Jak založit a přežít multikulturní rodinu

Anděl z letiště

Po osmi hodinách poposedávání na nepohodlných plastových sedátkách v liduprázdné odletové hale milánského letiště jsme příchod dalších cestujících vítaly jako objevení poslů blížícího se vysvobození: majestátně vypadající muži v bělostných kaftanech (do nichž se pro tuto příležitost nejspíš převlékli z džínsů a obleků), důstojné matróny s umně nařasenými šátky na načesaných hlavách, šustící bohatými sukněmi z drahých látek... a spousta, spousta zavazadel. Příbuzní "tam doma" se nemohou dočkat dárků z daleké Evropy - přesto, že na většině dováženého zboží je nenápadným malinkým písmem vyvedeno "Made in China" a téměř všechno se dá "doma" sehnat ledaskdy i za poloviční cenu. Dárky "z Evropy" jsou důkazem, že náš syn, bratr, manžel a švagr uspěl, daří se mu dobře a tam v té daleké cizině nezpychl, myslí na nás...

A kdo by vůbec chtěl vědět, že tenhle syn, bratr, manžel a švagr žije celé měsíce z ruky do úst? Že se možná tísní v maličkém pokoji bez koupelny s dalšími pěti muži podobných osudů a vykonává podřadné a špatně placené práce, jen proto, aby mohl každý týden telefonovat domů - ach, mám se skvěle, všechno je báječné, mám nový byt - a jednou měsíčně poslat peníze rodině. Za dva nebo tři roky si vypůjčí, aby si mohl koupit letenku a měl něco peněz s sebou, a vydá se domů. Tam pak skrývá bolest nad rozporem mezi předpoklady svých příbuzných a realitou, předstírá, že život v Evropě je báječný, práce je pro každého dost a je vždy lehká a skvěle placená. Hle, jak se on sám vyšvihl! Mladší příbuzní, kamarádi a známí jej závistivě pozorují a umiňují si udělat všechno proto, aby se i oni dostali do Eldorada... Všechno, cokoliv. Třeba si zaplatit místo na člunu, který je možná doveze do Španělska... anebo jejich sluncem a solí vybělené mumifikované mrtvoly s očima vyklovanýma od racků dopraví třeba ke břehům Střední Ameriky. Barcelona, nebo ráj. V představách mnohých je to koneckonců totéž - jen s tím rozdílem, že Barcelona je ve světě vezdejším.

Čas odletu se přiblížil, vyšňoření cestující se řadí u dveří. Jenže letištní zřízenec bedlivým zrakem ještě jednou kontroluje zavazadla. Pokud se mu nezdá rozměr, hmotnost nebo vy, není odvolání. Nejprve frontu zdrží vzteklý starý Maur, který rozumí jen arabsky, potom my: naše zavazadla jsou příliš velká. "Velká? Jak to, velká? Vždyť už nám je kontrolovali v Praze i tady! Tak je přeměřte, uvidíte."
Zřízeneček, sám dosahující výšky tak jedenapůl metru, je z fronty vysokých černochů a dvou bělošek evidentně nervózní: "Nic nebudu měřit! Říkám, že je to velké, tak je to velké! To rozhoduju já! Jestli se vám to nelíbí, nikam nepoletíte!" Nezbývá, než se podvolit. Jako správné příslušnice švejkova národa přemisťujeme obsah našich kabinových zavazadel do igelitek a poloprázdná kabinová zavazadla odevzdáváme rudnoucímu mužíkovi. Fronta se pochechtává. Pánové za námi pobaveně pronesli něco o nevychovaných běloších. Otáčím se a pány si ostentativně měřím. Autor výroku znejistí a táže se: "Vy rozumíte wolofsky?" Fronta ztichla, dobře dvě desítky párů očí nám visí pohledem na rtech. Přitakáváme. Pán dostává nápad: "A fulbsky taky umíte?" To popíráme a on pokračuje ve svých rozkladech (nebo snad pomluvách?) ve fulbštině. Ti, kdo stojí blíž, sdělují těm, kdo čekají dál, jak se to s námi má.

Odletěli jsme se čtyřhodinovým zpožděním.

Dakar vydává dokonce i v hluboké noci sytou opojnou vůni, vůni koření, lahodných pokrmů, kadidel a moře - vůni, která pasažéry letadel vítá už hodnou chvíli před přistáním.

Překonaly jsme nástrahy pasové kontroly (prominula mi neznalost přesné adresy, zatímco francouzské turisty z téhož důvodu odmítla pustit dál do útrob letiště), a vypočítavých celníků ("Pojďte se mnou, bude to rychlejší!" "Ne, děkuji, máme času dost"), a setkaly se se skutečným problémem - známý, který si nás tu měl vyzvednout, nebyl k nalezení. Adresu jsme neznaly, temné okénko jediné směnárny nám nedávalo naději na přístup k místní měně a navíc jsem rozhodně nehodlala utratit několikanásobek našeho denního rozpočtu za předražené taxi a určitě neméně předražený nocleh v nějakém hotelu. Z minulé cesty mi zbylo pár drobných; oslovila jsem letištního zřízence s dotazem, zda si nemohu odněkud zavolat.

Ochotně mne odvedl k telefonnímu automatu... na kartu. Karta by se dala koupit v kiosku, který má i v tuto pokročilou noční hodinu otevřeno - kdybychom ovšem měly místní peníze. Pán nás po kratinkém zamyšlení požádal o chvíli strpení, do kiosku došel sám a vrátil se s kartou zatavenou v celofánu. Ať si zavoláme, on už musí do práce. Peníze za kartu mu dáme někdy jindy. A byl fuč, náš strážný anděl z letiště Leopolda Sedara Senghora v Dakaru. (Hledala jsem ho tam pak ještě několikrát při svých dalších příletech, abych mu poděkovala, ale podle jména, kterým se mi představil, ho nikdo neznal.)

Oumar a spol.

Oumar, který si nás měl vyzvednout, dovézt kolegyni do pronajatého bytu a mne k sobě domů, naštěstí vzal mobil hned po prvním zazvonění - pár hodin nočního čekání na letišti vyčerpalo jeho trpělivost a vrátil se do postele - naštěstí ho náš už neočekávaný příjezd i přesto potěšil. Původem z vesnice na jihu Senegalu, přijel do hlavního města za svou matkou, aby se tu léčil, prý ze schizofrenie. Oumar, jeho matka a další dvě rodiny sdíleli přízemní domek v okrajové části Dakaru, dobré dvě hodiny cesty autobusem z centra - cesta taxíkem, kterým jsme jeli, byla rychlejší jen o maličko. Dakar se v posledních letech rozrůstá, počet obyvatel se zvyšuje a s ním stoupá i počet motorových vozidel - jen silnic se nedostává. Dopravní zácpy v ranních a odpoledních hodinách bývají strašlivé.

Taxikář mne s Oumarem zanechal v písku před čerstvě omítnutým domkem; uvedena kovovou brankou na dvorek a pak dál do skromně zařízené tmavé místnosti, byla jsem postupně seznámována s obyvateli domku.
Oumarova matka, maličká žena kolem šedesátky, velmi tmavé pleti a přísného vzezření. Její tichá, asi sedmnáctiletá dcera s kulatým obličejíkem. Další tři dívky ve věku od šestnácti do dvaadvaceti let. Jejich šest bratrů, které jsem si napoprvé nebyla s to zapamatovat a ustavičně si je pletla s dalšími třemi chlapci, kteří, také z jihu, byli v Dakaru na studiích a jejichž otcové byli přáteli Tatínka Dieme.
Po jednom či po dvou přicházeli do pokoje, prohlédnout si "Oumarovu bělošku", pozdravit a představit se. Mamadou dělá anglistiku, Issa studuje germanistiku, Thierno se na univerzitě věnuje historii, Mustafa je (dle svých nadějí) budoucí právník... Brzo se ukázalo, že si nejen nejsem s to zapamatovat obory, které kdo studuje, ale ani jména a obličeje těch chlapců. Pár z nich si navíc bylo téměř k nerozeznání podobných.
Tatínka Dieme jsem zašla pozdravit do jeho pokoje; otec úctyhodných jedenácti dětí, které porodila jeho jediná manželka, byl důstojný, asi sedmdesátiletý pán s laskavýma očima, trávící většinu času s růžencem v ruce nebo na modlitbách, v pokojíku bez ozdob a bez nábytku, jako by se vzdaloval všemu světskému.

Ani čerstvá omítka nedokázala zakrýt, že dům nepatří zrovna bohatým lidem. Vodovod tam ještě nezavedli, televizní přijímač nikdo v domě nevlastnil a vybavení pokojů svou skromností i šedou bezútěšností připomínalo vězeňské cely. I tak jsem se tam cítila líp, než v luxusní vile ve čtvrti Liberte, kde jsem pobývala v předešlém roce. Patrová vila s garáží, proskleným balkónem, hypermoderní kuchyní, koženými sedačkami a kdovíčím ještě mne ani svou nádherou nedokázala ohromit natolik, abych si nevšimla osamělosti jejích obyvatel - všechny děti majitelky domu žijí v zahraničí a její muž tráví většinu času u svých dalších manželek - a pohodlí nemohlo vyvážit stísněnou atmosféru, která v ní přetrvávala a lepila se na kůži jako nesmytelný pot v dusné africké noci. Trochu jsem litovala pohostinnou paní domu, stále na něco čekající; a ještě víc jsem soucítila s Davidem, asi třináctiletým chlapcem, o kterém jsem se až mnohem později náhodou dozvěděla, že je vnukem mé hostitelky. Babička si nenechala ujít žádou příležitost, při které mu mohla vyhubovat; a vždycky jej důsledně oslovovala příjmením, připomínajíc mu tak, že je pouhým nemanželským dítětem pomocnice v domácnosti, která kdysi neodolala šarmu patnáctiletého gymnazisty.
Dodneška na Davida myslívám. Jeho otec se oženil s Japonkou a žijí kdesi v Okayamě. Nevím, jestli si Davida nakonec vzali k sobě (nejspíš ne), nebo jestli ho poslali do škol do Evropy či Ameriky. Doufám, že ano. Život v tom krásném domě nebyl nic, co by dospívající člověk mohl snášet snadno.

O vlastní koupelně s tekoucí vodou - teplou vodou - (nebo dokonce o splachovacím záchodu) jsem si na periférii Dakaru mohla leda tak nechat zdát - o koupelnu i záchod se nás dělilo asi sedmnáct a vodu na koupání jsme si nosili v plastových vědrech; k jídlu nebylo předkládáno maso, omáčka a ovoce, ale drobné rybky s bílou rýží (první den mne rodina uctila nákupem kohouta... ale co je to jeden kohout pro sedmnáct lidí?); klimatizaci nám obstarávala otevřená okna a betonové podlahy zametala děvčata z domu. Ale bylo veselo. Krom čtyř starších dospělých, jednoho manželského páru a několika malých dětí tu žili samí mladí svobodní lidé přibližně v mém věku, nebo o málo mladší. Žertíky a pošťuchování vyplňovaly hodiny a pro mne to měly být jedny z nejhezčích dnů mého života.
Tu rozvernou atmosféru mého pobytu, přerušovanou jen občasným chvilkovým zhoršením stavu mého "hlavního hostitele" Oumara, mi trochu kazila nezaplašitelná myšlenka: co s těmi "dětmi" bude dál? Všichni mladí lidé z toho domu studovali. Studovali, protože neměli na vybranou. Práce v Senegalu zkrátka není... a nebude, ani až vystudují. Dostudují a nejspíš rozšíří řady senegalských nezaměstnaných - všichni tihle milí, inteligentní a bezpochyby schopní mladí lidé, kteří se se mnou dělili o střechu nad hlavou, o rýži i vodu k mytí.

