Útěk

Někde v nitru jsem věděl, že to není správné. Věděl jsem to a přesto jsem až do teď nic nezměnil. Ovšem teď už tomu snad činím jednou provždy přítrž. Je konec.

Nejprve jsem uřícený na vlakovém nástupišti rozdýchával fakt, že jsem vlak nestihl a odjel beze mne. Po Pendolinu totiž nebylo nikde ani památky. Avšak jeden dobrý člověk v uniformě Českých Drah mi prozradil, že pojedeme náhradní dopravou v podobě obyčejné standardní soupravy. Chtěl jsem ho poplivat a lístek za pět set přetrhnout nebo možná naopak, už nevím, ale místo toho jsem jen přikývl a nastoupil do jednoho z vagónů, našel si místo a posadil se.

Chtěla ze mě udělat někoho, kým nejsem. Spolehlivého, pracujícího a milujícího vola, který dýchá jen pro ni. Musím přiznat, že se jí málem podařilo ledacos na mně změnit, zanechat alespoň nějakou stopu, ale já jsem já a konec. Vždycky budu nespolehlivý, líný parchant, co se otočí za každou sukní. Takový já jsem, žiju ze dne na den a co bude zítra prostě neřeším.

Vlak se dal do pohybu a v rozhlase oznamují, že opouštíme Prahu- Holešovice a zastavovat budeme až v Pardubicích. Zároveň se České Dráhy omlouvají za vzniklou situaci s náhradní dopravou a doufají, že i tak budeme mít příjemnou cestu. Napil jsem se vody a snažil jsem se nevěnovat moc pozornosti vzteklým narážkám lidí, kteří zaplatili za komfort a ten se jim nedostal. Taky jsem chtěl jet Pendolinem. Taky mě to sere, ale Dráhy se přeci omluvili, ne? Takže z jejich strany všechno dobré. My se můžeme leda vztekat.

Když jsem byl s ní, skoro jsem přestal cvičit na klavír a psát. Touha tvořit alespoň náznak umění vyprchala, jako prd v lese. Pořád mě jen tahala po těch svých butikách a mezi ty své připitomělé kámošky, kterých má snad milion. Pořád samé: „Holky, tak to je on, co na něj říkáte? Není roztomilý? Můj medvídek sladký. No, zrovna jdeme z nákupů, ale ještě mi toho spousty chybí, tak budeme muset ještě zítra. Holky, to je život, já se z těch nákupů zblázním.“ Připadal jsem si, jako činčila nebo osmák degu nebo něco podobného. V duchu jsem tiše umíral a rozesílal jen prosebné pohledy po okolí, ať mi někdo uštědří kulku z milosti.

Pardubice. Ampliony oznamují, že došlo k vyjímečné situaci a přijíždí náhradní souprava. Probudilo mě to. Trošku jsem si totiž schrupnul. V poslední době toho bylo opravdu dost. Opět se vlakem nesou nadávky na avizovanou skutečnost s dopravou. Nevím proč, ale vybavila se mi vzpomínka na nedávný tyjátr. Musel jsem se lehce pousmát.

Jednou, když jsme už dobré dvě hodinky trčeli už asi v pátém obchoďáku jí povídám.

„Kurvafix tak dost! Tohle je ale zasraná nuda!“

„Co myslíš méďo? Tak mi pomoz vybrat a nebudeš se nudit“

„Už to věčné přemítání nad tím, jakou koupit zubní pastu dál nesnesu. Jdeme!“

„ A kam? Vždyť nám chybí ještě ta omáčka.“

„ Seru na omáčku!“ Já na to. „Chci pryč!“

„ A chtěla jsem ti koupit tu košili na ten večírek, ať se za tebe nemusím stydět.“

„Stydět? Košili? Dobře tak košili!“ Vzal jsem u regálu s košilemi hned tři barvy a pádil do kabinky. Tam jsem je všechny tři hodil na sebe a na to svetr. Tak. Nakoupíno. Sáčky s čárovými kódy jsem nechal ležet na zemi a vypadl z kabinek. Málem to s ní šlehlo. Nezmohla se ani na slovo, jen nevěřícně koukala.

„Tak a k těm omáčkám, děvče.“ Popadl jsem ji za ruku a odtáhl ji i s vozíkem k regálu s anklbenskama. Jo, otěže jsou teď na chvíli v mých rukou holčičko.

„Hm. Texaská omáčka může být fajn. Zajímalo by mě, jak chutná.“ Víčko letělo pod regál i s jejím pokusem o výtku.

„Co to . . .  .“ Koktala.

„Hovno! Velký hovno. Teď se nakupuje podle mě.“ Strčil jsem do té texaské hmoty dva prsty a olízl je. Byla hnusná a pichlavá, jako má nálada. Otevřel jsem ještě asi čtyři druhy a nakonec hodil do košíku tatarku. Měl jsem toho už plné zuby, nemohl jsem v klidu dýchat. K tatarce jsem ještě přihodil čtyři pivka a flašku drahé ruské vodky a nechal ji to zaplatit. Přiznám se, že mi u pokladny trochu trnulo a cukalo v koleně, jak jsem se bál jestli nepřijdou na ty košile, ale pokladní se tvářila, jako by ji došly baterky v robertkovi a byli jsme jí totálně fuk. Tašku s pivkama a vodkou jsem si nesl sám a po cestě se jejímu obsahu patřičně věnoval. A svět byl zase nádherný a plný možností, jak mi tak proudily tělem ty slzy Ruska.

