čejdy a Hejvy jsou možná andělé

Čejdy seděl na vysoké zídce městského hřbitova. Koleno měl pod bradou, druhou hubenou nohu svěšenou dolu. Celý byl takový nějaký zkroucený, jako vždy. Tvářil se nanejvýš naštvaně, jako obvykle. V puse žmoulal kousek klacíku. Klacíku z lékořicového dřeva, které si s Hejvym koupili za desetikorunu, co našli na pěší zóně. Čejdy Hejvyho přesvědčoval, že je to stokrát lepší než žvejka a že když už zrovna dneska objevili krámek, kterej provozujou Arabové, že je to znamení, aby si koupili tyhle stylový lékořicový klacíky ke žvýkání.Čejdy miloval všechno, co bylo jiné, originální, chytré.

                Hejvy na svého nejlepšího kamaráda upíral své klidné oči, které se vždycky zdály trošku zarudlé, usazené uprostřed velkého obličeje s několika pihami, orámovaného divnými nepopsatelnými zrzavými vlasy. Hejvy měl asi dvakrát větší hlavu než Čejdy. Velkou a zrzavou, masité rty a velice, velice zpomalené pohyby. Úplně bez hnutí se díval na svého nejlepšího kamaráda a smířeně čekal, co řekne na ta lékořicová dřívka.

                Pod nimi na hřbitově začala hrát táhlá smuteční píseň, a během celého následujícího rozhovoru prošel za nimi od leva do prava průvod černě oblečených truchlícíh za rakví, kterou nesli čtyři další truchlící.

„Chutná?“

„Nevim.“

„Hm.“

                „Co čumíš, Hejve?“

                Hejvy pomalu nadzvedl obočí a celou hlavu, místo otázky „Tak co?“

                Čejdy se zachmuřil ještě víc. Ťukal prsty do zídky v místě vedle své pokrčené nohy.

                Hejvy čekal na odpověď, kdyby vzadu mezi hroby netáhl průvod pozůstalých, bylo by to čekání v naprostém tichu.

                „Tak aspoň řekni…Chutná to jako….“začal otázku, aby z Čejdyho něco dostal.

                „Sem to ještě ani nestrčil do pusy a ty hnedka: Hele a jak to chutná?mělo to smysl kupovat to místo žvejky?Nejsou to vyhozený prachy, brácho? je to o tolik lepší? Nech mě vydechnout, Hejve!“ vyprsknul Čejdy a zaostřil oči do dálky, jako by se velice soustředil na rozpoznání chuti klacíku.

Na rozdíl od Hejvyho rezatých kudrnatých vlasů měl Čejdy vlasy hladké,lesklé a tmavé, snědou pleť a celý jeho obličej vypadal chlapecky a roztomile. Snědá pleť, dlouhé řasy- Čejdy se uměl zatvářit tak, že mu nikdo neodolal. Ale popravdě řečeno, Hejvy ho znal spíš s výrazem filosofického ponoření, badatelského zachmmuření a spravedlivého rozhořčení.

                „No nic, je to pěkně hnusný.“ řekl rychle Čejdy a seskočil ze zídky. Oprášil si roztrhané džíny a udělal velice podivný pohyb, aby si na vyhublém těle narovnal modro-bílý pruhovaný svetr. Vypadalo to, jako by se zavlnil od leva do prava a u toho udělal piruetu a to všechno během půl vteřiny.

                Hejvy si opřel svoje chodidla velikosti 47 o hrubě strukturovanou zídku, pomalu posouval zadek až na kraj a pak se pomalu převažoval až do polohy, kdy se jeho tělo prostě nějak samo sesunulo na trávník pod zídkou. Přesně v chvíli kdy dopadl, skončila smuteční píseň závěrečným akordem a úderem bicích. Hejvy se poplácal po zadku a vstrčil si ruce do kapes svých zelených plátěných kraťas.

                „Koukej,to miluju“  řekl čejdy s pohledem na obzor, kde se Slunce třepotavě snášelo k zemi, velký rudý pomeranč, oranžová na semaforu, vykřičeně rudé kolečko, cokoli, prostě

                „…velkej červenej čudlík, kterej země zmáčkne a spustí se noc“ pronesl fascinovaně Čejdy.

Hejv se koutkem svých velkých rtů pousmál tomu vyjádření a chtěl se zeptat na nějakou zajímavou otázku, o které by mohli diskutovat, věděl, že by tím kamaráda potěšil, ale tváří v tvář odcházejícímu Sluníčku ho samozřejmě žádná nenapadla.