Doufala jsem, že nepatřím k těm cizincům, kteří si namlouvají, že jedou do Afriky spasit tamní obyvatelstvo. Vlastně jsem nikdy nechtěla nikoho zachraňovat; a tihle kluci a holky žili celkem šťastně a spokojeně i s tou neradostnou (opravdu? neradostnou?) budoucností a budou tak jistě žít i bez mých starostí. Postará se o ně Bůh, jako vždycky. Jako o nás o všechny. Kdo obdělává své pole, tomu Bůh pomůže.

Šeredka na cestách

Oumar o mne pečoval, jak jen mu jeho zdravotní stav dovoloval. Já ale před sebou měla ještě kopu úkolů, kvůli kterým jsem musela jezdit do centra města - na univerzitu, do knihoven, do nakladatelství, na ministerstva... Oumar se v Dakaru nevyznal ani po roce pobytu. Z obavy, že se ztratím, mi nedovoloval vyrazit samotné (a já o to nijak zvlášť nestála, protože jízda taxíkem byla celkem nákladná a jízda veřejnou dopravou na můj vkus příliš komplikovaná) a z pošetilé obavy, že se ztratíme oba, se mnou nikam nejezdil sám. Brával s sebou vždycky někoho z mladších studentů - a byli tu jen dva, kteří pro ten semestr už měli po zkouškách a tak i dost volného času: Thierno a Issa. Myslím, že pro ně to bylo vítané povyražení: bez peněz na jízdné i na zábavu by byli museli sedět doma a ubíjet minuty hraním dámy na dvorku.
Občas se stávalo, že Oumarovi společenské povinnosti - většinou návštěvy příbuzných - nebo kontroly na psychiatrické klinice v Thiaroy nedovolovaly jet do města se mnou. Pak mne doprovázeli jen Issa a Thierno. Vycházeli jsme z domu většinou brzo ráno, abychom se vyhnuli dopravní špičce; ještě téměř za tmy jsme procházeli kolem přízračně působící nedostavěné mešity, kde se boží milosti snažily v každou denní i noční dobu dosáhnout desítky věřících; kolem ještě zavřených arabských a fulbských koloniálů prodávajících bonbóny ze zaprášených krabic, turecké sušenky za sto franků balíček, cukr a pepř v igelitových pytlíčcích i krásně orosené lahve Coca-Coly z otlučených chladniček; kolem plechových stánků, ke kterým v chladném ranním vzduchu téhle hodiny spěchala první děvčátka pro čerstvé bagety; kolem místa, které později dopoledne ožije ruchem dobytčího trhu. Po asfaltovce, jejíž okraje budou za pár hodin lemovat stánky obchodnic s melouny a pomeranči, jsme došli do míst, kde silnice vedoucí z Dakaru do Thiesu odbočuje na Sicap Mbao a kde staví "autobusky" Ndiaga Ndiaye.

Ndiaga Ndiaye je dodávka značky Mercedes Benz, která má okénka i v zadní části a je vybavena titěrnými lavicemi tak, aby se do ní vešlo 28 cestujích, kteří sedí po směru jízdy v řadách po pěti, plus tři pasažéři na předním sedadle vedle řidiče. Přední sklo bývá polepeno obrázky světců a zpěváků do té míry, že se dá používat jako důkaz pro pochybovače: zobrazení svatí mužové přece musí působit nějakou ochrannou mocí, jinak je vyloučeno, že by řidič s tak nepatrnou možností výhledu nehavaroval.
Každý Ndiaga Ndiaye má svého průvodčího, který stojí vzadu na stupátku, vyvolává jméno cílové destinace, kontroluje obsazenost vozu a vybírá jízdné. Některé směry jsou žádanější než jiné, míst je méně než cestujících a pak o ně u autobusku bývá sveden boj. Zastavující dodávku dobíhá dav, ti nejrychlejší se zavěsí na stupátko ještě dřív, než vozidlo stojí, vrhají se dovnitř a zabírají místo pro své pomalejší nebo zhýčkanější přátele (což byl zpočátku i můj případ); ti zbylí se pak cpou do dveří stojícího vozu, jak nejrychleji dovedou, dokud průvodčí ten lidský proud nezastaví zvoláním, že je obsazeno, do očí potenciálních cestujících se nevrátí příčetný výraz a do jejich chování příkladná ohleduplnost a uhlazenost... což jim vydrží přesně do okamžiku, kdy přijede další autobus směřující k žádanému místu.

Ačkoliv se nám ráno obvykle podařilo dopravní špičce se vyhnout, málokdy jsem si ve městě dokázala vyřídit všechno tak, abychom minuli i odpolední špičku. A tak i náš autobus obyčejně pomalu popojížděl v jednom ze třech proudů na jednoproudé silnici, rezignovaní pasažéři namačkaní na nepohodlných sedátkách rozebírali kvalitu dopravy a každé zpestření cesty bylo vítáno. A nejen pro nás. Když se ve vedlejším proudu ocitlo malé nákladní auto s francouzskými vojáky, vyvolala má přítomnost v Ndiaga Ndiaye mezi nimi pozdvižení. Nezbývalo mi, než sedět s pohledem upřeným dopředu a tvářit se tak černě a domorodě, jak jsem jsem dovedla. S tím prvním byl samozřejmě trošku problém, to druhé mi celkem šlo. Už z Prahy jsem si vezla oděvy dle místní módy (díky svým střihům jsou vzdušně, lichotící postavě, praktické v těhotenství i při kojení a nesmírně elegantní a ženské - vůbec se nedivím, že je evropská konfekce nahrazuje jen v nepatrném množství a jen u těch nejmladších ročníků žen) a další jsem si tu nechala ušít. Kamarádka z domu obětovala šest hodin času, aby mi učesala vlasy do desítek "sbíraných" cůpků "tibaale", které byly toho roku zrovna v módě. Moje náušnice, náhrdelník i boty byly puntičkářsky sladěny s barvou mého bubu a na rukou se mi leskly prsteny s amulety. Celkový dojem svého zevnějšku jsem já, která mu v Čechách málokdy věnuji víc než pět minut denně, ráno dotvořila pečlivě nanášeným make-upem. S turistkou si mne nikdo splést nemohl.

Turisti. Vídávám je v centru Dakaru, na tržištích Sandaga a Kermel, na pobřeží, v supermarketech. Většinou jsou to Francouzi, občas Američani nebo Němci. Téměř všichni vypadají zašle, neupraveně, bez rozdílu pohlaví oblečeni v pomačkaných šortkách, vytahaných tričkách nebo vyrudlých košilích a pohodlných sandálech. Dlouhovlasé ženy mívají vlasy na temeni ledabyle svázané do uzlů, nebo spletené do jednoduchých copánků, na kterých je vidět, že kadeřnice svou práci odbyla. Nevím, jak moc a jestli vůbec si uvědomují, že jsou nejhůře oblečenými lidmi na ulici, ani zda je pro ně přehrada mezi "naším" a "exotickým" tak veliká, že se s místními vůbec nesrovnávají a tak tenhle rozdíl nevidí.

I já jsem, přes všechnu svou snahu, ve městě nápadná v davu Senegalek, vysokých a urostlých dam s hrdým držením těla, které nosí své róby i osud ženy s grácií, jaká v Evropě už dávno upadla v zapomění. Jsem tady nelichotivě exotická, mezi ušlechtilými tvary lebek fulbských žen, mezi ostře řezanými rysy Wolofek, bělostnými úsměvy mandinských trhovkyň, mezi sametovými pohledy mandlových očí serrerských děvčat. Mé slovanské ruce se schovávají před srovnáním s dlouhými štíhlými prsty, hebkými lokty a pevnými pažemi mladých žen z kmene Ďola, a půvabně klenuté šíje Fulbek konkurenci ani nepřipouštějí. K bokům a hýždím, (jedinému) místnímu erotickému symbolu, se raději ani neopovažuji sklouznout pohledem.
Ale přesto to odmítám vzdát - tady, více než kde jinde platí pravidlo, že není ošklivé ženy, jen ženy, která o sebe nedbá.

Pokud držím v ústech klacík na čištění zubů, přestávají mne pronásledovat prodavači suvenýrů a stávám se terčem obchodnické pozornosti prodavaček fazolek a nádobí. A zároveň se asi o polovinu sníží počet osob, hovořících na mne francouzsky. Mám tedy zřejmě naději, že když si dám ještě na hlavu umývadlo a na záda dítě, domluvím se se všemi. Prozatím jsem zůstala u toho klacku.
Ale i tak se ke mně turisté příliš nehlásí, přestože, jak jsem už mnohokrát viděla, se v rámci jakési "všebělošské sounáležitosti v černé Africe" na ulicích zdraví; cizinci, kteří by se na podobné ulici v Janově či Kodani minuli bez povšimnutí.
Příliš "černá" na to, abych byla bílá, nejsem do tohoto spiklenectví bílých cizinců zahrnuta. Příliš bílá na to, abych byla černá, vyvolávám nesváry mezi těmi, kdo se mne pokouší (na základě mé evidentní rasové příslušnosti) ošidit, napálit, podvést nebo rovnou okrást a těmi, kdo mne proti nim (na základě mé evidentní příslušnosti kulturní) brání. Ti druzí jsou naštěstí v početní převaze a zatím vždy bez výjimky zvítězili.

Kéž bys jel do Ameriky!

Mí průvodci o mne pečovali ochotně a obětavě i poté, co se Oumarův zdravotní stav zhoršil a Oumar už zůstával skoro pořád doma. A pak, přibližně v době, kdy jsem zaplatila tříměsíční kurs wolofštiny na univerzitě Cheikh Anta Diop a složila zvěrečnou zkoušku, abych mohla dostat diplom, onemocněl Thiernův otec. Thierno se musel vrátit na jih. Hlasy z nahrubo postavené mešity se nesly i tu noc, kdy jsme Thierna doprovázeli k silnici, tentokrát tam, kde staví autobusy jedoucí z Dakaru do Thiesu a dál do vnitrozemí a na jih.

Nazítří už jsem, ke své radosti, jela do Dakaru sama s Issou. Oumar i Thierno byli trochu starší než já (a o dost starší, než Issa) - Oumarově pesimistické povaze, nejspíš už tehdy poznamenané duševní chorobou, jsem úplně neporozuměla nikdy; uzavřenější Thierno si i přes svůj smysl pro humor ponechával odstup a vzájemný ostych nám nedovolil poznávat se rychleji. S Issou se čas dal trávit bezstarostněji: o tři roky mladší než já, byl spíš kluk, než muž. Kluk, co se vyzná v hromadné dopravě a na univerzitě, kluk, kterému můžu v supermarketu koupit oplatky, kluk, co mne převádí přes silnici a se kterým je legrace. Kdybych měla mít mladšího bratrance, představovala bych si ho nějak takhle.

