Jj, už je sychravo :o)

hmmmmm .... dobré .... T

Dero, dík za zastavení, za čas věnovaný psaní té kopy informací a myšlenek... pročítám a ještě budu pročítat, pro mě nové obzory. Ša-gej a Paulart, dík za vaše varianty :o), musím říct, že mi libozvučí.

*

kdežto můj prožitek je hra větru s mými vlasy trvající celou dlouhou cestu domů Rozumím Ti. Vydala ses tímto na velice tenký led. Haiku dokáže vyjádřit drtivou silou pocit okamžiku nebo naopak nesmírně dlouhého jevu, který se právě v tom jednom okamžiku reflektuje. Na koleni sepíšu dvě haiku, která to ilustrují: Průrva mezi mraky - ve sklenici zajiskřila voda Obtěžkané větve - u kořenů leží první hruška Nejsou to bůhvíjak dobré texty, stěží to vlastně jsou haiku, ale vyjadřují to, co se snažím sdělit. První text je okamžik - mezi mraky problesklo slunce a ve sklenici se voda rozehrála lámanými paprsky. Krásný pohled, intenzivní pocit. Překvapení, radost. Druhý text je pro změnu napjatější, intenzita vyvěrá z očekávání a jeho částečného naplnění. Větve hrušně jsou plné zralých plodů. Neznámo kdy se první z nich utrhl a spadl dolů, ke kořenům stromu. Napětí vzniká z nejistoty, kdy se utrhne další. A utrhne se vůbec? Je to na hraně! Jak už dlouho? Krásný pocit nedůležité, intenzivní nejistoty. Ty se pokoušíš vyjádřit napětí jistého ohraničeného časového úseku. Není známo, jak dlouho trvá. To je první nejistota, která ale nevyvěrá záměrně z textu. Tahleta rozptyluje a mělní prožitek, odvádí pozornost někam, kam autor nechce. Tu hru, tu lehkost, tu je potřeba čtenáři vnutit. A přiznám se, že ačkoliv mám s haiku jisté zkušenosti, cítil bych se dost nejistě, pokud bych takový prožitek měl vyjádřit několika málo slovy. Inidividuálně konkrétní pojmy (a to se týče i časového rámce) totiž potřebují kontext. Chybí kontext, chybí konkluze. Bez konkluze není soběstačný text. Bez soběstačného textu není haiku. Zůstane-li nějaká otázka po posledním verši haiku otevřena, autor neuspěl. Pozor - pocit z textu by otevřený naopak zůstat měl. Čtenář by měl mít možnost haiku obracet, otáčet, prohlížet si jej a poznávat, že jej lze prohlížet ze všech stran, nacházet jemné odstíny chuti v promyšlené víceznačnosti slov nebo naopak obdivovat mistrovský tvar minimalistického textu, který sobecky neposkytuje jiná vyznění, než to jedno hluboké. Neříkám, že je nemožné vytvořit haiku tak, jak ses o to pokusila. Je to možné; a zároveň nesmírně obtížné. Pokud jde o mě, budu Ti držet palce. Opravdu moc, protože kvalitní haiku obsahující konkrétní prvek strčí všechna ostatní "stromečková", "sakurová" a "vodnatá" s přehledem do kapsy. V tomto kontextu docela rád vzpomínám na černý volkswagen, který mistrovsky zneužila Paulart. Teď už si vlastně nejsem jistý - byl to volkswagen? Byl černý? Nevím, ale ten pocit přetrval.

Ano, nevyzpytatelnost větru. Přemýšlím, jak vynechat to "zleva a zprava": Večerní vítr - pokaždé odjinud cuchá mé vlasy.

Dero, dík za návštěvu. V tvojí verzi cítím víc naléhavosti, ten daný okamžik je opravdu prohlouben. Ale je tam ten okamžik... kdežto můj prožitek je hra větru s mými vlasy trvající celou dlouhou cestu domů. Nevím, nejsem znalec, možná že v haiku jde právě o ten jeden okamžik. A ten se opakoval a opakoval...

Ve druhém verši je něco nadbytečné. Možná ta suchá exaktnost vyjádření, která nejde do hloubky a nevyjadřuje tu nevyzpytatelnost poryvů větru. Byť se o to poměrně dobře snažíš slůvkem "zase". To jedno malé slůvko ale pro mě osobně ukradlo textu poetiku. Co jej nahradit, co to zintenzivnit? Co tak prohloubit ten okamžik pocitu? Večerní vítr - zleva a hned zprava cuchá mé vlasy. Je to jen návrh. Jinak musím říct - zkušeně napsáno.

Ša-gej, ty si alespoň můžeš upléct copy a na vítr vyzrát. Já jsem se svou oškubanou hlavou úplně bezbranná. Teda... dnes, už poučena, vyrazila jsem s čepicí :o).

originální :)