Mezi dvěma světy - část první

Starší pán se posadil do svého houpacího křesla, pokuřoval svou dýmku a zamyslel se. Přemýšlel o světu, o globálním oteplování, o ekologii a v neposlední řadě také o svých červených bačkorách s bambulkou. Zkrátka si udělal příjemné odpoledne, z něhož ho nemohlo nic vyrušit. Tedy, alespoň to předpokládal. „Alberte! Alberte!“ ozval se nepříjemně vtíravý ženský hlas. „Pojď sem! No honem sem pojď, slyšíš? Tohle musíš vidět!“ Pán odevzdaně vstal, obul si své bačkůrky a vzhledem k tomu, že znal nechuť jeho ženy ke kouření, odložil svou dýmku. Doufal, že se k ní během několika chvil bude moci vrátit. Přece mě tam stará nebude držet hodinu, řikal si s jistotou. Pomalu se odšoural do vedllejšího pokoje. „Co je?“ zeptal se nevrle své ženy, která uhranutě zírala na televizi. „Lucko, můžeš mně říct, proč tady vejráš na vypnutou televizi?“ podíval se Albert vyčítavě na svou ženu, ale v okamžiku svých slov zalitoval, neboť pochopil, proč se jeho žena dívá na černou obrazovku. Schovívavě se usmál, pohladil svou ženu po hlavě a líbezným hlásem pověděl: „Uklidni se, prosím tě, já koupím novou televizi. Kvůli jedný díře v obrazovce ještě nemusíš takhle vyvádět. Cos tam hodila? Jak se ti povedlo tu díru udělat?“ ptal se mile, zatímco na díru skrze své tlusté brýle mžoural. „To... to... to ne já,“ vykoktala ztěžka Lucie a v jejím hlase byl slyšet strach. „Šmarjá a kdo teda? Svatý Dynda seskočil z nebe a udělal ti díru o průměru deseti centimetrů v televizi? Prosím tě, já nejsem malý dítě, mně nenabulíkuješ takovou kravinu,“ rozčílil se trochu Albert, jelikož nenáviděl, když z něho někdo dělal hloupého. A tohle pro něj bylo bezesporu nevysvětlitelné. Lucie byla dírou úplně hypnotizována a na Alberta se ani nepodívala. Řekla jen: „To samo, věř mi!“ Albert své ženě samozřejmě neuvěřil, i přesto, že se mu její chování zdálo trochu podezřelé. Posunul si brýle ke kořeni nosu a začal kolem televize hledat nějaký předmět, který by byla Lucie schopna hodit do televizní obrazovky. Nenašel však nic. Sedl si vedle Lucie, chytil její ruku a dal se do naléhání: „No tak, dýchej z hluboka a v klidu mi pověz, co jsi udělala. Jak se ti to povedlo? Nebudu se zlobit!“ řekl, přestože cítil, jak mu cukají nervy. Neřekla nic. Pouze svým dlouhým štíhlým prstem ukázala na obrazovku. „Ale já vím, že tam...“ nestačil dokončit větu Albert. Zpříma pohlédl na obrazovku a pohled mu sklouzl přímo na onu díru. Nemohl odtrhnout oči... Zrovna jsem se Silvánou popíjela čaj. Chýlilo se k poledni a z našeho malého příbytku se ozvala moje maminka. Volala na mě, abych si pospíšila domů, brzy už bude oběd! Omluvně jsem se usmála na svou kamarádku Silvánu a nabídla jsem jí, že s námi může poobědvat, jestli chce. „Né, děkuju, nebudu tvojí mámě přidávat další hladovej krk. Beztak vás u stolu bude dost,“ usmála se a já jsem nevěděla, co jí mám na tu hloupou narážku říct. Vždy mi bylo líto, když si ona, jako jedináček, dělala legraci z naší početné rodiny. Úkosem jsem na ni pohlédla, řekla jsem jen kratinké: „Tak se měj,“ a dala jsem se do běhu. Nemohla jsem si dovolit přijít pozdě k obědu, protože přísné zvyky naší rodiny se musely dodržovat. Oběd přesně ve dvanáct hodin a tři minuty byl zkrátka vyžadován. Když jsem přiběhla do světnice, mile jsem se usmála na svou maminku a slušně jsem se zeptala, co dnes bude dobrého. „Orlí maso na smetaně,“ odpověděla maminka zvesela. „Tatínek se činil, holka.“ Pochopila jsem, že tatínek po cestě z dolu našel kdesi u cesty někým zastřeleného orla a přinesl nám ho domů. Z toho jsem každopádně měla radost. U nás doma je maso velikou vzácností. Tatínek pořád (mimochodem podle rodinné tradice) pracuje v dolech a maminka se stará o novorozeňata, která se u nás doma vyskytují prakticky nepřetržitě. Sešli jsme se všichni u stolu, tatínek popřál dobrou chuť a všech třináct hladových žaludků se začalo plnit delikátním masem. „Tedy, maminko, je to výborné,“ pochválil uznale tatínek a já jsem mu musela dát za pravdu. Za tu dobu, co jsem neměla maso, jsem téměř zapomněla, jak chutná. Po obědě jsme se všichni rozběhli po svých cestách, jak už to tak u nás bývá. U našeho stolu a v našem domečku jsme se však dalšího dne již nesešli.

---