Bývali jsme spolu od rozbřesku do noci: ráno jsme společně odjeli do Dakaru, v poledne si koupili pár tuňákových sendvičů, servírovaných v novinách u pojízdného stánku a odpoledne trávívali na placené pláži na Cornichi, kde jsem Issu (marně) učila plavat a kde nás, obyčejně své jediné zákazníky, plavčík hostil sladkým a horkým zeleným čajem. Navečer jsme se vraceli domů a po setmění s ostatními hráli na dvoře Člověče, nezlob se a piškvorky. Dokonce i zuby jsme si čistili společně...
Rychle jsem si na něho zvykla. Roztomilý charizmatický mladík nepobral sice moc krásy, ale o to silněji působilo jeho osobní kouzlo. Navíc ode mne nic nechtěl, nic nečekal, o nic nežádal ani se o mne neucházel. Byl zkrátka výjimečný.

Obdivovala jsem jeho bystrý úsudek a smysl pro barvy, detail a krásu - i fotografické záběry, které pořizoval on, byly mnohem zajímavější a vyváženější, než ty moje.
Nešlo mi do hlavy, proč studuje tak nepraktický obor, se kterým ani nebude mít žádné zvláštní možnosti uplatnění.
"A proč se vlastně věnuješ germanistice?"
"Protože jsem se učil němčinu na gymnáziu. Až najdu práci, studia nechám. K ničemu to není... Ale zatím nemám co dělat, tak studuju."
"Ale přece tě něco baví? Co bys chtěl dělat?"
"Moc jsem chtěl studovat architekturu..."
No ovšem. Tak proto si v supermarketech toužebně prohlížel francouzské časopisy o bytové architektuře.
"A proč ji nestuduješ? Určitě by ti to šlo."
"V Senegalu na to žádná specializovaná škola není."
Otázku, proč tedy nestuduje v zahraničí, jsem rychle polkla. Už jsem věděla, že je nejstarší z pěti bratrů, jeho otec je v důchodu a má na starosti navíc ještě druhou manželku a její tři děti. Jakákoli rada tu byla zbytečná: nejstarší synové v Senegalu dostudují málokdy. Většinou jdou brzy do práce, aby mohli pomáhat svým rodičům a mladším sourozencům.

Tu noc jsem dlouho nemohla usnout. Byl tak mladý, tak milý, tak inteligentní a nadaný. A jediné, co ho nejspíš čeká, je místo učile němčiny na nějaké zapadlé škole, kde mu plat nebude stačit ani na to, aby se oženil. Ještě hůř, nikdy nebude mít šanci dělat to, co by ho těšilo, k čemu má vlohy a v čem by mohl vyniknout.

V příštích dnech jsem na internetu zjistila, že jediná v úvahu připadající škola je jistá univerzita v Maroku - spočetla jsem náklady a zjistila, že si v žádném případě nemohu dovolit vyslat tam Issu na studia. Další možnost byla studium ve Francii. To vypadalo o něco snadněji - k tomu, aby tam Issa mohl legálně studovat, by bylo stačilo, abych mu posílala bankovním převodem měsíčně kolem 12.000 Kč - kdyby si ke studiu našel práci, mohl by mi peníze zase hned vracet zpátky na účet. Toho roku ale francouzská strana pozastavila vydávání studentských víz a došlo i k nepokojům, při nichž bylo několik studentů zraněno. Zbývala jediný, pro Issu i pro mě nejbezpečnější způsob: studium v České republice.

V té době už naše přátelství vzbuzovalo u ostatních podezření a myslím, že i nelibost. Ve svých pětadvaceti letech jsem podle zdejších měřítek byla už na hranici staropanenství, ne-li za ní . Má vdavekchtivost tedy musela být nepochybná. Jsem běloška a disponuji kouzelnou mocí "vzít s sebou" muže do Evropy a učinit z něj pohádkového boháče. Jsem běloška, takže jsem nemravná, promiskuitní, hádavá, líná a sobecká, ale zároveň jsme muslimka, tak to třeba aspoň s tou promiskuitou a hádavostí nebude tak zlé... Každopádně, i kdyby to bylo všechno ještě tisíckrát horší a k tomu mi táhlo na pětasedmdesát, za vstupenku do Evropy by sňatek se mnou mnohým místním mládencům pořád ještě stál...
Vzhledem ke všemu výše uvedenému jsem se občas cítila jako štvaná zvěř. Když mne zrovna neokouzlovali místní chlapíci, snažily se mi je více či méně nenápadně dohodit jejich matky a sestry.
To samosebou neznamená, že by sňatek s běloškou byl snem každého Senegalce; "slušný muž" ze "slušné rodiny" na něco podobného ani nepomyslí, jelikož slušná a svého jména a tradic dbalá rodina si dává záležet na tom, aby manželství jejích synů (a dcer) upevňovalo vztahy mezi příbuzenstvem a přáteli. A dobrý syn se vůli svých rodičů neprotiví. Konečně, slova starších mohou strávit den v buši, ale nepřenocují tam - jinými slovy, dříve či později na ně dojde.

Podle jakýchsi záhadných pravidel jsem "byla Oumarova". Přijela jsem jako jeho host a tak na mne, podle všeobecného mínění, měl přednostní právo. S tím, že bych na to mohla mít jiný názor, se tak nějak nepočítalo - nanejvýš jsem mohla zůstat nezadaná. Oumarovu diskrétní, ale přímou nabídku nezávazného sexu (jsem přece běloška a pro ty je souložení s cizími muži stejně přirozené jako pití vody) se mi sice podařilo diplomaticky odmítnout hned první večer, ale ani tak se Oumar a ostatní na mé přátelství s Issou netvářili moc nadšeně.
Snažila jsem se nevšímat si toho. Většina mých školních závazků už byla v Dakaru splněna a zbývalo mi ještě dostát několika společenským povinnostem mimo hlavní město. Požádala jsem Issu, aby mne doprovodil na návštěvách; měli jsme být pryč nanejvýš pár dní a on mou nabídku rád přijal.

Cestovali jsme autobusem Ndiaga Ndiaye do Kaolacku, za manželkou mého kamaráda Mamadoua. Mamadou se před několika lety dostal na "zaplacené" vízum do Čech, tam ho převaděči a další obchodníci s lidmi během dvou měsíců obrali o zbytek peněz a ponechali jeho osudu. Mamadou se přesto s pomocí přátel a známých nějak podařilo dostat do Itálie, kde získal pobyt a kde teď legálně pracuje. Když odjížděl do Evropy, zanechal doma neobyčejně krásnou manželku ve čtvrtém měsíci těhotenství. Narozdíl ode mne jejich syna ještě nikdy neviděl - já měla tu příležitost už před rokem.
Mamadouova matka, příjemná starší paní, byla naši návštěvou potěšena i letos, Mamadouův otec neméně... Ale měl s námi, lépe řečeno se mnou, své plány. Po vřelém přivítání nás neméně vřele pozval na večeři... do domu své druhé manželky. Bývá zvykem, že pro muže vaří ta žena, která je zrovna "na řadě", tedy u které manžel tráví zrovna ten den a noc. Tady ale manželky žily odděleně a "na řadě" byla evidentně zrovna Mamadouova maminka?
Pochopili jsme záhy. Asi kilometr od domu, ve staré zástavbě, stála bouda z vlnitého plechu, v níž Mamadouův otec ubytoval svou druhou ženu. Místnost o velikosti asi tak tři krát tři metry byla z větší části zaplněna manželským lůžkem, po straně se jen tak tak vměstnala skříň a noční stolek; zbývající volné místo hyzdily kytice laciných umělých květin, mezi kterými si způsobně hrály tři čisťounké malé holčičky s něžnými obličejíky. Postel zasténala, když se z ní zvedla mladá žena impozantních rozměrů, oblečená v šatech z drahé látky a rozvířila kolem sebe oblak vůně.
"Moje druhá manželka... Ta má ráda život, tahleta. Jak ta má ráda život!" pravil s jakousi smutnou pýchou náš hostitel, a paní k pozdravu napřáhla ruku s dlouhými nalakovanými nehty. Bylo zřejmé, že prádlo si nepere sama... Ale tuhle večeři, mimochodem velice dobrou, prý uvařila osobně. Mamadouův otec se mne ještě pokusil přesvědčit, abych u jeho druhé manželky zůstala na noc, ale další nezdvořilosti vůči jeho první ženě jsem se už dopouštět nechtěla. Ve třech jsme se vydali neosvětlenými uličkami Kaolacku zpátky k domu Mamadouovy maminky. Issa způsobně mlčel, hostitel mi vyprávěl o tom, že příští týden pojede do Dakaru a byl by rád, kdybychom se ještě před mým odletem viděli. Cestou kolem hřbitovní zdi mne znedanání chytil za ruku...

Mamadouova manželka Aram mávala ve své ložnici ručníkem, aby vyhnala komáry; téměř zároveň shrnula jediným pohybem přehoz z postele. Z matrace u dveří přenesla spícího synka a položila ho doprostřed postele; mohly jsme jít spát. Od loňska jsem považovala Aram za svou přítelkyni, ale tentokrát se chovala mnohem rezervovaněji. Dokonce i těch několik konverzačních vět, které ke mně po zhasnutí pronesla, znělo mnohem chladněji, než by člověk v takové situaci čekal. Mluvily jsme o všem a o ničem, když se konečně odhodlala a tónem však-ty-dobře-víš-co-myslím se mě zeptala "Co máš s tím klukem?". A ještě dřív, než jsem pohnula rty k odpovědi, jsem ze tmy cítila, že mi neuvěří, ať řeknu cokoli.

Po snídani jsme se vydali na autobusové nádraží - Aram se s námi loučila slovy "...a přijeď zase", pronášenými ke mně.
Loupala jsem sluncem prohřáté pomeranče, které pro nás koupil Issa a nad poškrábanými skly polostažených bočních okének k nám doléhaly hlasy žebráků, modlících se za šťastnou a bezpečnou cestu pasažérů. Nad jejich zpěvavým voláním k Bohu vynikalo hlasité drmolení jakéhosi chlapce: "kéž bys jel do Ameriky, Bůh dej, ať jedeš do Evropy, kéžbysjeldošpanělska,Bůhdejaťjedešdoitálie, kéžbysjeldoameriky..."
Napůl žertem přidávám za jeho výkřiky polohlasné: "Pánbůh chraň!" a dožaduji se vysvětlení, jak může vědět, že chceme zrovna do Ameriky nebo do Itálie? Já do Španělska ani do Ameriky nechci, jak k tomu přijdu, pokud se jeho modlitba vyplní? Chvilku to rozebíráme a žebráček, jako by nás slyšel, přidává trochu duchovního rozměru: "Kéž bys jel do Mekky!"

