POHÁDKA O POSLU MOROVÉ RÁNY

I

Děj našeho příběhu začíná v malém, ale bohatém přístavním městě. Je tu mnoho pěkných měšťanských domů i skromných stavení rybářů, náměstí s kašnou, kostel a dokonce i lazaret. A kromě jiných jedna zapadlá tmavá putyka, osvětlená jen několika svícny na dlouhých úzkých stolech ze smrkových latí. U jednoho z nich sedí naproti sobě dva mladí muži u džbánku červeného vína. Ten o něco starší z nich se zrovna optal :

„Opravdu jste se nabídl dobrovolně ? Nebojíte se moru ?“

„Nebojím. Když jsem byl ještě chlapec, byla v mém rodném městě epidemie. Byl jsem také nemocný, ale vyléčili mne. A podruhé se člověk už přece nenakazí.“

„Jak si můžete být tak jistý ? Vždyť přece nikdo ani neví, jak se mor vlastně šíří.“

„Jednou jsem už potom mezi nakaženými byl a vyšel jsem zdráv. Bylo to při obléhání jednoho města - poslali mě tam jako zvěda. A dokonce jsem se při návratu, aby mne nechytili, musel ukrýt v jámě, kam házeli oběti moru. Ležel jsem tam mezi mrtvolami nejmíň hodinu.“

„Děláte si ze mne žerty.“

„Ne - opravdu. Ale jak jsem říkal – kdo jednou nemoc přežije, znovu se už nenakazí. Proto jsem se dnes nabídl, že půjdu na loď a prozkoumám ji. Zcela dobrovolně.“

„Už jsem o tom něco slyšel od místních lidí - ale vím, že si toho hodně přimyslí. Propukl na palubě opravu mor ? Chci říct – není možné, že je to jiná nemoc ?“

„Jsem si jistý, že je to mor.“

„Je tedy opravdu celá posádka mrtvá ?“

„Viděl jsem tam několik námořníků, kteří ještě jevili známky života, ale naběhlé uzliny v podpaží měli už puklé. Do svítání jistě nevydrží.“

„A co myslíte, že teď s lodí udělají ?“

„Kdo ví ? Ráno mě možná požádají, abych se tam znovu podíval, je-li tam ještě někdo živý. A pak ji patrně budou chtít zapálit. I když podle mě by stačilo loď potopit. V jednom přístavu, kde jsem pobýval, házeli mrtvé do moře. V tom místě si mor nevyžádal mnoho obětí. Já sám jsem se po návratu z lodi také jen umyl v mořské vodě.“

„Myslíte, že slaná voda s morem něco udělá ?“

„Nevím. Snad ano.“

„Nemyslíte, že se nemoc šíří naopak právě vodou ?“

„Nevím - nikdo to přece neví. Ale myslím, že sladkou vodou možná ano.“

„Kdyby někdo kupříkladu… hodil nakaženou mrtvolu do studny, myslíte, že by…“

„Ale příteli…“ usmál se mladík „Mrtvoly ve studni by si lidé snad všimli. A navíc – kdo by ji tam házel ? Proč by to dělal ?“

Bavili se dál o moru a o podobných věcech, až se dostali k rozpravám o cestách a o různých cizích zemích. Oba muži byli totiž svým způsobem cestovatelé. První kupec a ten, co nad ním mor prý neměl žádnou moc, byl žoldák.

Pak si k nim přisedli další lidé, místní, a vojáčka se znovu vyptávali, co že viděl na lodi. Mladý kupec posléze zaplatil a odešel.

Počkal si ale na svého nového přítele venku. Žoldák, jak se zdálo, měl popito už tak akorát. Kupec, jakoby se ho nechtěl dotýkat, pokynul na něj jen, aby šel za ním. Začal rozhovor, že prý se omlouvá, ale že zapomněl, jak se vážený pán vlastně jmenuje.

