Nedočkavá koza

 Nedočkavá koza

„ Proboha Blaženo, kam vlečeš tu zoufale bránící se kozu?“ křikl jsem na upachtěnou spolužačku, která dost komicky zápasila buď s nedočkavostí, nebo nechutenstvím kozy, která ji za sebou táhla přes celou náves.

„ Kam asi , ty chytrej!“ prskla vztekle a měla co dělat aby po škubnutí provazu sebou nemázla.

„ Áha, už zase na ni přišel ten její neoddiskutovatelném čas? No jo, to se Bobeš asi už ani dočkat nemůže, že?“
„ Copak Bobeš, ale Líza je dneska fakt jako potrhlá...“

„A ty se divíš? Třeba to taky mohla jen od někoho za tu dlouhou dobu odkoukat, že?“
„ To by musela tak leda chytit od tebe, ty nepovedenej vtipálku!“ zlobila se dál.

„ Tak jí to odpusť a malinko se vžij do jejích chlupů. Ona to nemá tak jednoduchý jako ty. Na tebe když to přijde, tak jak tě znám, vždycky si hravě poradíš, když si šáhneš po prvním skokanovi co potkáš...“
„ To určitě. Asi tak nějak jako ty, Honzíčku, s tou tvojí domejšlivou holubičkou, že?“ znechuceně zaútočila.

„ No právě...“ rychle jsem raději souhlasil a začal pro jistotu vyklízet bitevní pole.
„ Poslouchej, ty chytrej, místo těch chytrejch keců nechtěl bys jít raděj se mnou? Možná že by ses i ty něčemu užitečnýmu přiučil...“
„ Dík, Růžo, srdečném dík. Raději ne. Já na kůzlata mám opravdu pořád ještě moc malou garsonku.“
„ Proč hned myslíš na kůzlata? Pojď se mnou třeba jen tak cvičně. Nebo se mě snad bojíš?“ škubla tak silně provazem, že se Líza skoro postavila na zadní.
„ To teď ale nemyslíš vážně, že?“ okamžitě jsem ješitně zaprotestoval.

„ Tak se nedělej a nenech se prosit. Stejně vidím, že nemáš dneska vůbec do čeho píchnout...“ odhadla mě a já vůl se fakt nechal zlákat, ani nevím proč.

Blažena byla můj ročník. Svobodná a připravená vždy pro jakékoliv, hlavně sexuální dobrodružství. Tím byla po celé vesnici vyhlášená a taky jako nezničitelně nenasytná. Snad nebylo v hospodě večera, kdyby někdo u stolu nedával o ní zase nějaký nový příběh k dobru.

Já sám ji nikdy neokusil, i když mi jeden čas dost silně nadbíhala. V té době jsem měl již známost a její velká popularita, ta mě spíš odrazovala než přitahovala. Teď jsem byl ale déle jak měsíc sám. Alena mi dala na vždy kopačky a mě to už pomalu nebavilo do nekonečna zapíjet svůj žal v hospodě.

„ Ty se mnou fakt půjdeš?“ zaradovala se překvapeně a rozsvítila se jako sluníčko, když jsem se k ní přidal.

„ Chtěla jsi to, nebo sis to nakonec rozmyslela?“

„ Ne, né! Jsem moc ráda..“ zapitvořila se a v očích jí najednou zableskla taková zvláštní jiskra.

„ Ta Líza takhle blbne po každý?“ zeptal jsem se zvědavě.
„ Jo. Když to na ni přijde, tak je opravdu horší jak já.“ pokusila se o vtip a zahihňala se do rukávu.

„ Horší jak ty?“
„ Jo. Já taky, když ucejtím nějakýho pořádnýho kozla, tak mně hned začíná vysychat v krku...“
„ Ale jen v krku, že?“

„ To je jasný, že jen v krku. Jinak se na některých místech orosím tak silně, až je to k nevydržení.“

„ A stává se ti to často?“
„ No, skoro furt. Nejmíň sedmkrát, desetkrát za tejden...“ přiznala se a trhla zase špagátem tak, až to tentokrát Lízu skutečně postavilo na zadní.