Téhož večera se Mustafa rozhodl jít na zálety. Pod bedlivým dozorem Tatínka Dieme to nebylo nic jednoduchého - jen tak se o samotě vyplížit po setmění z domu bylo úplně nemožné. Mustafa naplánoval konspirační akci; já, Issa a Mustafova sestra Nabu jsme předstírali, že se jdeme s Mustafou ke známým dívat na televizi. Doprovodili jsme Mustafu k domu jeho děvčete, které nemělo tak přísné rodiče. Nabu si nedala ujít tu vzácnou příležitost k vyřizování srdečních záležitostí a její bílé šaty se rozplynuly ve tmě chvíli po Mustafovi. Vrátili jsme se s Issou na liduprázdnou silnici. Seděli jsme na kusu betonu pod žlutě poblikávající lampou veřejného osvětlení a čekali, až se Tafa a Nabu objeví. Do tmy unaveně mrkala zářivka ve štítu protějšího telecentra; tahle noční hodina už patří hlavně cikádám a toulavým kočkám. Palec v sandálu se polekal nenadálého chladu písku; na těle mi naskočila husí kůže. Nemluvili jsme. A do našeho mlčení, zpěvu cikád, bzučení komárů a ospalého vrnění zářivky jsem Issovi učinila návrh.

Styď se, bělochu!

Datum mého odjezdu už nebyl tak vzdálený; kolegyně se do Prahy vrátila dávno přede mnou. Přišel čas rozdat dárky, které mi ještě zbývaly. Při výběru a nákupu většiny pozorností, které jsem přivezla, hrála roli následující kritéria: cena, hmotnost, skladnost a estetická či užitná hodnota. Přesně v tomto pořadí. Magnetofon, žehlička, kosmetika, psací soupravy i fotbalová trička už dávno patřily novým majitelům. Zbývaly dva tucty polyesterových kravat koupených po deseti korunách, nafukovací míče pro děti, pár mechanických fotoaparátů, dvacítka gravírovaných kuličkových per... Obdarovala jsem všechny v domě, kdo ode mne ještě nic nedostali a před jejich radostí z exotickou Evropou vonících dárků jsem se cítila podle jako španělský conquistador, směňující zrcátka za zlato.
Abych trochu ulehčila svému svědomí, rozhodla jsem se obdarovat své přátele ještě společným zážitkem: chtěla jsem je vzít na Gorée, půvabný ostrůvek se středomořskou atmosférou a pohnutou minulostí. Narozdíl od nich jsem Gorée už navštívila.

Nakonec nás jelo čtrnáct; rozpustilá skupinka mladíků s batohy připomínala přerostlé školáky na výletě.
Někdo ze studentů s sebou vzal vodu v plastových lahvích (při jejímž pití jsem měla vždycky spíš obavy z otravy chlórem než z nákazy bakteremi a parazity), jídlo jsem chtěla pořídit v malé samoobsluze u přístavu. Santa Clausovi u jejích dveří vykukoval z bílého plnovousu pod červenou čapkou jen zpocený černý nos. S Oumarem a Issou jsme vstoupili dovnitř a byli okamžitě zastaveni bezpečnostní službou - zavazadla je nutno ponechat u vchodu. Poslušně odevzdávám tašku, ale pán mává rukou v odmítavém gestu "ne, vy ne, madam, jen ti chlapci. v úžasu jsem se ani nezmohla na protest. Dodnes mi ale nejde na rozum, jak mohla ochranka vědět, že zrovna já nekradu? Jenom proto, že jsem z Evropy? Jak pošetilé.

Gorée v porovnání s Dakarem vypadá jako úplně jiný svět. Malebné, tiché a klidné, prosto shonu velkoměsta i odosobněných výškových budov, připomíná spíš nějaké řecké dovolenkové letovisko než místo, které bylo svědkem tisíců lidských tragédií.

Cesta od přístaviště nás vyvedla na kopec nad zbytky pevnosti, která před dvěma stoletími sloužila jako sídlo guvernéra a dnes hostí ošuntělé muzeum historie. Téměř se podobáme ostatním hloučkům turistů, kterých je tu požehnaně - skupinky bělochů, každá s černým průvodcem... A my, skupinka černochů s běloškou.
Ale stejně jako všichni ostatní nevyhnutelně směřujeme k Domu otroků.
Průvodce, starší pán, který tu svůj výklad podává už léta, ukazuje každoročně tisícům turistů maličké místnůstky bez oken o rozměrech dvaapůl krát dvaapůl metru, kde "byli lidé namačkáni po patnácti někdy i tři měsíce, než se dočkali nalodění na svou cestu do Nového světa". Návštěvníci, téměř všichni z Francie, procházejí celami pro muže, ženy, děti a dívky a výraz jejich tváří se mění: sytý hlas průvodce se odráží od stěn nádvoří a nelze neslyšet, že nemocní, umírající či mrtví otroci byli házeni do moře; že mladé dívky se zoufale snažily otěhotnět s bílými dozorci, protože jedině tak se mohly dočkat propuštění; že většina dětí tu zemřela a muži byli vykrmováni jako husy... a počáteční znuděná zvědavost turistů přechází před procítěným projevem starého pána v rozpaky a stud. Tak nějak se to tu od nás čeká... i to, že na závěr pro své bělošské dušičky zakoupíme "odpustky" a věnujeme muzeu finanční dáreček. Stydět se odmítám (koneckonců, nemám portugalské, holandské, francouzské, arabské ani africké předky, abych se musela cítit dědičně vinna obchodem s otroky), příspěvek jsme odevzdali.

Na písečné pláži jsme pak uspořádali piknik; objemný sáček máslových sušenek senegalské provenience nám posloužil i jako zdroj zábavy. Předávali jsme si vzájemně sušenky s vyraženými francouzskými nápisy a nakláněli se k sobě, abychom viděli, kdo dostal jaký vzkaz: "Moc jíš", "Chytráček", "Dobrý den"... Sušenku s nápisem "Miluji tě" každý snědl sám.

Svatba první, svatba druhá

Issa se v těch dnech občas vytrácel na z domu, aniž by kdokoli věděl, kde tráví čas. Až když jsme zase jedné noci osaměli na dvorku, řekl mi tiše:
"Na radnici v Dakaru od tebe budou chtít přeložený a legalizovaný výpis z rejstříku trestů, rodný list a osvědčení o právní způsobilosti k sňatku."

Nic z toho jsem s sebou samozřejmě neměla - netušila jsem přece, že se do Senegalu jedu provdat! Ale ještě než jsem stačila poklesnout na duchu, Issa pokračoval:

"Tam oddávají cizince. Ale na radnici v Diamoguene nevědí, jak se to má dělat. Stačí jim tvůj pas a občanský průkaz."

A tak jsme do svých plánů zasvětili další čtyři spiklence - svatební svědky, a hned příští den dopoledne se vydali na radnici. Svatební průvod jsme, myslím, nepřipomínali ani v nejmenším: pět mladíků v džínách a tričku a slečna v květovaných šatech, pomalu jsme se brodili pískem k úřadovně. Tam dostalo moje skomírající očekávání slavnostní atmosféry poslední smrtelnou ránu: v bíle vykachlíčkované místnosti stála jako řeznice za pultem tělnatá žena kolem třicítky: "Á, to jsi ty! A tady máš ty své ´červené uši´?" , vytáhla zpod pultu velikou knihu v hnědých deskách a rozložila ji, podobnou dvěma hromádkám krájeného salámu, na kachlíčkách.
Zanesla do ní údaje z Issovy Carte d´identite. Pak prolistovala můj pas, než mne požádala o "jiný doklad" - nakonec použila můj český občanský průkaz, zaznamenala si jména a data narození mých rodičů a k Issovi se obrátila s dotazem, jak velké mi dává obvěnění. Po chvíli rozpaků paní matrikářka zapsala 3000 franků, zákonné - symbolické - minimum. Na otázku, zda naše manželství bude polygamní, či monogamní, odpověděl můj "nastávající" k mému překvapení bez váhání "monogamní".
Náš oddací list je ale zapotřebí ještě orazítkovat. Razítko se v této budově nenachází - máme přijít za týden, paní matrikářka do té doby razítko sežene a oddací list nám vydá.

Ano, v Africe bují korupce. Mám podezření, že je to hlavně proto, že podpolácet patří k bontonu - je zdvořilé odměnit úředníky, policisty či kohokoliv jiného za jejich námahu a čas. (Možná to zdvořilé skutečně je, vzhledem k tomu, že stát své zaměstnance za jejich práci odměňuje méně než skrovně.) Místní lidé se korupci nepokoušejí obejít - ani se s tím nepočítá.

Náš oddací list ve stanovený den hotov nebyl. Pani matrikářka stále ještě neměla razítko. Zcela nevychovaně jsem úřednici navrhla, že přijdu zítra. Nazítří, kdy už nás paní matrikářka nechala hodinu čekat v hale, jsem jí přislíbila návštěvu na pozítří. Desátého dne od našeho "sňatku" - na Śtědrý den roku 2001, paní matrikářka pravila, že razítko mají na Místním úřadě v Diamoguene a můžeme tam společně zajet - její kolega nás tam vezme vozem. S tím jsme souhlasili, a paní matrikářka u auta připomněla, že samozřejmě budeme muset kolegovi přispět na benzín.
- "Jak je daleko do Diamoguene?"
-"Tady, kousek..." (To může v Senegalu znamenat cokoli od padesáti metrů do pětiset kilometrů.)
- "A jinak se tam nedostaneme?"
Paní matrikářka byla vyvedena z míry.
- "No... ano... dá se tam jít pěšky... Ale je to daleko... spousta písku, cesta je špinavá, ovce a odpadky..."
- "Ale to nám vůůůůbec nevadí!" zvolala jsem radostně a pro potvrzení se obrátila na čím dál rozpačitějšího manžela:
-"Že ne?"
Paní matrikářka rezignovala a před vidinou pěšího pochodu do Diamoguene v naší společnosti dala přednost cestě minibusem; dokonce se (dojata naší chudobou či nedůvtipností, nebo snad pohoršena naší lakotou) pokusila zaplatit za nás jízdné.

Místní úřad v Diamoguene je rozlehlá poloprázdná budova; z velké dlážděné haly s recepčním pultem bez obsluhy vedou dveře do jednotlivých kanceláří; v první z nich naše nová známá vzbudila muže, který tam v nepadnoucím obleku pospával na lavici.
Celkem ochotně prostudoval přes skla silných brýlí náš neorazítkovaný oddací list a vysvětlil nám, že bude muset vystavit nový, který pak orazítkuje on osobně.
Znovu jsme předkládali průkazy, znovu jsem zodpovídala otázky: odkud jsem, kde jsem se tu vzala, kde jsem se naučila wolofsky, kolik mám sourozenců, jak staří jsou moji rodiče a co dělají.
Místo původních čtyř svědků byli povoláni zaměstnanci úřadu, znovu jsme podepisovali několik vyhotovení oddacích listů.
S nedůvěřivou úlevou jsem sledovala, jak pan Ndiaye elegantním pohybem odtrhl naše kopie oddacích listů z bloku a pečlivě na každý z nich otiskl kulaté razítko. Stále ještě napjatě jsme pozorovali, jak doklady vložil do růžové knížečky Carnet de Famille, kam se píšou jména manžela, manželek a dětí a která měla - alespoň, pokud jde o mne - navždycky zůstat nepopsanou. Matrikář brožurku zaklapl a vsedě podal Issovi přes stůl.
Že by to bylo opravdu tak neuvěřitelně snadné? Vdala jsem se v Senegalu jen s českým občanským průkazem, bez jakýchkoli dalších dokladů, mám platný oddací list!
- "Hej!"
Zarazili jsme se ve dveřích. Pokud se Issovi zastavilo srdce stejně jako mně, nebylo to na něm znát.
Matrikář se na nás chvíli mlčky díval, slunce pronikající přes pootevřené žaluzie barvilo jeho šediny do měděna a já si byla v ten okamžik jistá, že se vrátí k otázce chybějících dokladů. Muselo to tak být, protože on to přece věděl...
- "Hodně štěstí!"