„Danila.“

„Danila ? Zajímavé jméno…“

Zastavili se až uprostřed prázdného, svitem měsíce ozářeného náměstí. Kupčík pak pokračoval :

„Poslyšte, příteli… Nevím vůbec jak mám začít. Jde o to… chtěl bych využít vašich služeb. Rozuměl jsem vám správně, že jste byl žoldák - nebo ne ?“

„Ano. Pořád jsem.“

„Poslyšte – dám vám desetinásobek nejlepšího žoldu, za který jste kdy sloužil, když budete dva dny v mých službách.“

„Desetinásobek ?“

„Klidně i víc – na penězích mi v této věci nezáleží. Chci, abyste z lodi přivezl jednu mrtvolu a pomohl mi ji dopravit do sousedního města.“

Danila se usmál : „Co vás to napadá ?“

„Myslím to zcela vážně. Přijímáte mou nabídku ?“

„To je přece bláznovství. Proč to chcete ? Vždyť ty mrtvoly jsou plné moru.“

„Nechci Vám teď vysvětlovat, co s tím zamýšlím dělat. Přijímáte mou nabídku ?“

„Ale to přece nejde – můžete nakazit celé město.“

Kupec se najednou celý rozhorlil : „Když to tedy musí být, řeknu vám své plány. Ano – chci do toho města přivézt mor. Je to město, ve kterém jsem se narodil a které mi velmi ublížilo. Z duše ho nenávidím. Kolikrát v noci nemohu usnout pro hněv, který ve mě vyvolávají vzpomínky na tamější lid. Od doby, kdy jsem z něho odešel, myslím na pomstu. A nyní, v těchto dnech, v ovzduší strachu z té neznámé lodi, kdy se všichni zdejší bojí, že pomřou na mor – právě nyní mně napadlo, že toto bude má pomsta. Chci hodit mrtvolu do jedné ze studní a doufám, že se nákaza rozšíří do všech vodních zdrojů ve městě – aniž by kdokoli co tušil. Pomůžete mi ?“

„To je bláznovství. A stejně – myslíte, že se mor šíří podzemní vodu ?“

„Nevím, ale doufám v to – přeji si to z celé své duše ! Tak co ?“

„Nebudu přece trávit město morem. Co mně ti lidi udělali ?“

„Je to žold jako každý jiný – vyprávěl jste mi, kolik jste zabil lidí jen proto, že jste byl zrovna na straně jiné armády. Do těch lidí vám nemusí přece nic být – to je moje věc. Dám vám dvacetinásobek vašeho nejlepšího žoldu !“

„Přece nebudu trávit morem město, ve kterém jsem ještě před týdnem s přáteli pil na jejich zdraví ! Běžte někam. Nechte mě na pokoji.“

„Nevím, které město myslíte – patrně sousední přístav. Mně jde ale o to na západě – to město za neúrodnou planinou. Je to nejmíň den a půl cesty krajinou bez stromů, bez potůčků, bez studní. Nikdy jste tam nebyl, že ?“

„Ne.“

„Kdybyste znal tamní lidi, nebylo by Vám jich líto – věřte mi. Podobají se v lecčems té poušti, která jejich město obklopuje. Pojeďte se mnou. Potřebuji člověka, který tam dojede bez toho, aby se nakazil morem.“

„Jděte někam ! Nebudu Vám pomáhat v takové věci ! Jděte. Mám na vás snad vytáhnout meč ?!“

II

Urostlý hnědák táhne po prašné cestě malý vozík s plátěnou klenbou. Danila sedí u opratí. Kupec jde opodál tak, aby nebyl po větru. Má na hlavě mokrý hadr. Ostré slunce rozpaluje pustou krajinu kolem. Je plytká jak talíř. Nikde žádný strom, jen malé, suché keříky, kamení a rozpraskaná zem okrové barvy. A občas starý pařez, podobný spíše kusu sypkého pískovce. Podobně jako pusta v Uhrách, vznikla ta krajina tak, že tu zdejší vykáceli všechny stromy. Tady se ale už ani trávě nedaří.

Kupec pokynul společníkovi, aby zastavil, a přišel blíže k vozu. Vytáhl zpod klenby bandasku vody a napil se. Začíná vysvětlovat, jak se dostanou přes celníka u hradeb. Vojáček poslouchá.

