cennosti

            Když jsem tě poprvé spatřil, seděla jsi schoulená na židli v jednom pražském baru, měla jsi rozpitou rtěnku a tvé oči dávaly světu najevo, že jsi velmi smutná a opilá. Měla jsi zacuchané vlasy v laciné gumičce, která se ani trochu nehodila k šatům, které jsi si ten večer oblékla. Seděla jsi tam a dívala ses před sebe tím nepřítomným pohledem, mnula sis dlaně, aby ses zahřála a rty jsi mumlala jakousi větu pořád dokola. Byl na tebe žalostný pohled, drahá. Hnědé prameny vlasů ti spadaly na ramena a zakryly tak skráně se slzami, které uronily tvé oči.  Nedokázal jsem snést ten pohled. Objednal jsem si další pití, nevím ani co…Chtěl jsem sebrat odvahu, abych tě mohl oslovit. Ale nenacházel jsem ji. Stále visela někde ve vzduchu, aby mě potrápila, cenila na mě zuby a posmívala se mi. A mé oči se toužily setkat s těmi tvými, plnými žalu. Dokázala jsi to. Naplnila jsi je smutkem stejným, jakým ty tvé překypovaly.

            Když jsem pak pozdě v noci odcházel zasněženou ulicí domů, tam, kde jsem tušil postel se studeným prostěradlem, nedokázal jsem tě vyhnat z paměti. Boty dopadaly na lehounký sníh a já nemohl přestat myslet na ty oči. Kéž bys neodešla dřív, než jsem se vrátil ze záchoda, drahá…

            Seděla jsem sama, protože nedorazila. Slíbila mi, že přijde, protože mi chtěla říct něco, co pro mě bylo důležité. Je jedno, co to bylo, te%d už je to úplně, úplně fuk…Dokázala jsem se jen dívat na desku stolu. Všechno okolo mi bylo lhostejné. Teď, když nepřišla, když se neobjevila a ani se mi třeba nevysmála do tváře, pro mě už nic nemá smysl. Moje kamarádka, sestra, přítelkyně, osud, láska…Marion, proč jsi nepřišla? Život pro mě ztratil smysl, v tu vteřinu, kdy ručička překročila dvanáctku, jsem naposledy vydechla. Ani mě nenapadlo přemýšlet, Marion, jestli se ti něco nestalo. Nenabourala jsi? Nespadla jsi z kola? Nesrazil tě vlak? Ne, nic z toho. Prostě jsi jen nepřišla.

            Pamatuji se, jak jsi mi radostně řekla do telefonu, že se mnou nutně musíš mluvit. Bylo mi jedno, že je skoro půlnoc, že jsi mě probudila a že se budu muset obléct. Kdy, kde, byla má první slova. Řekla jsi, že co nejdřív, ať na tebe počkám v našem baru na Vinohradech. Odhodila jsem telefon do peřin a začala jsem se zmateně ploužit po pokoji, abych posbírala oblečení, které by se hodilo na ten okamžik, až uslyším, ach, Marion, tu větu ze Tvých úst. Nalíčit bych se mohla, řekla jsem si, a ledabyle si přejela rty rtěnkou. Když jsem pak jela noční tramvají, uvědomila jsem si, že jsem nechala svůj mobil na posteli.

            Bar byl zakouřený, přeplněný, ale to mi nevadilo. Byl pro mě i přes to příjemným místem. Milá Marion, celý můj život závisí na tobě. Visela jsem očima na dveřích, až uvidím tvé kudrnaté vlasy, modré oči, jak uvidím tvé rty v úsměvu. Objednala jsem si tonika a usadila se na barovou židličku, odkud jsem měla výhled na dveře i okno. Venku hustě sněžilo, nad zemí visela hustá mlha a když někdo otevřel dveře, cítila jsem ostrý zápach ulice. Moč, cigarety, vlhko, výfuky aut. A přesto jsem cítila i klid. Ale ty jsi nepřišla. Mnula jsem si dlaně, abych se zahřála a v tom okamžiku jsem začala plakat. Nevím jak dlouho jsem plakala, nechala jsem slzy stékat po tvářích a bylo mi jedno, že se na mě každý dívá. Já se chtěla dívat na tebe Marion. Má lásko, přítelkyně, sestro…kde jsi?

            Šel jsem sám, dlouho, protože poslední tramvaj dávno odjela a čekal jsem, jestli nepotkám někoho známého…Potřeboval jsem močit, ale nechtělo se mi na ulici, vymrzlé a zasněžené a navíc žalostně opuštěné. To poslední pivo mě zradilo. Nešlo mi z hlavy, kdo byla ta žena, či dívka, kterou jsem viděl v baru. A na koho asi čekala. Čekala na někoho vlastně? Připadal jsem si jako idiot bloumající nad něčím, co stejně nikdy nerozluštím.

            Kéž bych věděla, co se s tebou stalo, Marion, hned bych ti bývala odpustila,ale takhle? Přišla jsem domů a na telefonu jsem neměla jediný náznak toho, že bys mi volala. Musela jsem z toho baru odejít dřív. Třeba mi ještě zavoláš, když tam přijdeš později a neuvidíš mě, řekla jsem si. Taky jsem musela odejít, protože si mě pořád prohlížel nějaký člověk. Nedokážu si vysvětlit proč. Vždyť já jsem nikomu nedala najevo, že bych hledala někoho konkrétního, mé tělo nedalo najevo, jestli čekám muže nebo ženu, ba jestli vůbec na někoho čekám. Díval se na mě, viděla jsem ty oči, jak pnou a těkají po mém obličeji, cítila jsem to, jak mi bloudí po těle, zastavily se na ňadrech a na bocích, líbaly mě na rty a snažily se proniknout mi do očí. Umím se skrývat a prchat z těsných míst. Kéž bych tak věděla, co se ti stalo,  Marion….

            Sedím v práci, za stolem s počítačem a bezmyšlenkovitě tápám po internetu. Všichni kolegové si mě dneska nějak divně prohlížejí, jako by se ptali, co se to se mnou stalo. Celý den totiž jen mlčím a zadumaně hledím kamsi. Kam se díváš, ptají se mě. Nedostane se jim ničeho, než úsměvu. Jen já vím, co pozoruji. Kolegyně, která sedí naproti mně, má minisukni, pravděpodobně módní výstřelek. Jindy bych nedokázal přestat sledovat její stehna, jak se o sebe třou, ale teď? Jsem sám sobě k smíchu. Šéfova sekretářka, vlastně i moje sekretářka, se na mě co chvíli významně podívá a olízne si rty. Chtěla by to, stejně jako to chtěla před týdnem, před dvěma dny. Kroužek na prsteníku levé ruky jí patrně nezastaví v tom, co chce. Uvědomělá občanka a žena na svém místě. Mrcho, říkám si, a dívám se dál tam, kam jiní nemohou.

            To není možné. Je to už měsíc, měsíc ode dne, kdy jsem na ní čekala v tom baru, kam nepřišla. Copak se s ní vážně něco stalo? Nejistota graduje, moje tělo se třese stejně, jako svědomí začerněné onou nejistotou. Provedla jsem snad něco, co jí zabránilo přijít? Rajčata a mozzarelu, prosím. V téhle pizzerii přece pracovala. Ale teď už tu není a moje otázky, kde je Marion, byly doprovázeny jen mlčením, Už tu nepracuje?  Proč? Stalo se něco? Je naživu? Marion???????  Celý jeden měsíc, nov, úplněk, a já tě neviděla. Nikdy jsem ještě necítila takové prázdno…