Musíme si přece věřit!

Poslední dny mého pobytu v Senegalu byly vyplněny sháněním razítek - když jsem telefonovala na české velvyslanectví v Dakaru (které dnes již neexistuje) a tázala se po možnosti legalizace svého oddacího listu, podivil se pán na druhé straně drátu: "A vy jste se tu vdala? No to jste první... Tady si všechny Češky zatím braly jenom Guinejce." Zároveň se ukázalo, že do odjezdu už všechna potvrzení nezískám - musela jsem věřit, že to manžel zvládne sám.
Dva dny před odletem ze mnou zašel Oumar: kluci sehnali mikrobus a pojedou večer tancovat, mohl bych jet s nimi, kdybych chtěla... Trochu jsem ho podezřívala, že je to naopak a mikrobus pronajali kvůli mně, buďto, aby mi udělali radost a oplatili mi výlet na Goree, nebo aby ještě naposledy využili mé přítomnosti a povinnosti hostitelů jako záminky dostat se z bdělého dohledu Tatínka Dieme. Tak či tak, copak jsem mohla odmítnout?

Atmosféra příprav byla mnohem horečnější, než si diskotéka někde na kraji města zasloužila: puky musely být přesné a ostré, košile nažehlené tak, že kdyby svítilo slunce, budou snad házet prasátka. I já jsem podlehla a chystala se, jako bych měla jít na audienci k hlavě státu. Na dvorku se ozýval tlumený vzrušený hovor mnoha hlasů, všichni už byli zřejmě připraveni. Vyšla jsem ze svého pokoje... a stanula před tuctem šviháků, jimž se jako jednomu muži pod límečky dokonale nažehlených košil umělohmotně leskly polyesterové kravaty čínské provenience a psychedelických vzorů.
Styděla jsem se celý večer, za sebe mnohem víc, než za ně.

Do taxíku na letiště se mnou nasedli Oumar a Issa. Loučení bylo krátké, hlavní část se všemi děkovnými projevy jsme si odbyli už doma. Odevzdala jsem Issovi svůj mobilní telefon s předplacenou kartou (bez dobití kreditu by mi její platnost do příštího roku stejně vypršela) a Oumarovi jsem podstrčila dvacet tisíc franků, poslední peníze které mi zbývaly. V mé peněžence osiřelo několik mincí, česká stokoruna a pár fotografií.
Při vstupu do uzavřeného prostoru kontroly letenek jsem na okamžik polevila v bdělosti, čehož okamžitě využil vysoký zarostlý chlapík, chopil se mého vozíku se zavazadly a obratně ho manévroval k přepážkám. Mé protesty nebral na vědomí. A, jak jinak, za svou námahu čekal ocenění. Chystala jsem se ho odměnit zbytkem místních drobných, ekvivalentem asi patnácti korun. To se mi za dvouminutovou procházku s vozíkem po letišti země, kde je obvyklý plat asi tak tři tisíce korun měsíčně, zdálo více než přiměřené. Ale ouvej! Lapač turistů se jal rozčilovat, vykřikovat, lomit rukama: je okrádán! Dovedl mne až k přepážce, bez něj bych byla ztracena, a já ho chci odbýt třemi sty franků? To snad nemyslím vážně? Copak nemám dolary? A co je to tady?!
Marně jsem mu vysvětlovala, že česká stovka není volně směnitelná a jemu (narozdíl ode mne) k ničemu nebude, a že já ji vydělávám skoro dvě hodiny. Odešel, brblaje si pod vousy, jak jsou dneska lidi lakomí: "jenom sto dolarů... teda korun... mi dají!" Škoda, že jsem nemohla vidět, jak se tvářil, když nakonec pochopil, že tuhle kořist za franky kutečně nikde nevymění!
Modré sako Lapače turistů se mi ztratilo z dohledu někde u vchodu - šel vyhlížet další oběť - a já jsem s obavou sledovala čísílka na váze zavazadel. Jak jsem čekala: kufr plný knih a kazet měl skoro o patnáct kilo víc, než směl mít. Pracovník letiště tomu naštěstí nevěnoval žádnou pozornost. Místo toho se zaměřil na letenku.
- "Vy jste měnila datum odletu."
- "Ano."
V té době jsem pracovala na zastupitelském úřadu jednoho blízkovýchodního státu. Arabští diplomaté poskytovali českým zaměstnancům dovolené výlučně na základě své libovůle arabských diplomatů - o volno bylo nutno žádat měsíce dopředu a i pak se mohlo stát, že bude týden před předpoládaným nástupem zamítnuta. Tentokrát došlo k tomu, že do dovolené, která měla dle smlouvy trvat "třicet dnů každý rok", byly se zpětnou platností započítány i víkendy. Tím pádem byla moje dovolená náhle o několik týdnů kratší a musela jsem kromě cestovních plánů změnit i letenku.

- "A máte doklad o zaplacení poplatku?"
- "Ano, tady..."
- "Lituji, tam není napsáno, že je to za změnu data. Budete to muset zaplatit tady."
- "Proč to mám platit dvakrát? A stejně ani nemám peníze."
- "Podívejte, to tady nevyřešíme... S tímhle lístečkem běžte tamhle k pokladně" , přisunul mi po desce pultu zpátky pas, letenku a jakýsi útržek.

Po Lapači turistů ještě tohle! Bez peněz, bez telefonu a s pětatřiceti kily kufrů sama na cizím kontinentě jsem kupodivu necítila paniku, ale vztek. Okénko "pokladny" bylo hned vedle jejích dveří. Za stoly tam seděli tři úředníci a prohrabovali se lejstry. Hezká mladá žena s dlouhými copánky vyprávěla zbývajícím dvěma zřejmě něco veselého, protože se usmívali a občas se na ni od papírů krátce podívali. Měla jsem pocit, že bych nedokázala počkat, až se pohledný třicátník od nejbližšího stolu zvedne, nasadí úřední tvář a dojde se mne k okénku zeptat, co si přeji... a tak jsem se u okénka nezastavila.
Tři páry očí se na mne udiveně upřely, žena se zarazila v půli věty. Překvapení v jejich obličejích na zlomek sekundy vystřídalo mírné rozhořčení, ale ještě než se tam stačilo usadit, nahradila ho zvědavost.
- "...a on mi řekl, že sem mám jít a zaplatit znova a já už jsem to platila a nic podruhé platit nebudu, to se přece dá určitě nějak ověřit, já nemůžu za to, že vy nerozumíte našemu potvrzení o platbě, tak někam zavolejte..."
- "Moment, moment, paní", usmíval se na mne pobaveně ten pán od stolu u okénka, mající konejšení rozzuřených turistek zřejmě v popisu práce (proč by tam sakra dávali jinak tak krásného chlapa?) - " kde jsi se naučila wolofsky?"
V kritické situaci jsem ovšem slepá i k dech beroucím půvabům letištního personálu:
- "Co?! Kde jsem se naučila wolofsky? To je snad jedno, kde jsem se naučila wolofsky! Já nebudu platit dvakrát za jednu změnu rezervace, to teda ne!" připlácla jsem úředníkovi na stůl letenku se vzkazem.
Adonis se zaklonil v židli a s mírným úsměvem mi vysvětlil:
- "No ale když nemáš doklad, že jsi to zaplatila, tak to budeš muset zaplatit znovu! To víš, my to tady nepoznáme, jestli jsi to platila."
- "A nemůžete někam zavolat, do letecké společnosti třeba?"
- "Kam? Paní, je půlnoc! Nikde nikdo není. Máš zaplatit změnu rezervace, to je sto dolarů."
- "Koukni, brácho, kdybych to už nezaplatila, tak by mi to nezměnili! A stejně mám u sebe jen třista franků. Jestli budeš chtít, abych to zaplatila znovu, zůstanu v Senegalu."

Tu poslední větu už jsem vyslovila trochu pomstychtivě a chystala se dodat, že moji přátelé před chvílí odjeli a tak si mne tedy někdo z těch tří tady bude muset ode dneška vzít na byt a stravu, pokud mne nepustí zpátky do Evropy.

- "No, jestli nemá peníze..." ozval se smířlivě brýlatý muž od vedlejšího stolu. A Sen Každé Ženy přede mnou téměř zároveň řekl:
- "Tak když říkáš, že jsi to zaplatila, sestro... Musíme si přece důvěřovat, ne?" a naškrábal na ústřižek svého kolegy od zavazadel jakousi značku a podal mi letenku: "Jdi v míru."

Jděte žít do Francie!

Ucho otlačené od telefonního sluchátka, ze kterého zněl stále jen obsazovací tón, znovu a znovu jsem na číselníku volila číslo informační linky cizinecké policie.
Když se na druhém konci konečně ozval jeden kratinký vyzváněcí tón, málem jsem zapoměla, na co jsem se toho unaveného ženského hlasu chtěla zeptat.
- "Dobrý den... Prosím vás, můžete mi říci, jaké doklady potřebuje manžel, aby mohl dostat v Čechách trvalý pobyt? Bydlí v Senegalu."
- "On je ze Senegalu?"
- "Ano."
- "A proč nejdete žít třeba do Francie?"
Když se ženský hlas nedočkal odpovědi, pokračoval:
- "No... tak to budete mít nejlepší, když sem přijede na turistické vízum a tady si požádá o trvalý pobyt. Musíte mít výpis z rejstříku trestů ČR a každé země, kde pobýval víc, než šest měsíců. Musíte mít prohlášení majitele nemovitosti o ubyování na dobu neurčitou a výpis z katastru nemovitostí. Výpis z účtu s dostatečně vysokou částkou. Oddací list, průkazy totožnosti. Vyplněnou žádost. Vaše soužití se kontroluje na místě. "

Poděkovala jsem a zavěsila. Turistické vízum? Abych mohla nechat vystavit pozvání, potřebovala bych tytéž doklady, které jsou nutné přiložit k žádosti o trvalý pobyt. Sňatek s českým občanem ještě nezakládá automatický nárok na povolení k trvalému pobytu v České republice... Kdyby došlo k nějakému zádrhelu, zbytečně bychom vyřizovali další papíry, zbytečně bych platila letenku.
To jsem nechtěla riskovat.

Za několik dnů přišel poštou náš oddací list legalizovaný českým zastupitelstvím v Dakaru jako důkaz toho, že Issa se na své straně úspěšně zhostil prvního kola boje s obludou české byrokracie.
Nechala jsem nám vystavit český Oddací list.
Vypůjčila jsem si přes čtvrt milionu korun, abych měla patřičný zůstatek na výpisu z účtu.
Před notářem jsem podepsala prohlášení, že jsem ochotna svého manžela živit.
Kamarád sestavil potvrzení, že u něho v bytě můžeme s Issou bydlet až do skonání věků, a připojil i výpis z katastru.

Odeslala jsem doklady do Dakaru a vzápětí dostala zprávu o tom, že Issa je doplnil o svůj výpis z rejstříku trestů a žádost o povolení k trvalému pobytu je podána.
Začala běžet půlroční lhůta, během které mělo být o našem dalším osudu rozhodnuto.

