Písmák Na první stránce se přitom rozvalila mokrá, mlžná, anglická louka a na ní internátní škola Hailsham. Hlavní hrdinka Kathy začala vyprávět příběh svého života. Kathy je klon, stejně jako všichni ostatní studenti školy. Takže jedno překvapení za druhým. Nekoná se Japonsko (víc nejaponský snad Ishiguro nemůže být), atwoodovský název nutně nezaručuje sondu do mezilidských vztahů, přichází sci – fi, ale ani pod tímhle heslem si nezvládnete představit, jak Ishigurův hybridní román vlastně vypadá.
Definice tedy může být matoucí, ale autor v samotném textu velmi dbá na to, aby čtenáře nemátl a všechno dohromady v jeho knize funguje dobře. Hned ze začátku bez zbytečných okolků představí situaci, moc nehraje na překvapení, takže to, že hlavní hrdinka a její dva nejbližší přátelé jsou kloni a že jsou vlastně chodícími zásobárnami zdravých orgánů pro „normální“ občánky Velké Británie, je člověku poměrně jasné po několika stranách. V jeho sci-fi nefungují roboti, nejezdí futuristická auta, není rok 20xx, naprosto nejhlavnější jsou pro něj lidé, Kathy, Tommy a Ruth. Ishiguro emocionálně neběsní, jazykově neexperimentuje a prostředí a atmosféru vždycky jen lehce načmárne, aby Kathy mohla dál vyprávět: „...To jsem ale trochu odbočila“ „..Měla bych se vrátit k...“ Jestli si Kundera myslí, že je alyrický, strohý a přesný, měl by si přečíst tenhle román.
Kvůli téhle strohosti jsem s románem dlouho nebyl spokojený. Ale po čase člověk zjistí, že všechno vynahrazuje Ishigurova civilnost a upřímnost. Právě ta totiž z románu dělá kvalitní dílo současné beletrie, a to hlavně v závěru, kdy Kathiiny přátelé postupně podstupují odebírání všech možných orgánů a neumírají, ale dokonávají. A autor ze čtenáře nedoluje emoce, pořád si zachovává stejně normální, věrohodný tón, který vás, ať chcete nebo ne, dostane do kolen.
Ishigurovým hlavním motivem evidentně tedy nebylo napsat futuristické, výpravné megadílo („Neopouštěj mě“ snad už nemůže být komornější), šlo mu spíš o kritiku. Ne, Ishiguro neodmítá klonování, předmanželský sex nebo potraty, jde mu o anglickou konzervativnost, o to, jak se společnost vypořádává s cizími prvky a jak se je snaží ignorovat a obviňovat. A zřejmě se mu víc chtělo psát o klonech, než o Polácích, Romech nebo Arabech.