Mraveniště

Opravdu je mi souzeno dělat, co jsem si vybral? Opravdu žiju tak, jak mám?  Proč si ničím nejsem jistý? Nic nevím. Děsí mě, že na nic neexistuje spolehlivá odpověď. Proč tu mám být a někomu něco dokazovat? Samota je opravdu velmi uklidňující. Jsem sám jen se svým nitrem plným otázek. Se svým vnitřním vesmírem. Vlastně jsem bohatý a nemám ani vindru. Vandrák s pokladem uvnitř. Je to domýšlivé, ale uspokojuje mě to. Jsem poklad. Mám mnoho, ale pouze pro mne. Nedokážu už nikomu nic dát. Musím si hlídat ten jiskřivý diamant a starat se o něj. Sám. Hýčkat ho. Všechno podřizovat jen a jen jemu.

Praha už je nějaký čas pod hutným mračnem a každou chvíli prší. Jdu se projít, koupit si cigarety. Kouřím. Procházím se a ignoruju mrholení. Svůj starý kabát po dědečkovi si dopínám až ke krku. Vzduchem se line lehké brnkání na kytaru. Zní mi v hlavě tak smutně a zároveň uklidňuje mé chmury. Co když selžu? Komu budu zodpovědný? Jen sám sobě? Nic nedokážu a nestanu se tím, kým chtějí, abych byl. Smutné. Svět je ve své podstatě opravdu velice meditativní křehká záležitost. A na ní se nabalují všechny naše výhry a prohry, které ovlivňují okolí a ve finále celý svět. Čím přispěju já? Jak do toho všeho zapadám? Opravdu jsem tak nepostradatelný, když jsem tady s vámi taky? Lidé jsou vrcholným stupínkem vývoje. Jsou alfou a omegou. Pro hybridy není pochopení. .. . . .

Sotva dokouřím prohrábnu pro pocit klidu své klíče v kapse a zapálím si druhou elemku . Ještě je kam se vrátit. Doma jsem ani neuklidil. Není pro koho. Nádobí zdobí dřez a tiše snáší ojedinělé kapky z kohoutku. Špatné těsnění.

Smráká se. Mračna v šeru působí hrozivě majestátně. Budou tu dlouho. Nadechnu se přicházející zimy. Jsem ze sebe už unavený. Unavený ze svých otázek, myšlenek a věčného balancování nad sebou samým. Nebýt sebou, nebyl bych se mnou.

Jsem mravenec. Malá součást velkých pravidel. Můj křik nic nezmění. Jednou jsem se o to pokusil a dostal jsem prášky. Úsměvné. Ne, je to k pláči. Ale koho to zajímá, že?

Kdo se prosil o mé názory. Tohle není rýma ani nachlazení, nemohu dýchat svět kolem.

Dusí mě má průměrnost v očích mého okolí. Jakákoliv snaha se vyjádřit sklidí posměch. Ale mám svůj diamant, svůj vesmír. Už jej nikdy neotevřu, budu v něm brouzdat sám až k zešílení. Je už celkem chladno. Kolem i ve mně.

Cíl: škola a poté dobré zaměstnání. Nebo obojí nejlépe současně. Nevyčuhovat, nesnažit se o nic jiného, než co je zaběhlé a schválené jako správné. Rozumím, provedu. Nejde mi to.

Snaha se dnes ještě cení? Jak? Aha. Chápu.

Výsledek mi zajistí další dny. Životu potřebné základní jednotky.(chleba moc rád nemám).

Zakopnutí se tvrdě platí a člověk se pak dlouho vzpamatovává. Nevěřil jsem tomu. Společnost se otočí zády a nechce nic slyšet.

Na pláč nemám potřebné roky. Neměl by efekt. Vztek budí další vztek. ALE NASRAT!

Setmělo se a sídliště otevírá oči domácností. Svítí kuchyně, obýváky a ložnice a já pozoruji různé varianty, kterými si mravenečci svítí na svůj domov. A půjdu taky domů, ale nechám zhasnuto. Nemusí vidět celá obora, že se jeden mraveneček polámal. Ani by ji to nejspíš nezajímalo. Tady o půlnoci doktor nepřijde . . . . . .  . . .