„ Nechceš tím ale říct, že máš i teď sucho v krku?“ zavětřil jsem preventivně.

„ A jaký. Už od rána...“ cudně se zapitvořila.

„ A co bys dělala, kdybychom se nebyli potkali?“
„ Já nevím? Asi bych tý blbý koze zase jednou šíleně záviděla…“ podrbala se nervózně na slabině.
„ To by ale pro starýho Kropáčka mohlo bejt taky životu nebezpečný, co?“ nahodil jsem zvědavě vějičku.
„ Ani né...co tě nemá kamaráde…“ mávla znechuceně rukou. „ Kropáček, ten je totálně neschopnej. Vůbec nechápu, kde vzal takovýho perfektního skokana, co má doma.“
„ Jak tohle můžeš, Blaženo, zase vědět, že je tak neschopnej?“
„ No, tak. Prostě to vím. Vloni jsem tam Lízu nenechala, ale zůstala jsem tam s ní. Dělala jsem blbou a on mi všechno podrobně vysvětloval, co a jak bude Bobeš podnikat...“

„ Fakt jo a co bylo dál?“ probudila moji zvědavost.
„ No, právě že nic. Když jsem mu nakonec hrábla do poklopce, tak jsem nahmatala jen smradlavý podvlíkačky. Von tam snad ani nic neměl.“
„ Možná, že jsi na něj šla jenom moc hrr…“ nevěřil jsem jí.
„ Ale to víš že ne. Bylo vedro a já si dokonce svlíkla i triko. Jenom koulel těma svejma krátkozrakejma vočima a zase nic i když jsem se o něj docela aktivně votírala.“
„ Tak tě asi viděl pořádně rozpatlanou, ne?“
„ Ach jo. Za co mě, Honzo, máš? Vzala jsem tu jeho kostnatou ruku a položila si ji sem na kozy...“ okamžitě svá slova demonstrovala.
„ A co?“
„ No co a co? Celou dobu ti už povídám, že vůbec nic. Já ti byla tenkrát tak nadržená, že jsem si to ještě před ním raději udělala sama...“
„ A ani to fakt nepomohlo?“ usmíval jsem se.

„ Prosím tě, jen čuměl jak vůl, koulel vočima a hulil jednu partyzánku za druhou.“

„ Poslouchej, tak proč si nenajdeš nějakýho stálýho a hlavně pořádnýho bouráka?“
„ Tobě se to řekne. Dám ti celou moji měsíční vejplatu, když se ti takovýho povede natrvalo najít...“ povzdechla si smutně.
„ A jakej by podle tebe měl bejt?“ provokoval jsem.
„ To je mně úplně jedno, hlavně aby měl pořádnýho toho, no utahováka…“ utřela si zarosené čelo.

„ Ani se mně nechce věřit, že jsi v tom regimentu chlapů, cos už ochutnala, nenašla toho skutečně pravýho...“
„ No vidíš a přesně tak to ale je. S bídou bych brala Pepka vod bejků. Ten ho má takovýho, jakýho bych si přesně přála. Ale když von je hroznej kanec!“ zavrtěla odmítavě hlavou.
„ Jak, kanec?“ provokoval jsem dál.
„ No tak? Von už o poctivej sex snad ani nemá zájem. Buď je totálně vožralej a pak ti to strká všude jen né tam, kam by měl, nebo odpadne dřív než se pořádně vyrajcuju…“ mávla rukou.
„ No, ale já když někdy slyším ty jeho silný kecy u piva, tak mám úplně jinej pocit...“
„ Honzíčku můj naivní, to jsou vopravdu jen pivní kecy. Věř mně, samý jalový kecy. Mohla bych ti o každým jednotlivým popravdě hodiny vyprávět. Povím ti, že ani půl procenta z těch žvástů není pravda...“
„ A nejdeš na věc náhodou vždycky moc divoce? Někdy mám pocit, že se tě ti chlapi už skoro i přímo bojejí...“