Za chvíli vlak zastaví ve stanici Olomouc- hlavní nádraží. Čím blíže jsem domovu, mé Ostravěnce, tím více jsem klidnější a jistější, že jsem udělal správnou věc. Trochu se kazí počasí, za oknem se utvořila bouřková mračna a jak tak uháníme krajinou, celkově se v kupé setmělo, jako venku za oknem. Asi bude pořádná průtrž. Je to marné, domů se těším. A i kdyby mě tam nepotkalo nic dobrého, všude, kde nebude ona, mi bude stoprocentně lépe. Už jenom ta jistota, že na sebe nemůžeme nikde narazit.

A víte co? Tenkrát po tom extempore v obchodě se na mě ani nezlobila. Nějak to v sobě asi ani nedovedla přebrat a raději to spláchla a prý, že máme(je to tak, my dva, tedy i já) scuka s její kámoškou někde v baru. Musí probrat, jakou si dá barvu na vlasy.

Boha jeho, nasrat! Zase mě ten svět začal neskutečně štvát. Ani nevím proč jsem opět jen tupě přikývnul na souhlas a do boje proti jejímu rozhodnutí mi nedodala kuráž ani ta staličnaja. Příště budu muset v obchodě asi zastřelit pokladní, aby se v ní něco hnulo.

Co jiného mám udělat? Argumentovat jsem jí dávno přestal, to nikam nevedlo. Přesvědčila mě o tom, když jednou před máti začala rozebírat naše sexuální zážitky.

„Medvídku, tys měl včera tak veliké péro . . . “

„Ježišmarjá.“ To jediný mě napadlo.

„No, to jsem si při tom včera taky celou dobu říkala.“ Její máti na nás jen s pousmátým  výrazem koukala a mě trochu zaskočilo. Za jiných okolností a v jiné situaci by mě to nejspíš i potěšilo, ale takhle jsem jen myslel na to, jak nejrychleji to ukončit. Dát ji přes držku, to bych si nepomohl ani o psí pšouk. Zabít se, to nedokážu a vlastně ani nechci. Zabít ji, to chci a celkem často, ale pořád mám ku podivu všech pět pohromadě a zůstával jsem relativně klidný i ve chvílích, kdy mě například poslala přes celé město ke kámoškám pro vzorky parfému, jelikož ona nikam nemůže, protože se ji na čele vyrašil jebák a trochu ji kolem zarudla kůže. Co by tomu holky řekly? Pořád se ptám, proč jsem tohle snášel. To jsem byl slepý?

Olomouc. Do kupé se nahrnulo sedm malých dětiček a učitelky je začaly rozesazovat. Paráda. Nakonec jich v kupé sedělo pět. Pět malých trpajzlíků a já. Učitelky situaci kontrolovaly z chodby. Pěkně za sklem a v bezpečí. Vida, to mají tolik peněz k dispozici, že mohou přepravovat děti v supercity?

„AU! Chlapečku, . . . AU!“ Dobře, do prdele, co má tohle znamenat? Ten jeden z těch malejch fakanů se začal asi ze srandy kopat s dalším z těch malejch fakanů, kterej seděl vedle a asi si popletl nohy, do kterejch má kopat. Vyslal jsem tázavý pohled na učitelky, postávající před kupéčkem. Okamžitě začala jedna studovat mapu, druhá kontrolovat, jestli mají v pořádku jízdenky a třetí, ze samé nouze, se uchichtla a začala ty malé parchanty fotit. Fakt skvělé. Zase je to na mě. Máš problém? Tak si ho vyřeš. Dobré se tím řítit. Chvíli jsem se pokoušel ty spratky ignorovat a koukal se na naše širé rodné lány, plné pasoucích se krav, ale když mi jedna přistála do holeně takovou silou, že se mi i šourek strachy skoro vcucnul do těla, už jsem to nevydržel a naklonil jsem se k jednomu z těch smradů.

„Tak poslouchej,ty malej šuline, jestli mě okamžitě nepřestaneš okopávat, tak ti ty nohy utrhnu i s prdelí a vyhodím oknem támhle mezi ty buvoly, je ti to jasné?“ Poděšeně na mě vejral. „ Řekl jsem to dost jasně?“ Sykl jsem pro jistotu i na toho druhého. A byl klid. V duchu jsem děkoval těm kravám i učitelkám za lhostejnost. Prošlo mi to. Jo, holt co si nevyřešíš. . . . .