Kupčík se bojí moru. Myslí si, že se nemoc přenáší nejen vodou, ale i pouhým dotekem. Proto mají každý svou bandasku. Proto musel Danila mrtvolu naložit na vůz sám. Sám ji obskládat čerstvými větvičkami modřínu. Navrch dali pár pěkných smrkových a modřínových latí tak, aby nebylo nic poznat.

Už se stmívalo, když přijeli k branám města. Kupec si sedl na vůz vedle vojáčka a natáhl si na hlavu kapuci, že mu nebylo vůbec vidět do tváře. Byl jakože sluha a Danila jeho pán.

Celník jim otevřel, prý jen z dobré vůle :

„Co vezete do města tak pozdě ? Slunce už zapadlo – neměl bych vás pustit. Á – jak to ještě voní lesem. Dřevo je tu vzácné. Pán ví, s čím přijet do našeho města na trh. Ale jak říkám – nepustím vás už.“

Chtěl si vzít pár modřínových latěk, ale Danila ho radši uplatil několika mincemi. Pobídl znovu koníka, aby jel.

„Počkejte, velevážený pane – a co daně ? Daň za vás, za vašeho sluhu, za náklad a daň sváteční ? Zítra je velká slavnost – svátek patrona města. Nevíte to snad ? Nepřijíždíte sem právě proto ?“

„Ale ano – právě proto.“

Byla už skoro tma, ale na ulicích stále rušno. Zdejší se na ně šklebili, jako se šklebí na každého cizince, který vypadá, že do města přijel spíš cosi prodávat než kupovat. Jinak ale návštěvníkům mnoho pozornosti nevěnovali. Byla doba příprav, měli svých starostí dost.

Danilovi po cestě vyhládlo, tak zastavili u hostince, že se půjde najíst a napít. Kupec nechtěl, prý že bude radši venku hlídat vůz.

V místnosti bylo několik mužů a také dvě staré ženské, které seděli u skleněného džbánku jakéhosi oranžového nápoje. Chlapům hostinský nosil cosi podobného pivu. Pomáhala mu mladá dívka, snad jeho dcerka. Danila si sedl do rohu a čekal. Nakonec k němu přišlo to děvce a optalo se, co si přeje.

„Něco k snědku. A k pití.“

„K snědku ? Dnes je přeci předvečer svátku. Jste cizinec ?“

„Ano – jsem tu dnes poprvé.“

„Dle tradice se v předvečer tohoto svátku nesmí jíst. Nemohu vám nic přinést – nikdo ze zdejších by k nám už nikdy nevkročil. Jsou to sice pokrytci a doma se teď cpou studeným  skopovým, které si upekli už včera, aby dnes nešel z jejich komína kouř, ale naoko na udržování tradic dají – mohou pak pomlouvat ty, které přistihnou a bavit se tím.“

„Ale já jsem cizinec – platí i pro mne vaše zvyky ?“

„Nevím – ale pro hostinec ano.“

„Přineste mi tedy džbánek vína.“

Danila ji sledoval, jak kráčí k sudům, dokud si nevšiml nelibého pohledu hostinského. Je možné, že je to jeho žena ? To by na něho byla dost mladá. Bude to dcerka. Pěkná.

Dopil a zaplatil. Vyšel z hostince. Byla temná noc. Teplo, skoro dusno, jako by měly už konečně přijít tolik očekávané deště. Kupčík byl celý nesvůj. Danila nasedl na vůz, vzal opratě. Pomalu jeli, kam mu kupec říkal.

Na kraji města, skoro u hradeb, v části, která nebyla tolik bohatá, byly některé domy neobydlené. U jednoho takového zastavili.

Čekali ještě dlouho potom, co bylo všude dávno ticho jak v hrobě. Občas akorát někde za vraty zakňučel pes nebo zapískal potkan.

Konečně kupec zapálil svíčku a posvítil Danilovi na laťky, které začal přeskládávat, aby se dostal k mrtvole. Chvojí stále ještě přeráželo mrtvolný puch, ale stejně si vojáček udělal z plátna roušku a přikryl si nos i ústa.