„ Víš, vono to s mima vyjde nastejno, jestli začneš pomalu, nebo zhurta. Osm vteřin a je vymalováno, pak se můžu trápit zase sama...“
„ Možná, že bys ale stejně měla změnit taktiku...“
„ Co to povídáš? Tady s taktikou asi moc nenaděláš. Když sebou prostě  nehodíš, tak ti mužskej zvadne dřív, než jej do tebe stihne smočit...“
„ Počkej, počkej. Já mám na mysli to, že bys ty chlapy neměla sama nadhánět, ale měla bys spíš dělat takový ty cudný fóry. Víš, nechat se tak nějak spíš dobejvat, než se nabízet...“
„ Myslíš?“ zamyslela se, zarazila kozu a dala si ruku v bok.

„ Zkus to a uvidíš, co to udělá...možná se budeš divit!“
„ Když já to ale nikdy nevydržím.“

„ Nevydržím, nevydržím. Když chceš něčeho holka dosáhnout, tak na to prostě musíš jít taky trochu chytře.“

„ Jo? Tak když seš tak chytrej, tak mi teda poraď, co s  tím mám konkrétně dělat? Když ti řeknu, že jsem ještě ani jednou nezažila ten pocit, že bych měla tak úplně dost, tak mi to ani nebudeš věřit, že?“
„ Opravdu ne?“ zase koza zvítězila a táhla ji za sebou.
„ Jo. Někdy si sním o tom, že by mě stačil nějakej dřevěnej chlap, hlavně aby ho měl silnýho a dlouhýho...“
„ Dřevěnej chlap že by ti stačil?“ přišlo mi to skoro k  smíchu, ale v palici se mi blesknul bláznivej nápad.
„ Nebo gumovej, mě je to úplně fuk!“ zavrčela.

„ A víš, že bych možná o něčem podobným věděl?“ začalo mně jí bejt docela líto.

„ Prosím, Honzíčku, aspoň ty si ze mě neutahuj...já tě mám pořád ještě za dobrýho kamaráda.“
„ Počkej, já to ale myslím úplně vážně.“
„ Opravdu?“ zase se zastavila a trhla provazem. „ Já bych tě štěstím snad celej život na rukách nosila.
„ Né, počkej, na sebe jsem při tom nemyslel...“ vyhrknul jsem rychle a utřel si studenej pot, který mi při té představě hned vyrazil na čele.

„ To je ale škoda. Já jsem pro tvoje gusto moc tlustá, že?“ povzdychla si smutně.

„ O to přeci vůbec nejde. Jen si myslím, že bych tě asi taky silně zklamal. Na tenhle problém se prostě musí jít od lesa. Hele, jestli chceš, tak se hned zastavíme u Francka, víš co bydlí kousek vedle toho Bobeše. Ty u kozla necháš Lízu a já ti u něj něco ukážu, s čím si určitě pomůžeš...“
„ Tak jo...“ nadskočila nedočkavě a přidala do kroku.

Líza vlétla šťastně ke svému kozlíkovi zrovna tak nedočkavě, jak to dělala sama Bláža. Já jsem mezi tím zaběhl k Franckovi, který pozorně vyslechl mé přání a přenechal mi klíč od své pracovny, ve které měl nepřeberné množství erotických katalogů, ale taky referenčních vzorků zboží, které daleko široko nabízel k prodeji.

„ Tak můžeš. Všechno jsem ti vyjednal...“ vrátil jsem se udýchaně pro Blaženu.
„ Opravdu můžu? Tihle dva teď mají víc jak hodinu o zábavu postaráno…“ ujistila mě.
„ Tak už nezdržuj a jdeme. Jsem přesvědčený o tom, že budeš víc spokojená, jak celá Líza.“
„ Tomu se mi ani věřit nechce...“ rychle se za mnou rozběhla.

„ Já se ale Francka skoro bojím. Vůbec ho neznám a pak, povídají se o něm po vesnici takový divný věci...“
„ Jen klid. Nechal mi svůj klíč a sám není vůbec doma.

Zanedlouho jsme došli k chaloupce pod lesem a vstoupili do jeho erotické pracovny, ve které měl vystaveno všechno zboží firmy, kterou na trhu zastupoval. Posadil jsem ji na válendu a hodil jí tlustý katalog do klína.