Ještě k té barvě vlasů. Tenkrát se udály opravdu divné věci. Přišli jsme tam za tou její kámoškou do nějakého podniku  rovnou z obchoďáku, kde jsem kradl. Byl jsem už značně nalitej a hned, že si zajdu na záchod a nešel jsem, ale dal si tajně ještě pár panáků na baru. Barman jak mě viděl, nějak si to dal dohromady a jen soucitně pokývl a nalil mi na účet podniku. Skvělé. Věrný soudruh v boji za svobodu nádechů a klidných výdechů. Když jsem se vrátil ke stolu, zrovna konzultovaly melír. Mě se už celkem motala hlava a ta moje na mě spustila:

„Co myslíš, mišánku, tenhle nebo tenhle?“

„Já . . .  .“

„A ještě mě napadlo, že by třeba nebylo úplně špatné Mé!“

„Cože?“

„Mé! Mémémémémémémé! Mé,Mé,méméééééméméééééééé!“

„Co to do hajzlu . . . . . „ Zdá se mi to? Protřel jsem si oči. U stolu seděly dvě kozy nad letáky z Avonu a bušily do nich kopýtky a lehce se trkaly rohama a mečely a všude smrad. „Mé, mémémémé!“ Nemohl jsem tomu uvěřit. Najednou se na mě ta má koza, se kterou jsem přišel, zadívala těma svýma očima a já v nich uviděl, jak jí píchám a jsem kozlík Šikula z receptáře a taky mečím a mečím. Oba mečíme a já jedu, jak jsem to jako člověk nikdy nedovedl. Hrůzný moment. Nakonec se na mě mé zvířecí já zahledí a mečí smíchy a z kozlíka Šikuly je rázem sám ďábel. Mečení uspokojované kozy mi proniká hluboko do mozku a drtí mě zevnitř. Strachy před tím výjevem si skrývám tvář do dlaní.

„Mé, mé mé . . . . . . .lír! Medvídku, ten melír, jaký myslíš? Haló?“

Uf. Samozřejmě to byl pouze přelud mé zpité mysli, ale vyděsil mě natolik, že jsem se celý rozklepal a tvář mi orosil studený pot. Obě na mě nechápavě zírají.

„Tak co je s tebou? Vnímáš mě?“ Vrací mě do reality její hlas. A tehdy mi to došlo. Někde v nitru jsem věděl, že to není správné. Věděl jsem to a nechal jsem to zajít až tak daleko, že mě to děsí. Ne, tohle musí skončit. Tohle prostě musí skončit, takhle to dál nejde. Otec měl pravdu, když říkal, že ještě není pozdě ji opustit, protože to mezi námi ještě není tak vážné. Tenkrát jsem se mu svěřil, že nejsem zas až tak šťastný, jak to vypadá, že se spíš trápím a on s lahvovým pivem v ruce a rozvalený v křesle se mě zeptal:

„Už před sebou prdíte?“

„Cože? Jak to myslíš?“ Dělal jsem, že jsem otázce neporozuměl.

„No, jestli před sebou prdíte normálně?“

„Ne, neprdíme.“

„Tak to není vážný.“

„Aha, díky. To jsem nevěděl.“

Tenkrát jsem tomu nevěnoval pozornost, ale dnes vím, že to mělo něco do sebe. Člověk to s druhým myslí opravdu vážně, až se nestydí za své tělesné potřeby. I v sexu. V našem případě k nějaké uvolněnosti v tomto směru nemůže být řeč. Teď jsem to považoval jako poslední kapku. Asi to nebyla úplně v pořádku reakce, ale já v tu chvíli na nic jiného nemohl myslet.

„Já nevím, co mu zase je, fakt.“ A zacloumala mnou.

„Prober se prosím tě, nechci tady nocovat, jaký mám vybrat ten melír?“

„Ani před sebou neprdíme!“ vyskočilo ze mě.

„Cože? Co to zase meleš za nesmysly?“ Trochu se zašklebila.

„Nemá to cenu, ani před sebou neprdíme.“ Pronesl jsem s ledovým klidem, kývnul na rozloučenou a opustil bar.

„Dámy a pánové, náš vlak za malou chvíli zastaví ve stanici Ostrava- Svinov.“

Tak je to tady. Jsem u cíle. Roztomilé dětičky se na příkaz učitelek, který zněl spíše jako prosba, začaly seřazovat na chodbě a pedagožky si je v rychlosti přepočítávaly. Já, nevšímaje si ničeho, si pomalinku začal připravovat své batožiny. Avšak byl jsem překvapen.

„Tak nashledanou pane.“ Rozloučí se to malé zlobidlo, co mi málem ukoplo nohu.

„Nashle chlapče. A buď hodný.“ Přátelsky na něj mrknu a na toho druhého klučinu taky. Tak vida, některé drsnější praktiky ve výchově přeci jen zabírají. Budu dobrý otec. Až najdu tu pravou. Vlak zastavuje a děti jsou  v mžiku pryč. Přiznám se, že mě ten náhlý klid trochu rozhodil. Ale klidu si teď užiju mnoho. Jo, na to si zvyknu lehce a rád. 

Zvoní mi mobil. Je to ona. Típnu ho a rovnou si vymažu její číslo. Jako bych vymazal kus noční můry. Avšak ten druhý mi zůstává v hlavě jako výstraha pro budoucí časy.