Strast I.

Prapůvodní počátek tohoto příběhu byl, když se hlava naší domácnosti rozhodla splnit si sen a pořídit si kocourka jménem Bloody Mary. Vymýšleli jsme všechny možné varianty – zda třeba nabarvit kocourkovi tlapky na červeno, ocásek a nebo mu rovnou obarvit pruh na hřbetě. Nakonec byl odsouhlasen nápad na rudý hřbet a ocásek a my začali sestavovat plán realizace:

1. Pořídit si černého kocourka. (Tento bod se nám podařilo úspěšně splnit, ale o tom až později.)
2. Odbarvit či neodbarvit? Co odbarví nejlépe? Co odbarví nejlevněji? Jaká barva vydrží?
3. (A otázka nejdůležitější.) CO KOCOURKOVI NEUBLÍŽÍ?

   Po několika hodinách debat a o to více vypitých Bloody Mary jsme usoudili, že nejlepší bude nekecat přírodě do designu koček a nechat kocourka v rouše Adamově bez jakýchkoliv úprav.

   Večer střídal večer, prázdná sklenice plnou a my jedné noci při pohledu na usazený pepř na dně sklínky jsme dostali vnuknutí vrátit se k bodu prvnímu. A tak během pár chvil se náš pohled na skleněné dno změnil v pohled na monitor počítače, odkud se na nás smál jeden kocourek za druhým a ten čtvrtý vytahoval drápky. Jelikož máme rádi adrenalin a přestože neuznáváme označení jako magoři, blázni, sebevrazi a šílenci, připouštíme, že nezapadáme úplně do běžných tabulek lidské populace, proto jsme vybrali jsme právě tu drápkatou bestii.

   Po pár dnech jsme si pro krásné, chlupaté a temně černé koťátko jeli do hájenky v Prokopském údolí. Kocourek byl vyděšený ze zvuků ulice, z cinkotu tramvají a nejvíce z brumlání motocyklů, ale cestu do našeho nuselského bytu ve zdraví přežil. Jakmile se v bytečku trochu zadaptoval, začalo rodeo. Žádná záclona nezůstala ušetřena, v kobercích se množily vyškrábané díry, proutěná křesla začínala být nepoužitelná a ke vzteku paničky se kolem postele navzdory tvrzení inzerentky, že kocourek umí čůrat na píseček, objevovala jedna loužička za druhou. A přesto jsme se tím netrápili, kocourek za každou loužičku šel s hlavou pod sprchu a časem pochopil účel zelené krabice naplněné pilinami nebo štěrkem. Po měsíci si dokonce i zvyknul na naší cestovatelskou vášeň a sám se zamiloval do stopování na pražské výpadovce ve směru neznámém, v tramvajích a jiných hromadných dopravních prostředcích se nakrucoval na páníčkově rameni a dělal oči hlavně na zjihlé chlapce, kteří jím byli unesení. Tím si i vysloužil posměšek, že je asi tak trochu na kluky.

   Po měsíci jsme se připravovali na dalekou cestu do Dešné v Orlických horách a náš milý kocourek, vysloužíc si jméno Čtvrtek, nadšeně pozoroval, kterak páníček lakuje paničce nehty na nohou růžovým lakem. Vypadalo to skoro jakoby chtěl ozdobit taktéž. Samozřejmě jsme neodolali a po chvilce Čtvrtka zdobil na hřbetě krásný růžový pruh, za který by se nemusel stydět ani leckterý skunk. Pravda, také tak zapáchal, ale co to bylo oproti pachu, který jsme zapříčinili ráno, když nalakovaná srst kocourka nešla pročesat. Vypadal jako zmoklá slepice, ne-li dokonce hůř a my mu hodlali srst raději zase navrátit do původní podoby odlakovačem. Problém byl v tom, že kromě zmíněného zápachu, mu chloupky začaly vypadávat. Zprvu jsme se lekli, co jsme to zase našemu miláčkovi provedli, ale pak nás napadnul geniální nápad. Vypadávají mu prostě z toho důvodu, že aceton mu kůžičku vysušil a to se dá vzít zpátky tím, že mu záda pořádně promastíme dětským olejíčkem. Pravda, srst mu díky tomu vypadávat přestala, ale zato vypadal jako umaštěný punker a tato vizáž mu na následujících několik dnů vydržela. Přesto se ale v Deštném ukázal jako pravý hrdina a ačkoliv ten víkend nebyl za krasavce, pozornost okolí zase nějak upoutal. Ale o tom až příště.