Muž a chlapec

Věci mají ve zvyku stávat se tak, že by se člověk, pozorující je z ptačí perspektivy, pravděpodobně zhroutil v záchvatu smíchu.

Muž, procházející po zpustlém a zanedbaném dvorku na kraji jakéhosi okresního městečka, rozhodně nevypadal dobře; slušelo by se však říct, že měl k tomu všechny předpoklady. Byl oděn v šedivý oblek s decentním proužkem, hlavu mu zdobila upravená kštice prošedivělých vlasů a pod nosem, jako linka načrtnutá malířem nevalného talentu, se téměř ztrácel tenoučký knírek. Oblečení působilo poněkud zanedbaně, ovšem v přijatelných mezích, tak nějak na hranici mezi nepořádností a nedbalou elegancí. Rysy tváře by asi většina příslušnic ženského pohlaví označila za mimořádně přitažlivé, muži v nich ovšem obvykle rozeznávali jakýsi nepostřehnutelný osten slabošství, jak tomu ostatně u krasavců často bývá. Problém s mužovým vzezřením spočíval zčásti v jeho přihrbeném postoji a zčásti v jakémsi podivném šouravém způsobu chůze, který vypadal, jako by nohy neměly dost energie na to zvednout se dostatečně nad zem, a tak to zkrátka nedělaly. Obličej nad límcem bílé košile byl poněkud bledý a ruce vyčuhující z rukávů téže košile poněkud nervózní.

Muž byl ve středním věku.

Procházel dvorkem velmi pomalu. Onen dvůr rozhodně nebyl místem, kam by si  konstruktivně a logicky uvažující mysl tuhle postavu umístila. Byl špinavý. Neskutečně špinavý. Mezi hromadami odpadků byly prošlapány stezičky, po kterých občas s roztomilým zapištěním proběhla krysa, z nichž ty větší připomínaly spíš mládě některého většího savce. Muž také čas od času podpatkem své kožené polobotky rozdrtil cosi, co vydalo zvuk velmi nepřiměřený čemukoliv, co by měly podpatky kožených polobotek ve své kompetenci.

Oči pod úzkým obočím tupě zíraly před sebe a pokud špínu okolo sebe viděly, zřejmě jim byla jedno.

Po nějaké době přecházení se polobotky zastavily a ozval se hluboký povzdech. Polobotky  přešly k úzkému průchodu, vedoucímu ze dvorku ven a na tváři jejich majitele se usadil výraz mírné nadřazenosti, jaký obvykle mívají lidé, mající v peněžence měsíční plat většiny osob, které můžou na ulici potkat. Ten výraz ho zřejmě stál dost úsilí. Když vykročil na chodník, který se svou čistotou téměř blížil poetice dvorku, který nechal za sebou, jeho krok se stal pružnějším a energičtějším, i když pořád nepůsobil příliš atletickým dojmem.

Přistoupil k němu žebrák. Ten žebrák byl realista; věděl, že podobní lidé většinou představují ztrátu času, tenhle však vypadal poněkud popleteně. Tak to zkusil. „Nebyl by drobáček na kafe, pane?“ pravil, zkušeně zažmoulal v ruce propocenou pletenou čepici a podíval se na svoje potrhané sandály.

Byl by.

Když polobotky nastupovaly o několik ulic dál do auta, sandály radostně tančily pod svým majitelem, nesoucím v každé ruce těžkou tašku plnou tvrdého, měkkého i středního alkoholu. Žebrák byl šťastný. A byl ve středním věku.

Tak kde je problém, myslel si muž.

Nevěděl, že problém spočívá někde trochu jinde.

Mladík se znuděně podíval na svoje nehty. Byl to silný mladík, pohledný. Taky na to dlouho dřel. Jeho tělo mělo na děvčata podobný efekt, jaký má popelnice před řeznictvím na potulné čokly.

Mládenec ovšem neměl nezvané hosty před svým krámem nijak zvlášť v lásce.

„…a  potom jsme se přesunuli do takovýho podniku, kde mají úžasnou margaritu a Barča se tam začala bavit s jedním číšníkem a pak s ním odešla. Jinak to byla docela nuda,“ dokončilo děvče svou historku a vyčkávavě se na mládence podívalo.

Hocha, opřeného o zeď na školní chodbě a pozorujícího holuby přecházející na parapetu v okně naproti, náhlé ticho dohnalo až po několika vteřinách.

