Horalé z Gudrienu 2

"Ten už hoduje s bohy u kamenného stolu," pronesl posmutněle Thunn, jeden z náhončích. "Podívej se na něho, vždyť je celý bílý. Nechápu ale, jak to dokázal."

"Nevěřím tomu," vrtěl hlavou hovorný Lugren, "musí v tom být něco jiného. Třeba to byla její vůle a on s tím neměl nic společného."

"To je nesmysl!" rozčílil se Thunn. "Já ji viděl, když se postavila mezi něj a lustana. Musel ji přivolat, jak jinak by to bylo možné?"

"To nevím, ale on není vyvolávač! Já to přece musím poznat!"

"Ty určitě," zabručel si pro sebe Thunn a dával si dobrý pozor, aby jej Lugren nezaslechl.

"Podívej!" vykřikl hovorný, "přichází k sobě!"

Grufholmovo tělo se otřáslo a prohnulo se v křeči. Muž zhluboka vydechl a otevřel oči. V tváři, jejíž bledost jen velmi pozvolna ustoupila nachu červánků, se zračil nepopsatelný mír a klid. Bylo to stejné jako u lovců, jejichž stíny nahlédly do síně, kde bohové soudili duše mrtvých, kterým ale bylo nakonec povoleno navrátit se do světa živých. Nebylo jich mnoho, ale sem tam se nějaký objevil.

"Grufe," oslovil Thunn přítele stejně, jako když byli chlapci, "žiješ, jsi zpět! Bohové tě propustili. Vrátil ses mezi nás."

Grufholm na Thunna upřel udivený pohled, který po chvíli vystřídalo zklamání.

"Škoda, byl jsem tak šťastný."

"A mezi námi nejsi?" zašklebil se Thunn a usmál se, zatímco mu rychle ošetřil krvácející stehno.

"Nech toho, ty šašku," přerušil jej Lugren příkře, "zeptej se ho!"

Thunn po hovorném blýskl zlostným pohledem. "Teď se vrátil z říše mrtvých, tvůj výslech počká!"

"Nepočká, musím to vědět hned!" nenechal se odbýt Lugren.

"Počká," zavrčel Thunn a se zatnutými pěstmi se nad hovorným vztyčil.

Při pohledu na masu svalů se Lugren rychle odporoučel.

Thunn znovu poklekl ke zraněnému příteli a pomohl mu na nohy. První kroky stály Grufholma obrovské úsilí, přestože mu Thunn vydatně pomáhal. Postupem času získávala jeho chůze na jistotě, a tak se klopýtající dvojice vydala za zvukem praskajícího ohně, doprovázeného tlumeným hovorem ostatních členů hlumu. Grufholm ztěžka dopadl na připravenou kožešinu a toužebně vztáhl ruce k ohni. Náhončí i pištci seděli tiše a sem tam na něj zvědavě pohlédli. Lugren cosi důrazně sděloval Thunnovi, který mu dal jasně najevo, že se s ním nechce bavit. Hovorný si zlostně trhal vousy z husté bradky, což dělal vždy, když byl nadmíru rozčilený. Nakonec se rozhodl veškeré protesty ignorovat a vydal se velitele vyzpovídat. Přišel pozdě.

Grufholm spal a klidně přitom oddechoval.

 
--------------------------------------------------------------------------------

Mrtvý les. Hrozivě vztyčené pahýly, torza odumřelých stromů. Pokřivené větve podobné pažím, které někdo těsně před smrtí lámal v kole. Bezlisté dlaně zdvižené k temné obloze v němé prosbě. Nebo modlitbě? V příšeří osiřelých kmenů, dříve silných a majestátných, se líně převaluje mlha. Obtáčí se okolo děsivých artefaktů dříve pulzujícího hvozdu. Na zemi ani lístek či travina, nic kromě podivného šedočerného mechu, který se podoben krystalům jemně třpytí. Když na něj došlápne, má pocit, jakoby syčel a úpěl. Praskal a drtil se na prach.

Ticho. Mrtvé a nekonečné. Absolutní.

Grufholme!