Dařilo se jim vše provést velmi tiše. Kupčík stál před opuštěným domem a hlídal, Danila vevnitř spouštěl umrlce pomocí lana do studny.

III

Rozloučili se, ruku si ale nepodali. Pak kupec zmizel v jedné z temných uliček. Chce se prý ještě s kýmsi setkat. Ráno pak má vojáček s vozem čekat u stejné brány, kterou večer přijeli.

Co má ale dělat do té doby ? Vůz s koníkem nechal na jednom z náměstí. Nazdařbůh se pak procházel podloubím. Měl hlad. Ochladilo se a dusno ustoupilo. Přišel ke kašně vprostřed náměstí a umyl si v ní ruce. Protivil se mu pocit, že se jimi před chvílí dotýkal toho otráveného masa. Myšlenek na umrlce a na mor se ale nezbavil.

Nechápal najednou, co tu vlastně dělá. Přijel město nakazit morem. Je to možné ? A proč o tom přemýšlí až teď ? Na co myslel celou cestu ? A tam v hostinci o čem přemýšlel ? O dívce, co roznášela pití. A o svém žoldu. Co si koupí za nejlepší žold svého života ? Domek ? Snad i kobylku. Dvě kobylky.

Teď se mu ale vybavoval příběh o Abrahamovi a o tom městě. Byla to Sodoma ? Slyšíval ten příběh v kostele při kázání ještě jako malý kluk, když tam s matkou chodíval. Ten příběh, jak Abraham přemlouvá Hospodina, ať město ušetří, když v něm najde padesát spravedlivých. Pak pětačtyřicet, dvacet, deset. Kdo je tu ale Abrahám ? Jsem Abrahámem i Hospodinem, řekl si Danila. Ale uvědomil jsem si to až teď. Proč mně ani jednou nenapadlo, že bych to město ušetřil ? Vlastně ano – ta dívka v hostinci. Ta jediná neodpovídala tomu, jak popisoval můj pán zdejší lid. Mluvila o nich stejně jako on – že jsou pokrytci, lakomci, prasata. Tam mě napadlo, že bych mrtvolu odvezl zase pryč, ať si pán říká, co chce. Stejně se mě i umrlce bojí dotknout. No, teď už je to přeci jedno – už je ve studni. I tak nevěřím, že se mor šíří podzemní vodou.

Sedl si na vůz a zkoušel zaspat, chlad mu to ale nedovolil. A také musel pořád myslet na tu dívku. A na Abrahama. Zachtělo se mu odjet. Odjet bez pána, bez žoldu. Nechtěl ale koníka budit a zapřahat. Přes hradby by se vlastně taky nedostal. Slezl z vozu a snad to ani nevěděl, vykročil směrem, kde stál tamten hostinec.

Kočičí hlavy se leskly v měsíčním světle. Domy v noci vypadaly ještě podivněji. Byly zvláštní architektury. Zpoza jednoho se vyloupla silueta a vyrušila vojáčka z přemítání. Starý pokřivený dědek se opíral o stěnu.

„Ukradli mi hůlku, darebáci. Prý aby si zatopili v peci. V pekle ať vám s ní zatopí, až tam budete v kotli sedět ! Starý chromý chlap musí teď lozit podél zdí jak pavouk !“

Vojáček pokračoval dál a nevšímal si už staříkova láteření.

Přišel k hostinci a všiml si, že se vevnitř ještě svítí. Okénkem viděl, že tam dívka, sama, cosi připravuje. Zaklepal na dveře. Napodruhé mu děvče skutečně přišlo otevřít.

„Co chcete ? Máme dávno zavřeno.“

„Promiňte…“

„To jste vy ?“ usmála se. „Přišel jste se najíst ?“

„Najíst ?“ - nevěděl, co říct. Uvědomil si, že vlastně neví, proč klepal. „Snad bych něco opravdu pojedl. Když je tu prázdno, půst neplatí ?“

„To ještě nevím. Ale pojďte dál.“

Připravovala pokrmy na zítřejší svátek. Dala vojáčkovi kus jehněčího a chleba. I džbánek vína mu přinesla.

