Jak bláznům útěku minuta chutná

Můj psychiatr je opravdu sečtělý člověk. Vždycky si strašně rád pročítá můj chorobopis.

Běžel jsem. Člověk pozná, když běží. Na tom vskutku není nic vážného, jen to, že jsem běžel parkem Psychiatrické léčebny v Praze Bohnicích a za mnou v těsném sledu běžela sestřička Jahelová, schopná doběhnout a uzemnit i hrocha bez ohledu na jeho názor.
Ani nevím proč jsem začal utíkat, hráli jsme si na piráty s ostatními chovanci a já najednou vylezl oknem a začal utíkat, což se stalo vlastně před sotva pár vteřinami. Asi proto, že jsme se nemohli shodnout na tom, kdo bude hrát kapitána Něma a tak jsme si hodili kostkou. To víte, když je člověk blázen je svět mnohem vtipnější místo.
Sestřička Jahelová se zkušeností starého mistra Jiu-Jitsu skočila dvojité salto mortale z prvního parta a teď utíkala za mnou. Člověk by se divil, kde se v takové stařence bere tolik sil a energie nicméně sestřička Jahelová běžela hned za mnou a při tom soustavně prolínala Boha, Nietzscheho, a korunovační klenoty.
(Ono, sestřička Jahelová je poněkud obstarožní dáma nejasného původu - pravděpodobně odněkud z Transsylvánské vysočiny, tam jsou lidé schopni provést cokoli mají-li k dispozici dubový kolík, česnek a dost svěcené vody - nicméně kolují o ní zvěsti, že prý dokonce bojovala s Američany o Guadalcanal).
Ohlédl jsem se. Uznávám, nebyl to zrovna nejlepší nápad. Sestřička Jahelová právě v běhu ládovala svoji bambusovou foukačku Thorazinem. To byla další věc, se kterou se v ústavech ve Střední Evropě proslavila. Získala sice bezcitnou a nelidskou aureolu, jakou může mít už jen veletank výrobní řady Josif Stalin, ale na druhou stranu její metody byly naprosto účinné.
Jen dvakrát za deset let byla sestřička Jahelová poražena, ale to je už jiný příběh. Živě jsem si vybavil Jehovistické hnutí, které toho bylo příčinou. Musel jsem se usmát, ačkoli situace byla krajně tíživá.
Během patnácti vteřim co jsme běželi parkem sestřička Jahelová nabyla foukačku a byla připravena ke střelbě na pohyblivý cíl, což byla její nejoblíbenější disciplína, hned po vrhu koulí a hodu granátem.
V takových okamžicích vám před očima proběhne celý váš dosavadní život. Jen jsem doufal, že přeskočím tu část s Martou Sekáčkovou. Bohužel. Nicméně i po tomto zklamání jsem běžel dál a doufal v milosrdnost Boží. Jen co jsem ucítil střelu z foukačky za krkem, uvědomil jsem si, co je to vlastně za sviňi, která se vždycky ráda pobaví.
Když budete zavření je jedné cvokárně spolu se sestřičkou Jahelovou, zvyknete si na různé věci a věřte nebo ne, víte a vidíte víc než obyčejný smrtelník. Bylo mi jasné, že než mě začne ochromovat Thorazin, tak mám ještě tak třicet vteřin, během kterých se Jahelová pokusí sehnat dalekohled, spartakiádní lehátko a ledový drink s paraplíčkem a jahodami. Jen jsem doufal, že do mě sestřička Jahelová nevpálila maximální dávku.
(Říká se jí Kobyla Joe, 3mg, když se za dva potom probudíte, opravdu se cítíte jako by vás kobyla kopla. Někteří přísahají, že Kobylu Joea viděli a slyšeli, ale tak, kdo by věřil úředně prohlášeným cvokům?)
Naposledy odtud takhle utíkali dva jehovisté (nakonec se jim podařilo probourat papundeklovou zeď lžící a slézt po lidském žebříku, kterého jsme se pro ně s radostí zúčastnili). Oba utíkali jako já teď, jen co je sestřička trefila, obstarala si lehátko a dalekohled a bavila se dosytosti. Když show skončila  mrzutě vytrousila, že to chtělo drink.
Znovu jsem se ohlédl a viděl jsem sestřičku Jahelovou jak slézá po okapu na stěně budovy z prvního patra, kde měla celou sesternu jen pro sebe, (neboť žádná ze sester s ní nevydržela víc jak 12 minut. Rekord byl 11 a půl minuty čistého času). Sestřička obratně slézala, v jedné ruce skleničku, v zubech lehátko a dalekohled na krku. Dokonce i odtud jsem viděl jahody. Hlavou mi prošla jistá poznámka o výsměchu. Začal jsem cítit jak mé myšlenky stále zpomalují a ledový chlad se začal rozkládat u nohou.
To nikdy nebylo dobré znamení, obzvlášť ne v našem choromyslném ústavu. Jahelová teď už velmi pravděpodobně se zaujetím sleduje na svém lehátku můj další postup. Docela by mě zajímalo, jestli je to pořád ještě člověk.
Nicméně se mi podařilo doběhnout skoro až k branám našeho ústavu dřív než se mi podlomily nohy. Za neustálého slintání a se zvířecím chrčením jsem se plazil dál. To zvířecí chrčení nebylo nikdy nutné, ale řekl jsem si, že když už něco, tak pořádně. Doplazil jsem se do vrátnice právě ve chvíli, kdy jsem přestal ovládat pravou polovinu tváře.
Podařilo se mi otevřít dveře a vyděsit k smrti starého vrátného, který tam byl se svojí malou vnučkou. Ještě než jsem padnul k zemi v právě se objevivší louži slin jen jsem uslyšel jak mu zapípal na propadlé hrudi kardiostimulátor. Asi mu došly baterky. Už jsem začínal ztrácet vědomí, jen jsem ještě zachytil to, že přiběhla sestřička Jahelová a začala se šíleně smát a říkat něco o tom, že „takhle vtipnej útěk předvedl naposled velkej Hudíny, kterej se schoval do vycpaného slona, kterého omylem místo do Národního Muzea přivezli sem.“
Ještě předtím než jsem se propadl to barevných tvarů vznášejících se kolem mně, zdálo se mi, že děvčátko křičí strachy ze sestřičky Jahelové. Ale v tomhle stavu to znělo spíš jako kdyby přeletěl létající talíř nad romským ghettem někde na východním Slovensku...

---