K řešení mi zbývaly i jiné otázky. Jak oznámit rodičům, že jsem se (nenadále) provdala? A jak to sdělit snoubenci?
Otec se spokojil s mým strohým oznámením, že jsem se vdala - aniž by se třeba i jen zeptal, za koho. Kladení všetečných otázek nikdy nepatřilo k jeho způsobu jednání a já jsem mu za to byla vděčná. Přinejmenším mne to vždycky chránilo před pokušením mu v něčem lhát.
S maminkou to bylo horší. Samozřejmě, nepřekvapilo ji, že jsem si vzala Afričana a muslima - nic jiného ode mne jistě ani neočekávala. Ale přece jen jí bylo trochu líto, že jsme neměli svatbu s koláčky a závojem, že nemohla přihlížet, jak ženich líbá nevěstu...
Toho jsem konečně nepatrně litovala i já. Ale tehdy už jsem
byla smířená s tím, že se nevdám. Moji nápadníci se rekrutovali z řad "sans papiers", kteří potřebovali získat právě to Povolení k trvalému pobytu a cílevědomě se snažili oženit se s jakoukoli Češkou, o níž se dalo alespoň trochu doufat, že k tomu svolí. Nechtěla jsem být pouhým přívažkem k českým "papírům". Nehledě na to, že muži, kteří dokážou ve wolofštině hovořit i o kufrech a literatuře, kteří se vyznají v náboženství a dějinách a kterým záleží na osudu jejich jazyka a kultury, se obvykle nežení bezhlavě.
Gor, člověk dbalý jména své rodiny a vážící si svých předků je ke svým morálním i materiálním povinnostem, jichž se za žádných okolností nezříká, pro jistotu ještě připoután jemnými, ale pevnými vlákny očekávání svých příbuzných a známých.
Někteří muži jsou natolik čestní (nebo opatrní), že na tuhle okolnost upozorňují předem:
- Nikdy se s tebou nebudu moci oženit. Jsem Fulba z Fouty, mám závazky ke svému rodu.

Jambaar I.

Tři nebo čtyři roky před "svatbou" jsem se na internetovém diskusním fóru seznámila s Jambaarem. Naše korespondence začala klasicky:
- Běloško, proč máš tak hloupou přezdívku?
- Protože jsem běloška. To není jenom přezdívka.
- Jasně, a já jsem čínský velvyslanec!
Jambaar, občanským jménem Assane Gueye, mi ze zvědavosti zavolal, přesvědčil se o mém cizím přízvuku a stali jsme se přáteli. Už víc než osm let trpěl svým životem v Holandsku. Cítil se osamělý, trápil ho stesk po domově, to, že jeho příbuzní ho považují víc za zdroj peněz než za lidskou bytost. Neměl ani přítelkyni - Holanďanku prý za žádnou cenu nechce a ostatním ženám se nelíbí... Pokusy dát ho dohromady s vdavekchtivou kamarádkou v Senegalu selhaly: Afričankám jde prý jen o peníze, každá by si ho vzala jen, aby se dostala do Evropy. Snažila jsem se mu dodat optimismu; mluvit s ním bylo příjemné: nejen, že dokázal hovořit čistou wolofštinou a rozšiřovat mou slovní zásobu, ale měl také úžasný smysl pro humor a schopnost lehké konverzace. Shodovali jsme se i v názorech a životních cílech. Assanovy telefonní účty musely dosahovat závratných výšek: stávalo se, že jsme spolu mluvili třeba i pět hodin. Asi po roce přijel na návštěvu do Prahy, za nějakou dobu jsem já jela do Amsterodamu. Alassane se propadal stále hlouběji do depresí, zdraví mu podlamovala mentální anorexie, kterou odmítal léčit.
A tak, když si mi jednoho rána zase stýskal do telefonu, že ho "nikdy žádná žena nemilovala", přestalo mě bezvýsledné rozhánění jeho chmur bavit.
"A co kdybych ti - řekněme, jen hypoteticky - vyznala lásku já?"
Alassane polkl: "Tak to bych byl - hypoteticky - velice rád!"

O manželství začal, pár měsíců nato, mluvit Jambaar. Koupil na okraji Amsterodamu malý domek se zahrádkou a snil o tom, že v něm nebude sám. Souhlasila jsem. Assane měl před sebou nelehký úkol - uvědomit svou rodinu. Několik měsíců si dodával odvahy, než se svěřil svému staršímu bratrovi. Bratr tuto informaci přežil bez úhony - pokud Assanovi vyčinil, taktně to přede mnou zamlčeli. Ještě bylo třeba zvěstovat novinu mamince. Měsíce opět ubíhaly a aniž bych se Assana na něco vyptávala nebo mu něco připomínala, začínal sám hovory, jejichž ústředním tématem byla potřeba mého pochopení. Měla jsem porozumět tomu, že není tak jednoduché říct mamince tak strašnou věc. Chudák maminka, kdoví, zda se smíří s tím, že se její syn dopustí takové mesaliance! A ta ostuda... Nepřátelé se budou posmívat celé rodině. A maminka určitě hned poběží za marabuty, aby nás pomocí okultních věd rozdělili. Maminka nedovolovala malému Alassanovi ani hrát si s dětmi sousedů, kteří nebyli ńeeńo, řemeslníci rodem. Nikdy neměl zapomenout, že rohy krávy jsou blízko u sebe, ale nedotýkají se. A teď tohle.

Nakonec mě ani tolik nepřekvapilo, když jsem od Assana jednoho dne uslyšela: "Co kdybys se ke mně nastěhovala zatím jen tak? Aspoň se líp poznáme a vezmeme se později."
Nemluvila jsem s ním týden. A i když se náš vztah pak znovu urovnal a Assane se svůj urážlivý návrh neodvážil opakovat, nevěřila jsem už, že se za něj někdy vdám.

Navštěvovali jsme se ale dál a pořád jsme si měli co říct, jen já jsem teď měla jedno malé tajemství navíc. Nemyslela jsem si, že by to nepochopil: konečně, nešlo o "pravé a závazné" uzavření sňatku v mešitě - z hlediska náboženského a společenského - alespoň z našeho pohledu - jsem byla stále svobodná a všechny mé oddací listy nebyly víc, než jen cáry popsaného papíru. Ale Assane se po letech chystal k návštěvě Senegalu. Odjížděl na celý měsíc, stejně jako já před pár týdny obtěžkán zavazadly plnými dárků a na nic jiného než na cestu a shledání s rodinou neměl pomyšlení. Rozhodně nebyl ten pravý čas pro vážné promluvy - bude lépe, když mu všechno řeknu, až se vrátí a uvidíme se osobně, poprvé od mého návratu do Evropy.

Zkontrolujeme si, jak spolu nežijete

Assane i Issa byli v Africe a já jsem dostala telefonát z Cizinecké policie. Sympatický mužský hlas mi oznámil, že obdrželi manželovu žádost o povolení k trvalému pobytu a v rámci šetření její oprávněnosti mne přijdou navštívit domů, aby prověřili, jak s manželem žijeme.
- "Ale my s manželem nežijeme, on je v Senegalu."
- "To nevadí, my se stejně zastavíme. Můžete nám dát adresu a čas, kdy vás zastihneme?"
A tak se před vraty domu mých rodičů jedno letní odpoledne objevili dva pánové. Oslovili mou tehdy pětašedesátiletou maminku: "Hledáme paní Kuldanovou." Ta se na ně mile usmála, pravila: "to jsem já!" a dopřála si okamžik škodolibého potěšení z jejich rozpaků, než řekla "ale asi hledáte mou dceru."
Kontrola byla rychlá: po dotazech na Issova životopisná data přišly otázky o našem sňatku (kdo nám byl na svatbě, kdo byli naši svědkové, zda jsme s manželem v kontaktu, kde budeme bydlet), pánové se rozloučili a odešli. Těžko říct, co vlastně kontrolovali.

Issa mi tu a tam poslal e-mail, jen jednou jsem od něho dostala dopis - většinou jsme si jen měnili pozdravy, nebo projednávali záležitosti spojené s jeho plánovanou budoucností. Když se hluboko po půlnoci na displayi mého vyzvánějícího mobilního telefonu objevilo Issovo číslo, věděla jsem, že něco není v pořádku. Volal, aby mi řekl, že Oumar zemřel. Jak zemřel? Kde zemřel? Otázky bez odpovědí. Až mnohem později jsem se dozvěděla, že Oumara převezli z Dakaru a z dosahu moderní psychiatrické medicíny k tradičnímu léčiteli. Oumar to nepřežil. A Issa se už nikdy úplně neočistí od podezření, že kouzly způsobil Oumarovu smrt.

Z Cizinecké policie jsme neměli žádné zprávy, ale Issa věřil, že povolení dostane. Do dalšího univerzitního ročníku se už nezapsal a místo toho si našel práci jako učitel němčiny na gymnáziu, dával soukromé hodiny a krom toho pracoval na plný úvazek v maličké lékárně v Medině. Ze všech těch zaměstnání neměl víc, než v přepočtu dva tisíce korun. A taky proto nejel na prázdniny domů na jih - ale stovky jiných studentů ano.

27. září byl pátek a já měla jít s kamarády tancovat. Už se ochlazovalo, za oknem vítr čeřil vodu v kalužích na chodníku. Přeladila jsem rádio na francouzskou zpravodajskou stanici RFI zrovna ve chvíli, kdy vysílala zprávy.
Půl minuty na to jsem cítila, jak se mi srdce v hrudi mění v ledový kámen. Chlad se rychle šířil do mého hrdla, rukou, nohou. Seděla jsem na zemi a snažila se posbírat střípky svých myšlenek, leknutím upuštěných, rozbitých napadrť a poztrácených v úpění mé duše.
U gambijského pobřeží se ve čtvrtek v noci převrátila loď Joola, jediná dopravní loď, která spojovala severní a jižní část Senegalu. V době neštěstí na ní bylo 570 lidí (později se ukázalo, že obětí jsou téměř dva tisíce), zachráněných je zatím dvanáct (toto číslo se nakonec vyšplhalo na čtyřiašedesát). Po dalších pasažérech se pátrá.
Z večerního programu nebylo nic. Telefonovala jsem přátelům; nikdo neměl žádné zprávy a jediné, co jsme mohli dělat, bylo modlit se za mrtvé i za ty, kteří to přežili. Jako by Bohem mohly pohnout naše modlitby, když se už rozhodl povolat k sobě naráz dvě tisícovky svých služebníků, většinou školních dětí a studentů, kteří se po prázdninách vraceli do Dakaru. Jen málo mne mohlo utěšit, že na palubě Jooly nebyl nikdo z mých přátel ani Issových příbuzných.

Časné sobotní dopoledne mne zastihlo v internetové kavárně. Kromě mne a obsluhy tam byli ještě tři neoholení muži z Pobřeží Slonoviny - také jejich nevyspalé pohledy se upíraly na monitor, i oni s napětím a obavami poslouchali projev prezidenta. V Pobřeží Slonoviny umírali lidé při státním převratu.
A u pobřeží Gambie pomalu umírali lidé, uvěznění mezi mrtvolami v převrácené lodi. Na jejich záchranu chyběla technika i peníze.