Zdálo se mu to, nebo skutečně někdo zašeptal jeho jméno? Zastavil se a ve snaze zaslechnout ono vzdálené volání zatajil dech. Nic. A přece!

Grufholme!

Zmateně se rozhlíží. Nedokáže určit zdroj tajemného hlasu.

Grufholme!

Při každém vyslovení svého jména má pocit, že přichází z jiné strany.

"Kde jsi?"

Ticho.

Kdesi mezi kmeny měsíc osvětluje drobnou mýtinu. Vydává se tím směrem. Sssssss, ááááh. Temný mech trpí pod jeho chodidly. Uprostřed holé planiny vyvěrá pramen a svou mízu láskyplně odevzdává do náruče studánky, kterou obklopuje kamenný kruh. Také každý valoun je porostlý mechem. Zeleným mechem! Čím blíže je mech k prameni, tím živější je jeho barva. Čím více se vzdaluje, tím tmavší se zdá. Při pohledu na zurčící pramen dostává žízeň. Obrovskou, neukojitelnou.

Pokleká a s potěšením noří dlaně do chladné vody. Jak osvěžující je to pocit! Cosi se zalesklo, snad odraz měsíce. Naklání se nad vodní hladinu a dívá se na svůj vlastní odraz ve vodě. Nic jiného nevidí. Zčeří ještě jednou vodu a vlhkou dlaní si otírá čelo. Musím jít dál, pomyslel si a chce vstát. Na vodní ploše, která se nyní po jeho laskání uklidnila, však místo vlastního obličeje vidí obraz neznámé ženy. Ačkoliv je její tvář zcela cizí, připadá mu nepopsatelně krásná. Pláče? Ne, to jen její oči, užší a protaženější, než je tomu u žen z jeho rodu, vzbuzují dojem smutku. Vlasy má dlouhé, rovné a temné s modrým nádechem! Tenké obočí stejné barvy je úzké a souměrné. Nosík a drobná ústa jako stvořená k líbání.

"Kdo jsi?" zašeptal omámen dívčinou krásou.

"Grufholme!" uslyšel najednou velmi zřetelně. Ačkoliv bylo zřejmé, že hlas pocházel od neznámé bytosti, její rty se nepohnuly. "Potřebujeme tě!"

"Kdo jste?" zeptal se znovu. Výraz dívky se lehce změnil a muž v něm rozeznal netrpělivost, možná i hněv.

"Nemáme příliš mnoho času, Grufholme! Vyhledej nás co nejdříve. Mračna se stahují."

Skutečně! Měsíční kotouč začal rychle mizet za mraky.

Obraz se ztrácel a s ním i lovcův klid. "Ale, kde vás najdu!" vykřikl zoufale.

"Ptej se vlastní krve."

Hladina byla prázdná a temně pustá. Byl to sen nebo skutečnost?

Celou mýtinu začala postupně zahalovat tma. Vzdálenější okraje zeleného mechu měnily svoji barvu. Jeho temný příbuzný nad ním rychle získával svou moc. S protahujícími se stíny stromů se se syčením a vrčením blížil ke klečícímu muži. Již nezbýval téměř žádný přirozený mech, který by Grufholma dělil od temnoty. Mezi stromy se něco pohnulo. Něco obrovského a zlověstného se rozhodlo přijít a vzít si jeho život. Byl si tím jist a nechápal, odkud jeho jistota pramenila. Podivné skřípavé a praskavé zvuky přicházely ze všech stran. Grufholm se postavil, zatáhl za kožené řemínky na ramenou a sevřel v dlaních obouručnou sekeru, kterou nosil připevněnou na zádech. Pokud je toto hodina jeho smrti, pak bude mít jeho stín dostatek průvodců. O to se postará. Pevně se rozkročil a vyčkával.

--------------------------------------------------------------------------------

"Tak vstávej, u všech bohů!" volal Thunn a třásl s Grufholmem. "Thullie se na nás usmála!"

Grufholm si protřel oči a do nozder ho udeřila vůně pečeného masa.

"Lugren přinesl srnu! Všichni se dosyta najíme a ty bys to prospal," smál se Thunn a utíral si do rukávu mastná ústa.