„Jak se jmenujete ?“

„Vera. A vy, cizinče ?“

„Danila.“

„Danila ? Nikdy jsem to jméno neslyšela. Pěkné jméno. Přijel jste z daleka ?“

„Z daleka…“

Nechala už práce a sedla si k němu. Byl po jídle a dopíjel víno. Také se napila, z jeho sklenice.

„Vyprávějte mi ještě - ráda poslouchám cestovatele mluvit o cizích zemích. Chtěla bych také cestovat. Nikdy jsem neopustila město. Znám jiné země jen z vyprávění - ale věřím, že všude je to lepší, než zde.“

„Jste bohaté město.“

„Bohaté – ano. A slavné. Přesto nejsem nijak hrdá, že zde žiji. Ze zdejších lidí se mi dělá zle. Vše se mi tu hnusí. Nenávidím toto místo – cokoli, co je s ním spojené. Chtěla bych odjet a nikdy se už nevrátit.“

„Co je na zdejších tak zlého ?“

„Všechno. Jsou to pokrytci. A lakomci a vůbec zloději. Neplatil jste snad u brány daň ? Kolik vás donutili zaplatit ?“

„Nevím přesně. Myslím, že to bylo přes dvacet těch vašich černých mincí.“

„Dvacet ? To vás tedy přímo okradli.“

„Byl se mnou ještě sluha. A vezli jsme s sebou náklad, na který padla aspoň polovina z daně.“

„Jste tedy přece kupec. Přijeli jste kvůli svátečním trhům ?“

„Ne, to ne. Tedy vlastně ano.“

„Tak ano nebo ne ? Jaký náklad jste vezli ?“

„Dřevo. Smrk a modřín.“

„Jste celý nesvůj. Pořád mi připadá, že mi něco zapíráte. Beztak jste něco pašovali.“

Vojáček se zarazil. Dívka se usmála :

„Ano ? Uhádla jsem ? Klidně mi to můžete říct - já tu stejně na všechny všechno vím. Vezli jste nové dívky do nevěstince starého Efheua ? To už přece dávno není zakázané. Anebo jste pašovali drahé látky ? Nebo pálenku ? Celník vás jistě nechal za pár drobných projet.“

„Nic takového. Opravdu.“

V jeho tváři bylo cosi chmurného. Snad že to chtěl zahnat, napil se vína. Vera se ho optala velmi něžně :

„Proč jste najednou tolik smutný ?“

„Poslyšte… Mluvíme tu spolu již bezmála hodinu - snad i více. Líbíte se mi.“

„Vy mne také velice zajímáte.“

„Poslyšte tedy, Vero. Povím vám své tajemství, pokud mi slíbíte, že se mnou ráno odjedete z města.“

„Odjet ? Ale zítra je přece svátek – nemohu odjet z města. Musím být zde v hostinci. Otec by mne zle zbil, kdykoliv bych překročila hranice města. Ale kdyby to bylo zrovna v den, kdy mívá za celý rok největší tržby, rovnou by mě zabil.“

„Myslel jsem to tak, že se sem už nikdy nevrátíte. Sama jste přece řekla, že si to přejete.“

„Ale to přece nejde. Proč zrovna v tento den ? Proč ?“

„Slibte mi, že ráno odjedeme. Nebo ještě teď v noci, aby vám otec nebránil. Velmi mi na tom záleží – na vás mi velmi záleží. Neměl jsem sem chodit a mluvit s vámi. To byla chyba, ale už se stalo. Věřte mi – musíte se mnou odjet.“

„Ale proč ? Proč tolik naléháte ?“

Danila se nechtěl přiznat, styděl se. Styděl ! Nakonec pravil :

„Přijede armáda, veliká armáda. Před polednem bude tu, aby dobyla město. Máte vysoké hradby – nebudou se přes ně moci dostat a proto budou město obléhat dokud celé nevyhladoví. Toho všeho vás chci ušetřit.“

