Osud

Nikde nikdo. Celá ulice prázdná, jenom moje kroky byly slyšet. Našlapovala jsem polehoučku po navlhnuté silnici a poslouchala divoký tlukot svého srdce. Asi pláče. Smutní. Nedivím se mu, taky jsem smutná, akorát moje slzy nejsou tak hlasitý, aby si jich někdo všimnul. Když ono nejde ji vymazat. I přes všechnu snahu by se mi to nepovedlo, prostě už je hluboko zarytá v celým mým těle a hlavně v duši, o srdíčku ani nemluvím. Kde se stala chyba? Co jsem udělala špatně? Jsem tvrdohlavá, nepoučitelná, žárlivá? Jsem. Co nadělám, každej jsme nějakej. Chyby na nás byly, jsou a vždycky budou, s tím se musíme smířit. Jdou ale ohoblovat, o což jsem se nejspíš nepokusila. Nebo je uzel někde jinde? Kde se zadrhl drát? Mňau. To mi scházelo. Černá kočka přímo přede mnou. Takže to bude nejspíš můj osud, tak dobrý den, vítám vás, pane smutku, slečno samoto a nelítostný otče osude. Ano, ještě na vás jsem zapomněla, matko smrt. Promiňte, ale na vás jsem chtěla myslet až úplně naposledy. Vy jste totiž ta jediná, která za sebou nenechá nic.
Nikde nikdo. Celá ulice... Není prázdná, na zemi opodál leží bezvládné tělo mladé dívky. Kapesní nožík se povaluje kousek od ruky a rudá krev stéká do kanálů. Byla jste tady, matko smrt.