KDYŽ STOJÍ KOLONA AUT

Na ulici stála nehýbající se kolona automobilů, ve kterých začali být lidé velmi nervózní. Pan Málek hleděl na auta před sebou a poklepával naštvaně prsty po volantu.

„Co se tam zase krucinál stalo!?“ vyhrkl pojednou.

„Já ti říkala, abys tudy nejel,“ řekla mu jeho manželka.

„Když je to zasekaný tady, tak to bude zákonitě i jinde!“

„A kde bereš tu jistotu?“

„V každodenním ježdění!“ vyštěkl. Poté stisknul na volantu tlačítko na troubení, které se záhy dlouze a pronikavě rozeznělo ulicí.

„Proč tak dlouho troubíš?!“ vyjekla po chvíli na něho tázavě manželka.

„Vono se to nějak seklo!“ vykřikl a přitom bušil do středu volantu, ale troubení neustávalo.

„No to je strašný!“

„Já za to nemůžu!“

 Mezitím k troubícímu vozidlu přišel mladík, co vystoupil z automobilu a za nadávání se drze naklonil dveřním okénkem k volantu.

„Co si to dovolujete!“ rozkřikl se v obličeji brunátný pan Málek a za okamžik vztekle vystoupil.

 Vedle ve vozidle sedící pan Janeček se naštvaně zadíval na troubící auto a spatřil ženu zuřivě mlátící do volantu, zatímco dva muži se rvali vedle automobilu.

 „Co je to tam za blbce?“ řekl si tázavě a protože troubení nepřestávalo, tak otevřel dveře a vystoupil. Pan Kokeš jedoucí na kole vytřeštil oči, když se těsně před ním otevřely dveře. Vzápětí stiskl na řídítkách páčky od brzd, ale to už přední kolo narazilo do muže, co vylézal. Pan Janeček za výkřiku vnikl polovinou těla do otvoru dveřního okénka, které bylo stažené, a zůstal vněm zaklíněný. Ve stejný okamžik pan Kokeš obličejem dopadl na zadek pana Janečka, který si v ten moment hlasitě upšouknul. Otřesený a i zápachem omámený pan Kokeš se vzápětí ocitl na kole, co leželo na dlažbě, přičemž pocítil, jak na něho opakovaně dopadají boty pana Janečka. Ten se zuřivými pohyby snažil dostat z otvoru dveřního okénka, což se mu však nedařilo díky jeho obtloustlé postavě.

„Hele, to se jen tak nevidí! To nafilmuju!“ vyhrkl pan Motyčka, jenž rychle vzal do ruky kameru.

„To jsi celej ty! Vždyť můžou být zraněný!“ mínil vedle něho sedící pan Pokorný a rychle vystoupil z automobilu. Poté se rozeběhl, ale sotva uběhl dva metry, tak za sebou uslyšel štěkot. Otočil se a spatřil velkého psa, který se vytrhl křičící ženě běžící po chodníku. Než se nadál, tak pes na něho počal zuřivě skákat, přičemž on začal jít pozadu.

„Von vám nic neudělá. Von si chce hrát!“ křičela jeho majitelka, načež pan Pokorný narazil do kapoty auta, na které zůstal vyděšeně ležet.

  Pan Kadlec úžasem otevřel ústa a nevěřil vlastním očím, když přes přední sklo uviděl na kapotě muže, o kterého se předními tlapkami opřel pes. Zamžikal očima a zmateně pustil stěrače, přes něž stále nechápavě hleděl na rozkřičeného mladého muže.

„Vždyť nám poškrábou lak!“ vyjekla jeho manželka, která držela v rukách prskajícího kocoura. Toho pes přes sklo spatřil a zuřivě se rozštěkal, zatímco pan Pokorný se sesul na povrch ulice. Mezitím kocour vyskočil staženým okénkem ve dveřích a pes se hned za ním rozběhl. Jeho majitelka rychle vystoupila a za oběma okamžitě s křikem běžela následována majitelkou psa. Pan Kadlec též vystoupil a rozkřikl se na pana Pokorného, který seděl užasle před předkem vozu.

„Poškrábal jste mi kapotu. To mi zaplatíte!“

„Ha, ha. To jste teda uhádnul!“ řekl mu on a za okamžik byl na útěku před ním.

    Pan Novotný pozoroval, jak se mezi stojícími auty pohybuje čím dál více lidí, z nichž někteří nemají daleko k porvání se mezi sebou. Přitom jeho pozornost upoutala vysoká černovláska v minisukni, která vystoupila z vozu před ním. Zrakem opakovaně sjížděl její postavu, a když se otočila, tak zrak zapíchnul do jejího hlubokého výstřihu. Zároveň mu vypadla z úst cigareta, což si uvědomil teprve, až když pocítil prudké pálení pod košilí.

„Do hajzlu!“ vydralo se mu z úst, přičemž sebou na sedadle začal škubat a snažil se cigaretu dostat zpod košile. To se mu však nepodařilo, a tak za výkřiku prudce otevřel dveře, rychle vystoupil a za divokých pohybů ze sebe strhnul košili. Ta už na jednom místě byla propálená a všem přihlížejícím se naskytl pohled na rozkřičeného muže, jenž v běhu vrazil do několika lidí a poté se po hlavě vrhnul do fontánky.

„Mně hoří paruka!“ ječela se starší žena, která seděla na dlažebních kostkách a přitom se držela za hlavu. Jakýsi muž vzápětí hbitě vystoupil z auta a začal po paruce dupat.

„A už vám nehoří,“ sdělil jí poté.

„Co vás to napadlo mi po ní šlapat!“ rozkřikla se žena a postavila se.

„Jo, co vás to napadlo!“ ozval se starší muž z automobilu.

„Nestarejte se, dědo!“ řekl mu onen muž a začal před rozzlobenou ženou couvat.

„Kdo je u tebe děda!“ rozkřikl se muž ve voze a vystoupil.

„Stávají se i horší věci,“ ozval se pan Novotný vracející se zcela mokrý od fontánky.

„Vy jste všechno způsobil!“ osopila se na něho žena.

„To je povyku kvůli jedný paruce!“

„Co si drzej mladíku na dámu!“ vyhrkl na něho starší muž.

„Co se do toho pleteš, dědulo!“

„Já ti dám dědulu!“ vykřikl muž, načež nastala mezi muži strkanice, do níž se postupně zapojili i další lidé.

  Pan Motyčka upřeně hleděl do malé obrazovky kamery, kterou filmoval rozrůstající se potyčky lidí.

„Schovej tu kameru nebo ti jí rozšlapu!“ vykřikl mu do objektivu jeden rozčílený muž, jenž vylézal z příkopu, do něhož byl shozen tím, s nímž se pral.

„Já si můžu filmovat, co chci a vyprošuji si tykání!“

„Já tě varoval!“ vyhrkl a za okamžik pan Motyčka postřehl na obrazovce blížící se dlaň sevřenou do pěsti. Oba se poté začali rvát a vzápětí za dvojitého výkřiku spadli do příkopu.

 Rvačka se záhy řetězovou reakcí rozrostla, přičemž po vozech skákal kocour pronásledovaný psem a dvěma ženami. A do toho všeho znělo nepřerušované a pronikavé troubení z jednoho automobilu.