Jambaar II.

Opírala jsem se o sporák v kuchyni domku v Almere-Haven a sledovala, jak si Assane připravuje café Touba. Vypadal teď mnohem lépe, než před dovolenou; propadlé tváře se trochu zakulatily, jindy nehezký obličej dostal něžné, skoro dívčí rysy. Vyklepal lžičku do kameninového hrnku, s klapnutím zavřel plechovku a postavil ji zpátky na polici. Zachytil můj pohled a chvíli ho opětoval: "Co je?"
- "Nic. Jen ti chci něco říct." Vyprávěla jsem Assanovi o tom, jak jsem potkala Issu, o jeho talentu a o naší "svatbě".
A tak jsme se dostali také k Assanově pobytu doma. Dozvěděla jsem se, že mne pozdravuje starší bratr, že se ještě pořád nenaskytla vhodná příležitost říci mamince o mé existenci, ale to už se brzo změní. Maminka teď, co se Assan oženil, bude snad na jeho další manželky pohlížet shovívavěji... možná. Je to už stará dáma a Assan byl její nejmladší - a jediný svobodný - syn.
Nu což - jedna vlaštovka jaro nedělá, jedna manželka rodinu netvoří.
Ale i když před maminkou mně Assane tajil, manželce o mně řekl. A řekl jí i to, že má v úmyslu se se mnou oženit. Paní choti se to pochopitelně nezamlouvalo (ukažte mi manželku, která bude bez sebe štěstím, když jí její drahý týden po svatbě řekne, že si vlastně chce vzít ještě pár jiných ženských, a to co nevidět), ale vymínila si jen, že se se mnou nebude muset příliš stýkat..
Takže Alassan mi nabízel přivdání do rodiny, kde mne budoucí spolumanželka nenávidí už předem a tchyně mne nenávidět bude, jen co se o mně dozví. Jak lákavá nabídka!
A když mi pak ještě prozradil, že pro svou novomanželku a maminku staví dům, nedalo mi to, abych se nezeptala, co hodlá dělat se mnou?
"Tobě pronajmu byt," odpověděl bez váhání.
K neodolatelné příbuzenské konstelaci přibyl ještě výhled na budoucnost, v níž budu odstrkována nejen tchyní, ale i vlastním manželem.
- "První manželce postavíš dům a mně pronajmeš byt?!"
- "Měj rozum, nemůžu přece stavět dva domy."
- "Když chce pták snášet vejce, musí si postavit hnízdo."
A když člověka opustí hrdost, nezbývá mu nic.

Assana jsem už nikdy neviděla.

Bez trvalého pobytu není trvalého pobytu

Půlrok už téměř uplynul a Cizinecká policie se stále ještě nevyjádřila k manželově žádosti o povolení k trvalému pobytu. Poučena z předchozí zkušenosti s informační linkou zmíněné instituce, zamířila jsem do jejích bezútěšných prostor osobně. Osamělá masařka, zmámená posledními paprsky podzimního sluníčka, rozrážela vydýchaný vzduch nad hlavami desítek lidí spořádaně čekajících, až budou polknuti, sežvýkáni a znovu vyplivnuti některou z desítky prosklených tlam administrativní příšery.
- "Bohužel", zabodla paní za stolem svůj pohled do mého, "nemohu vám k tomu nic říct. Chcete po mně důvěrné informace, které nesmím sdělit nikomu jinému, než vašemu manželovi."
- "Vždyť se přece jenom ptám, jak to vypadá s jeho Povolením k pobytu, o které žádal za účelem sloučení rodiny se mnou?! Tak proč nesmím vědět, jestli budeme "sloučeni"? Vždyť všechny doklady jsem k tomu stejně musela předkládat já! Nemůžete mi ani říct, proč ještě neznáme výsledek?"
- "Lituji. Ať se přijde zeptat Váš muž."
- "Můj muž je v Senegalu! A neumí česky!"
- "V tom vám nepomůžu. Je to úřední tajemství."

O týden později, pár dnů před koncem šestiměsíční lhůty, jsem se ty supertajné informace dozvěděla ze Senegalu. Cizinecká policie řízení o udělení povolení k trvalému pobytu přerušila. V dokladech, které manžel odeslal přes českou ambasádu v Dakaru, postrádala cizinecká policie totiž můj občanský průkaz (ten, který si pracovníci Cizinecké policie prohlédli a údaje z něho opsali při své návštěvě u nás doma) "z něhož by bylo možno ověřit, že" můj v Senegalu žijící manžel "má na území ČR trvalé bydliště".
Během "prověřování žádosti" vypršela platnost dodaného výpisu z rejstříku trestů, takže je zapotřebí nechat vystavit nový. A když už budeme v tom, ať taky přiložíme znovu doklad o manželově trestní zachovalosti vůči Senegalu - co na tom, že už jsme ho jednou přikládali a že ten je ještě platný! A také další potvrzení z banky, tentokrát na mé nové jméno.
To všechno je zapotřebí doručit Cizinecké policii do třiceti dnů.

Trestní jestřík v Praze vyřizuje poštou došlé žádosti do třech týdnů. Pošta z Dakaru do Prahy jde minimálně týden, někdy také dva. Běžnou cestou Issa nikdy nemohl předložit doklady v termínu a hrozilo, že jeho žádost o povolení k trvalému pobytu bude zamítnuta.

Změna údajů bankovního účtu. Vystavení mimořádného výpisu z bankovního účtu. Plná moc k žádosti o výpis z trestního rejstříku. Ověření plné moci o žádost o výpis. Fotokopie občanského průkazu a - pro jistotu - také fotokopie stránek ze sbírky zákonů, hovořících o tom, že fotokopie dokladů nelze úředně ověřit. Zásilkovou službou DHL z Dakaru do Prahy, z Prahy do Dakaru, z Dakaru do Prahy. A znovu čekat, čekat, čekat.

Na návštěvě u známých se ke mně přitočil postarší chlapík s prořídlým chrupem:
- "Slyšel jsem, že máte potíže s papírama. Za tři tisíce eur můžu zařídit české vízum. Za pět tisíc můžete mít vízum do Itálie, můžu zařídit vízum do Španělska, Portugalska nebo USA."
Za jeho zády na mne spiklenecky pomrkával kamarád, který, podle všeho, před pár měsíci zchudl o tři tisíce eur.
- "Já nepotřebuju turistické vízum, my čekáme na vízum k vyzvednutí povolení k trvalému pobytu!"
- "No ale stejně, kdybyste měli problémy, ozvěte se mi", nepřestával se vnucovat bezzubý obchodník s vízy. "Zítra se vracím do Senegalu."

Chci striptýz!

Řidič za mnou hlasitě přibouchl nedoléhající dveře taxíku a obešel vůz, aby si mohl sednout za volant; cestou se ještě oběma rukama zkusmo opřel o víko kufru. Za staženými okénky byla tma a teplý vzduch voněl mořem.
Z igelitové tašky u svých nohou Issa opatrně vytáhl z posledních sil se vzpírající kytici povadlých růží. Hodiny čekání v neklimatizované příletové hale květiny poznamenaly víc, než předchozí den a noc strávené v ledničce. Pugét, objednaný u květinářky v centru Dakaru týden předem a pečlivě opatrovaný podle představ mého manžela o květinách, mne přivedl do rozpaků. Co se tak dělá s květinami? Zamumlala jsem nějaká slova díků a doufala, že Issova představa o bontonu byla naplněna. Lodička konverzace se párkrát zhoupla na vlnách povinných úvodních zdvořilostí, než bezmocně uvízla na mělčině.

- "Jak se máš?"
- "Díky Bohu!"
- "Kéž by to tak vydrželo. A co doma?"
- "Všichni jsou v pořádku."
- "Jak se mají rodiče?"
- "Jsou v pořádku, díky Bohu. Chyběl jsi mi."
- "Ty jsi mi chyběla víc."

Textovka od Issy, která mi sdělovala, že mu konečně volali z ambasády, aby si přišel pro vízum, mezi námi rozpoutala čilé dopisování. Kolik stojí letenky. Kolik nám chybí peněz. Kdy by mohl přiletět. Kdy ho mohu vyzvednout. Že se se mnou ožení. Mezi praktickými otázkami o jeho budoucnosti se najednou objevilo i skutečné manželství; nežádal mne o ruku, spíš mi to oznamoval. Nerozmýšlela jsem se dlouho. Vlastně jsem se nerozmýšlela vůbec. Vždyť jsme spolu stejně museli žít, ne?

A tak jsme vedle sebe teď seděli v taxíku, mlčeli, a na mých kolenou dodýchávaly růže.

Ukázalo se, že Issa pronajal pokoj naproti domu, kde jsem bydlela minulý rok. Někde sehnal molitanovou matraci a u stánku s použitým textilem koupil květovaný kus látky jako prostěradlo - kdoví, čemu původně sloužilo. Prostornou místnost s dlážděnou podlahou matrace sice moc nezútulnila, ale aspoň jsem měla na čem spát.

Smlouva s lyceem už Issovi skončila, ale pořád ještě pracoval v lékárně - deset hodin denně, šest dní v týdnu stál společně s kolegou Ibrahimem za rezivějícími mřížemi, které je oddělovaly od zákazníků přicházejících z prachu ulice chudinské čtvrti. Lékárna prosperovala slušně, ale její paní majitelka ji odmítala byť i jen nechat vymalovat - tvrdila, že zákazníci by se k ní potom třeba neodvážili z obavy před vysokými cenami. A pak, přece nebude zvelebovat lékárnu, kterou má jen v nájmu!
Seděla jsem na židli mezi zaprášenými policemi s krabičkami léků a snažila se nemyslet na potíže, které nás čekaly. Ne že bych se zrovna topila v dluzích, ale přinejmenším jsem se v nich brodila - dvě letenky, Issovo zdravotní pojištění a nejrůznější poplatky spojené s legalizací jeho diplomů a budoucího pobytu v Čechách o hodně přečerpaly můj rozpočet. A neměli jsme kde bydlet.
K mříži přistoupil pán ve středních letech a nahlas si poručil:
- "Striptýz bych chtěl!"
Ibrahima nehnul brvou, sáhl do pultu a vylovil krabičku pastilek Strepsils.
Smát jsme se začali, až když byl "nemravný" zákazník z doslechu.
Do lékárny proudily davy zákazníků, většinou žen: krém na zesvětlení, něco aby přibraly, parfémy, dětská mýdla. A recepty, na které si lidé nic nevyzvedli, když jim lékárník spočítal, kolik by zaplatili.
Mříž zastiňuje i dokonale bezvýraznou tvář asi osmdesátiletého pána. Přinesl příbalový leták v angličtině a chtěl by vědět, jak se ten lék užívá. Lékárník ani Issa neumějí pořádně anglicky ani wolofsky, zákazník rozumí špatně francouzsky. Jsem tu jediná, kdo mu může leták přeložit... A tak pro jistotu několikrát zdůrazňuji, že tenhle lék na potenci může způsobit poškození srdce a mozku a že ho nesmějí brát nemocní a lidé nad šedesát let. Starý pán tvrdí, že lék mu poslali z Ameriky pro jeho syna... a všichni jsme i sami před sebou předstírali, že tomu věříme.