„Ale jak to vše víte ?“

„Nu, vím. Viděl jsem je. Věřte mi – musíte se mnou odjet.“

„Ale to přece nejde. Musíme lidi varovat !“

„To by bylo ještě horší. Bude-li město klást odpor, pobijí všechny – muže i ženy. Prosím vás, odjeďte se mnou. Říkala jste přece, že vám na zdejších lidech nezáleží – že jsou zkažení. Opusťte je tedy a nechte svému osudu. Vy jediná si zasloužíte záchranu.“

„Co to povídáte ? Žije tu přece mnoho dobrých lidí. Jako všude na světě tu žijí dobří lidé vedle zlých. Všichni nejsou zhýralci. Nikdy jste tu nebyl a neznáte zdejší lid – jak můžete soudit, kdo má být zachráněn a kdo ne ?“

IV

Skoro už svítalo. Vzali vodu, chléb i sušené maso. Vera vzbudila malou sestřičku, bez které odejít nechtěla, a připravila ji na cestu. Ještě než se ale vypravili, uslyšeli od náměstí přicházet řev několika lidí.

Když se k nim přiblížili, byl z hloučku už celý dav. Mezi nimi i Veřin otec, vracel se patrně zrovna od starého Efheua. Muži i ženy hulákali a strkali před sebou do krve zbitého mladíka, který měl ruce svázané za zády. Ten se ale smál, otáčel se k davu a prskal kolem sebe. Danila poznal, že je to jeho pán. V okně vysokého domu seděl chlap a pletl oprátku. Hodil ji dolů a jiní dva ji utáhli kupčíkovi kolem krku. Pak někdo chlapovi v okně pomohl vytáhnout odsouzeného do výšky. Kopal nohama, záda si dřel o zeď domu. Pomalu se škrtil.

Bylo to na tom náměstí, kde vojáček nechal stát vůz i koníka. Vera zakryla sestřičce oči :

„Co se to děje ? Co to s ním dělají ?“

„Nevím - možná to je zvěd od té armády. K vozu se už nedostaneme. Bylo by to nápadné – a je tam tvůj otec. Musíme jít jinou branou. Bez vozu. Tak pojď už...“

Vera nemohla od té hrůzné scény odtrhnou oči, tvář se jí křivila zděšením a do očí ji vhrkly slzy. Danila ji vzal za ruku a vedl i s malou pryč.

„Kudy se dostaneme ven ? Kde je nejbližší brána ?“

Konečně se dívka trochu vzpamatovala : „Můžeme jít jednou takovou… takovým podchodem pod hradbami. Celníci tam nejsou. Ale je to až na druhé straně města.“

Byla to úzká chodba, Danila se tam se všemi zavazadly sotva vešel. Vylezli nedaleko severní brány a utíkali do pusty. Po pravici jim vycházelo slunce.

Danila se zastavil až když si všiml, že dítě už nemůže. Také on jen tak tak popadal dech. Proč vlastně utíkáme ? Shodil náklad z ramen a klekl na vysušenou zem.

„Kam běžíme ? Kam nás chcete zavést ? Na sever ? Nepřijel jste od severu.“

„Tak – přijel jsem od moře, od východu. Tam je to ale pěšky nejmíň dva dny tou pustinou.“

„A je tam ta armáda.“

Uvědomil si, že musí pokračovat ve svých lžích : „Jistě – armáda. Čeká na východě. Museli bychom se jí nějak vyhnout.“

„Kam tedy máme jít ? Na sever ? Slýchala jsem od hostů o městě na severu.“

„Je to daleko ?“

„Nevím - nikdy jsem tam nebyla.“

„Jestli tam nějaké město je, od severní brány k němu musí vést cesta. Pojďme na tu cestu a dovede nás tam.“

Vydýchali se a pak pokračovali. Nalezli cestu a dali se na sever. Celý den šli a nepotkali ani živáčka. Bylo jim to divné. Že by nikdo nejel na sváteční trh ? Nebo snad nejdou po správné cestě k onomu městu ?