„ Co to je? Jak to tak vidím, tak to jsou určitě nějaký prasárny, že?“
„ Prasárny?“ přišlo mi to k míchu. „ Jen si to prohlídni a něco si vyber. Teprve pak mi něco začni vykládat o prasárnách.“
„ To snad není vůbec možný. Tohle taky existuje a taky se to prodává?“ pohladila dlaní list katalogu, na kterém bylo vyobrazeno v nadživotní velikosti několik latexových penisů různých barev a tvarů.

„ Však vidíš a žádný z nich ti není nedostupný. Stačí si jen vybrat a poctivě zaplatit...“
„ A k čemu to, když se to u nás nedá koupit?“ zvedla ke mně smutně své veliké, krásně naivní oči.

„ Ty seš ke všemu ještě totálně hluchá! Copak mě vůbec neposloucháš? Povídám ti vybírej a zbytečně nemluv...“ otevřel jsem velkou skříň plnou poliček a ona zbledla jak křída.

„ Honzíčku, já snad sním...mně, mně se tohle všechno snad jenom zdá...“ vstala jako náměsíčná, katalog nechala spadnout na zem a jen si několikrát olízla horkem rozpraskané rty.

„ Tak upřímně, co tomu povídáš?“ vypnul jsem hruď s  pocitem nepřemožitelného vítěze.
„ Ty seš stejně ten největší frajer, jakýho jsem kdy zažila...“ a vyfasoval jsem tu nejupřímnější pusu na světě.

„ Jo holka, takovej jsem já. Když můžu pomoct, tak jsem vždy připraven...“ zapálil jsem si.

„ A opravdu si je můžu vyzkoušet?“
„ Jistě a hned. Francek večer balí a razí do terénu...“

„ A poradíš mně taky? Já jsem z toho úplně celá vedle…“ natáhla třesoucí se ruku, ale skoro to vypadalo, že nebude mít odvahu si na některýho jen sáhnout.

„ Jasně že. Já bych pro tebe typoval asi tyhle tři kousky. Vyzkoušej si je a pak posuzuj. Tady když to pootočíš, tak ti dokonce i ožijou...“ předvedl jsem jí to.

„ No to je teda super bezva...“ chňapla po něm a přitiskla si vrnítko k rozpálené tváři.

„ Tak si nejdřív zaběhni do koupelny, poctivě se opláchni a připrav se na pořádnej boj, ve kterým už jen ty sama budeš vrchním velitelem...“ hodil jsem hlavou ke dveřím koupelny.

Když se to tak vezme kolem a kolem, tak je ta holka vlastně chudák. Každej ji jen zneužije a nakonec ji do nekonečna v hospodě rozkecávají. Je to stejně divný, jiná ženská by snad umřela studem a ona tady poskakuje radostí, jako když se jí táta rozhodl koupit panenku.

„ Tak já jsem připravená...“ vydechla netrpělivě když vyběhla z koupelny.

„ Já také...“ položil jsem před ní vybrané kusy.

„ A Honzíčku, opravdu ti to nevadí?“ zahleděla se mi do očí.
„ Jako co by mně mělo vadit?“ nějak jsem ji hned nepochopil.
„ No tohle všechno přeci?“
„ Vždyť jsme spolužáci, dobří kamarádi, nebo snad zase ne?“
„ To jó...“ rychle přisvědčila. „ Tak si myslíš, že si mám lehnout?“
„ Jasně. Udělej si pohodlí a možná by sis ty hadříky měla raděj úplně stáhnout. Vypadalo by to blbě, kdybys byla zmamlaná a k tomu ještě samej flek.“

„ Myslíš? Tak teda jo!“ rychle se dala do díla.
„ Jak ty sama chceš?“ pokrčil jsem lhostejně rameny a ona si šaty fakt stáhla z těla jen tak, jako by se vůbec nechumelilo.

Tedy co do postavy, byla Rubensův typ opravdu k pohledání. Sympatické na ní taky bylo, že se svými kily navíc dokázala bez problémů zacházet.