Svatý muž z Mbouru

V Mbouru žije Sukejna, manželka mého kamaráda Ibrahimy. Ibrahima pracuje v Itálii a domů jezdí jednou ročně, Sukejna v Mbouru učí výpočetní techniku.
Ibrahima mi na letiště v Miláně přinesl dárky pro manželku a sestry - byla jsem do Mbouru vyslána s důkazy jeho vzpomínek.

V den, kdy měl Issa volno, nás sept-places, automobil, který pojme sedm (smáčknutých) cestujících, dopravil z Dakaru o osmdesát kilometrů jižněji do oblíbeného turistického letoviska. Rybářské městečko, kde rybáři už nemají naději na dřívější úlovky - ryby u pobřeží Senegalu byly téměř vyloveny velkými rybářskými loděmi plujícími pod francouzskou, korejskou nebo čínskou vlajkou - se teď upíná k naději na výdělky plynoucí z turistického ruchu a ilegální migrace.
Mbour nezná výjimek: jsi běloch, tak plať. Všude, kde jsem se objevila, ceny narůstaly do astronomických rozměrů a nedaly se snížit ani smlouváním. Ani Issova přítomnost na tom nic neměnila. Pokud šel vyjednávat o ceně sám, výsledek byl slibný; když přivedl mne, už dohodnutá cena se rázem zvýšila. Namísto konkurence výjimečně funguje solidarita, ceny pro Evropany jsou jednotné.
K Sukejninu domu nás taxi přivezlo za cenu asi tak desetkrát vyšší, než jaká by byla přiměřená.

Ibrahima je zbožný muž, náležející k bratrstvu murídů. Vybral si pochopitelně ženu podobných kvalit. Sukejna pro nás na zahradě prostřela mísy s pečenými rybami, zeleninou a rýží, tácy s plátky papáji a nerezové pohárky s chladnou vodou. Neobvyklou společnost nám ve stínu stromů dělala krotká kočka, sebevědomě se dožadující vzorků naší potravy.
Hostitelka posbírala nádobí a posadila se k nám, aby nám mohla vyprávět o Ibrahimově dědečkovi, učenci a náboženském vůdci, u kterého i ona studovala a kterého si nesmírně váží. Právě k němu jede, nechtěli bychom ho navštívit?

A tak jsme se ocitli v domě Učence z Mbouru, jehož jméno jsem už raději zapomněla. Po nějaké té půlhodince čekání v obývacím pokoji ("Učenec vyučuje žáky Koránu, přijde, až skončí lekci.") kolem nás bez jediného pohledu prošel krkající stařík s mastnou bradou a mokrýma rukama a zamířil do další z místností. Sukejna, ve tváři výraz zbožného obdivu, vstala z křesla a cupitala za ním. Následovali jsme ji.
Stařík seděl v pokoji na rohoži před vypnutou televizí s obří obrazovkou a snažil se tvářit znuděně.
Sukejna udělala pukrle, představila nás a znovu začala Učence velebit - jeho neocenitelné zásluhy na náboženském vzdělání místní populace, jeho zásluhy na běhu jejího života, jeho schopnost ovlivňovat svými modlitbami běh věcí.
Učenec ji bez zájmu vyslechl a pak se obrátil k Issovi:
- "Ty ji máš na starost?" Gesto směrem ke mně nemohlo nechat Issu na pochybách, o kom je řeč.
- "Ne."
- "No proto. To je jasné, že ty ji na starost mít nemůžeš."
A ke mně pak prohodil:
- "A obrátil tě někdo na islám?"
V úžasu jsem se snažila koktavě vysvětlit, že u nás k tomu obvykle nevoláme "někoho", a že si dokonce myslím, že k tomu ani není žádný "zodpovědný obracející kádr" třeba (nestačí snad jako svědek sám Bůh?), ale mé námitky byly rázně zavrženy:
- "Pokud tě neobrátil nějaký učenec, pak nejsi muslimka!" anuloval stařík dvanáct let mých modliteb, půstů a náboženského přesvědčení.
- "Potřebuji s ní mluvit!" pronesl pak neadresně a Issa i Sukejna se poslušně vrátili do salonu.

-"Zavři dveře. Dej za ně kámen."

Šediny jsou šediny, pánovi už údajně táhlo na devadesátku, proč mu nevyhovět? Zvlášť, když se mi zřejmě chystá vyjevit nějaké tajné moudro.
- "Sedni si sem. Ke mně! Blíž! Ještě blíž!" Že by...?!? Ale ne... Určitě špatně slyší, to bude ono!

- "Ty jsi dobrý člověk, dcero, to já poznám. Ty máš dobré srdce,"

šátrá mi svraštělá ruka v místech, pod nimiž se - tak někde přibližně- to "dobré srdce" ukrývá. To přece není možné??? Ne, jistě si to jen špatně vykládám.

- "Slyšel jsem, že vy tam u vás nenosíte sukně. Ani kalhotky. Jenom kalhoty." přisouvá se ke mně celý dědeček, blíž a blíž. Ovanula mne česneková vzpomínka na jeho právě proběhlou "lekci Koránu".

- "Ale já mám sukni!" zmateně a chabě protestuji, zatímco Učencův chtivý pařátek už přes její látku stačil zjistit, že ani kalhotky v mé gareróbě nechybějí.

- "A taky se nevdáváte a neženíte!", informoval mě stařeček polohlasem.
-"Lehni si tadyhle..."
Konečně jsem uvěřila tomu, že se mi to opravdu nezdá. Kdyby Učenci bylo o nějakých padesát šedesát let míň, dám mu pár facek, ztropím povyk, odejdu... Cokoli z toho, možná všechno najednou. Jenže Učenci je osmaosmdesát a je zřejmě vážená náboženská autorita. Políčkovat dědečky mi nedovoluje moje výchova. Ztropit povyk ani odejít nelze; nikdo by mi neuvěřil: mně, neznámé cizince, kterou i její původ předurčuje k nevalné morálce - co by asi znamenalo moje slovo proti slovu stařešiny, kterého tu všichni znají jako počestného muže?

A tak mám kolena u brady, paže ovinuté kolem kotníků, záda opřená o zeď a zoufale si přeji, aby někdo přišel... A když se (konečně!) za dveřmi ozvaly tiché kroky, začal bystrouchý stařičký učenec honem hlasitě odříkávát jakýsi podezřelý arabský text. Směla jsem zavolat Issu a Sukejnu, byla jsem konečně "správně" obrácena na islám zopakováním šahády po Učenci a ještě jsme nádavkem vyfasovali požehnání při společné modlitbě, při které jsem ale - narozdíl od modliteb s jinými učenci - necítila vůbec nic kromě vlastního vzteku.

Hotovili jsme se k odchodu. Učenec se ke mně ještě jednou obrátil:
- "A co mi tu necháš?"
- "??"
- "Tam přece určitě něco bude," pokynul k batohu.
- "Tam mám sukně. A kalhoty."
- "A co fotoaparát? Nebo malinký telefon?"

Projevila jsem se jako Harpagon. Mou vinou teď možná v Mbouru žije pětadevadesátiletý stařeček, který věří, že bělošky se nevdávají, nenosí sukně ani kalhotky a jsou strašně, strašně lakomé. To poslední má z vlastní zkušenosti.

Dej mu všechny své peníze!

Bylo potřeba legalizovat poslední Issovy diplomy a sehnat pro mne nějaké knihy. Měla jsem dost jiných starostí, než abych se znovu zaobírala nějakou svatbou. Koho by taky bavilo se pořád dokolečka vdávat... A navíc jsem do toho stejně neměla co mluvit.
Thierno požádal souseda, aby v mešitě suploval mého otce a "vdal mne". Issova tatínka, který zůstal v Casamance na jihu Senegalu, prý zastoupí imám.

Mělo mne varovat, že Issovo příbuzenstvo se o sňatek svého nejstaršího syna nijak zvlášť nezajímalo, natož aby mu do něj mluvilo. Měla jsem být ostražitější a všimnout si, že Issův otec z kmene Ballant je ženatý (dokonce dvakrát!) s ďolskou ženou, což je svazek tradicí zakázaný, ba přímo nemyslitelný. Možná bych se byla ještě trošičku rozmýšlela, kdybych věděla, že můj muslimský manžel byl vychováván po katolicku. Možná bych si i všimla, že úroveň jeho znalosti wolofštiny mu podle ještě nedávno nezměnitelných kritérií nedovoluje aspirovat ani na místo mého milence, natožpak na úlohu manžela. Jenže mne zaměstnávaly hlavně praktické záležitosti, takže jsem znepokojivou míru výstřednosti mé nové rodiny, manžela nevyjímaje, jednoduše přehlédla.
Přiznávám, měla jsem v hlavě hlavně letenky, Issovo studium a jeho život v Čechách a vůbec mi nedocházelo, že se opravdu vdávám. Že spolu budeme žít. Že spolu budeme muset vycházet za všech okolností. A že spolu budeme mít společného tolik, kolik jen bude možné. Nenávratně, navždycky.

Thierno koupil hořké ořechy kola, zanesl je do mešity, a když jsme se s Issou v podvečer vrátili z Ministerstva školství, byli jsme už svoji. Kdoví, kde nás ten památný okamžik oddavků zastihl - byli jsme zrovna v autobuse? V čekárně na ministerstvu? Nebo jsme ukusovali ze sendvičů u pojízdného stánku?
Všechno to bylo tak trochu neskutečné. Nebyla jsem zasnoubená; žádný prostředník nežádal Issovým jménem o mou ruku, nikdo neposlal mým rodičům "pozdravy" ve formě čaje, tabáku a peněz. Nepřijala jsem "závdavkem" peníze ani šperky jako záruku, že se už do svatby nebudu stýkat s jinými muži. Nerozdávali jsme "ohláškové ořechy kola", abychom sousedům oznámili nadcházející sňatek. Můj otec byl ošizen o "kozu pro tatínka" v podobě tabáku a peněz a já nezískala peníze ani býčka s jalovičkou. Moje maminka nebyla obdarována a já musela oželet "otvírání kufru" s kosmetikou a oblečením, který tu nevěsty od manžela dostávají.
Vlastně jediné, čeho se Issa v rámci našeho vstupu do manželství (téměř) řádně zhostil, bylo pořízení lůžka.

Ani oslavy se nekonaly, jediný griot nepěl chvály na Issův původ; Thierno nám vyřídil, že se, my novomanželé, máme zastavit u souseda.
A zase jsme zcela nepředpisově seděli na pohovce v salónu, jen my dva a bodrý soused s bříškem - žádní svatebčané, žádní příbuzní, žádný závoj přes obličej nevěsty.

"Manželství není jednoduché. Však se taky říká: když chcceš vědět, co je to trpělivost, ožeň se. Budeš to mít těžké, protože ženy jsou z chyb stvořené. Máš zodpovědnost za svou rodinu."

Potud to bylo v pořádku. Ale v projevu ke mně už soused kolísal od klasického a pochopitelného "nechtěj od svého manžela moc peněz" k inovovanému (a zřejmě barvou mé pleti inspirovanému) "dej manželovi všechny své peníze".
"...a ve všem s ním buď zajedno, dělej to, co ti nařídí. Dobře se o něj starej a buď trpělivá."

Nic jiného jsem ani neměla v úmyslu.