„Aha,“ řekl a obrátil svou pozornost zpět k holubům. Ve skutečnosti ho vůbec nezajímali, ale přišli mu poutavější než osoba, kroutící se vedle něj.

Děvče po pár vteřinách ticha nenápadně odsublimovalo.

Chlapec rozhodně nebyl ve středním věku.

Muž vystoupil z auta a zabouchl dveře, nezamknul. Přešel pár metrů k malému dětskému hřišti, opřel se o plot a zůstal stát.

Asi tříleté děvčátko, sedící v pískovišti a mávající v poměru ke své ruce obrovskou plastovou lopatkou, se rozpustile zasmálo. Ten pán byl legrační. Měl nad hlavou velkou, černou, zakroucenou věc s tečkou vespod.

Muž pozoroval smějící se dítě a nic to v něm nevyvolalo, přestože měl děti vždycky rád. Taky nějaké měl, kdysi. Pak se nějak vymknuly. Vůbec měl pocit, že se všechno okolo něj vymknulo ze svých běžných drah. Říkal si, že to je podivné a vyvolávalo to v něm zmatek, aniž by si uvědomoval, že to zažil už několikrát před tím.

Lidská mysl je pozoruhodná v tom, jak dokáže odstiňovat všechno, co se stalo v minulosti a co považuje za jakoukoliv formu hrozby.

Když si vzpomněl na svou ženu, opět to v něm nevyvolalo žádné hnutí. Ostatně, byly to skoro  tři roky. A, aby byl k sobě upřímný, stejně už ji neměl rád. Když se na to díval s odstupem času, byl vždycky v podstatě nesnesitelná a on se jí vyhýbal, jak mu to jenom jeho pracovní povinnosti umožňovaly. Což bylo dost. Něco z té její nesnesitelnosti se přeneslo i na jeho (teď už dospělé) děti a tak se jim také vyhýbal. Stejně nikdy nebyl typ osoby, kterou by bylo možno nějak zvlášť milovat, na to byl moc uzavřený. Okouzlující, to ano, to on být uměl, ale jak přišlo na normální, běžný život, rodinné prostředí, smějící se dětičky, oheň v krbu a tak podobně, byl morous. Žil spíš mimo rodinu. Anebo, ještě lépe řečeno, mimo vlastní život.

Díval se na hrající si děti a měl pocit jakéhosi vytržení z reality. Trochu ho to děsilo.

Přičítal to té slavné krizi středního věku. Taky byl už pár let sám, i když měl pár milenek; těm se ale nikdy neotevřel. Byly mladší, měly energii a lezly mu na nervy. K uvolnění sexuálního napětí, dobře. Ale proč s nimi, proboha, lézt na nějakou stěnu nebo skákat z letadla? Co to ty lidi dneska sakra napadá.

Muž, aniž by si to uvědomoval, propadl depresi. Byl to zvláštní druh deprese, vyvolaný   neochotou skutečně žít.

Mladík seděl v lavici a pečlivě si dělal zápisky. Ne, že by ho to moc bavilo, ale stejně neměl nic lepšího na práci. Sledoval svoje spolužáky jak si povídají, hází si psaníčka, hrají hry a obecně se baví.

On sám byl člověk, který se bavit neuměl.

Což o to, takových lidí jsou spousty. Vždycky si najdou něco, čím si onu neschopnost vynahradí, většinou je to práce. Mladík taky měl svoje životní puzení, věc, ze které čerpal vitalitu.

Problém byl v tom, že ho přestala bavit. Tak ji opustil.

A vakuum v jeho mysli zůstalo neobsazeno.

Kdyby do třídy přijela malá červená kárka, taková, ve které vozívají starší sourozenci svoje bratříčky a sestřičky, a v ní seděla tříletá holčička s obrovskou lopatkou, začala by se smát. Smála by se velké zakroucené černé věci s tečkou, která visela mladíkovi nad hlavou.

Muž se narodil mimo hranice své pozdější domoviny. Na farmě. V té době zrovna probíhala kalamita v podobě obrovského mračna kobylek, které jeho otci požíralo úrodu. Otec běhal kolem a nadával, protože taková kobylka, když se znásobí, je horší než celník. Bere všechno. Malý klučina tak přišel na svět v prostředí rozjitřené energetické hladiny lidí ve svém okolí, což se ukázalo býti příznačným i pro jeho budoucí život.