                Čejdy si dřepl, až mu dírami na džínách vylezly lehce chlupatá kolena a zamyšleně si propletl prsty rukou, opřených lokty o nohy. Blaženě a pokorně se díval na Slunce.

                Hejvy postával nad kamarádem a začal se těšit na párky, které si ještě chtěli večer uvařit, ale neodvážil se o tom začít. Pak ho napadlo, jestli Čejdý neusnul. Díval se střídavě na něho a na Slunce a na něho a na Slunce a pak mu vlastně omylem ujelo „Jenže my asi nemáme kečup…“ blýsknul zarudlýma očima po Čejdym, jestli ho slyšel.Ten se zvedal z dřepu se slovy „Co povídáš, Hejve?Ja jsem ti rozumněl kečup.“

                „Jo, že to je jak kečup.To slunce.“

                „Kdybych nevěděl, že furt myslíš na žraní, tak bys mě i ohromil svým básnickým cítěním“ řekl Čejdý s úsměvem. Měkké světlo mu ještě zkrásnělo tvář.  I Hejvy se konečně začal tvářit blaženě, protože konečně vyrazili na cestu DOMů k párečkům….k maringotce zaparkované na břehu rybníka Nebíčko to bylo asi deset minut a párky jsou ohřáté za pět minut a kdyby to nemohl vydržet, zakousne si rohlík…

                „Co si dáme k večeři, Hejve?“

                „Jsou tam párky.“

                „Jo no vidíš, super.“

Jakmile popošli pár metrů z trávy na asfaltovou silnici, vyzul si Čejdý svoje sandálky a postavil se svýma cikánskýma chodidlama na silnici. Hejvyho ani nepřemlouval, aby to zkusil taky, za těch patnáct let , kdy tudy chodili od zídky domů, pochopil, že Hejvy si nezuje svoje potapěčské ploutve čili botasky 47, ani kdyby ---ani kdyby nevěděl co. Vychutnával si dotyk bosých nohou a hřející černé hmoty. Patnáct let bydleli s Hejvym v maringotce na břehu městského rybníku Nebíčko. Předtím, do patnácti, museli bydlet doma u svých rodičů. Teď už je jen občas chodili navštěvovat, ale protože rodina měla k jejich životu výhrady, nebyly vzájemné styky příliš vřelé. Rozhodně byly chladnější než asfalt, stále ještě prohřátý květnovým dnem plným Slunce.

                „A jak hodně to bylo hnusný?“ vylezlo z Hejvyho, jeho hlas byl plný smíchu. Tohle měl ve zvyku, po minutě naprosto nelogických úvah uvnitř vlastní hlavy navázat nahlas a zmást všechny okolo.

                Ćejdý netušil, o čem to mluví, ale při slově hnusný se Čejdymu vynořila vzpomínka na lékořicové dřívko a taky mu hned došlo, že to je právě ono, co má Hejvy na mysli.

                „No humus. Ble! Ještě teďka to mám na jazyku!“ přiznal Čejdy.

                „A proč to vůbec prodávaj, když je to tak hnusný?“ řekl Hejvy tak naivně a nechápavě jako to uměl jenom on.

                „Protože rejžujou na těch, co si to koupěj ZE ZVĚDAVOSTI.“

                „To jo, ale to by to mělo bejt daleko dražší, ne?“

                „To právě ne…“ řekl Čejdy.

                „Aha,“ řekl Hejvy, i když to úplně nechápal.

                „To bysme mohli taky něco takhle prodávat,ne?“

                „ Cokoli, Hejve, ty bys moh prodávat cokoli“

                „jak to myslíš, Čejdý?“

                „No jako že bys každýho ukecal aby si koupil cokoli.“

                „Hm, ale že jim to těm Arabům nezakazuje ta jejich víra….“

                „Co??“ upřel Čejdý se skutečným zájmem své hnědé hloubavé oči nahoru, kde měl svou vysunutou bradu a celou dobráckou tvář Hejvý.

                „No prodávat něco, o čem dobře vím, že je to hnusný!“ řekl Hejv s přimhouřenýma očima.

                „Hejve, je to daleko složitější“

                „hm,ale stejně to tam možná někde maj zašifrovaný, jenom to obcházej…“

                „Hejve….“nadechl se Čejdý k dlouhému vysvětlení složitosti věci, ale pak, na svou náturu zcela nepochopitelně, řekl:

                „No vidíš, možná jo.“

Až ho samotného zahřálo u srdce, jak je dnes plný lásky a porozumění.