladem,

svou knihou otevřenou na prázdné straně

na kterou psát ti bude jiná.

A tak pro mne už tu je

jen pero a řeka stínů

co věčný klid mi slibuje.