Když hmyz skoncoval s jejich obilím, otec, muž impulsivních rozhodnutí, sebral manželku a od porodu ještě otlačené mimino a vrátil zpět do rodné vlasti. Tam si zařídil farmu v mnohem méně naddimenzovaných podmínkách, než byl dosud zvyklý, což nakonec vedlo k tomu, že ji v proudu velmi peprných nadávek jednoho večera zapálil a sám v ní nešťastnou náhodou uhořel. Matka, osiřelá s pětiletým klučinou, jehož oblíbenou zábavou bylo vytrhávat ostatním dětem z hlavy chomáče vlasů, se odstěhovala do města za svou matkou, která tak zůstala jednoho večera s otevřenou pusou zírat na podivnou, očouzenou dvojici stojící na jejím prahu.

Mužova babička byla zlá. Zlá stará rašple, jak ji v pubertě často nazýval. On sám byl osobou podivně nevyrovnanou, řeklo by se až na hranici maniodepresivity. Jen časové rozpětí mezi jeho stavy bylo trošku širší. A s věkem se postupně ještě rozšiřovalo. Zatímco v deseti letech býval jeden týden relativně poslušný a zamyšlený, zatímco druhý omlacoval spolužákům hlavy o radiátor, v patnácti již šlo o měsíce. Nikdy ho nenapadlo vyhledávat kvůli tomu lékařskou pomoc, protože oba stavy v podstatě nerozlišoval, pro něj byly stejné. Měl spoustu energie, ale díky svojí osobní náladové sinusoidě, kterou si neuvědomoval, nikdy nedokázal prožívat věci naplno a budovat si trvalé hodnoty. Buď je apaticky přijímal, nebo u nich vydržel pouhý okamžik a nepřipadaly mu důležité.

Nejhorší období v jeho v životě přišlo asi tak ve věku dvaceti let, když se pohádal s babičkou tak zle, že odešel z domu. Nastěhoval se k jedné starší slečně; dívkám vždycky přišel přitažlivý. Byl zrovna ve svém klidovém stádiu, hodně četl a vůči své přítelkyni se dopouštěl těch nejhorších romantických gest, které si člověk dovede představit. Ale nic z toho ho nebavilo. Nakonec to došlo tak daleko, že upadl do totální apatie, slečna ho vyhodila a on strávil půl roku na ubytovně, kde měl společnost pro jeho tehdejší rozpoložení více než příhodnou. Nakonec se z toho ale vyhrabal.

Našel si práci v mladé firmě a jeho znovu nalezená výbušná energie z něj udělala ochodnické eso.

Mladík se hodně procházel, neměl nic lepšího na práci. V jeho komunikaci s lidmi byl jeden velmi prazvláštní prvek; dařilo se mu mluvit s nimi tak, že po deseti minutách odpadal každý, kdo neměl dlouhé copy a nezíral s otevřenou pusou na jeho vypracovaný hrudník. Byl nudný. V jeho zachmuřeném čele se skrýval potenciál zajímavé mysli; byl však držen na uzdě totálním nezájmem o všechno. Bývá zvykem se domnívat, že uzavřené osobnosti toho obvykle mívají hodně co říct díky svému bohatému vnitřnímu životu. Ne tak v tomhle případě.

Mladík se vnitřnímu životu bránil úplně stejně, jako se bránil tomu vnějšímu.

Muži se zdálo, že od mohutného vzepětí na začátku své kariéry v podstatě nic neudělal. Manželka, jistě, děti, jistě, povýšení, jistě; na ničem z toho mu v danou chvíli vůbec nezáleželo.

Důležité je sousloví „v danou chvíli“. Muž si neuvědomoval, že kdyby zkusil chvíli počkat, třeba by se věci začaly ubírat tím správným směrem. Anebo alespoň nějakým jiným směrem.

Teď mu přišlo, že v životě už slyšel právě tolik „nevím“ na svoje „proč?“, kolik kdy slyšet chtěl.

Pomalu kráčel ulicí od dětského hřiště; stál tam tak dlouho, že začal nudit i tu tříletou holčičku. Na auto, nedbale zaparkované u kraje silnice, úplně zapomněl.

Mladík šel po relativně rušné ulici a přemýšlel. Poslední dobou ho zneklidňovala náhlá vzepětí kladných i záporných emocí v jeho jinak zcela klidné mysli. Zdálo se mu, že není správné, aby se něco v něm chovalo takhle spontánně a nekontrolovatelně.