Krajina se zdála být stále nepřívětivější. Už ani těch suchých keříků tu nebylo. Jen kamení a mrtvá zem. A nad hlavou ani mráčku. Na obzoru, pod vlnkou vzdáleného pohoří, se už ale zelenal jakýsi lesík. Slunce se sklánělo k zemi, ale jeho žár nepolevoval. Dívenku nesl Danila na zádech, Vera šla pár kroků za nimi.

Byl unavený, velice unavený. Vždyť vlastně dvě noci nespal. A žízeň měl. Vodu už skoro všechnu vypili. Nemyslel na nic. Snad jen na ten zelený pásek na horizontu. Nepřemýšlel ani o kupčíkovi, ani o moru. Až pak se mu vybavil v mysli obraz, který ho dlouho nechtěl opustit. Svatá rodina putuje do Egypta, aby zachránila dítě před Herodem. Josef, Maria a malý spasitel. A oslík. My oslíka nemáme. Ani rodina nejsme. A utíkáme před čím ? Před vymyšlenou armádou ? A já ? Sám před sebou ?

Vera ho vyrušila v myšlenkách :

„Danilo, počkejte chvíli.“

„Copak je ?“

Zastavili se, vojáček z ramen zdělal holčičku a postavil ji na zem.

„Ráno, tam u náměstí – říkal jste, že ten mladík tam byl možná zvěd. Víte o tom něco ? Znáte toho muže ?“

„Ne, neznám.“

Dali se zase do kroku.

„Přemýšlela jsem, odkud ho znám. Nejsem si jistá, ale myslím, že to byl jeden, který před pár lety žil v našem městě. Vídávala jsem ho v hostinci. Nevím už, co udělal. Byla jsem tehdy ještě dítě. Myslím, že chtěl zapálit město. V několika domech založil požár. Chytli ho a chtěli pověsit, ale utekl jim. Utekl z města. Pak se povídalo, že se z něho v cizině stal bohatý člověk. Myslíte, že mohl přitáhnout s tou armádou a jít do města jako špeh ? Myslíte, že s ním má ta armáda něco společné ?“

„Nevím. Říkal jsem, že nevím, kdo to vojsko vede.“

„Chtěla jsem říct – myslíte, že lidi už ráno o všem věděli ? Pokud to byl zvěd a oni ho vyslýchali, snad jim vše prozradil. Nemusela bych si pak tolik vyčítat, že jsme utekli a nikoho nevarovali. Ulevilo by se mi. Myslíte, že to tak mohlo být ?“

„Ano. Je to možné…“

Přiblížili se k oáze. U prvního stromu si konečně sedli do stínu. Slunce začínalo zapadat, nebylo už takové horko. Seděli tam mezi několika stromky uprostřed pustiny.

Danila se po krátkém odpočinku vydal hledat vodu. Zakrátko prošel křížem krážem celý lesík, ale našel jen malé vyschlé jezírko a bláto na jeho dně.

Když se vrátil, dívky spaly. Točila se mu hlava žízní i únavou. Chtěl se napít z poslední trošky vody, ale nakonec ji nechal na ráno pro malou. Usnul.

V noci ho probudil Veřin kašel. Prý jí bolí hlava, už během cesty ji bolela, a má asi horečku. A na plicích ji prý bolí.

Pak se začala celá třepat. Dokonce chrlila krev.

Danila bděl dlouho u ní. Dal jí vypít zbytek vody. Seděl opřený o strom a držel ji v náručí. Nakonec ho ale znovu přemohla únava.

V

Vzbudil se až za svítání. Hlavu mrtvé stále držel v dlaních. Děvčátko sestru hladilo po vlasech a plakalo.

„Co tu děláš ?! Neříkal jsem ti, že se k sestře nemáš přibližovat ?“

Dívenka se jen o to víc rozplakala. Odehnal ji od těla, ale dítko se stále vracelo a chtělo se sestry dotýkat. Zvedl se a chtěl vzít děvčátko za ruku. Vzpíralo se, tak ho chytil a hodil na rameno. Zavazadla nechal ležet.