„ Tak a teď už jsem fakt připravená...“ ještě si srovnala neposlušné prsy, které jí pořád stékaly do boků a malinko překážely pohybu ruky.
„ Tak na. Tohle je při tom moc důležitý. Nejdříve se pořádně namaž..“ postavil jsem ji na břicho kelímek s  emulsí.

„ Tak jo...“ hrábla do něj a pořádně si promazala svůj nedočkavý klín, i když jsem měl pocit, že to neměla už vůbec zapotřebí.

„ Zas to nepřeháněj...“ podával jsem jí první kus z vybrané kolekce.

Ona bez rozmýšlení pokrčila nohy v kolenou, nechala je do široka rozběhnout a než si ho zavedla, tak se jej dotkla svými nervozitou rozpraskanými rty a zavřela oči. Lehce si jej nasadila, chvilku s ním jen tak ze široka rejdila, jako by testovala, co si může dovolit, a pak ruka začala tlačit a ta obrovská věc v ní pomalinku mizela. Ještě chvilku si pohrávala, než spustila vibraci a oběma rukama si jej pevně v krouživém pohybu držela v těle.

Já tohle divadlo vydržel sledovat fakt jen chvilku. Opravdu mi to už kvůli ní nedělalo dobře…měl jsem pocit jako bych zneužíval její důvěru. Zapálil jsem si cigaretu a raději šel na čerstvý vzduch. Nějak jsem byl daleko víc nesvůj, než by se dalo očekávat. Netrvalo ani pět minut a z otevřeného okna se začal ozývat tak hrozný bojový křik, že jsem se jen modlil, aby v okruhu jednoho kilometru náhodou někdo nelelkoval. Bláža ječela, chroptěla, kvičela a sama sebe s neuvěřitelným důrazem tak silně pobízela, že by si jeden musel myslet, že jich je tak aspoň celý tucet. Já kouřil již pátou cigaretu a měl jsem pocit, že bojová nálada uvnitř spíše roste, než by slábla. Nedalo mi to a šel jsem se tam raději podívat…

Vůbec mě nebrala na vědomí, v jakým totálním transu se zrovna nacházela. Kdybych tomu neudělal násilně přítrž, tak by se mi tam snad umilovala k smrti. Když konečně za mojí pomoci vstala, třásla se po celém těle, jako když foxteriér který vyleze z chladné vody. Na válendě byla obtištěna mokrá kontura jejího těla a ona sama ještě pořádně nedokázala ani promluvit.

„ Blážo, Blaženo, no tak, prober se už konečně!“ dost surově jsem s ní zatřásl.

„ Nech mě bejt!“ zachrčela hlasem budícím respekt a zvedla ke mně své krví podlité oči.

„ Blážo, okamžitě se koukej vzpamatovat, nebo ti ty hračky zase navždycky seberu!“ zařval jsem ještě výhružněji a znova jsem s ní silně zatřásl. “ Tady nejsi na olympiádě a tohle to, to má sloužit k radosti a ne k  rozbití těla!“
„ Nesahej na mě!“ znova zavrčela a já už na nic nečekal.

Milou Blážu jsem chmatnul v podpaždí a než se nadála seděla pod sprchou, chrlící na ni hektolitry ledové vody. Ale k mému úžasu, ani tohle nevyvolalo okamžitou reakci. Jen takovou jakoby  pomalou a dlouze opožděnou...

„ Honzíčku, prosím, už dost...“ zaškemrala, ale sama si kohoutky nezastavila.

„ No konečně...“ oddychl jsem si a vodu zavřel.

Od toho dne, když zase některý z chlapů v hospodě zavadil o Blaženu, tak celá diskuse rychle zabředla do nekonečných dohadů. Jedni si vymýšleli prapodivné nemoci, druzí zase ještě prapodivnější milence. Ale pravdu jsme znali jen já, Francek a přešťastná Blažena, která konečně našla svůj sen snů a stala se na svém okolí totálně nezávislou ženou...

                                                                                                                 ***

www.geper.cz