Byl zmatený, protože poprvé zažíval, že se mu něco líbí nebo nelíbí z příčin ne tak docela racionálních; zažíval pocity, které mají lidé, jejichž podvědomí je s to proniknout do vyšších sfér vědomé mysli. To nezažil od útlého dětství. Zneklidňovalo ho to, nevěděl, jestli se mu to má líbit nebo ne. Občas měl na některých místech pocit pohody (ještě se nedostal tak daleko, aby něco podobného zažíval v přítomnosti určitých lidí), jindy bezdůvodně pocítil úzkost.

Teď zrovna cítil, že se mu chce běžet. Tak se rozeběhl.

Muž si uvědomil, že naprosto ztratil smysl; ne jeho život, on sám ztratil smysl.

Dospěl k rozhodnutí. To je třeba ocenit. Sice bylo mylné, ale bylo to rozhodnutí.

Mladík běžel a vítr mu čechral vlasy. Kdyby četl (vždycky mu to přišlo nesmyslné), jistě by mu ta scéna přišla příznačná. Poprvé v životě pocítil bezdůvodnou euforii a rozesmál se.

Muž vešel do vchodových dveří, pozdravil a vstoupil do výtahu. Recepční si ho pomalu ani nevšimla; byla zabraná do telefonního rozhovoru s kamarádkou.

Svědci později uváděli, že se všechno stalo strašně rychle a celá událost se dávala dohromady dost ztuha; navíc, koho by to napadlo?

Konečná rekonstrukce přinutila policistu, který psal protokol, překvapeně nadzdvihnout obočí.

Když se muž, stojící na kraji střechy jednoho z těch ne moc vysokých domů v centru města  podíval dolů, jeho rozhodnutí zakolísalo. Konec konců, co se mi děje, pomyslel si obvyklou myšlenku rádobysebevrahů a po chvilce váhání se otočil na podpatku. To vedlo k tomu, že se deštěm, větrem a sluncem (jak by mu jistě ze svých zápisků ze zeměpisu rád přečetl každý školák) zerodovaný kraj střechy vydrolil, muž se zapotácel jako v laciné grotesce, čehož využil (jako v laciné grotesce) okolojdoucí poryv větru a podpatky kožených polobotek rozpustilým šťouchnutím zbavil pevné opory, která se později ukázala býti střechou sídla firmy na výrobu parket. Muž s ústy ve tvaru O překvapeně odvlál směrem k zemi.

Mladík běžel a smál se, když za sebou uslyšel náraz doprovázený kovovým zvukem a zaskřípěním pneumatik. Otočil se a viděl, jak se na něj řítí nákladní auto, řízené šílencem, jehož horní polovina těla mizela kdesi v zadní části vozu. Víc už toho neviděl.

Jak se ukázalo, překvapený muž s ústy ve tvaru O, letící po zádech z (ne moc vysoké) budovy předvedl skutečné kuriózní výkon, když se mu podařilo spadnout na korbu okolojedoucího nákladního auta. Radost mu asi trochu zkazil fakt, že auto nevezlo hromadu peřin do místního dětského domova a dokonce ani písek nebo štěrk, nýbrž dodávku ocelových trubek na stavbu  nemocnice. Řidič náklaďáku, jehož řízení náhle rozhodil tupý úder, se překvapeně ohlédl a, stále za jízdy, se pokusil nadzdvihnout tak, aby viděl, co se vzadu na korbě přihodilo.

Bohužel nestíhal s hlavou ve směru opačném ke směru jízdy sledovat vozovku; nemohl  zahlédnout, že se vinou vychýleného volantu řítí přímo na snědého mladíka, běžícího po kraji silnice. A nezapůsobil na něj ani hochův zářivý úsměv, přecházející v poněkud překvapený výraz, jaký obvykle mívají na tváři lidé, kteří po ohlédnutí zjistí, že se na ně řítí patnáctitunové vozidlo. Když se řidič na poslední chvíli obrátil, stihnul už jenom dupnout na brzdu.

Muž, zkroucený přes hromadu ocelových trubek, přežil. Došlo však k nevratnému poškození páteře a ochrnutí dolních končetin.

V nemocnici měl tři návštěvy. Jednu od bývalé manželky a po jedné od každého dítěte.

Strávil tam tři měsíce.

Asi rok po nehodě, když na něj jednou přišel záchvat činorodosti, se pokusil sundat doma záclony a vypadl z okna.

Mladík zůstal v nemocnici několik měsíců. Museli mu vzít v lokti levou ruku, kterou mu rozdrtilo mohutné kolo náklaďáku. Potom následovalo dalších několik měsíců rekonvalescence.

Doktoři v životě neviděli člověka, který by se při takové míře poranění tolik usmíval.