Horalé z Gudrienu 1

1. kapitola

Grufholm stál na kamenné vyvýšenině a pozorně sledoval zasněžené pláně očima barvy nebe pozorovaného přes úlomek ledu. Před bodavým chladem jej chránil hustý kožený svrchník a kalhoty. V levé ruce třímal silné kopí, které bylo oporou jeho unavenému tělu a pravou si hladil rozježený plnovous. Kromě malého batohu na zádech, dýky za opaskem a loveckého rohu, kterým dával jednotlivým členům hlumu rozkazy, jej netížilo nic. V myšlenkách se však zaobíral obavami z nastávajícího lovu.

Lustan je nebezpečné a hrdé zvíře. Výškou odpovídá přibližně koni, jeho rohy jsou podobné mufloním nebo také těm, co nosí horské kozy Kazatta. Dlouhá a hustá srst je tatáž jako u losů z východních plání. Živí se hlízami a drobným hmyzem, které vyhrabává silnými paznehty ze zmrzlé půdy. Jejich lov je však nebezpečnější než stopování sněžných tygrů. I pro úplný hlum se jedná o riskantní podnik, avšak pro tak malou skupinu, jakou vedl Grufholm, to bylo čiré zoufalství. Neměli však na výběr. V tvrdých podmínkách Bílého stolce žádná jiná lovná zvěř nežila a zásoby jídla jim došly před dvěma dny. Cesta k palisádám Gudrienu byla ještě dlouhá.

Hlum tvořili dva stopaři, čtyři náhončí, tři pištci a jeden hovorný. Do plného stavu tedy chyběli čtyři náhončí, jeden pištec a vyvolávač. Ten především! Šest mužů bylo zabito před pěti dny, když hlum padl do nastražené léčky v ústí Skalního brodu. Nikdo by nečekal, že se lenivci vydají tak daleko na sever a navíc uprostřed zimy. Ještě teď Grufholm cítil vibrace tětiv nenáviděných luků z rohoviny a svist šípů, kterými je ti bastardi zasypali. Sténání zraněných mužů, vlastní křik, který je měl přehlušit, pohled do prázdných očí velitele... Ne, teď na to nesmí myslet. Jeho jediným úkolem je dovést přeživší muže domů!

Lovecký oddíl musí pracoval jako pečlivě seřízený a vyladěný stroj, ve kterém má každý své místo. Stopaři se společně vydají hledat kořist. Podle lovu volí mezi vlastními nebo cizími smysly. Lustani jsou však na psy velmi citliví a proto se bez nich musí obejít. Když narazí na vhodné kusy, jeden zůstane na místě a druhý se vrátí k hlumu. Nejjednoduším způsobem lovu je využití schopností hovorného. Ten dokáže zvěř uklidnit a přesvědčit, aby se nevzpouzela jeho vůli a sama přišla do rány pištcům. U větších a silnějších jedinců však hovorný nebývá často úspěšný a na řadu přicházejí náhončí. Ti vytvoří rojnici a křikem, dupáním, tleskáním a lámáním větví naženou zvíře do míst, kde již čekají pištci s jedovatými šipkami, které vyfukují z dutých hudrásových stonků. Lov vždy řídí vůdce hlumu. Tím bývá obvykle vyvolávač, který ze zálohy sleduje lov a v případě nebezpečí použije svou hlavní zbraň - přivolá na pomoc duchy lesa, které na krátký čas zhmotní do podoby vlka, medvěda, orla či jiného dravce. Pokud je však vyvolávač zraněn či zabit, zůstává hlum odkázán pouze na hbitost svých smyslů a sílu paží. A místo velitele přebírá hlavní náhončí.

Lov se od počátku nevyvíjel dobře. Po dlouhých hodinách čekání se objevil jeden ze stopařů a zkroušeně oznámil, že jediný lustan v širokém okolí je silný sedmiletý samec samotář. Samotář je, narozdíl od stádových kusů, agresívní a mstivý. Pokud je to možné, lovci se setkání s ním vyhýbají. Hovorný jen pokrčil rameny a odešel vzývat bohyni Thullii, ochránkyni lovců, aby tak posílil své šance. Půlkruh, který čtyři náhoční vytvořili měl však tak velké rozestupy, že na sebe téměř neviděli. Hovorný se snažil s býkem rozprávět, ale zvíře neodpovídalo a tak se rozmrzele připojil k náhončím. Můžů se zmocňovalo vzrušení. Dusot kopyt, z počátku vzdálený nyní však zlověstně blízký, jasně určil místo, kterým se lustan bude snažit proniknout na svobodu. Náhončí začali vydávat hlasité skřeky. Klacky mlátili do stromu, pískali, řvali, povykovali tak silně, že ze stromů spadaly zbytky uschlých listí. Vtom se z křoviska plného trnů vynořil statný lustan s obrovskými zatočenými rohy a narazil do Grufholma tak silně, že se lovec vznesl do výšky několika metrů. Ve vzduchu se otočil kolem své osy, vyrazil si dech o kmen borovice a před zlomením vazu ho zachránila hluboká sněhová závěj. Po dopadu se ztěžka zvedal, přičemž se proklínal za svoji neopatrnost. Ačkoliv patřil mezi nejzkušenější a nejsilnější náhončí v hlumu, tentokrát se nechal překvapit jako poslední kortus. Musí se rychle připravit a dalšímu útoku rozdrážděného býka se za každou cenu vyhnout. Mohl by být jeho poslední. Rozběsněné zvíře se již otáčelo k dalšímu útoku.

Zvážil své možnosti. Útěk nepřicházel v úvahu, protože v hlubokém sněhu by jej zvíře rychle dostihlo a rozdupalo. Instinktivně zpoza opasku vytáhl zakřivenou dýku. Šance, že by ostří proniklo hustou kožešinou zvířete tak hluboko, aby jej ochromilo či dokonce zabilo, byla mizivá. Hořce litoval ztraceného kopí, které mu vypadlo při prvním nárazu. V té chvíli ucítil v noze pronikavou bolest a pod chodidlem se začala tvořit velká kaluže krve. Před očima se mu začaly dělat mžitky a zapotácel se.

"Teď ne! Teď nesmím ztratit vědomí!"

Lustan se nezadržitelně blížil s hlavou skloněnou.

"Ochraň mě, Thullie." zašeptal Grufholm a měl při tom pocit, jako by s těmi slovy opustil jeho tělo i život. Oči mu zakryl temný stín a on se poddal nevyhnutelnému konci.

>>> pokračování