Děvčátko šlo už samo, několik kroků za vojáčkem. Už neplakalo. Danila s otupělým výrazem sledoval směr cesty. Točila se mu hlava, bolela.

Stíny našich poutníků se zkracovaly, vlnka vzdáleného pohoří se pomalinku protahovala a rostla do výšky.

Nakonec pod ní byly vidět i stříšky malých dřevěných domků. Danila se zaradoval. Konečně ! Vtom ale uslyšel dívenku za sebou kašlat. Zastavil se a otočil k ní, podívali se na sebe. Pobídl jí mdlým pohybem ruky, aby šla blíž. Ona se ale ani nehnula, jenom mu hleděla do očí. Pak znovu zakašlala, silněji. Přistoupil k ní. Položil jí ruku na zpocené čelo a v zápětí se pousmál, jakoby sám sobě, nesmyslnosti toho, co zrovna udělal. Sedl si pomalu, unaveně na kraj cesty. S přivřenýma očima hleděl nahoru na azurovou modř nebe. Dívenka se také posadila, na starý pařez, a znovu se silně rozkašlala.

„Chvilku si odpočinem.“

Otočil se a pohlédl k vesničce. A až teprve teď spatřil, že se k nim odtud blíží vozík tažený dvěma koňmi.

Povoz zastavil kousek od nich. Danila ani nevstal, jen otočil tvář k muži, který na něj přes hřbety koní volal :

„Hej ! Co tu děláte ? Potřebujete pomoc ? Co je vám ?“

„Nic. Nechte nás být.“

„Cože ? Co říkáte ?“

„Nechte nás na pokoji !“

„Jdete do vesnice ? Jste od pohledu celí zmožení. Nechcete tam zavézt ?“

„Jedete přece opačným směrem.“

„Já vás tam zavezu. Vždyť je to jenom kousek.“

„To už dojdeme. Nemějte starost.“

„Proč jste tak hrubý ? Vždyť vám chci pomoct.“

„Odpusťte. Jsem podrážděný. Děkuji vám, ale to už zvládneme.“

„No dobrá. Jen se uklidněte.“

Vtom se dívenka rozeběhla k vozu. Danila se namáhavě zvedal, ale dohnal ji, vzal za ruku a zastavil. Obrátil se k muži :

„Jeďte už. Je unavená, chtěla by se svézt. Donesu ji na zádech.“

„To je dcerka ?“

„Dcerka.“

„A co že jdete přes poušť pěšky a bez zavazadel?“

„Už jsem vám řekl – nestarejte se o nás. Děkuji vám, ale nepotřebujeme vaši pomoc ani otázky.“

„No dobrá. Běžte si sám, vy blázne.“

Muž pobídl koníky a vůz se rozjel.

Děvčátko sedělo vedle něho na zemi a kašlalo víc a víc. Danila hleděl směrem k vesničce, vzdálené ještě dobrou půlhodinu cesty.

„Vstávej...“

Dívenka vstala, vojáček taky. Vzal ji za ruku a vykročil, ne ale dál k vesnici, ani zpátky.

Děvčátku se už podlamovaly nožky vyčerpáním, z chůze i z neustávajícího kašle. Sedlo si na zem a nechtělo jít dál. Byli už daleko od cesty. Slunce na ně svítilo kolmo ze svého poledního stanoviště. Danila si svlékl košili a dal ji dívence pod hlavu. Těžce dýchala, snad i blouznila, v horečce.

Pak se na chvíli zklidnila, jakoby usnula. Vojáček vzal kámen a jedním úderem jí rozbil čelo. Napřímil se a pomalu, vrávoravě vykročil směrem, kde se mu rovina kolem zdála nejrovnější, nejpustší. Obličej se mu svíral bolestí. Polykal naprázdno. Snad chtěl plakat, ale nanejvýš mu trochu zvlhly koutky očí.

VI

Krajina plytká jak talíř, pustá, ani stromeček, jen suchá tráva. Od západu se ženou mračna. Slunce, naklánějící se k obzoru, přes ně prosvítá jen nepatrně.

Snáší se déšť a omývá žoldákovo mrtvé tělo.