Monolog stromu

Monolog stromu

opřen kámen o kámen na břehu

sluncem zalité moře při bouři

…šíře

…vlny

nic

…a sami jsou i prokleté lodě někde v dáli

a pak strom

jeho ruce v té bouři vyrážejí po moři

snaží se zachytit koráb

…zmítá se na něm něčí srdce

natahuje se

natahuje zelené prsty ještě víc hnědé ruce

…rychle jej zadržet

…rozhodnout sám zda jej ponechat osudu

…ať ho vlny unášejí dál a dál

…snad někam do záhuby

…snad do lepšího světa

někam

tam

kde

nalezne

POCHOPENÍ

…nebo rozervat lodi plachty

…a nechat si jej napořád

ruce však nemůžou dál

…je pozdě chopit se kormidla

a větve nejdou vrátit zpět

…je už dost vzdáleno břehů

…v půli cesty do Ráje

…nebo objeví ústí řeky zesnulých

…pak padne ke kolenům podsvětních bohů

…jsem sobec

teď

…nechám city plout

co je správné

…otázka věčná

strom stojí a prahne po odpovědi

s rukama nataženýma daleko do moře

…

opřen kámen o kámen na břehu

sluncem zalité moře při bouři

nic

a pak strom

jeho ruce v té bouři vyrážejí po moři

snaží se zachytit koráb

natahuje se

natahuje zelené prsty ještě víc hnědé ruce

někam

tam

kde

nalezne

POCHOPENÍ

ruce však nemůžou dál

a větve nejdou vrátit zpět

teď

co je správné

strom stojí a prahne po odpovědi

s rukama nataženýma daleko do moře

…šíře

…vlny

…a sami jsou i prokleté lodě někde v dáli

…zmítá se na něm něčí srdce

…rychle jej zadržet

…rozhodnout sám zda jej ponechat osudu

…ať ho vlny unášejí dál a dál

…snad někam do záhuby

…snad do lepšího světa

…nebo rozervat lodi plachty

…a nechat si jej napořád

…je pozdě chopit se kormidla

…je už dost vzdáleno břehů

…v půli cesty do Ráje

…nebo objeví ústí řeky zesnulých

…pak padne ke kolenům podsvětních bohů

…jsem sobec

…nechám city plout

…otázka věčná